Iva dorazila na konci května, oproštěna od starosti o manžela i dceru a takové návštěvy my máme rádi, páč když nemají s sebou děti vlastní, starají se o ty naše:-))))) Helenka s tetou Blejšou (tuhle přezdívku ji kdysi dal Štěpán a už jí, chudince, zůstala) chodila poslušně za ruku a teta nám za to uvařila výborné karbanátky z pohanky. Od nápadu jít před půlnocí ještě péct dezert jsem ji nakonec odradila, ale dalo to práci! Ivu jsme vzali do Windsoru, kde Heluš vzorně shlédla prvních 15 pokojů, ale pak si v tanečním sále zula boty a že veškerá spolupráce končí. Tak jsem ji ječící musela vynést, ale naštěstí už to byl jen kousek. Nakonec to vypadalo, že by ji jezdecká socha v brnění usmířila, ale to už bylo témeř u východu. Po tom, co jsme se pokochali domečkem pro panenky a kostelem (výzdobou spíš katedrála!), přestal spolupracovat i Štěpán a dožadoval se hřiště. Vzhledem k tomu, že hřiště nepatří mezi významné body na mapách (patrně je netvoří rodiče dětí do 12 let), žádné se nám nepodařilo najít a před definitivním odjezdem musely děti vzít zavděk parkem (chybějící dětské vyžití se neúspěšně snažila vyvážit travnatá plocha sahající snad 3 míle daleko). Ale stačilo...mučit sestru se dá v podstatě v jakémkoliv prostředí (snad jen upoután v autosedačce to jde blbě).
Druhý den bohužel deštivo a cesta do přístavního Hastings, kterým jsme se Ivě snažili navodit atmosféru Brightonu...nevím, jestli se podařilo, ale Štěpánek byl konečně spokojený, mezi voskovými piráty v "jeskyni pašeráků" a fish and chips jsme zvládli taky.
Dostali jsme dva dny na vydýchání a pak bratr s rodinou, tedy neúplnou, Meli nebyla vzhledem k věku shledána způsobilou. Brácha se poměrně dost vyžívá v místních zvyklostech, pivem počínaje, přízvukem konče (ovládá výborně přízvuk několika světových jazyků, kterým dokonale maskuje místy nedokonalou slovní zásobu), takže se mu líbilo (!) odvést synovce do školy a dokonce si i pokecat s paní učitelkou, jestli to žluté tričko na tělák je dostatečně žluté. Vzali i Helenku do parku, takže príma oddech. Navštivili jsme o víkend společně Chessington park, velký zábavní park, kde si malí chlapci mimo jiné zastříleli na mumie a velcí chlapci se nechali věšet hlavou dolů a otáčet kolem různorodých os souměrnosti. Jáchym si nechal na obličej namalovat umrlce a moc mu to slušelo!! Neděle na Scotney castle úplně nevím, jestli splnila představy, ale romantická zřicenina hradu ve vodním příkopě (mě) nezklame nikdy;-) Počasí bylo excelentní, anglickej deštík snad jen na pět minut, aby se ukázal, že fakt existuje...
Lukáš tu sice byl už podruhé, ale tentokrát pracovně na skok, čili jsme se viděli jen jeden večer, ale i tak to bylo příjemné zpestření. V podstatě okamžitě se střídal s Markétou a Milanem, kteří přijeli na dovolenou a i pro mě to s nimi byla dovolená, protože si vzali příliš k srdci moje vyhrožování o mytí nádobí a tak ho nejen myli, ale i rovnou utírali (to tu teda neděláme:-)). Sice na nich byla trochu vidět nervozita, co jejich malá dcerka doma, ale myslím, že nakonec to úspěšně překonali a nikdo nedošel k žádné psychické újmě. Moje děti je sice úplně vyspat nenechali, ale holt to tu nejsou žádný lázně;-) Zvládli jsme krásné dva výlety. Jeden do historických doků v Portsmouthu, kde jsme obešli to, co jsme v březnu nestihli - Mary Rose, loď ještě z doby Tudorovců a hlavně Victorii, která bojovala u Trafalgaru a jak jsou tu drobet posedlí osobou admirála Nelsona, tak i tu měli na něj památku - kovovou plaketku přišroubovanou do paluby přesně v tom místě, kde ho zasáhla smrtící kulka. Kávu jsme si dali s výhledem na bitevníky a i děti celkem držely až do konce dlouhého dne. A v neděli hrad v Doveru, všechno možné od římského majáku přes normanskou kapli po nemocnici z druhé světové...a pak pochod přes bílé útesy k majáku South Foreland. Bylo to už ťip ťop, prohlídka s průvodcem (odkud jsem děti teda musela odvléct, jinak by nikdo neslyšel nic) a pak pět minut před zavíračkou ještě odpolední čaj...ale tentokrát skutečně o páté (i když mám pocit, že ta pátá je nějaký český výmysl). Servírovaný do starého porcelánu servírkou ne o moc mladší. Tak to nějak všechno pěkně ladilo (až na nás v pohorkách). A paní, místo aby kolem nás začala nevrle dávat židle na stůl, se ještě nabídla, že nás společně vyfotí.
A to už je konec června a my se pomaloučku polehoučku začínáme těšit na prázdniny...
