Štěpánek měl na konci května prázdniny, tak jsme vyrazili společně na celý dlouhý týden do oblasti Snowdonia v severním Walesu. Ondra dokonce kvůli tomu odmítl pracovní teambuildingový child-free pobyt ve Francii, za což mu jsme náležitě vděčni.
Pětihodinovou cestu jsme naředili zastávkou na hradě Kenilworth, který byl tak správně rozbořený, aby se to Š. líbilo, ale fantazie měla pořád ještě čeho se chytit. Bylo nádherné počasí, lidí tak akorát, zkrátka idylka. Další tři hodiny cesty proběhly relativně v klidu (kojení u krajnice nepočítám), takže nám příjemný pocit z nadcházející dovolené vydržel až do příjezdu do vesnice Beddgelert, kde jsme měli pronajatý domeček. Tam už jsme trochu znervózněli hledáním parkovacího místa (problém těchhle historických vesniček je, že při svém založení většinou zapomněli založit navíc i podzemní parkoviště), ale to se nakonec vyřešilo a my už se těšili na sprchu a teplé jídlo. Bohužel nic z toho se nekonalo, protože se ukázalo, že nejde elektrika. Po tom, co O vyzkoušel kdejaké pojistky, jsme usoudili, že slůvko DEBT (=dluh), které svítí na elektroměru, to asi myslí dost vážně a že to je ten pravý důvod, proč dům nefunguje. Majitel nás ubezpečoval, že když přijedeme, bude peněz na dobíjecím klíči (co se strká do elektroměru) dost a že stačí doplatit spotřebovanou elektřinu až zase na konci pobytu. Tak očividně někde soudruzi udělali chybu a chybělo hnedle 42 liber. Tak jsem vzala telefon, že zavolám majiteli, co by nám jako poradil, ale ejhle, signál nikde. Ani trošku. Nic, hned vedle domu je telefonní budka, ještě si pamatuju, jak se používá, tak beru drobné a jdu do budky. Tam podivné nápisy na displeji, nedovolám se nikam, grrrr. Mezitím Ondra vyráží hledat obchod, kde se elektřina dobíjí a .... zavřeno! Ale aspoň našel další budku, kam se vydávám po spolknutí chlebu s paštikou a umytí dětí ve studené vodě už v ne zcela přístupné náladě. Hurá, aspoň něco funguje, ale nikdo to nevzal. Tak jsem aspoň namluvila sáhodlouhou zprávu (myslím, že mě to přerušilo už v polovině), co se nám přihodilo, takže aby to věděli (tajně jsme doufali, že mají třeba ve vesnici nějakou uklizečku, která by mohla nacvičit s dobitým klíčem). Byla jsem slušná, ale myslím, že nervozita z toho, že nejenže nemáme mobilní signál, ani internet, ale dokonce ani elektriku, se do mého hlasu drobně promítla.
Večer jako z grotesky ovšem nekončil. Helenka se Štěpánkem se na společné manželské posteli překvapivě ani nepoprali a spokojeně usnuli, Zuzance jsem z nedostatku cestovních postýlek ustlala v plastové krabici (ale víko jsem jí tam nedala!), tak jdu dolů, kde Ondra mezitím zapálil svíčky. Nebylo za tím bohužel žádné romantické pnutí, ale čistá nutnost. Jedna ze svíček ale očividně sloužila k plašení komárů produkcí hustého kouře, tak říkám, že je fajn, když nejde ta elektrika, že nás aspoň nebudou otravovat požární alarmy. Načež mi Ondra odpověděl, že vlastně ne, že jsou na baterky a hned v příští vteřině to potvrdila ječící siréna (a nemyslím naši nejmladší). Tak jsme lítali, větrali a nakonec skončili u jedné čajové svíčky a přemýšleli, jak se nám ta dovolená asi vydaří...
