Chléb náš vezdejší, dej nám...Tesco

Purley bohužel chybí nějaké jasně ohraničené centrum, náměstí s kašnou nebo něco takového. Centrum se v podstatě skládá ze dvou ulic posetých realitními kancelářemi, holičstvími, restauracemi a dvěma pohřebními ústavy, z bazénu s posilovnou, několikapatrového parkoviště (kam máme dost dobrý výhled) a z Teska, přesněji řečeno Teska Extra. A místy mám pocit, že vlastně všechny životní potřeby se dají uspokojit v Tesku - první patro je napěchované hadry, které chodím okukovat já a stojí tam i plný regál lega, před kterým dokáže nejmenovaný člen naší rodiny strávit příjemnou půlhodinku jen zbožným pohledem. Přízemí je pak klasicky zasvěceno převážně jídlu, přičemž svůj koutek tu mají nejen Poláci, ale i karibské menšiny a samozřejmě i Indové, Čínani a Japonci. Jako důkaz zde fotografie s celým pytlem mouky na čapátý (nevím, jak se to přepisuje česky, ale jsou to tradiční indické placky) i s nápisem v hindštině (předpokládám), by Tesco. Co se nenajde v krámu, to se dá objednat přes internet a v krámu si to vyzvednout, samozřejmostí jsou body za všechno a složitý systém jejich směny za poukázky. A když utratíte dost za pití pro sebe, můžete dát napít se slevou i svému vozidlu. Po každém nákupu krom účtenky dostaneme ještě papír, kde se píše kolik jsme ušetřili v porovnání s nákupem v jiném řetezci a pokud bychom náhodou neušetřili, tak nám danou částku (většinou kolem libry se to pohybuje) vrátí s dalším nákupem. A k dovršení všeho, když jsem se u doktora ptala na očkování proti chřipce, poslali mě, hádejte kam...do Teska.

Fascinuje mě i 7 druhů košíků: mělký, hluboký, se sedačkou na mimino, s držákem na autosedačku, košík  pro invalidy i košík rovnou integrovaný s invalidním křeslem + překvapivě i zcela normální košík do ruky. Prostě ať vás omezuje cokoliv, v Tesku, zemi zaslíbené, jsou na to připraveni!

Navzdory všem lákadlům moderního nakupování, Štěpánek zůstává konzistentní ve svém postoji  k nákupům (pokud se to netýká náhodou lega) a dost vehementně se chození do Teska brání. Naposledy to bylo ovšem jiné - vyzkoušeli jsme tzv "scan as you shop", možná to funguje i u nás, nevím...prostě se chodí se čtečkou a zboží se skenuje a rovnou dává do tašky. U pokladny se to pak automaticky během pár vteřin načte, zaplatí a jde. No a Štěpánek byl fascinován tou "pistolkou" a celým tím procesem, který sice v našem případě asi nepřinesl příliš zrychlení, ale dítě bylo zabaveno a to se počítá! Tak jen doufám, že mu to dlouho vydrží!

Helenka v přestrojení za medvěda

Štěpánek skenuje

Štěpánek kouká, co by ještě sestřelil

Můj dům, můj hrad

Konečně jsem se dostala k dopsání příspěvku na téma bydlení v našem novém domě (pardon, domě pana Šáha).

Tak za prvé, uvnitř funguje nějaká časoprostorová černá díra, pročež hodina tu nemá 60 minut, ale jen zhruba 15. Dokonce jsem si tuhle asi v půl desáté sedla v obýváku na naši novou (starou) sedačku, rozložila si snídani (=1 hrnek a 2 tousty) a jala se pozorovat hodiny, abych zjistila, jestli ty minut ubíhají jak mají. Těch zhruba dvacet minut mi přišlo zcela adekvátních, nicméně pak jsem se zvedla...a najednou bylo poledne. Takže díra očividně existuje!

Další záležitosti už nejsou tak podivuhodné, skoro by se chtělo říct, že jsou až přízemní. Třeba odpadové trubky. Lezou si po vnější zdi zcela nepokrytě, napojují se kde se jim zlíbí bez ohledu na symetrii, estetiku, či co by člověk na takové fasádě čekal. A co víc, v rohu zahrady trubky ústí do kanálku, který se též nesnaží být nějak urputně zamaskován, takže když nahoře spláchnete záchod, slyšíte, jak to v kanálku bublá. Nevím proč, ale mě to pokaždé, i po tom měsíci, tak nějak znejistí.

Zima v koupelně, což považuji za to nejstrašnější, co se dá v bydlení zažít, se zatím nekoná, uvidíme až teploty spadnou k nule. Když už jsme v koupelně, samozřejmě, že jsou na umyvadle dva na sobě nezávislé kohouty s teplou a studenou a pro jistotu ještě protékají! Naopak si můžeme gratulovat k pákové baterii v kuchyni, je to aspoň drobná satisfakce za absenci myčky. Na všem se dá najít něco dobrého a mně se konečně po týdnech soužení podařilo přijít na to, co je skvělého na faktu, že nemáme myčku - můžeme každý den pít z krásných keramických hrnečků, na automatické mytí nevhodných, které líná hospodyňka vyndavala v časech myčkových jen velmi sporadicky.

Myčka tu sice není, pračka zažila královnu Viktorii, zato tu máme hned dva krby - jeden elektrický se světýlky napodobující plápolání ohně, jak věrně, to si asi dovedete představit a druhý rovnou plynový. První jsme už vyzkoušeli, druhého se dost bojíme, což neplatí o Helence, která se ho vytrvale snaží rozebrat a dekorativní uhlí olízat. To že jsou uhlíky dekorativní, bohužel neznamená, že nebarví načerno.

K bydlení samozřejmě patří i odpadky. Zdejší systém třídění je skutečně propracovaný - máme na to návod na ledničce, čtyři různé druhy nádob doma a čtyři před domem. V porovnání s Luganem, kde jsme museli s košem jít, nekecám, dobrých 400 m k nejbližšímu kontejneru (zapuštěnému do země), to tady máme všechno na místě, zato se vyblbneme s tříděním - a jeden týden se odváží jen sklo, plasty, hadry a biologický odpad (jídlo) a druhý týden zas jen papír, biologický a směsný a do toho jednou za čas, odpad zahradní.

Na zahrádku se nám během podzimu podařilo zasadit i nějaké rostliny, bohužel půlku z nich (tu kvetoucí) do tří dnu sežrali slimáci. A poslední dobou prší tak často, že se na ni koukáme jen zpoza oken. Několik posledních týdnů se daří krz opadané listí konečně vidět i původce lokálních zemětřesení, čili vlaky. Zvykli jsme si ale bleskurychle, teď si všimnu, že nějaký projede tak dvakrát za den, jinak to už nevnímám.

Co se týče nábytku, tak nám chybí už jenom skříňka do koupelny, jinak už se cítíme dostatečně vybaveni. Posledním úlovkem se stalo na e-Bay polstrované čelo postele, které jsme přirazily k těm našim čtyřem matracím (2 na sobě) a voilá, máme postel...nebo aspoň něco, co to zdání vyvolává. Ložnice sice není malá, ale naše rozmařilá manželská postel je zkrátka příliš široká a dlouhá, aby mohla být opatřena i nějakým rámem s nožičkama. Šířka 180 cm zde odpovídá Superking size bed (jejich členění je opravdu na samostatný článek, místo aby se napsalo 140/160/180 cm, tak mají Kingsize bed a Queensize a Double a Single a čert aby se v tom vyznal!). A vedle této improvizované postele se krčí ještě Helenčina matrace, která možná nesplňuje představy o standartním spaní (možná by se nelíbila ani leckterému sociálnímu pracovníkovi, ježto není zamřížovaná), zato své majitelce poskytuje nebývalé pole působnosti, když se probudí. Stačí si jen vybrat, jestli půjde šťourat mámu do očí, či ji tahat za vlasy, nebo půjde vytahovat mobily ze zásuvek, nebo překousávat kabel od televize (který, nutno podotknout, trčí teskně do prázdna).

Štěpánkův pokojíček je sice nejmenší, ale vyzdoben plakáty s legem, což je vše, co dotyčný potřebuje k tomu, aby se mu tam líbilo. Jinak je pokojík vybaven přepychově - kromě matrace, tam je dokonce i koš na špinavé prádlo.

Další ložnice je výsostným územím lega (pokrývá 3/4 plochy) a plynového kotle. Dočasně (než přestane za 4 měsíce pršet) tam byl umístěn i sušák na prádlo.

A pak tu je takový romantický kumbálek pod schody, kam Dickens ve svých románech určitě zavíral nějakého sirotka. Vevnitř je přidělaná dokonce žárovička a místo sirotka tam máme vysavač a bednu cideru.

A malá prosklená předsíň a jsme venku a schody dolů na chodník. Nedávno mě přiměly k úvaze nad tím, že když se nám narodilo první dítě, kočár jsem musela skládat v přízemí do komory a jezdit výtahem (úzkým) do bytu, později tahat 10 schodů do výtahu (širokého) až nakonec jsme se přestěhovali někam, kde už byly schody jen 2. To už ale Štěpán kočár nepotřeboval. A já se radovala, jak mám konečně široké dveře a zahradu a blabla. No a když se mi narodilo druhé dítě, tak se pro jistotu přestěhuju někam, kde je těch schodů aspoň osm, předsíň na kočár není dimenzovaná ani zdaleka a pokaždé musím otevřít i druhé křídlo dveří....no to nic, šťouralové by mohli namítnout, že nosili dítě do čtvrtého patra bez výtahu po celé jeho nechodící období a stále žijou;-)

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji a za odměnu si můžete vyzkoušet spaní v lego pokoji, až přijedete!! PS: Pantofle s tvrdou podrážkou nutností...

11-11-14

Dneska tu mám hlavně vzkaz pro naši věrnou čtenářku Zuzku a její malinkaté miminko Barunku: Držte se, holky, moc na vás myslíme!!! Zrovna teď mi ty kilometry mezi náma lezou na nervy...

Jinak dnes jsme se Štěpánkem oslavili Den veteránů (zde Remembrance Day) návštěvou zde již popisované Purley War Memorial Hospital, což mi přišlo velmi příznačné. Štěpánek si teda celou cestu stěžoval, že žádnou injekci nechce, až jsem zapochybovala o své metodě dítě informovat dopředu a v plné šíři o tom, co se s ním bude dít, ale naštěstí se pak celkem odevzdaně nechal držet na klíně. Sestřičku jsem informovala, že chceme meningitidu C, že nás její kolegyně upozornila, že to je jediné, co nám chybí, načež si sestřička zadala do Googlu Plán vakcín a já přemýšlela, zda utéct rovnou, nebo ještě počkat, co z toho vyleze. Chvíli si surfovala po netu a nakonec vyndala s papír ze šuplíku, že to je vlastně to, co hledala a začla študovat, co teda s čtyřletým dítětem a jeho očkovacím průkazem v neznámém jazyce. Naštěstí dospěla ke stejnému závěru s jakým jsem tam přišla, tj. naočkovat meningitidu. Pak už to šlo jak na drátkách, Štěpán si trochu zaječel, dostal nálepku I did not cry - well not much (Nebrečel jsem - tak jo, ale ne moc) a šli jsme. A protože jsem matka -  Herodes, tak jsem ho ještě poslala na angličtinu (je to po cestě). Zcela pohlcen nespravedlností, která se mu udála na rameni, si už ani nestěžoval.

Jak dneska říkali ve zprávách (ČT), Remembrance Day se tu slaví poctivě - červené máky (na paměť bojišť ve Flandrech, které rozkvetly rudě a jeden lékař o nich napsal báseň) jsou všude. Lidi je nosí připíchnuté na kabátech, větší varianty jsou k vidění na autech, Občas i ve výlohách se něco vyskytne - chodíme kolem jedné pěkné výstavky v pohřební kanceláři, kde nabízí kromě jiného i Funeral plan (představuju si to, jakože si naplánujete a dopředu zaplatíte vlastní pohřeb). No a kolem Toweru jsou statisíce keramických makových květů na památku zabitých vojáků. To jsem bohužel ještě na vlastní oči neviděla, tak doufám, že to tam ještě chvíli vydrží. U nás se prý 11.11. jako Den veteránů slaví už 14 let, to jsem fakt netušila a ani to o těch vlčích mácích. I ministr obrany si stěžoval, že oslavy probíhají bez zájmu veřejnosti. Možná je to tím, že to naše zapojení do obou světových válek bylo takové problematické. Nebo tím, že obecně nejsme moc vysazení na hrdiny? Každopádně jak praví výloha Pohřebnictví "We shall never forget". A dobrou...

Bubenickej "Masterclass"

Zítra přijde ke Štěpánkovi do školy bývalý bubeník Status Quo Jeff Rich. Bude tam mít nějaké pásmo o bubnech, historii atp. Tak jsem si říkala, že jestli příště zaskočí Ringo Starr, převlíknu se do uniformy a budu předstírat žáka:-)

Halloween

Stavím se zásadně proti importu cizích svátků do naší země, nicméně, když jsme sami do cizí země exportováni, tak se mi zdá naopak pěkné, se k takovému svátku připojit. Obzvlášť pokud nezahrnuje bití kohokoliv rákoskou (ano, správně, Velikonoce mi leží v žaludku).

Takže už předminulý pátek jsme se vydali s dětmi (kam jinam než do Teska) pro dýni - vzala jsem tu největší, co tam měli a poněvadž by to byl pro Valco (=kočárek) patrně smrtelný náklad, nesla jsem ji v tašce na předloktí až domů (já doufám, že mi děti jednou aspoň zalejou kytky na hrobečku:-)). Štěpánek si vybral kostým Draculy, byl sice na 7-9 let, ale vzhledem k absenci rukávů či nohavic jsem ho s typickým "aspoň mu vydrží" koupila. Z přehršle dobrot pro koledníky jsme vybrali pořádný kyblík s gumovými pavouky, netopýry a jinou havětí.

A v pátek 31. jsme konečně dlabali dýni. Štěpánek se na to hrozně těšil, ale jako skoro všechno, ho to po deseti minutách přestalo bavit. Opětovnou pozornost nabyl, až když jsem vzala do ruky nůž a začla vydloubávat oči (dýni). Zato Helenka pomáhala - neustále ožírala okraje. Dýňáka jsme vyzdobili náramně, myslím, že rozhodně nejlíp v celé ulici (nikdo jiný totiž dýni nemá, nebo aspoň ne před barákem). Štěpánek pak ještě zcela samostatně vyrobil papírového ducha.

Měli jsme rande s Andrejem, který by jistě coby rumunský patriot, kostým Draculy ocenil, ale bohužel měl Štěpán takový kašel, že jsem ho k nikomu na návštěvu, byť s maskou přes ústa, brát nechtěla. Tak jsme v předsíni zapálili svíčky a čekali na koledníky. Když nikdo nešel, tak jsme se aspoň vydali, Štěpánek v přestrojení, na nádraží tátovi naproti. Štěpánek cestou vystrašil omylem cizího pána, ale on byl fakt Ondrovi dost podobnej, na chvíli zmátl i mě. Pán tu hrůzu hrozitánskou přežil ve zdraví a tátu jsme nakonec potkali taky. Zašli jsme aspoň koledovat (Trick or Treat) k našim oblíbeným sousedům. Štěpánek sice krásně zařval, ale už se nezmohl na nic jinýho, ale i tak ho Suzie pochválila, že je "amazing". Dostal pytlík bonbónů a mohl dostat ještě jeden pro Helenku, ale tvrdě odmítl (občas má takový zkrat, že se na vás i naštve, když mu chcete něco dát).

Nakonec ještě přišli dva starší koledníci, kteří úspěšně předstírali úlek před malým Drakulou, a ještě asi další 3 menší, ale až v osm a to už Štěpánek ležel v posteli. Podtrženo sečteno, Štěpánek byl spokojený, zbylo nám asi 20 pytlíků s pavoukama (což rovněž přispělo k jeho spokojenosti, protože

je mu jasné, že je asi bude muset sníst sám) a z dýně jsou dva litry polívky!