Dneska tu mám hlavně vzkaz pro naši věrnou čtenářku Zuzku a její malinkaté miminko Barunku: Držte se, holky, moc na vás myslíme!!! Zrovna teď mi ty kilometry mezi náma lezou na nervy...
Jinak dnes jsme se Štěpánkem oslavili Den veteránů (zde Remembrance Day) návštěvou zde již popisované Purley War Memorial Hospital, což mi přišlo velmi příznačné. Štěpánek si teda celou cestu stěžoval, že žádnou injekci nechce, až jsem zapochybovala o své metodě dítě informovat dopředu a v plné šíři o tom, co se s ním bude dít, ale naštěstí se pak celkem odevzdaně nechal držet na klíně. Sestřičku jsem informovala, že chceme meningitidu C, že nás její kolegyně upozornila, že to je jediné, co nám chybí, načež si sestřička zadala do Googlu Plán vakcín a já přemýšlela, zda utéct rovnou, nebo ještě počkat, co z toho vyleze. Chvíli si surfovala po netu a nakonec vyndala s papír ze šuplíku, že to je vlastně to, co hledala a začla študovat, co teda s čtyřletým dítětem a jeho očkovacím průkazem v neznámém jazyce. Naštěstí dospěla ke stejnému závěru s jakým jsem tam přišla, tj. naočkovat meningitidu. Pak už to šlo jak na drátkách, Štěpán si trochu zaječel, dostal nálepku I did not cry - well not much (Nebrečel jsem - tak jo, ale ne moc) a šli jsme. A protože jsem matka - Herodes, tak jsem ho ještě poslala na angličtinu (je to po cestě). Zcela pohlcen nespravedlností, která se mu udála na rameni, si už ani nestěžoval.
Jak dneska říkali ve zprávách (ČT), Remembrance Day se tu slaví poctivě - červené máky (na paměť bojišť ve Flandrech, které rozkvetly rudě a jeden lékař o nich napsal báseň) jsou všude. Lidi je nosí připíchnuté na kabátech, větší varianty jsou k vidění na autech, Občas i ve výlohách se něco vyskytne - chodíme kolem jedné pěkné výstavky v pohřební kanceláři, kde nabízí kromě jiného i Funeral plan (představuju si to, jakože si naplánujete a dopředu zaplatíte vlastní pohřeb). No a kolem Toweru jsou statisíce keramických makových květů na památku zabitých vojáků. To jsem bohužel ještě na vlastní oči neviděla, tak doufám, že to tam ještě chvíli vydrží. U nás se prý 11.11. jako Den veteránů slaví už 14 let, to jsem fakt netušila a ani to o těch vlčích mácích. I ministr obrany si stěžoval, že oslavy probíhají bez zájmu veřejnosti. Možná je to tím, že to naše zapojení do obou světových válek bylo takové problematické. Nebo tím, že obecně nejsme moc vysazení na hrdiny? Každopádně jak praví výloha Pohřebnictví "We shall never forget". A dobrou...
Žádné komentáře:
Okomentovat