Druhý díl zprávy jsem nechala vyhnít tak dlouho, že už vlastně nevím, co podstatného jsem měla na srdci. No ono to vlastně není nikdy nic podstatného (krom asi tří příspěvků o tom, že jsme se přestěhovali do místa A, posléze do místa B a že Štěpán začal chodit do školy), takže zkrátka, co jsme tak různě dělali.
 |
| Na návštěvě u Štěpánka ve škole |
Helenka mě vždycky upřeně pozoruje, když zpívám, čili to znamená buď a) nemůže uvěřit vlastním uším nebo b) má hudební sluch. Rozhodla jsem se, že se přikloním k bodu b) a přihlásila jsem ji do hudebního kroužku. Byli jsme tam zatím jen dvakrát na testovacích hodinách, ale už teď tam má své příznivce - hlavně teda jednoho chlapečka, který se před ní předvádí (už chodí, borec!) a když se jeho maminka nedívá, tak se ji snaží zalehnout. Když se mu to nedaří, tak jí aspoň šťourá prstíkem do hlavy. Paní Monkey Music se mezitím snaží zpívat a hrát a všemožně děti zaujmout, což se jí daří se střídavým úspěchem. Helenka je tam ale hrozně spokojená a navíc je to v našem skoro nejbližším kostele (ne že bychom se dali na víru, ale tady všechno, pokud to není v Tesku nebo náhodou v knihovně, tak je to v kostele: od dětských herniček přes výprodeje oblečení po badminton...hádám, že občas se tam sejdou i na mši).
 |
| Ve škole |
Další zážitek je opět spojen s naší nejmladší - vypadla jim někde z databáze, že není otestovaná na 4 nemoce, které se testují hned po narození (v civilizovaných zemích zahrnující i ČR), takže mi poslali dopis, ať se dostavím. Zjistila jsem, že nemá test pouze na srpkovitou anémii, o které mi naše doktorka řekla, že je velmi vzácná v naší populaci - proč, mi došlo, když jsem navštívila ono odběrové centrum, kde na nás z osvětových plakátů shlíželi samí černoši. Jen paní na recepci byla asi Indka. Helenka tam vůkol doslova svítila...Nevím, jak to dělají u nás, naštěstí jsem nebyla nikdy u toho, jak dětem odebírali krev, ale tady měla sestřička krabičku s maličkým břitem, kterou přiložila k patičce a udělala jen malou ranku, ze které mačkala kapky krve. Holčička moje statečná ani neřvala, jen s vyčítavým pohledem sledovala, co ta pani dělá. Mně je sice drobčo víc jak 11 měsíců, ale taky mě nepřestává fascinovat, jak mají ti černoši ruce navrch úplně černé a vespod růžové:-) Pak ještě vyplnit nezbytný formulář o spokojenosti (zajímavé, že mi ho vrazí vždycky jen tam, kde jsem spokojená byla) a hurá zpátky domů.
 |
| Š stůně, dobrovolně si nasadil i čepici a pil čaj! |
Na odpolední návštěvu přijela naše spolužačka, která už spoustu let bydlí v Manchestru, kde úspěšně rozvíjí kariéru instalatérky. Bylo to velmi příjemné, že jsme mohli navzájem porovnávat naše zkušenosti (s kotly na vodu i žitím v Anglii) a moc se těšíme na opakování. Kdysi jsem za ní podnikla se Štěpánkem, coby dvouletým capartem,nezapomenutelnou cestu vlakem, 4 hodiny z Oxfordu a zpátky;-)
Víkend byl ve znamení práce (mojí práce do práce) a nemocí - Štěpánek už ve čtvrtek přišel ze školy s teplotou a v pátek proležel celý den v posteli. To, že to činil zcela dobrovolně, nás velmi znepokojovalo. Mezi tou dobou to (vyhodnotili jsme to jako chřipku, na kterou jou oba očkovaní) chytil i Ondra, který proležel celé pondělí. Helence se vrátila rýma a mě přepadl kašel a pocit, že chci k moři. Štěpánkovi se naštěstí v neděli udělalo líp, tak jsme mohli navšívit představení v Croydonu, na které jsme už měsíc měli lístky. Bylo to o Sněhurce a sedmi trpaslících - popsala bych to jako muzikálovou show plnou barevných kostýmů, vedlejších postav, ze kterých se staly hlavní, mluvícího zrcadla, z nějž promlouval někdo velmi podobný DeNirovi, opravdových trpaslíků a ohňostrojů. Na závěr se k mému nevelkému překvapení podařilo protlačit i Elvise! Štěpánek sice moc nerozuměl (já taky ne), ale vypadal spokojeně.
 |
| H se momentálně nejlíp spí venku |
