Zpráva o stavu (Unie) II.

Druhý díl zprávy jsem nechala vyhnít tak dlouho, že už vlastně nevím, co podstatného jsem měla na srdci. No ono to vlastně není nikdy nic podstatného (krom asi tří příspěvků o tom, že jsme se přestěhovali do místa A, posléze do místa B a že Štěpán začal chodit do školy), takže zkrátka, co jsme tak různě dělali.

Na návštěvě u Štěpánka ve škole

Helenka mě vždycky upřeně pozoruje, když zpívám, čili to znamená buď a) nemůže uvěřit vlastním uším nebo b) má hudební sluch. Rozhodla jsem se, že se přikloním k bodu b) a přihlásila jsem ji do hudebního kroužku. Byli jsme tam zatím jen dvakrát na testovacích hodinách, ale už teď tam má své příznivce - hlavně teda jednoho chlapečka, který se před ní předvádí (už chodí, borec!) a když se jeho maminka nedívá, tak se ji snaží zalehnout. Když se mu to nedaří, tak jí aspoň šťourá prstíkem do hlavy. Paní Monkey Music se mezitím snaží zpívat a hrát a všemožně děti zaujmout, což se jí daří se střídavým úspěchem. Helenka je tam ale hrozně spokojená a navíc je to v našem skoro nejbližším kostele (ne že bychom se dali na víru, ale tady všechno, pokud to není v Tesku nebo náhodou v knihovně, tak je to v kostele: od dětských herniček přes výprodeje oblečení po badminton...hádám, že občas se tam sejdou i na mši).

Ve škole

Další zážitek je opět spojen s naší nejmladší - vypadla jim někde z databáze, že není otestovaná na 4 nemoce, které se testují hned po narození (v civilizovaných zemích zahrnující i ČR), takže mi poslali dopis, ať se dostavím. Zjistila jsem, že nemá test pouze na srpkovitou anémii, o které mi naše doktorka řekla, že je velmi vzácná v naší populaci - proč, mi došlo, když jsem navštívila ono odběrové centrum, kde na nás z osvětových plakátů shlíželi samí černoši. Jen paní na recepci byla asi Indka. Helenka tam vůkol doslova svítila...Nevím, jak to dělají u nás, naštěstí jsem nebyla nikdy u toho, jak dětem odebírali krev, ale tady měla sestřička krabičku s maličkým břitem, kterou přiložila k patičce a udělala jen malou ranku, ze které mačkala kapky krve. Holčička moje statečná ani neřvala, jen s vyčítavým pohledem sledovala, co ta pani dělá. Mně je sice drobčo víc jak 11 měsíců, ale taky mě nepřestává fascinovat, jak mají ti černoši ruce navrch úplně černé a vespod růžové:-) Pak ještě vyplnit nezbytný formulář o spokojenosti (zajímavé, že mi ho vrazí vždycky jen tam, kde jsem spokojená byla) a hurá zpátky domů.

Š stůně, dobrovolně si nasadil i čepici a pil čaj!

Na odpolední návštěvu přijela naše spolužačka, která už spoustu let bydlí v Manchestru, kde úspěšně rozvíjí kariéru instalatérky. Bylo to velmi příjemné, že jsme mohli navzájem porovnávat naše zkušenosti (s kotly na vodu i žitím v Anglii) a moc se těšíme na opakování. Kdysi jsem za ní podnikla se Štěpánkem, coby dvouletým capartem,nezapomenutelnou cestu  vlakem, 4 hodiny z  Oxfordu a zpátky;-)

Víkend byl ve znamení práce (mojí práce do práce) a nemocí - Štěpánek už ve čtvrtek přišel ze školy s teplotou a v pátek proležel celý den v posteli. To, že to činil zcela dobrovolně, nás velmi znepokojovalo. Mezi tou dobou to (vyhodnotili jsme to jako chřipku, na kterou jou oba očkovaní) chytil i Ondra, který proležel celé pondělí. Helence se vrátila rýma a mě přepadl kašel a pocit, že chci k moři. Štěpánkovi se naštěstí v neděli udělalo líp, tak jsme mohli navšívit představení v Croydonu, na které jsme už měsíc měli lístky. Bylo to o Sněhurce a sedmi trpaslících - popsala bych to jako muzikálovou show plnou barevných kostýmů, vedlejších postav, ze kterých se staly hlavní, mluvícího zrcadla, z nějž promlouval někdo velmi podobný DeNirovi, opravdových trpaslíků a ohňostrojů. Na závěr se k mému nevelkému překvapení podařilo protlačit i Elvise! Štěpánek sice moc nerozuměl (já taky ne), ale vypadal spokojeně.

H se momentálně nejlíp spí venku