Pátek třináctého

Já jsem dnes šla do školy a zpátky s čepicí zapomenutou v kapuci (poté, co jsem ji ráno bezvýsledně hledala) a Ondra pro změnu zase na squash bez bot. Ale vzhledem k soupeřovým schopnostem to prý nebyl až takový hendikep (vzpomněla jsem si na tátu, jak se mnou kdysi hrával šachy bez věží a občas pro jistotu i bez koňů). Říkám si, jaké štěstí, že za to může pátek třináctého! Jinak by si člověk mohl myslet, že se začínáme přibližovat našim ratolestem, z nichž jedno na pokyn "Oblíkni si ponožky" si sundá slipy a druhé si s oblibou maže omáčku do vlasů.

Jinak počasí pravé anglické, mobil mi dnes hlásil 5°C - opar. Ve skutečnosti lilo jak z konve, do toho foukal vítr a mně se při pohledu na 50 odstínů místní šedi vyjevil, jako už tolikrát, obraz praskajícího ohně a whisky. Já to normálně nepiju, ale bůhvíproč pravidelně cestou ze školy na ni dostanu chuť. A fakt se nedivím, že to tu vymysleli, očividně jednali z prostého pudu sebezáchovy. A dospěla jsem k názoru, že potřebuju nějaké extra posh holínky, abych zapadla mezi místní.

Jak jednoho dne nasněžilo

To vám takhle jednou (minulé úterý) napadl sníh, možná i 1,5 cm ho bylo... a Anglie začala být hysterická. Tedy zejména škola. V 8:30 napsali SMSku, že škola sice otevřená je, ale že pokud chceme udržet naše děti safe&warm (v bezpečí a teple) doma, tak že je to v pořádku. My už byli na cestě (v dobré náladě PRÁVĚ kvůli sněhu) takže jsem Štěpánkovi zprávu podle zamlčela v obavě, že následující měsíc budu každé ráno kromě "Kdy budou Vánoce?" poslouchat ještě "Kdy zase napadne sníh?" Ve škole nás paní recepční varovala, že fungují jen s omezeným personálem a kdyby náhodou bylo potřeba děti vyzvednout dřív, máme sledovat web. Skutečně asi 5 metrů chodníku co vede z kopce klouzalo. Na hlavní silnici už byl sníh samozřejmě rozježděný a ani zácpa nevypadala dramatičtěji než jakékoliv jiné ráno (hodně lidí nechalo raději auto doma).
Po příchodu domů jsem si tedy poslušně zapla webové stránky školy, kde svítilo upozornění, že okolní ulice mohou být nebezpečné a kolem jedenácté se objevila zpráva, že kuchař dorazil do školy pěšky, po 2,5 hodinách "gruelling walk"....čili hurá, oběd je zajištěn! Nadchlo mě slovo "gruelling"(vyčerpávající, únavný). Ani jsem se nemusela koukat do slovníku, hned mi evokovalo vánici, ve které se kuchař vleče, obalen sobími kůži, boří se po kolena do sněhu, ke konci už se ani neudrží na promrzlých nohou a tak se plazí po ledové krustě a jeho jedinou myšlenkou, která ho pohání vpřed, je že musí uvařit ten oběd!!! Nakonec se doplazí až ke dveřím do školy...kde vstane a plácne do hrnce něco těstovin s nakládanou kukuřicí. Odkud šel, že za celou cestu nepotkal ani jeden autobus, je mi fakt záhadou...
Odpoledne už sníh roztál a Štěpánek odcházel naštvaný na paní učitelky, že je nepustily ven se koulovat. Marně jsem mu vysvětlovala, že by si děti namočily svoje polobotky a kalhoty s pukama, případně sukýnky s podkolenkama.
Druhý den, pršelo, foukal ledový vítr, ale že by nám někdo dovolil zůstat safe&warm doma, to nee!

První krůček

Helenka se statečně prochází kolem nábytku už od Vánoce, ale je velmi opatrná v tom svěřit své mohutné tělíčko jen plochám nožiček a pramálo hustému vzduchu kolem ní. Čili pokud má vykročit do prostoru, tak vždycky raději po čtyřech. Nicméně tuto středu se rozhodla, že telefon, který držím v ruce opravdu nutně potřebuje a že kvůli tomu i zariskuje a udělala celý jeden samostatný krok! Do konce týdne to dotáhla asi na dva a půl kroku a jistě se to bude dál zvyšovat směrem ke světlým zítřkům plným krůčků do neznáma (místní rodiče tu dost používají takovéty vodítka na děti, možná si jeden kus pořídím:-)).

Štěpánek má pět!

Tak už jsme stihli oslavit i Štěpánkovi narozeniny. Pozvali jsme Andreje i s maminkou, všechno jsme měli připravené překvapivě na čas, ale samozřejmě první problém nastal hned v úvodní desetiminutovce, kdy Štěpánek sice pobaveně koukal na prskavku ve tvaru pětky, kterou měl na dortu, ale pak se ozval, že by přece jen ty svíčky. Obrátili jsme dům vzhůru nohama, ale svíčky nebyly (dvě na mě vypadly až dnes z jakési časoprostorové díry uprostřed kuchyňské skříňky, když jsem hledala formu na muffiny). Naštěstí Štěpánek nad tím, zřejmě vědom si svého pokročilého věku, mávl shovívavě rukou. Další problém nastal, když Andrej, který není takovým fanouškem lega, se patrně snažil mrštit nějakým Štěpánkovým výrobkem do kouta. Tvrdý trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a unisono jekot následoval ve zcela předvídatelném sledu. Ale tak mezi tím aspoň řízky, šumivý muškát, dort s borůvkama a Cristina, se kterou se pěkně povídá...

Páté narozeniny měly bohužel i ten efekt, že Štěpánek začal nějak spratkovatět. Hned následující víkend zjistil, že jsem a) blbá a b) nejsem pro něj vůbec dobrá matka a to zejména z toho důvodu, že jsem mu nechtěla pustit další lego seriál (po tom, co koukal hodinu ráno a dvě hodiny odpoledne!). Byla z toho roztržka, která nás natolik znechutila, že jsem mu nakonec nastavila nepřekročitelný limit 60 minut denně. Ani to mi samozřejmě Matku roku nezajistilo a ještě asi dva dny jsem cestou do školky (není 1,5 km dlouhá, je 100 km dlouhá!!) poslouchala, jak mu nechci udělat dobře a jak jsem zlá máma. Tento víkend se zase zuby nehty bránil odjezdu do muzea dopravy, kterýmžto jsem myslela, že ho potěšíme. Nakonec se mu samozřejmě líbilo, ale ten odpor, který jsme museli překonat...na chvíli jsem myslela, že jsem ho dojala sugestivním líčením, že jsou děti, o které jejich rodiče nemají zájem, nikam s nima nechodí a co by za to daly, kdyby jely na výlet, ale jeho centrum empatie není očividně ještě zcela vyzrálé.

Jinak tady všechno v normálu, déšť se mění na mokrý sníh a naopak v rychlých sekvencích, v noci občas mrzne, což má za následek, že se druhý den brodíme solí (tady se údajně sníh nedhrabává, ale jen solí) po jinak celkem suchých chodnících. Ráno občas bývají zamrzlá okna aut, Nedávno jsem pozorovala jednu paní, co kromě svých tří potomků nesla k autu i hrnec s horkou vodou, kterou polila všechna skla. Očividně to fungovalo a já jsem přemýšlela, proč se mi to jen nezdá jako dobrý nápad...Cesta do školy začíná být čím dál více otravná, přece jen už to chodíme 4 měsíce, teď navíc opadané listí odhalilo v plné "kráse" tu nepěknou vlastnost místních: upustit kdekoliv cokoliv mají v rukou. Helenka se zdatně učí, takže jsme teď dva dny hledali čepici, kterou náhodou "upustila". A chodíme jedním úzkým průchodem, kde pejskaři dovedli celou tu anabázi se sběrem výkalů k dokonalosti - sice seberou spořádaně psí hovínko do pytlíku, ale pak patrně nějak ztěžkne, takže ho zauzlují a v tom průchodu omylem upustí na zem. Tož tak.

Dny jsou šedivé a putují v rutině, tak když by se někomu chtělo napsat mail, nebo zavolat přes Skype, budem rádi.