Jak jednoho dne nasněžilo

To vám takhle jednou (minulé úterý) napadl sníh, možná i 1,5 cm ho bylo... a Anglie začala být hysterická. Tedy zejména škola. V 8:30 napsali SMSku, že škola sice otevřená je, ale že pokud chceme udržet naše děti safe&warm (v bezpečí a teple) doma, tak že je to v pořádku. My už byli na cestě (v dobré náladě PRÁVĚ kvůli sněhu) takže jsem Štěpánkovi zprávu podle zamlčela v obavě, že následující měsíc budu každé ráno kromě "Kdy budou Vánoce?" poslouchat ještě "Kdy zase napadne sníh?" Ve škole nás paní recepční varovala, že fungují jen s omezeným personálem a kdyby náhodou bylo potřeba děti vyzvednout dřív, máme sledovat web. Skutečně asi 5 metrů chodníku co vede z kopce klouzalo. Na hlavní silnici už byl sníh samozřejmě rozježděný a ani zácpa nevypadala dramatičtěji než jakékoliv jiné ráno (hodně lidí nechalo raději auto doma).
Po příchodu domů jsem si tedy poslušně zapla webové stránky školy, kde svítilo upozornění, že okolní ulice mohou být nebezpečné a kolem jedenácté se objevila zpráva, že kuchař dorazil do školy pěšky, po 2,5 hodinách "gruelling walk"....čili hurá, oběd je zajištěn! Nadchlo mě slovo "gruelling"(vyčerpávající, únavný). Ani jsem se nemusela koukat do slovníku, hned mi evokovalo vánici, ve které se kuchař vleče, obalen sobími kůži, boří se po kolena do sněhu, ke konci už se ani neudrží na promrzlých nohou a tak se plazí po ledové krustě a jeho jedinou myšlenkou, která ho pohání vpřed, je že musí uvařit ten oběd!!! Nakonec se doplazí až ke dveřím do školy...kde vstane a plácne do hrnce něco těstovin s nakládanou kukuřicí. Odkud šel, že za celou cestu nepotkal ani jeden autobus, je mi fakt záhadou...
Odpoledne už sníh roztál a Štěpánek odcházel naštvaný na paní učitelky, že je nepustily ven se koulovat. Marně jsem mu vysvětlovala, že by si děti namočily svoje polobotky a kalhoty s pukama, případně sukýnky s podkolenkama.
Druhý den, pršelo, foukal ledový vítr, ale že by nám někdo dovolil zůstat safe&warm doma, to nee!