Let hrůzy

Tak strašné to zase nebylo, ale bulvární titulky lákají, tak proč ne, že? 

Všechno začalo už před Vánoci, kdy jsem kupovala letenky na Velikonoce, tedy hodně v předstihu, tedy za levný peníz. Levný skutečně byl, ale to mě v tu chvíli nijak neznervóznilo. O to horší bylo pak zjištění (naštěstí už v průběhu Vánoc), že jsem omylem sice koupila letenky z Londýna do Prahy, ale v opačném gardu, čili nejdřív z Prahy do Londýna a pak teprve opačně! Načež jsem strávila několik perných hodin snahou svůj omyl napravit a vypočítat, jestli radši zaplatit pokutu za změnu letenky (30 liber á člověk á let!!), nebo je rovnou hodit do koše a koupit si nové. A tady se dostávám k bodu, kdy jsem obětovala rodinné pohodlí a zamluvila let na pondělí 22:00, protože byl řádově levnější než ten v neděli odpoledne.

Helenku jsme se snažili uspat už odletové hale, leč nepodařilo se. Pak jsme doufali, že třeba usne v nosítku při čekání na nástup do letadla. Nakonec jsme zadoufali, že si třeba sedne, dá si něco k jídlu a pití a šumění motorů ji vynese mezi obláčky i obrazně....všechno marné. Po usednutí se ještě chvíli něčím bavila, ale když viděla, že to s tím pásem myslíme vážně, pustila se do jekotu, který jen místy ustával, aby se mohla pořádně nadechnout. V nejlepším ještě navíc zvrátila hlavu dozadu, takže se praštila do hlavy o sedačku před námi a to v nestřežených okamžicích zopakovala ještě asi třikrát. 

Toť k Helence. Ovšem už nástup do letadla byl výživný, Podařilo se nám dostat se do skupiny Rodin s malými dětmi hned za draze platícími pasažéry s Priority boarding, nebo jak se to jmenuje. Samozřejmě, že nakonec nastoupí všichni, jde ale o to, kolik času strávíte v uličce a jestli si máte kam dát kufr (samozřejmě že je tam nakonec dají všechny!). Helenku jsem nakonec nesla na ruce, na zádech batoh, Ondra batoh a Štěpánka s kufrem a v tomto složení jsme postupovali směrem k řadě č. 22 (cca uprostřed letadla). Správně bychom měli nastupovat zadními dveřmi, ale to zahrnuje netriviální počet schodů dolů a nahoru, takže jsme zvolili jednodušší cestu dveřmi předními. Tam stojí letušky a světe div se, dnes poprvé po mně nevyžadují palubní vstupenku!! Takže jsme jakžtakž prošli k 22. řadě, kde jsme zjistili, že sedadla byla patrně počůraná a jsou vyndaná a nevypadá to, že na nich bude tento let někdo sedět. Ale už tam byla letuška a že teda nás posadí jinam...a vyrazila zpět k předním dveřím. Nicméně tou dobou, už se na palubu tlačil zástup lidí, který z povahy věci, chtěl dovnitř, a ne ven. Ondra se těsně za průbojnou letuškou pohyboval ještě celkem svižně, mě ale protijdoucí lidi nemínili pustit nikam. Zlost na tu letištní přepečlivost s doklady a skenováním, která nakonec nedokáže vyřešit tak snadný problém, rostla, až jsem zašlápla malýho chlapečka, který notabene za nic nemohl. Když jsem se konečně prodrala do řady č. 3, fakt jsem nevydržela a povídám letušce, že nás mohli upozornit při nástupu a ona skoro uraženě, že se právě omluvila mému manželovi, což už jsem nevydýchala vůbec, tak jsem už vyloženě štěkla, že by se teda měla omluvit i mně...a ona, že by to udělala, kdybych jí pustila ke slovu. No nevím, jestli jsem se takhle zažila, Tak jsem si sedla a ona rozpoznala počínající infarkt a nabídla mi vodu. Tak jsem se napila a vydýchala se a myslím, že jsem se i omluvila, že jsem na ni byla hnusná. Chudák letuška pak přišla asi ještě dvakrát, jestli něco nepotřebujeme.

Štěpánek usnul celkem záhy a naštěstí jsme si vzpomněli, že by bylo dobrý ho dát vyčůrat...přece jen po takové scéně kvůli počůraným sedačkám, nám nepřišlo zrovna ideální, kdyby to zopakoval zrovna náš syn. Leč Helenka řvala a řvala, až za námi asi za půl hodiny přišla opět ta naše letuška a nabídla nám Calpol (na bolest a horečku), že ji možná bolí uši. Myslím, že ji uši nebolely, jen potřebovala spát a nemohla, ale frkli jsme jí ho s tím, že třeba to aspoň pomůže na usnutí. To nepomohlo, ale aspoň přestala řvát a zbytek letu jsme ji bavili nastřídačku snad úplně vším, co bylo po ruce. Usnula, jakmile dostala zpátky svůj kočár.

Další cesta do anglického domů už proběhla bez potíží a kolem půl jedné místního času jsme všichni čtyři ulehli zmožení do jedné postele (=zima). 

A já už se těším na let květnový, který absolvuju v přečíslení dva na jednu....

Návštěvy

Velký rozestup mezi příspěvky byl daný z velké části i tím, že jsme stihli hned dvě návštěvy, na konci února dorazila babička Pleteňácká a na začátku března osazenstvo LuLu Housu.

S babičkou jsme zvládli oslavit narozeniny (v následujících dnech nám minimálně šestkrát zopakovala, jak je to strašný, že se sem "vnutila" právě na narozeniny, že s tím máme ještě starost navíc:-)). za což jsme byli rádi (= veřejně deklaruji). Jednak proto, že Š mohl pomoct se sfoukáváním svíček, což on vášnivě miluje a jednak proto, že jsme pod záminkou dárkového výletu pro babičku mohli spát v hotelu a ne ve stanu.

Po pátečním povinném obědě v Googlu jsme navštívili Westminster abbey, z čehož byl Štěpánek vyloženě nadšený. Nicméně aspoň neřval tolik jako Helenka, která si pod gotickými sloupy kromě tisícileté historie zdejšího místa uvědomila i zoufalý nedostatek vlastního spánku, který ji z mě nepochopitelného důvodu přišel důležitější než krypty Alžběty I. a Marie Skotské dohromady. A místo toho, aby prostě usnula, tak se hodlala se svým neštěstím svěřit všem 450 návštěvníkům. A kdo jste tam někdy byl, tak mi jistě dáte za pravdu, že akustika je tam nebývalá!! Naštěstí jsme ji mohli vyvézt jen na dvoreček u záchodků a nemuseli zahodit vstupné rovnou. Odolávala drncání statečně, naštěstí mě pak babička přišla vystřídat, protože jsem nebyla daleko od toho ji zardousit (možná by ji taky vyvedli nějaký pěkný mramorový pomníček, třebas hned vedle Shakespeara).

V sobotu jsme se rozjeli na hrad Leeds, kde Helenka prořvala ukázku lovu dravců a Štěpánek se nám neustále ztrácel na dětském hřišti, které sestávalo z dřevěných věží a lanových mostů a rodičů, kteří se zdviženými hlavami pobíhali kolem dokola. Ale usmálo se na nás i slunce, alespoň na těch pár okamžiků, které stačily, abychom se stihli vyfotit (někdo dobrovolně, někdo ne). Večer jsme zakončili v Canterbury procházkou kolem katedrály a večeří v restauraci v krásném hrázděném domě, kde se nám překvapivě podařilo uhlídat veškeré Helenčiny pokusy shodit něco (nejlépe skleněného) ze stolu.

V neděli oproti předpokladům stále nepršelo, tak jsme vyrazili k doverským útesům. Došli jsme dostatečně daleko na to, abychom si užili krásných výhledů, pasoucích se koní a všudypřítomného bláta, které ani v tak ledovém počasí nehodlalo zamrznout. Pak ještě příjemný afternoon tea namísto oběda a babičku jsme vypravili na letiště.

Lucka s Lukášem a Anetkou přijeli po půlnoci, což se jim moc nelíbilo, ale mně celkem jo, protože jsme konečně taky jednou stihli uklidit včas! Měli hned celý seznam toho, co tu chtějí vidět a zažít a v pátek se pustili s vervou do Londýna, Myslím, že to, co by normálně měl člověk problém za den objet autobusem, zvládli obejít pěšky a večer se kluci chtě nechtě vydali do místní hospody ochutnat místní piva. To se úplně nepodařilo, čepovali prý hlavně Heinekena! Ale spát šli stejně až nad ránem, prý střízliví, diskutovali o závažných otázkách lidstva a planety.

Seznam obsahoval kromě piva také bitevní loď, takže jsme v sobotu zamířili do Portsmouthu, kde jich jsou k vidění zástupy od doby Jindřicha VIII přes dobu kapitána Nelsona, až po moderní lodě, na které se dá juknout při vyjížďce výletní lodí. Malá děvčata byla samozřejmě prohlídkou nadšena, za obě to patrně vyjádřila nejlépe Helenka, která se v jediné veřejnosti přístupné ponorce z II. světové války rozeřvala tak, že musela být okamžitě vynesena. Kus buchty v kavárně její dojmy ovšem dost napravil. Anetka naproti tomu byla pořád hodná, jediný problém v celé Británii pro ni bylo naše auto. Pokaždé, když do něj byla usazena, tak se do několika minut rozkřičela a nebyl moc k utišení. Asi jak neumí ještě mluvit, tak nemohla vznést nějakou námitku - např. jako tříletý Štěpán, který potom, co ho Hobiti dovezli autem do Krkonoš, prohlásil, že mají teda pěkně špinavý auto!

V neděli jsme vyjeli na obhlídku útesů a moře, tentokrát Seven Sisters přímo na jihu od Londýna. Cestou jsme se stavili na prímový oběd v typické restauraci, kde byla nalezlá celá vesnice. Vedle nás obědval starší manželský pár a při své sklence červeného nás pobaveně sledoval a občas něco (milého, nutno říct) utrousil směrem k nepoddajným dětem. Anetce pak nějaký host nechal přinést krabici s kostkama a tak bychom tam asi seděli dodnes, kdyby nenastala ta pravá chvíle (mezi deštěm a deštěm) se posunout k útesům. Výhledy byly parádní, pláž byla ...- kromě bělostných písků s kokosovými palmami jsem viděla už lecjakou pláž, ale tahle byla zase postopadesáté jiná a prostě Středoevropana to moře rajcuje, o tom žádná! A vítr strašlivej a zima strašlivá....

V pondělí jsme ještě stihli s LAL obejít druhou půlku Londýna, kterou nestihli v pátek, Anetka s Helenkou si pochutnaly na zbylém uhlí z krbu a navzdory celodenním problémům na železnici, nás odpoledne opustili směr Gatwick...