Návštěvy

Velký rozestup mezi příspěvky byl daný z velké části i tím, že jsme stihli hned dvě návštěvy, na konci února dorazila babička Pleteňácká a na začátku března osazenstvo LuLu Housu.

S babičkou jsme zvládli oslavit narozeniny (v následujících dnech nám minimálně šestkrát zopakovala, jak je to strašný, že se sem "vnutila" právě na narozeniny, že s tím máme ještě starost navíc:-)). za což jsme byli rádi (= veřejně deklaruji). Jednak proto, že Š mohl pomoct se sfoukáváním svíček, což on vášnivě miluje a jednak proto, že jsme pod záminkou dárkového výletu pro babičku mohli spát v hotelu a ne ve stanu.

Po pátečním povinném obědě v Googlu jsme navštívili Westminster abbey, z čehož byl Štěpánek vyloženě nadšený. Nicméně aspoň neřval tolik jako Helenka, která si pod gotickými sloupy kromě tisícileté historie zdejšího místa uvědomila i zoufalý nedostatek vlastního spánku, který ji z mě nepochopitelného důvodu přišel důležitější než krypty Alžběty I. a Marie Skotské dohromady. A místo toho, aby prostě usnula, tak se hodlala se svým neštěstím svěřit všem 450 návštěvníkům. A kdo jste tam někdy byl, tak mi jistě dáte za pravdu, že akustika je tam nebývalá!! Naštěstí jsme ji mohli vyvézt jen na dvoreček u záchodků a nemuseli zahodit vstupné rovnou. Odolávala drncání statečně, naštěstí mě pak babička přišla vystřídat, protože jsem nebyla daleko od toho ji zardousit (možná by ji taky vyvedli nějaký pěkný mramorový pomníček, třebas hned vedle Shakespeara).

V sobotu jsme se rozjeli na hrad Leeds, kde Helenka prořvala ukázku lovu dravců a Štěpánek se nám neustále ztrácel na dětském hřišti, které sestávalo z dřevěných věží a lanových mostů a rodičů, kteří se zdviženými hlavami pobíhali kolem dokola. Ale usmálo se na nás i slunce, alespoň na těch pár okamžiků, které stačily, abychom se stihli vyfotit (někdo dobrovolně, někdo ne). Večer jsme zakončili v Canterbury procházkou kolem katedrály a večeří v restauraci v krásném hrázděném domě, kde se nám překvapivě podařilo uhlídat veškeré Helenčiny pokusy shodit něco (nejlépe skleněného) ze stolu.

V neděli oproti předpokladům stále nepršelo, tak jsme vyrazili k doverským útesům. Došli jsme dostatečně daleko na to, abychom si užili krásných výhledů, pasoucích se koní a všudypřítomného bláta, které ani v tak ledovém počasí nehodlalo zamrznout. Pak ještě příjemný afternoon tea namísto oběda a babičku jsme vypravili na letiště.

Lucka s Lukášem a Anetkou přijeli po půlnoci, což se jim moc nelíbilo, ale mně celkem jo, protože jsme konečně taky jednou stihli uklidit včas! Měli hned celý seznam toho, co tu chtějí vidět a zažít a v pátek se pustili s vervou do Londýna, Myslím, že to, co by normálně měl člověk problém za den objet autobusem, zvládli obejít pěšky a večer se kluci chtě nechtě vydali do místní hospody ochutnat místní piva. To se úplně nepodařilo, čepovali prý hlavně Heinekena! Ale spát šli stejně až nad ránem, prý střízliví, diskutovali o závažných otázkách lidstva a planety.

Seznam obsahoval kromě piva také bitevní loď, takže jsme v sobotu zamířili do Portsmouthu, kde jich jsou k vidění zástupy od doby Jindřicha VIII přes dobu kapitána Nelsona, až po moderní lodě, na které se dá juknout při vyjížďce výletní lodí. Malá děvčata byla samozřejmě prohlídkou nadšena, za obě to patrně vyjádřila nejlépe Helenka, která se v jediné veřejnosti přístupné ponorce z II. světové války rozeřvala tak, že musela být okamžitě vynesena. Kus buchty v kavárně její dojmy ovšem dost napravil. Anetka naproti tomu byla pořád hodná, jediný problém v celé Británii pro ni bylo naše auto. Pokaždé, když do něj byla usazena, tak se do několika minut rozkřičela a nebyl moc k utišení. Asi jak neumí ještě mluvit, tak nemohla vznést nějakou námitku - např. jako tříletý Štěpán, který potom, co ho Hobiti dovezli autem do Krkonoš, prohlásil, že mají teda pěkně špinavý auto!

V neděli jsme vyjeli na obhlídku útesů a moře, tentokrát Seven Sisters přímo na jihu od Londýna. Cestou jsme se stavili na prímový oběd v typické restauraci, kde byla nalezlá celá vesnice. Vedle nás obědval starší manželský pár a při své sklence červeného nás pobaveně sledoval a občas něco (milého, nutno říct) utrousil směrem k nepoddajným dětem. Anetce pak nějaký host nechal přinést krabici s kostkama a tak bychom tam asi seděli dodnes, kdyby nenastala ta pravá chvíle (mezi deštěm a deštěm) se posunout k útesům. Výhledy byly parádní, pláž byla ...- kromě bělostných písků s kokosovými palmami jsem viděla už lecjakou pláž, ale tahle byla zase postopadesáté jiná a prostě Středoevropana to moře rajcuje, o tom žádná! A vítr strašlivej a zima strašlivá....

V pondělí jsme ještě stihli s LAL obejít druhou půlku Londýna, kterou nestihli v pátek, Anetka s Helenkou si pochutnaly na zbylém uhlí z krbu a navzdory celodenním problémům na železnici, nás odpoledne opustili směr Gatwick...