Tak strašné to zase nebylo, ale bulvární titulky lákají, tak proč ne, že?
Všechno začalo už před Vánoci, kdy jsem kupovala letenky na Velikonoce, tedy hodně v předstihu, tedy za levný peníz. Levný skutečně byl, ale to mě v tu chvíli nijak neznervóznilo. O to horší bylo pak zjištění (naštěstí už v průběhu Vánoc), že jsem omylem sice koupila letenky z Londýna do Prahy, ale v opačném gardu, čili nejdřív z Prahy do Londýna a pak teprve opačně! Načež jsem strávila několik perných hodin snahou svůj omyl napravit a vypočítat, jestli radši zaplatit pokutu za změnu letenky (30 liber á člověk á let!!), nebo je rovnou hodit do koše a koupit si nové. A tady se dostávám k bodu, kdy jsem obětovala rodinné pohodlí a zamluvila let na pondělí 22:00, protože byl řádově levnější než ten v neděli odpoledne.
Helenku jsme se snažili uspat už odletové hale, leč nepodařilo se. Pak jsme doufali, že třeba usne v nosítku při čekání na nástup do letadla. Nakonec jsme zadoufali, že si třeba sedne, dá si něco k jídlu a pití a šumění motorů ji vynese mezi obláčky i obrazně....všechno marné. Po usednutí se ještě chvíli něčím bavila, ale když viděla, že to s tím pásem myslíme vážně, pustila se do jekotu, který jen místy ustával, aby se mohla pořádně nadechnout. V nejlepším ještě navíc zvrátila hlavu dozadu, takže se praštila do hlavy o sedačku před námi a to v nestřežených okamžicích zopakovala ještě asi třikrát.
Toť k Helence. Ovšem už nástup do letadla byl výživný, Podařilo se nám dostat se do skupiny Rodin s malými dětmi hned za draze platícími pasažéry s Priority boarding, nebo jak se to jmenuje. Samozřejmě, že nakonec nastoupí všichni, jde ale o to, kolik času strávíte v uličce a jestli si máte kam dát kufr (samozřejmě že je tam nakonec dají všechny!). Helenku jsem nakonec nesla na ruce, na zádech batoh, Ondra batoh a Štěpánka s kufrem a v tomto složení jsme postupovali směrem k řadě č. 22 (cca uprostřed letadla). Správně bychom měli nastupovat zadními dveřmi, ale to zahrnuje netriviální počet schodů dolů a nahoru, takže jsme zvolili jednodušší cestu dveřmi předními. Tam stojí letušky a světe div se, dnes poprvé po mně nevyžadují palubní vstupenku!! Takže jsme jakžtakž prošli k 22. řadě, kde jsme zjistili, že sedadla byla patrně počůraná a jsou vyndaná a nevypadá to, že na nich bude tento let někdo sedět. Ale už tam byla letuška a že teda nás posadí jinam...a vyrazila zpět k předním dveřím. Nicméně tou dobou, už se na palubu tlačil zástup lidí, který z povahy věci, chtěl dovnitř, a ne ven. Ondra se těsně za průbojnou letuškou pohyboval ještě celkem svižně, mě ale protijdoucí lidi nemínili pustit nikam. Zlost na tu letištní přepečlivost s doklady a skenováním, která nakonec nedokáže vyřešit tak snadný problém, rostla, až jsem zašlápla malýho chlapečka, který notabene za nic nemohl. Když jsem se konečně prodrala do řady č. 3, fakt jsem nevydržela a povídám letušce, že nás mohli upozornit při nástupu a ona skoro uraženě, že se právě omluvila mému manželovi, což už jsem nevydýchala vůbec, tak jsem už vyloženě štěkla, že by se teda měla omluvit i mně...a ona, že by to udělala, kdybych jí pustila ke slovu. No nevím, jestli jsem se takhle zažila, Tak jsem si sedla a ona rozpoznala počínající infarkt a nabídla mi vodu. Tak jsem se napila a vydýchala se a myslím, že jsem se i omluvila, že jsem na ni byla hnusná. Chudák letuška pak přišla asi ještě dvakrát, jestli něco nepotřebujeme.
Štěpánek usnul celkem záhy a naštěstí jsme si vzpomněli, že by bylo dobrý ho dát vyčůrat...přece jen po takové scéně kvůli počůraným sedačkám, nám nepřišlo zrovna ideální, kdyby to zopakoval zrovna náš syn. Leč Helenka řvala a řvala, až za námi asi za půl hodiny přišla opět ta naše letuška a nabídla nám Calpol (na bolest a horečku), že ji možná bolí uši. Myslím, že ji uši nebolely, jen potřebovala spát a nemohla, ale frkli jsme jí ho s tím, že třeba to aspoň pomůže na usnutí. To nepomohlo, ale aspoň přestala řvát a zbytek letu jsme ji bavili nastřídačku snad úplně vším, co bylo po ruce. Usnula, jakmile dostala zpátky svůj kočár.
Další cesta do anglického domů už proběhla bez potíží a kolem půl jedné místního času jsme všichni čtyři ulehli zmožení do jedné postele (=zima).
A já už se těším na let květnový, který absolvuju v přečíslení dva na jednu....
Žádné komentáře:
Okomentovat