Intenzivní čekání z minulého příspěvku vzalo celkem rychlý konec. V neděli 8.11. jsme vzali děti do zoo, přičemž jeden z nejdůležitějších výběhů byl hrací koutek a kavárna. Hrací koutky tu mají často olbřímí rozměry, jakož i tenhle a Štěpánek byl tak excitován, že s sebou asi půl hodinu tahal i Helenku, aniž si vlastně všiml, že se stará o sestru (což normálně nečiní zrovna rád).
Děti jsme doma uložili ke spánku, podívali se na seriál a den končil před půlnocí tak nějak normálně, i když mi přišlo podivné, že břicho tvrdne i několikrát do hodiny. Usnula jsem asi na patnáct minut, když mě vzbudila bolest, která mě teda dost překvapila a tím víc, že nezůstalo jen u jednoho výskytu. Tak jsem tak ležela a snažila se přesvědčit, že to jsou jen poslíčky, že nebudu ještě rodit...obzvlášť, když babička tu ještě není a já mám na příštích pár dní jiné plány. Ve sprše to pak chvíli vypadalo, že je po všem, ale byl to jen klid před bouří...Ondra už taky nespal, tak jsem ho poslala nafouknout míč, páč vypadal dost nezaměstnaně. Pořád jsem čekala, až se pozvracím, nezlomný to důkaz probíhajícího porodu, ale nic. No a pak už jsme jen přemýšleli, kterou nešťastnou rodinu vzbudíme a nacpeme jim naše, již dříve narozené, děti. Podařilo se nám vydržet s nervama až do 5:15, kdy už mi přišlo, že být vzbuzen není taková tragédie a jala jsem se prozvánět sousedy. Chvilku jim to trvalo, ale nakonec dostáli svému slibu "kdyby kdykoliv cokoliv" a ozvali se. Ondra přenesl spící děti v pyžamech s baťužkem a dobalil i moje dvě zavazadla a mohli jsme vyrazit. Do této osudné noci jsem měla pocit, jak jsou britské silnice hladké, téměř bez poskvrnky, ale v kontrakcích jsem cítila naprosto každý hrbolek a všechny zatáčky měly snad 180°! V duchu jsem si blahopřála k rozhodnutí rodit v nejbližší porodnici (tj. asi 20 minut cesty).
V porodnici do mě sestra vnořila ruku, až jsem měla pocit, že se mi snaží prozkoumat žaludeční vředy a tvářila se neurčitě - že jako nemůže nahmatat hlavičku a že tedy zavolá doktorku, aby udělala ultrazvuk. Přepadl mě iracionální pocit, že moje dítě nemá hlavičku, ale naštěstí doktorka přišla rychle a ukázalo se, že hlavička je na svém místě a dokonce i přibližně tam, kde má být. Pak se ukázalo z testu z moči, že jsem dehydrovaná a že mi tudíž píchnou něco rovnou do žíly. Já bych se asi normálně napila, ale dost na tom trvaly. Do ruky mi tedy sestra narvala supersložitou kanylu s hadičkama a ventilkama a připojila mě na monitor. Asi za hodinu mě zase odpoutaly a poslaly na předporodní oddělení, nebo jak to nazvat (slovo hekárna dost nesnáším:-)) s tím, že přijde někdo mi píchnout ten roztok do kanyly. Dost bezradně jsme tam seděli asi 10 minut (dalších pět postelí v takovým průchoďáku, jedna sprcha na konci chodby), než přišla další sestra, která mi oznámila, že vzhledem k tomu, že rodím, tak mě odvede na porodní sál. To mi přišlo naprosto skvělé, protože není nic horšího než mít 8 hodin kontrakce a stále nebýt považovaná za rodící.
 |
| Strojovna |
Porodní sál (tedy dneska snad už všude klasika - místnost s lůžkem, koupelnou, zařízením pro miminko) č. 10 nebyl zrovna nic extra v porovnáním s kladenskou porodnicí, ale nechalo se...pak ale přišla další sestra a jala se mě připojovat na monitor, čemuž jsem kladla dost aktivní odpor. Tedy, ne že bych se s ní prala, ale snažila jsem se jí vysvětlit, že mě z jednoho před chvílí odpojili. Načež ona nasadila patrně mezinárodně platnou strategii, že ona nic, že to všechno doktor a že když to podepíše on, tak že mě klíďo píďo zase odpojí. Mnooo, a že doktor přijde v 8:30. Nu dobrá, půl hodiny to ještě vydržím. Doktor přišel v devět (až později jsem zjistila, že na místní poměry to byl obdivuhodný výkon) a hlasem buddhisty mi začal vysvětlovat, že kvůli jizvě po císaři je ten monitor nutný, že podle toho, jak se daří miminku, se ihned pozná, kdyby náhodou jizva praskla. No a že teda do té sprchy bych mohla, až se ukáže, na kolik jsem otevřená, ale jen na chvíli atd. atd. Když odešel, tak jsem dostala mírně hysterický záchvat, že jako vleže ty kontrakce fakt nedám, že takhle neporodím, že už jsem to jednou zažila a že zkrátka hotovo. No, naštěstí moje tělo převzalo vedení a všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si v tu chvíli rýsovala.
V další směně porodních asistentek přišla jiná černoška, zas s docela jiným akcentem a hromadou červených copánků na hlavě, tak se jí ptáme, cože ten rehydratační roztok a ona, že tu kanylu mám kvůli antibiotikům a koukala na mě jak na blba, že prej, ať se pořádně napiju...(WTF???) A pak šla shánět ty antibiotika a kontrakce byly čím dál drsnější. Na předporodním kurzu nám dávali rozsáhlou přednášku o možnostech úlevy od bolesti, tak jsem si řekla, že zkusit se má všechno a požádala jsem o entonox, což je rajský plyn. No a vždycky na vrcholu kontrakce jsem si párkrát dýchla a nebylo to špatný - ne, že by bolest zmizela, ale jakoby se některé její hrany zaoblily. Nebo minimálně jsem se rozptýlila tím, jak jsem si narvala do pusy ten náústek a snažila se nadýchnout a neudusit. A sestřička mezitím bojovala s kanylou, pořád to neteklo a já najednou cítila, jak je hlava už sakra dole, tak Ondra na ní, že už to dost tlačí a ona, že to je dobře....a já cítila, jak už tělo začíná samovolně tlačit, což poznal i Ondra, protože jsem jaksi nucena změnit svůj hlasový projev. Tak zase na tu sestru, že už to hodně tlačí...a ona, proč jí to jako pořád říká! Antibiotika pořád netekla, mezitím na mě měla nějaký dotazy, jako jak dlouho trval poslední porod a já už neměla sílu jí říct, ať už se proboha koukne pod to prostěradlo, že ta hlava už tam bude co nevidět. A ona, ať si fouknu plyn, proč si nefouknu plyn, což už bylo na nic, protože jednak to na tlačení nijak nezabíralo a druhak jsem se na tý levý ruce musela vzpírat, protože mě dcerka tlačila neuvěřitelně čímsi do žebra. Zkrátka už totální rauš (asi i z toho plynu) a sestra nakonec vzdala antibiotika a konečně začla řešit, jak bude rodit dítě. Sháněla ještě nějakou parťačku, pak mi přitlačily nohy kamsi k uším a ve vrcholné fázi pořád na mě, že musím "pant, pant". Sice to slovíčko znám z nějaké ságy o dracích, kde pořád někdo "ztěžka oddechoval", ale v dané situaci to jaksi nebylo úplně proveditelné. No ale trvalo to jen pár sekund a najednou všechny moje vnitřnosti včetně galonu teplý vody vypadly na stůl a neuvěřitelná úleva a pak dítě na břiše a po dvou letech zase ten člověkapřesahující pocit ztráty slova i myšlenky, jen úžas nejvyššího kalibru a pak dojetí a pak návrat zase zpátky do těla a reality. Naše Zuzanka byla na světě, bylo zrovna 9.listopadu 2015, 10:03. Tiskla jsem ji pod ručníkem, ještě pořád spojené pupeční šňůrou. Vážila 3,83 kg a měřila 54 cm.
Našla jsem i odvahu se podívat na placentu, přece jen, člověk to zná akorát z televize (a ano, vypadá to přesně jak v televizi). Pak sestra zahájila úkony k další neméně důležité součásti výletu za porodem, tj. sešívání škod, které ta 35 cm hlavička napáchala. Přišla i doktorka, aby prozkoumala, zda nejde o natržení 3. řádu, páč to musí sešít doktor, a ne sestra, ale prohlásila, že je to dobrý, že jen 2. řádu (pevně doufám, že to nebylo jen proto, že zrovna pospíchala na oběd...). Mnooo, místama masakrózní, tam kde lidokain zrovna nepůsobil, vybavovaly se mi postupně všechny mučící scény, které jsem kdy viděla v nějakém filmu, tak jsem se snažila koukat na miminko nebo o něčem konverzovat. A pak konečně: KONEC!!!
Obvolali jsme dojaté babičky a dědečky, myslím, že to úplně nečekali....Ondra s námi ještě chvíli pobyl (já jsem na sebe byla děsně pyšná, že tentokrát jsem došla do koupelny sama a bez přestávky na omdlení) a pak jel vyzvednout děti.
Pokud to mám tak všeobecně zhodnotit, tak předchozí porod byl takový víc nalinkovaný, teď dostanete tohle, pak trochu oxytocinu a teďka zvednout nohu a bradu na prsa atd. atp. a miminko přece jen trochu umýt a odstřihnout hned, zatímco tentokrát jsme měli s Ondrou pocit, že jsme si to dost odrodili sami, mnohem živelnější, přirozenější, bez jediného zásahu, zkrátka strašně silný.,,,a pocit pokory nad tím, jak je tělo dokonale funkční systém, když dokáže něco takového.
Na poporodním oddělení neměli volnou postel, tak jsem zůstala na porodním sále, Zuzanka spala a mě dokonce našli s obědem, což bylo velmi příjemné. Paní na mě vyrukovala s jídelním lístkem, ať si jako vyberu, tak jsem hnedka podezřívavě hledala ceny, jestli náhodou nejde o nějakou externí pracovnici místního bufetu, ale objevila jsem logo NHS a ceny žádné, tak mi došlo, že ten porod asi bude přece jen all inclusive (jen piňa colada nebyla k nalezení).
Kolem šesté mě přeci jen přesunuli na "Hope Ward", kde ve velké místnosti bylo šest postelí s křeslama a stolečkem, oddělené plentama. Porodní asistentka se se mnou obřadně rozloučila, že prý "good job" a šla. Tak jsme si se Zuzankou udělali pohodlí, přišla se na nás podívat i nějaká grupa černošek, z nichž nejmladší se asi rozbíhal porod a ostatní z toho měli dobrou party. Pak tam byla nějaká rodinka už patrně taky s miminem, ale ti měli s sebou ještě asi dvouletého sourozence, který vytrvale ječel, což mi teda přišlo už drobet obtěžující, vzhledem k tomu, že bylo asi půl devátý večer. No a Zuza se rozhodla, že jim to všem vynahradí a tak kolem desáté začla ječet a očividně si chtěla potrénovat pličky, protože nic nezabíralo. Po jedenácté přišli sestry, že by mě jako rády přestěhovaly vedle (=dál od sesterny), že tady je víc těhotných a tam víc miminek a že ...ehmm..si můžou spolu hrát (myšleno ječet unisono)! Tak jsme šly a Zuzanka chvíli spala, pak se kojila, pak brečela, pak se kojila a takhle asi 1,5 hodiny dokola, pak přišla sestra a s vážnou tváří na mě, co budu s tím miminkem dělat. Tak jí říkám, že nevím, ale že jsem otevřená jakýmkoliv návrhům...už nevím přesně, ale myslím, že nenavrhla nic. Pak ale přišla jiná, že by jí udělala pevné balení, tak si přinesla zavinovačku, šup šup, pohoupala a a Zuza zmlkla. Asi na deset minut....
