Na poporodním oddělení neměli volnou postel, tak jsem zůstala na porodním sále, Zuzanka spala a mě dokonce našli s obědem, což bylo velmi příjemné. Paní na mě vyrukovala s jídelním lístkem, ať si jako vyberu, tak jsem hnedka podezřívavě hledala ceny, jestli náhodou nejde o nějakou externí pracovnici místního bufetu, ale objevila jsem logo NHS a ceny žádné, tak mi došlo, že ten porod asi bude přece jen all inclusive (jen piňa colada nebyla k nalezení).
Kolem šesté mě přeci jen přesunuli na "Hope Ward", kde ve velké místnosti bylo šest postelí s křeslama a stolečkem, oddělené plentama. Porodní asistentka se se mnou obřadně rozloučila, že prý "good job" a šla. Tak jsme si se Zuzankou udělali pohodlí, přišla se na nás podívat i nějaká grupa černošek, z nichž nejmladší se asi rozbíhal porod a ostatní z toho měli dobrou party. Pak tam byla nějaká rodinka už patrně taky s miminem, ale ti měli s sebou ještě asi dvouletého sourozence, který vytrvale ječel, což mi teda přišlo už drobet obtěžující, vzhledem k tomu, že bylo asi půl devátý večer. No a Zuza se rozhodla, že jim to všem vynahradí a tak kolem desáté začla ječet a očividně si chtěla potrénovat pličky, protože nic nezabíralo. Po jedenácté přišli sestry, že by mě jako rády přestěhovaly vedle (=dál od sesterny), že tady je víc těhotných a tam víc miminek a že ...ehmm..si můžou spolu hrát (myšleno ječet unisono)! Tak jsme šly a Zuzanka chvíli spala, pak se kojila, pak brečela, pak se kojila a takhle asi 1,5 hodiny dokola, pak přišla sestra a s vážnou tváří na mě, co budu s tím miminkem dělat. Tak jí říkám, že nevím, ale že jsem otevřená jakýmkoliv návrhům...už nevím přesně, ale myslím, že nenavrhla nic. Pak ale přišla jiná, že by jí udělala pevné balení, tak si přinesla zavinovačku, šup šup, pohoupala a a Zuza zmlkla. Asi na deset minut....Druhý den ráno moje naděje (24 hodin jsme musely zůstat na pozorování kvůli těm zpackaným antibiotikům), že nás pustí, smetla sestra s tím, že našli v mojí krvi protilátky a tudíž je potřeba udělat test i miminku a že přijde dětský doktor a udělá to "in a couple of hours", což znamenalo asi osm hodin. Ale v zásadě to byl celkem přesný údaj, protože se ukázalo, že další oblíbená časová jednotka je "in a minute", což znamená hodiny čtyři. Takže tedy dětská doktorka odpoledne dorazila a že jde kvůli tomu dýchání...to jsem teda přesně nevěděla, co má na mysli, tak jí povídám, že prý potřebuje test na krevní skupinu a to zase pro změnu nevěděla ona. Tak jsme se navzájem poučili, co moje dítě momentálně potřebuje, odebrala krev, zkontrolovala dýchání a konečně už zase večeře!
Když ranní sestra zjistila, že tam zabírám postel už 48 hodin, pravila, že je to "ridiculous" (= směšné) a že to bude ona, kdo nás propustí domů. Tvářila se skutečně, že je to to otázkou její cti, tak jsem zadoufala. Všechny papíry už byly hotové, ale pořád jsme čekali na výsledky testů, mezitím se aspoň Helenka najedla i z mého obědu a dokonce i v rychlosti spolkla banán, který omylem přinesli mně místo sousedce. Zřejmě tu postel už potřebovali, protože sestra se tvářila stejně nervózně jako my, až jsme se nakonec dohodli, že prostě pojedeme domů a kdyby se tam našlo něco důležitého (tušili jsme, že jde o moje staré známé antiE protilátky, kterých se nebojíme), tak nám zavolají a vrátíme se.
Zuzanka se v autě poprvé poblila a Štěpánek se odpoledne nemohl dočkat, až se vzbudíme a on se bude moct jít na sestřičku poprvé podívat. Od té doby jeho nadšení trochu opadlo, ale pořád je na ni hodný (což se nedá tvrdit o jeho druhé sestře). Helenka mimi miluje, ale zatím úplně nerozlišuje mezi ním a jejími plastovými mimi, čili se je bojím nechat byť jen minutu o samotě. Ale když jdu večer do prvního patra a v každém pokoji spí nějaké dítě, je to zkrátka hezké!
Žádné komentáře:
Okomentovat