Poslední noc v Londýně

A je to tu...v podstatě stěhování řešíme už víceméně poslední půlrok, ale až do poslední chvíle jsem neměla pocit, že se to skutečně děje. Tak před 14 dny jsem se zmítala v nostalgických náladách a jen představa toho, jak se se všemi loučím, mě doháněla k slzám. Když k tomu ale skutečně došlo, nebylo to tak strašný, žíly napumpovaný adrenalinem, jak to všechno stihnem sbalit a jestli se to vejde do dodávky atd. atd. přehlušily veškeré smutky. Akorát teda s Cristinou to bylo horší, páč ta mi dost přirostla k srdci:-) 

A domu se těším, to je jasný, je to správný a logický krok, ale dva roky jsou holt dva roky a většinu času se tu cítím jako doma. Štěpánek prohlásil, že chce jít určitě do Year 2, protože budou mít Mr. Diase, kterej je prý hrozně "funny". Tak jsem zvědavá, jak se popasuje s novou paní učitelkou a celým "Year 1" odznovu. A jako jsem první dva měsíce tu neslyšela ráno nic jinýho než "proč jsme s museli odstěhovat, já chci chodit do školky v Česku...", tak čekám, že od září to bude "proč jsme se museli přestěhovat, já chci chodit do školy v Anglii", ale já už snesu leccos. A myslím, že přijde čas, kdy Štěpánek ocení celou tuhle anabázi. Když si vzpomenu, že uměl s bídou dvacet slov, když jsme sem přijeli, tak jsem na něj hrdá, když čtu na vysvědčení, že je nad očekáváním ve čtení, psaní i matematice a místama mu sama nerozumím, když na mě spustí.

A už nemáme ani auto, naštěstí pohovka a stůl nám zůstaly do konce (odkoupí náš landlord), takže se tu ještě pořád žije dost komfortně (když nepočítám fakt, že máme jednu karimatku na dvě osoby). Tak zaklapnem a půjdem....když jsme odjížděli ze Švýcarska napadaly mě verše Seifertovy básně, dneska, musím říct, mě nenapadá vůbec nic. Takové spíš robotické plnění plánu. Ale jo těším se, ale nebude to asi jako ty první Vánoce opět doma, kdy jsem po čtrnácti dnech zapomněla, že vlastně bydlím jinde. Anebo jo? Člověk je hrozně přizpůsobivý tvor a zvykne si takřka na všechno, mám takový dojem. A nakonec ono je vlastně úplně fuk, kde momentálně žijete, důležitý, že jsou tam s váma ti vaši úplně nejbližší. Dost velké klišé, ale člověku stačí se párkrát přestěhovat, aby zjistil, jak velká je to pravda.

Jak by řekla Helenka: Báj báj!!!

Den referenda - výlet do zoo

Od dovolené ve Walesu se nám podařilo objet ještě pár krásných míst, ale znáte to: rozjásané čisté děti běhají rozkvetlou loukou, za nimi ruku v ruce usmívající se rodiče a na to všechno svítí slunce, zkrátka nuda o tom psát (ale dobrý to žít!). Nicméně 23. červen trochu vybočil a možná tak trochu předznamenával tu chandru, do které se v pátek Anglie probudila...

Jelikož Štěpánkova škola byla zároveň volebním místem, dostaly děti prázdniny a já ten báječný nápad, že vezmu všechny svoje děti + jedno cizí na výlet do zoo (resp. "ptačího světa"). Tak odvážná jsem byla zejména proto, že jsem na výlet vylákala i tchýni, takže jsem se nebála vlka nic.

Mikolaj dorazil v půl deváté, odjezd celkem v klidu, akorát jsme se zasekli na obřím parkovišti, jak Ondra nazývá dálnici M25. Byl sice všední den, asi 11:00, ale zácpa jako hrom! Bohužel se ukázalo, že M. má zcela opačný problém, takže jsem zastavila u jakési bohem zapomenuté autobusové zastávky a snažila se Mikolaje dostat co nejrychleji z auta. A to není úplně jednoduché, když sedí v třetí řadě a před ním jsou namontované autosedačky! Jeho autosedačka sice už byla trochu znectěná, ale zvládli jsme to v čas, dokonce i s nazutím bot (on totiž kamkoliv přijde, tak si hned sundá boty i ponožky). Zahnala jsem ho chudáka někam do kopřiv, kde asi ani on úplně nevěděl, co přijde dřív (bohužel ještě navíc trpí nevolnostmi v autě, takže ráno dostal nějaký Kinedryl), ale byl statečný a zvládl to, včetně následného boje s ubrousky. Babička se osvědčila a hned pohotově vytahovala z kabelky vlhčené ubrousky i papírové kapesníky, co bylo zrovna potřeba. Mikolaj byl zelenej jak sedma, že je mu pořád blbě (pak se ukázalo, že v autě snědl kopec sušenek a zapil to nějakým supersladkým pitím, co mu maminka dala s sebou, asi aby se rozdělil...), tak jsme mu šouply ještě jeden prášek proti nevolnosti. Jen jsem doufala, že to není moc brzo po tom prvním, abychom ho ještě k tomu všemu nepřiotrávily. Otevřely jsme všechna okna, aby měl dost vzduchu (a všichni ostatní pak rýmu;-)) a vyrazily dál.

Za nějakou dobu se ozval telefon, že by šťávičku, tak jsem navigovala tchýni do tašky, kam jsem dala kabel. Teda byla jsem naprosto smrtelně přesvědčená, že jsem ho tam dala, tou dobou si ovšem vesele hověl doma u mikrovlnky. Tak jsme študovaly mapu, takže dobrý a navíc ukazatelé, taky dobrý, ale podle zákona schválnosti vždycky někam zmizí přesně ve chvíli, kdy skutečně není jasné kam zahnout (telefon už samozřejmě mrtvý). Tak jsem jela trochu blbě a snažila se oživit telefon a nakonec jsme dorazili do cíle a byla jen hodina po poledni!

U pokladny jsme nakoupili spoustu krmiva pro ptáky a ušli jsme celé asi dva metry k prvnímu rybníčku s kachnama a začalo pršet. Mikolaj hodil pár hrstí do vody a prohlásil, že je tu nuda a že chce na hřiště. Tak jsem mu oznámila, že jsme tady kvůli zvířátkům, ale že se na hřiště určitě dostaneme, načež se se Štěpánem pustili do prohlídky voliér a to přímo maratónským tempem!

Když jsme konečně došli až k hřišti, lilo už celkem slušně, tak povídám Mikolajovi, ať nechodí na skluzavku, že bude mít mokrej zadek. Pak ho vidím, jak váhavě okukuje skluzavku z bezprostřední blízkosti, tak na něj ještě volám, že na skluzavku ne a o další tři minuty později ho vidím, jak jde k nám pod střechu a prská, že má mokrej zadek a že proč jsem mu to neřekla! Ehm...Vzhledem k tomu, že jeho jediné kalhoty na převlečení padly už v předchozí akci na dálnici, nabízím mu leginy od Helenky, ale ne (se mu nedivím, jsou vínové s motýlkama).

Světlým bodem výletu je projížďka ve vláčku (krytém) na kolečkách, poněvadž o čtvrt hodiny později se hoši rvou jak koně. Důvod mi jaksi ušel (resp. neušel, ale nepochopila jsem očividně jeho závažnost a proč ho kvůli tomu Š proklíná do třetího kolena). Další hřiště jsme vzdali a vzhledem k hustotě deště jsme se dali na ústup (ostatní návštěvníci pochopili, že se to s tím deštěm dnes myslí skutečně vážně, už o dost dřív). V budově s akvárii bylo příjemné teplo a sucho a kombinace nanuků, barevných rybiček a stoliček, které si nosily s sebou, se dětem moc líbila (konečně!!).

Kolem čtvrté jsme se poskládali znovu do auta, tchýně měla výborný nápad, že by vlastně stačilo jen přendat SIMku z mého chcíplého přístroje do jejího a uchránily bychom se tak nevyhnutelnému bloudění po celém Surrey, což překvapivě fungovalo!

Bohužel opět kolony, touhle dobou je London Orbital asi každý všední den peklíčko. Navigace mi našla zkratku přes les, ale i tam už všude byly šňůry aut. Malý rozdíl jsem tedy zaznamenala: zatímco na dálnici se auto šine pěkně širokým pruhem bez valného vzrušení, v okolních vesnicích za deště to připomíná spíš rallye - úzké silničky, kde krajnice buď většinou není, nebo je místo ní díra. Do jedný takový zapadl minivan akorát přímo před náma, tak jsem solidárně vystoupila a jala se mu pomáhat, ale vzhledem k velikosti auta a hloubce rigólu, ve kterém vězel, to skutečně bylo spíš jen gesto (ale měla jsem dobré nápady, místy asi jako z Pata a Mata...

Další šílená zácpa v jedné vesničce "somewhere in UK", kde už se skutečně spíš parkovalo a Mikolaj, že chce čůrat. Naštěstí se nakonec vylouplo vhodné místo k zastavení hned před námi, ale dveře už pořádně otevřít nešlo, tak jsem si vzpomněla, že kluci rádi lezou otvorem pro područku, čímž se lze dostat ven, aniž by bylo nutné vystěhovat všechny děti sedící před nimi. Akorát jsem zapomněla, že ne kluci, ale William tam tudy leze a Mikolajovi to fakt nešlo. A jak jsem se mu snažila pomoct se vypáčit ven, tak se někde škrábnul, čili se sice vyčůral včas, ale zato mu tekla krev. Tchýně pohotově vytáhla z kabelky náplast a další krize byla zažehnaná.

A pak už jen stresík z toho, že jsem řekla, že do šesti budeme dávno doma a Mikolaj má od půl sedmé plavání, tak nahánět jeho maminku, že to moc nestíháme (naštěstí jsou ty zácpy aspoň vhodné k telefonování).

No a když jsme přijeli v 18:05, našli jsme všechny Mikolajovi boty a ponožky pod sedadlem a odevzdali ho mamince, tak jsem byla zralá na panáka, to asi nemusím zdůrazňovat! Že příští den šly děti do školy a svítilo slunce, asi taky ne. 

A má poslední myšlenka patří tchýni, která je "vždy připravena" (prý náplastí zachraňovala i nějaký připitý chlapíky na letišti) a celou tuto anabázi absolvovala s úsměvem na rtech!!

Týden ve Walesu, 2.díl

Druhý den jsme si dali snídani na prosluněné terase, pod kterou zurčela řekla (nebo šuměla? Zurčí jenom potok??) a po zprovoznění elektriky jsme se vydali na první pěší výlet, který obnášel asi pět mil a výstup na kopec Dinas Emrys, kde byl podle legendy uvězněný drak (přesně ten, kterého mají Welšané ve znaku). Výlet to byl tak moc pěkný, že jsem si říkala, že musíme co nejdřív zase vyjít pěšky. Zuzana v nosítku ani neprotestovala, v podstatě každou hodinu na 30 minut usínala, Helenka si vzpomněla na otce-koně až za poměrně úctyhodnou dobu a Štěpánek je už zkušený chodec vycvičený trasami do školy (i když už teď dost jezdíme autem). Největším jejich problémem bylo nakonec to, kdo ponese batoh. A kuriózně skutečně to, kdo PONESE batoh. A to nebyl nijak lehký, postupně sice ubývaly sušenky, ale naopak tam přibývaly počůrané plenky a přesto se nosič vždycky našel!
V pondělí bylo stále hezky, tak jsme vyrazili pokusně k úpatí hory Snowdon (nejvyšší ve Walesu)  k zastávce vláčku, který staré/malé/líné/bohaté vyveze až na vrchol. Bohužel vyprodáno, tak jsme si aspoň koupili lístek na druhý den a využili přechodného výskytu internetového signálu. Den jsme věnovali prolézání kdejaké chodby hradu Caernarfon a užívání přímořské atmosféry města Llaludno.
V úterý už jsme celí nervózní vyráželi na druhý pokus o zdolání Snowdonu a tentokrát se zdařilo. Vláček byl teda narvaný k prasknutí už když jsme tam přišli, takže okolosedící důchodci se tvářili dost zarputile, když jsme se snažili vtěsnat se na lavice v kupé. Pak teda trochu roztáli, když na ně Zuzanka dorážela, to se moc nedá jí odolat. Bohužel na vrcholku jsme měli jenom 30 minut, než se vlak rozjel nekompromisně zase dolů, což teda byl dost vražedný čas, vezmeme-li v úvahu, že jen fronta na záchod vypadala tak na 25,5 minuty. Fronta na úplně nejvyšší bod tak dlouhá naštěstí nebyla, zřejmě i proto, že foukal strašný vichr, takže se nahoře déle zdrželi jen ti nejzavilejší selfíčkáři. Š tam vystoupit odmítl, že se bojí výšky. Rychle jsme nacvakali pár fotek, pak kojení, to se nějak odložit nedalo a hned zase do vlaku. Zuza se zdaleka necítila spokojena, takže ještě oběd ze skleničky. Jakmile ale zbystřila pozornost spolucestujících, začala se předvádět a jídlo prskat. Snažila jsem se jí krýt ze všech stran bryndákem, ale myslím, že minimálně jedné paní znectila nažehlené kalhoty. Po obědě na hřišti jsme chtěli ještě navštívit muzeum o těžbě břidlice, ale zrovna stávkovalo, Tak jsme aspoň našli moc pěkný hrad, vlastně jen takovou věž, ale byla jak vystřižená z romantické krajinky. Cestou k parkovišti jsme narazili na říčku, jejímž překročením by se dalo ušetřit dobrých 5 minut chůze, což mi přišlo jako dostatečně dobrý důvod se o to pokusit (a taky to, že bych jednou udělala něco "cool" já, a ne pořád William!). Tak jsem Štěpánka nahnala ke břehu, že budeme brodit...jakože vodou? jakože si má sundat boty? jakože i ponožky??? Když to nakonec všechno udělal, kamínky ho píchaly do nohou a neustále se dožadovat odpovědi, proč to jako děláme. Tak jsme opatrně našlapovali (Zuzanku v nosítku na břiše, jestli jsem to nezmínila) a uprostřed toho veletoku si Štěpán vzpomněl, že se mu chce čůrat...to už jsem se musela fakt smát. No tak jsme to přešli, vyškrábali se na břeh, deset minut si čistili nohy a já se cítila nadlouho vyléčena ze všech "cool" nápadů (nebo je na to ještě malej??).
Asi to budu muset zkrátit: ve středu výlet do dolu na břidlici, hrdinně jsme sfárali všichni včetně Zuzanky, která naštěstí po několika skřecích, které se nesly celým tunelem a přehlušily výklad průvodce usnula a vydržela tak až do konce! Odpoledne návštěva z úplně opačného ranku, vesnička Portmeiron, oáza s výhledem na moře, kde si tři hodiny připadáte jako ve Středomoří (a připadali bychom si i dýl, kdyby nezavřeli krámky se zmrzlinou a Helenka nezaměnila vykoupání nožiček ve fontáně za plnohodnotnou koupel i s mytím vlasů).
Ve čtvrtek pěší výlet, tentokrát delší než posledně a pořád to šlo (až na Š záchvat že nám zakáže zprávy a kafe, protože dostal zakázáno sladký, protože se choval jak píppíp). Pořád parádní počasí.
V pátek jsme vstávali ve vražedných sedm hodin, protože už v osm jsme měli být na krmení zvířátek. Ještě před odjezdem jsme totiž zjistili, že naše spřátelená googlí rodina tráví dovolenou na farmě vzdálené asi 20 minut autem a naši korespondenci ohledně případného setkání jsme končili větou "Tak si zavoláme." Nakonec se nám podařilo se sejít a absolvovat i společný výlet, ale děti byly nejvíc unešené z oveček, co se krmily mlíkem z flašky a psem, co uměl hrát fotbal.
A v sobotu ráno domů se zastávkou v Ironbridge, kde stojí první železný most na světě (1779) a děti poslušně usínají vyčerpáním:-)

PS: Já vím, že by to chtělo fotky, ale zatím zkrátka nejsou...