A je to tu...v podstatě stěhování řešíme už víceméně poslední půlrok, ale až do poslední chvíle jsem neměla pocit, že se to skutečně děje. Tak před 14 dny jsem se zmítala v nostalgických náladách a jen představa toho, jak se se všemi loučím, mě doháněla k slzám. Když k tomu ale skutečně došlo, nebylo to tak strašný, žíly napumpovaný adrenalinem, jak to všechno stihnem sbalit a jestli se to vejde do dodávky atd. atd. přehlušily veškeré smutky. Akorát teda s Cristinou to bylo horší, páč ta mi dost přirostla k srdci:-)
A domu se těším, to je jasný, je to správný a logický krok, ale dva roky jsou holt dva roky a většinu času se tu cítím jako doma. Štěpánek prohlásil, že chce jít určitě do Year 2, protože budou mít Mr. Diase, kterej je prý hrozně "funny". Tak jsem zvědavá, jak se popasuje s novou paní učitelkou a celým "Year 1" odznovu. A jako jsem první dva měsíce tu neslyšela ráno nic jinýho než "proč jsme s museli odstěhovat, já chci chodit do školky v Česku...", tak čekám, že od září to bude "proč jsme se museli přestěhovat, já chci chodit do školy v Anglii", ale já už snesu leccos. A myslím, že přijde čas, kdy Štěpánek ocení celou tuhle anabázi. Když si vzpomenu, že uměl s bídou dvacet slov, když jsme sem přijeli, tak jsem na něj hrdá, když čtu na vysvědčení, že je nad očekáváním ve čtení, psaní i matematice a místama mu sama nerozumím, když na mě spustí.
A už nemáme ani auto, naštěstí pohovka a stůl nám zůstaly do konce (odkoupí náš landlord), takže se tu ještě pořád žije dost komfortně (když nepočítám fakt, že máme jednu karimatku na dvě osoby). Tak zaklapnem a půjdem....když jsme odjížděli ze Švýcarska napadaly mě verše Seifertovy básně, dneska, musím říct, mě nenapadá vůbec nic. Takové spíš robotické plnění plánu. Ale jo těším se, ale nebude to asi jako ty první Vánoce opět doma, kdy jsem po čtrnácti dnech zapomněla, že vlastně bydlím jinde. Anebo jo? Člověk je hrozně přizpůsobivý tvor a zvykne si takřka na všechno, mám takový dojem. A nakonec ono je vlastně úplně fuk, kde momentálně žijete, důležitý, že jsou tam s váma ti vaši úplně nejbližší. Dost velké klišé, ale člověku stačí se párkrát přestěhovat, aby zjistil, jak velká je to pravda.
Jak by řekla Helenka: Báj báj!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat