Druhý den jsme si dali snídani na prosluněné terase, pod kterou zurčela řekla (nebo šuměla? Zurčí jenom potok??) a po zprovoznění elektriky jsme se vydali na první pěší výlet, který obnášel asi pět mil a výstup na kopec Dinas Emrys, kde byl podle legendy uvězněný drak (přesně ten, kterého mají Welšané ve znaku). Výlet to byl tak moc pěkný, že jsem si říkala, že musíme co nejdřív zase vyjít pěšky. Zuzana v nosítku ani neprotestovala, v podstatě každou hodinu na 30 minut usínala, Helenka si vzpomněla na otce-koně až za poměrně úctyhodnou dobu a Štěpánek je už zkušený chodec vycvičený trasami do školy (i když už teď dost jezdíme autem). Největším jejich problémem bylo nakonec to, kdo ponese batoh. A kuriózně skutečně to, kdo PONESE batoh. A to nebyl nijak lehký, postupně sice ubývaly sušenky, ale naopak tam přibývaly počůrané plenky a přesto se nosič vždycky našel!
V pondělí bylo stále hezky, tak jsme vyrazili pokusně k úpatí hory Snowdon (nejvyšší ve Walesu) k zastávce vláčku, který staré/malé/líné/bohaté vyveze až na vrchol. Bohužel vyprodáno, tak jsme si aspoň koupili lístek na druhý den a využili přechodného výskytu internetového signálu. Den jsme věnovali prolézání kdejaké chodby hradu Caernarfon a užívání přímořské atmosféry města Llaludno.
V úterý už jsme celí nervózní vyráželi na druhý pokus o zdolání Snowdonu a tentokrát se zdařilo. Vláček byl teda narvaný k prasknutí už když jsme tam přišli, takže okolosedící důchodci se tvářili dost zarputile, když jsme se snažili vtěsnat se na lavice v kupé. Pak teda trochu roztáli, když na ně Zuzanka dorážela, to se moc nedá jí odolat. Bohužel na vrcholku jsme měli jenom 30 minut, než se vlak rozjel nekompromisně zase dolů, což teda byl dost vražedný čas, vezmeme-li v úvahu, že jen fronta na záchod vypadala tak na 25,5 minuty. Fronta na úplně nejvyšší bod tak dlouhá naštěstí nebyla, zřejmě i proto, že foukal strašný vichr, takže se nahoře déle zdrželi jen ti nejzavilejší selfíčkáři. Š tam vystoupit odmítl, že se bojí výšky. Rychle jsme nacvakali pár fotek, pak kojení, to se nějak odložit nedalo a hned zase do vlaku. Zuza se zdaleka necítila spokojena, takže ještě oběd ze skleničky. Jakmile ale zbystřila pozornost spolucestujících, začala se předvádět a jídlo prskat. Snažila jsem se jí krýt ze všech stran bryndákem, ale myslím, že minimálně jedné paní znectila nažehlené kalhoty. Po obědě na hřišti jsme chtěli ještě navštívit muzeum o těžbě břidlice, ale zrovna stávkovalo, Tak jsme aspoň našli moc pěkný hrad, vlastně jen takovou věž, ale byla jak vystřižená z romantické krajinky. Cestou k parkovišti jsme narazili na říčku, jejímž překročením by se dalo ušetřit dobrých 5 minut chůze, což mi přišlo jako dostatečně dobrý důvod se o to pokusit (a taky to, že bych jednou udělala něco "cool" já, a ne pořád William!). Tak jsem Štěpánka nahnala ke břehu, že budeme brodit...jakože vodou? jakože si má sundat boty? jakože i ponožky??? Když to nakonec všechno udělal, kamínky ho píchaly do nohou a neustále se dožadovat odpovědi, proč to jako děláme. Tak jsme opatrně našlapovali (Zuzanku v nosítku na břiše, jestli jsem to nezmínila) a uprostřed toho veletoku si Štěpán vzpomněl, že se mu chce čůrat...to už jsem se musela fakt smát. No tak jsme to přešli, vyškrábali se na břeh, deset minut si čistili nohy a já se cítila nadlouho vyléčena ze všech "cool" nápadů (nebo je na to ještě malej??).
Asi to budu muset zkrátit: ve středu výlet do dolu na břidlici, hrdinně jsme sfárali všichni včetně Zuzanky, která naštěstí po několika skřecích, které se nesly celým tunelem a přehlušily výklad průvodce usnula a vydržela tak až do konce! Odpoledne návštěva z úplně opačného ranku, vesnička Portmeiron, oáza s výhledem na moře, kde si tři hodiny připadáte jako ve Středomoří (a připadali bychom si i dýl, kdyby nezavřeli krámky se zmrzlinou a Helenka nezaměnila vykoupání nožiček ve fontáně za plnohodnotnou koupel i s mytím vlasů).
Ve čtvrtek pěší výlet, tentokrát delší než posledně a pořád to šlo (až na Š záchvat že nám zakáže zprávy a kafe, protože dostal zakázáno sladký, protože se choval jak píppíp). Pořád parádní počasí.
V pátek jsme vstávali ve vražedných sedm hodin, protože už v osm jsme měli být na krmení zvířátek. Ještě před odjezdem jsme totiž zjistili, že naše spřátelená googlí rodina tráví dovolenou na farmě vzdálené asi 20 minut autem a naši korespondenci ohledně případného setkání jsme končili větou "Tak si zavoláme." Nakonec se nám podařilo se sejít a absolvovat i společný výlet, ale děti byly nejvíc unešené z oveček, co se krmily mlíkem z flašky a psem, co uměl hrát fotbal.
A v sobotu ráno domů se zastávkou v Ironbridge, kde stojí první železný most na světě (1779) a děti poslušně usínají vyčerpáním:-)
PS: Já vím, že by to chtělo fotky, ale zatím zkrátka nejsou...
V pondělí bylo stále hezky, tak jsme vyrazili pokusně k úpatí hory Snowdon (nejvyšší ve Walesu) k zastávce vláčku, který staré/malé/líné/bohaté vyveze až na vrchol. Bohužel vyprodáno, tak jsme si aspoň koupili lístek na druhý den a využili přechodného výskytu internetového signálu. Den jsme věnovali prolézání kdejaké chodby hradu Caernarfon a užívání přímořské atmosféry města Llaludno.
V úterý už jsme celí nervózní vyráželi na druhý pokus o zdolání Snowdonu a tentokrát se zdařilo. Vláček byl teda narvaný k prasknutí už když jsme tam přišli, takže okolosedící důchodci se tvářili dost zarputile, když jsme se snažili vtěsnat se na lavice v kupé. Pak teda trochu roztáli, když na ně Zuzanka dorážela, to se moc nedá jí odolat. Bohužel na vrcholku jsme měli jenom 30 minut, než se vlak rozjel nekompromisně zase dolů, což teda byl dost vražedný čas, vezmeme-li v úvahu, že jen fronta na záchod vypadala tak na 25,5 minuty. Fronta na úplně nejvyšší bod tak dlouhá naštěstí nebyla, zřejmě i proto, že foukal strašný vichr, takže se nahoře déle zdrželi jen ti nejzavilejší selfíčkáři. Š tam vystoupit odmítl, že se bojí výšky. Rychle jsme nacvakali pár fotek, pak kojení, to se nějak odložit nedalo a hned zase do vlaku. Zuza se zdaleka necítila spokojena, takže ještě oběd ze skleničky. Jakmile ale zbystřila pozornost spolucestujících, začala se předvádět a jídlo prskat. Snažila jsem se jí krýt ze všech stran bryndákem, ale myslím, že minimálně jedné paní znectila nažehlené kalhoty. Po obědě na hřišti jsme chtěli ještě navštívit muzeum o těžbě břidlice, ale zrovna stávkovalo, Tak jsme aspoň našli moc pěkný hrad, vlastně jen takovou věž, ale byla jak vystřižená z romantické krajinky. Cestou k parkovišti jsme narazili na říčku, jejímž překročením by se dalo ušetřit dobrých 5 minut chůze, což mi přišlo jako dostatečně dobrý důvod se o to pokusit (a taky to, že bych jednou udělala něco "cool" já, a ne pořád William!). Tak jsem Štěpánka nahnala ke břehu, že budeme brodit...jakože vodou? jakože si má sundat boty? jakože i ponožky??? Když to nakonec všechno udělal, kamínky ho píchaly do nohou a neustále se dožadovat odpovědi, proč to jako děláme. Tak jsme opatrně našlapovali (Zuzanku v nosítku na břiše, jestli jsem to nezmínila) a uprostřed toho veletoku si Štěpán vzpomněl, že se mu chce čůrat...to už jsem se musela fakt smát. No tak jsme to přešli, vyškrábali se na břeh, deset minut si čistili nohy a já se cítila nadlouho vyléčena ze všech "cool" nápadů (nebo je na to ještě malej??).
Asi to budu muset zkrátit: ve středu výlet do dolu na břidlici, hrdinně jsme sfárali všichni včetně Zuzanky, která naštěstí po několika skřecích, které se nesly celým tunelem a přehlušily výklad průvodce usnula a vydržela tak až do konce! Odpoledne návštěva z úplně opačného ranku, vesnička Portmeiron, oáza s výhledem na moře, kde si tři hodiny připadáte jako ve Středomoří (a připadali bychom si i dýl, kdyby nezavřeli krámky se zmrzlinou a Helenka nezaměnila vykoupání nožiček ve fontáně za plnohodnotnou koupel i s mytím vlasů).
Ve čtvrtek pěší výlet, tentokrát delší než posledně a pořád to šlo (až na Š záchvat že nám zakáže zprávy a kafe, protože dostal zakázáno sladký, protože se choval jak píppíp). Pořád parádní počasí.
V pátek jsme vstávali ve vražedných sedm hodin, protože už v osm jsme měli být na krmení zvířátek. Ještě před odjezdem jsme totiž zjistili, že naše spřátelená googlí rodina tráví dovolenou na farmě vzdálené asi 20 minut autem a naši korespondenci ohledně případného setkání jsme končili větou "Tak si zavoláme." Nakonec se nám podařilo se sejít a absolvovat i společný výlet, ale děti byly nejvíc unešené z oveček, co se krmily mlíkem z flašky a psem, co uměl hrát fotbal.
A v sobotu ráno domů se zastávkou v Ironbridge, kde stojí první železný most na světě (1779) a děti poslušně usínají vyčerpáním:-)
PS: Já vím, že by to chtělo fotky, ale zatím zkrátka nejsou...
Žádné komentáře:
Okomentovat