Nemocnice

  Hned v půli září jsme se zaregistrovali u doktora v Purley War Memorial Hospital (jen se to tak jmenuje, žádného válečného veterána jsem tam zatím nepotkala), pak měsíc nic a teď jsme tam pro změnu pečení vaření. Teda hlavně já a Štěpánek, Helenku taháme s sebou jako dekoraci, stačí jeden úsměv a personál měkne! Ondra zatím neměl tu čest, i naočkovat proti chřipce ho přišli až do kanceláře...
  Jak jsem tam šla pro antibiotika už jsem asi někde psala - mají úžasný vyvolávací systém - přijdete , na obrazovce si vyklikáte datum narození, zeptá se to, jestli jste to vy, potvrdí kdy a za kým jdete a pošle vás to do příslušné čekárny, kde mají další obrazovku, co vyhlašuje, kdo je na řadě a v jaké ordinaci,,,no a tady už rozdíl od českých ordinací končí a hodinu se čeká. Co ovšem úplně stejné není, lékař se za to čekání pokorně omluví a na odchod popřeje, aby vše ostatní, co dnes ještě musíte vyřídit, už šlo hladce.
  Štěpánka si na očkování proti chřipce pozvali SMSkou a čekali jsme asi jen 15 minut. Při té příležitosti se ukázalo, že nemá meningitidu C (naočkovanou), takže jdeme pro velký úspěch v listopadu.
  Minulý čtvrtek opět telefonát ze školy, půl minuta žaludku až někde v krku, než se ukázalo, že dítě žije, má všechny údy, žijí i všichni ostatní akorát mu krvácí oko (ale prej sedí klidně). Takže zase v nemocnici, tentokrát testujeme Minor Injuries Unit, dají vám tu náplast na bebí a poradí, kam pokračovat. Za pět minut po nás přichází matka s dcerou, podle uniformy též Harris Academy, s pořádně roříznutým čelem...dneska měli na hřišti očividně perný den! Pan zdravotní bratr byl Ind, tak jsem si raději nechala napsat na papír, kterou nemocnici nám to radí, že je méně "busy", poslal nás někam ke specialistovi, že je to příliš blízko oka. Jít o mě, tak si to oko radši nechám vypadnout, než jet někam 14 mil vlevo a sama, ale pokud jde o dítě žádná překážka není dost vysoká, takže zavrhuji čekání na chotě a vyrážíme s dětmi a telefonní navigací do East Surrey Hospital. Začalo pršet. Bohužel mezi ní a Purley stojí ten nejstrašnější kruhový objezd na světě (nebudu zabíhat do podrobností, jinak už nikdy  neusnete ze strachu, že ho jednou potkáte), který jsem objela dvakrát a stejně jsem nakonec netrefila správný výjezd a najela na dálnici....než jsem se vrátila do bodu 0 trvalo to 30 minut...grrgrhhr! Začalo se stmívat. Objela jsem ten kruháč znova a zase se netrefila, tentokrát ale následky nebyly tak tragické, stačilo zahnout o kus dál. Oční klinika už samozřejmě zavřená, tak nás poslali na dětskou pohotovost, tam jsem celkem 3x vysvětlila situaci než se nám podařilo vystoupat hierarchií až k doktorce (Japonka nebo Číňanka?). Ta konečně bez dalšího váhání řekla, co jsem si myslela od začátku - že to nic není, naříznutý víčko se zahojí samo. Ale asi na mě bylo trochu znát, že jsem po vyčerpávající cestě, s dítětem na břiše a že bych ráda aspoň drobný pocit, že jsme to neabsolvovali zbytečně Tak mu na to kápla lepidlo, aby se to rychleji stáhlo. Nazpátek začla docházet baterie v mobilu, večerní špička kulminovala a já musela zmobilizovat poslední zbytky psychických sil, abych dopravila děti do bezpečí. Dorazili jsme v sedm a já si konečně mohla dát zasloužený oběd! Helence červený puntík za abnormální trpělivost - za těch pět hodin snad ani nepípla!
  A dnes opět já a kontrola krz zánět prsu, tentokrát s sebou děti obě, ale čekali jsme jen asi 10 minut, takže rekord! Doktorce se to zdálo nějaké "lumpy" (musela jsem si až doma najít ve slovníku), tak si mě pozvou v lednu na ultrazvuk.
  Mezitím jsem se přihlásila na očkování proti chřipce, takže nás čeká v dohledné době ještě spoustu podnětných návštěv,,,to by bylo abychom tam aspoň jednoho veterána nenačapali!!

Návštěvy

To byl zase disaster! Minulou sobotu jsem pozvala na kafe sousedy Grahama a Suzie a jala se za tím účelem vyrábět dezert. Myslím, že celkem uvědoměle jsem zavrhla bábovku, protože míra rizika, že se nevyklopí správně, byla prostě příliš vysoká. Vsadila jsem na svůj oblíbený tvarohový koláč, kterýžto peču s úspěchem už mnoho let a u sousedů nehrozilo, že by jím byli už přejedeni.Všechno šlo výborně, až na drobný skluz a fakt, že jsem opomněla velikost plechu. Čili těsta jsem měla mnohem víc, než bylo bývalo vhodné na plech nalít, ale s myšlenkou, co se může stát, jsem to všechno naprala do trouby. Bohužel jak koláč malinko nakypěl, tak se začal vyklánět z plechu a posléze i padat, takže ve chvíli, kdy sousedi zvonili u dveří, byl dům plný kouře, jak se přepadající těsto pálilo na dně trouby. Nicméně jsou to velmi milí lidé, tak se snažili dělat, že je vše v pořádku a koláč nakonec i snědli a i říkali, že byl dobrý. Já ho ochutnala až večer a nutno říct, že spálený sice nebyl, ale poměrně dost nakouřený - ale na to tu musí být zvyklí, skotská whisky se přece vyrábí z ječmenného sladu sušeného kouřem z rašeliny (praví Wikipedie)...takže to byl podobný postup. Graham se pak ptal, jestli je to nějaký typický český moučník - přiznala jsem, že tedy ne, ale stejně jsem se v duchu omluvila všem výtečným pekařkám, které znám, že tu dělám takovou antikampaň! Nicméně už jsem vymyslela, jak to udělám příště - počkám, jestli se ta bábovka vyklopí a pak budu teprve někoho zvát! Ale popovídali jsme si pěkně, měli s sebou i babičku, která je skutečná anglická lady, jak z nějaký detektivky (jen klobouk asi zapomněla doma).

Další návštěva se nesla v podobném duchu (rozvařené kuře, mrkvovo-zázvorová polévka, která byla spíš zázvorová než mrkvová), ale Kožarovi mě jednak už delší dobu znají, takže nemají přehnaná očekávání a druhak jsou coby vytížení rodiče rovněž příznivci hesla, že nejlepší jídlo je to, co uvaří někdo jiný. Probrali jsme všechno od A do Zet a ještě zpátky a děti si tu místama i pěkně vyhrály. Mám pocit, že Adélka se Štěpánkem (dělí je 6 týdnů) jsou už od malička dost podobné nátury, takže když se pak ukázalo, že nějaká kostička z lega je klíčová pro stavbu jak jednoho tak druhého, vypukla málem třetí světová válka. Štěpánek ječel, jak smyslů zbavený, co dělala Adélka tedy přesně nevím, protože jsem musela Štěpána zavřít do vedlejšího pokoje, jinak hrozilo, že ji na místě zardousí. Asi za deset minut už si spolu zase pěkně stavěli. Klárce se moc líbila Helenka, mám pocit, že jakékoliv cizí dítě se k ní chová něžněji než vlastní bratr ("Kdyby Helenka byla chlapeček, mohl bych si s ní hrát a nemusel bych shánět kamarády v parku!").

Babi s dědou, Štěpánkem a HMS Belfast

Kožarovi pokračovali v pátek dopoledne na návštěvu do svého předchozího působiště a my jsme odpoledne přivítali dědu s babičkou, kteří přiletěli na víkend až z Pleteňáku. V podstatě celý kufr měli plný proviantu a oblečení a hraček pro děti - babičce se podařilo sehnat pro Helenku kalhoty a tepláčky, které jsou jí dobře kolem pasu, což jsem považovala za úkol v podstatě nemožný! V sobotu jsem byla s Helenkou doma, zatímco zbytek absolvoval dálkový pochod ulicemi Londýna. Ono totiž v pátek mezi návštěvami jsem ještě hodinu čekala u doktora (objednaná na čas!), aby mi dali antibiotika na opět se navrátivší zánět prsu, hurá! A Helenka aby nezůstala pozadu si pořídila nachlazení a v noci v pravidelných intervalech střídala hysterický pláč s kašlem, za který by se nemusel žádný laryngitik stydět. Oběma nám ale sobotní klid (?) na lůžku (???) prospěl, tak jsme se mohly v neděli připojit k výletu na Chartwell, rodinné sídlo Churchillovic rodiny. Počasí nám přálo, tak jsme zvládli i piknik. V neděli odpoledne jsme opět osiřeli, ale já už se těším na tento pátek a šestidenní dovolenou v Česku!!

Piknik u Churchillů

School issues

Tak se nám to slibně rozjíždí...
V pátek si nesl Štěpánek ze školy papír, o kterém jsem si mylně myslela, že je to výkres, patrně padesáté hasičské auto tento rok, ovšem omyl, šlo o Incident/Illness Report Slip (volně přeloženo jako Zpráva o nehodě/nemoci). Na formuláři se psalo, že upadl a poranil si koleno, což bylo léčeno vlhkým obkladem, po první pomoci se zotavil dostatečně na to, aby mohl zůstat ve škole...měl zkrátka na noze modřinu (jednu z mnoha).
A dneska mi volali dopoledne ze školy, že Štěpán měl incident s nějakým chlapečkem (kamarád Andrej, očividně se z něj klube pěkné kvítko) a že je opravdu, ale opravdu rozrušený, že to vypadá na panický záchvat a jestli to už někdy měl. Když jsem ho chtěla k telefonu, tak už zase brečel, tak jsem tam přijela (autem, samostatně!). Seděl chudák v nějaké kanceláři s paní učitelkou a zástupkyní a krabicí lega (asi ho už odhadly) a vypadal dost zdrchaně. Nakonec to bylo zhruba, jak jsem si myslela - Andrej ho nechtěl někam pustit, Štěpán se na něj rozčílil a jak na něj asi všichni začali mluvit a on nikomu nerozuměl, tak se nemohl uklidnit a začal popadat dech a už z toho byla scéna. Když jsme došli k autu, tak už byl zase ve své kůži a myslím, že do večera na to zapomněl. Mezitím jsme ovšem vedli dlouhý psychoanalytický rozhovor na téma, co udělat, když mě Andrej zase nebude chtít pustit do hradu.
 Takže už jen trnu, co se stane příště. Na druhou stranu nějaké potíže se zkrátka čekat musí. Když vezmu, že by mě prskli na 6 hodin denně někam, kde bych jim rozuměla sotva dvě slova, tak bych asi byla opravdu, ale opravdu rozrušená v jednom kuse.

PS: Vtipná historka na závěr, Ondra nám večer vyprávěl, že ho nadřízený v práci pochválil a Štěpánek na to: A co ti řekl? Good boy? (= něco jako hodný/šikovný chlapec, tak jim říká učitelka, když třeba hezky pozdraví).