Nemocnice

  Hned v půli září jsme se zaregistrovali u doktora v Purley War Memorial Hospital (jen se to tak jmenuje, žádného válečného veterána jsem tam zatím nepotkala), pak měsíc nic a teď jsme tam pro změnu pečení vaření. Teda hlavně já a Štěpánek, Helenku taháme s sebou jako dekoraci, stačí jeden úsměv a personál měkne! Ondra zatím neměl tu čest, i naočkovat proti chřipce ho přišli až do kanceláře...
  Jak jsem tam šla pro antibiotika už jsem asi někde psala - mají úžasný vyvolávací systém - přijdete , na obrazovce si vyklikáte datum narození, zeptá se to, jestli jste to vy, potvrdí kdy a za kým jdete a pošle vás to do příslušné čekárny, kde mají další obrazovku, co vyhlašuje, kdo je na řadě a v jaké ordinaci,,,no a tady už rozdíl od českých ordinací končí a hodinu se čeká. Co ovšem úplně stejné není, lékař se za to čekání pokorně omluví a na odchod popřeje, aby vše ostatní, co dnes ještě musíte vyřídit, už šlo hladce.
  Štěpánka si na očkování proti chřipce pozvali SMSkou a čekali jsme asi jen 15 minut. Při té příležitosti se ukázalo, že nemá meningitidu C (naočkovanou), takže jdeme pro velký úspěch v listopadu.
  Minulý čtvrtek opět telefonát ze školy, půl minuta žaludku až někde v krku, než se ukázalo, že dítě žije, má všechny údy, žijí i všichni ostatní akorát mu krvácí oko (ale prej sedí klidně). Takže zase v nemocnici, tentokrát testujeme Minor Injuries Unit, dají vám tu náplast na bebí a poradí, kam pokračovat. Za pět minut po nás přichází matka s dcerou, podle uniformy též Harris Academy, s pořádně roříznutým čelem...dneska měli na hřišti očividně perný den! Pan zdravotní bratr byl Ind, tak jsem si raději nechala napsat na papír, kterou nemocnici nám to radí, že je méně "busy", poslal nás někam ke specialistovi, že je to příliš blízko oka. Jít o mě, tak si to oko radši nechám vypadnout, než jet někam 14 mil vlevo a sama, ale pokud jde o dítě žádná překážka není dost vysoká, takže zavrhuji čekání na chotě a vyrážíme s dětmi a telefonní navigací do East Surrey Hospital. Začalo pršet. Bohužel mezi ní a Purley stojí ten nejstrašnější kruhový objezd na světě (nebudu zabíhat do podrobností, jinak už nikdy  neusnete ze strachu, že ho jednou potkáte), který jsem objela dvakrát a stejně jsem nakonec netrefila správný výjezd a najela na dálnici....než jsem se vrátila do bodu 0 trvalo to 30 minut...grrgrhhr! Začalo se stmívat. Objela jsem ten kruháč znova a zase se netrefila, tentokrát ale následky nebyly tak tragické, stačilo zahnout o kus dál. Oční klinika už samozřejmě zavřená, tak nás poslali na dětskou pohotovost, tam jsem celkem 3x vysvětlila situaci než se nám podařilo vystoupat hierarchií až k doktorce (Japonka nebo Číňanka?). Ta konečně bez dalšího váhání řekla, co jsem si myslela od začátku - že to nic není, naříznutý víčko se zahojí samo. Ale asi na mě bylo trochu znát, že jsem po vyčerpávající cestě, s dítětem na břiše a že bych ráda aspoň drobný pocit, že jsme to neabsolvovali zbytečně Tak mu na to kápla lepidlo, aby se to rychleji stáhlo. Nazpátek začla docházet baterie v mobilu, večerní špička kulminovala a já musela zmobilizovat poslední zbytky psychických sil, abych dopravila děti do bezpečí. Dorazili jsme v sedm a já si konečně mohla dát zasloužený oběd! Helence červený puntík za abnormální trpělivost - za těch pět hodin snad ani nepípla!
  A dnes opět já a kontrola krz zánět prsu, tentokrát s sebou děti obě, ale čekali jsme jen asi 10 minut, takže rekord! Doktorce se to zdálo nějaké "lumpy" (musela jsem si až doma najít ve slovníku), tak si mě pozvou v lednu na ultrazvuk.
  Mezitím jsem se přihlásila na očkování proti chřipce, takže nás čeká v dohledné době ještě spoustu podnětných návštěv,,,to by bylo abychom tam aspoň jednoho veterána nenačapali!!