Na cestě do a ze školy trávím celkem asi 1 hodinu a 45 minut (šťastlivec školou povinný jen 1 hod a 5 min), což není úplně zanedbatelná část dne a tak je jasné, že cestou zažijeme spousty věcí, dojdeme ke spoustě podstatných i méně podstatných zjištění a občas se i naučíme něco anglicky. Sežereme půl pytlíku bonbónů, přičemž půlku dáme Andrejovi, abychom se s ním posléze pohádali o to, kdo je naughty a kdo není. Potkáme taky přinejmenším tři kočky a padesát psích hoven. Mineme benzínku, opravnu motorek, prodejnu nářadí, realitní kancelář, tetovací salón, prodejnu sekaček. trafiku, fastfood s názvem Himalayan Tandoori Takeway, Apple servis a zkrachovalého fotografa, Víme, že čísla na domech v ulici Purley Vale na pravé straně směrem do centra jsou pouze lichá 1-105.
Helenka se cestou baví ztrácením věcí, obvykle to bývají čepice, ponožky (loni na podzim) a sponky do vlasů. Ponožky se mi podařilo najít všechny, většinou ještě ten den odpoledne na místě, kam spadly (resp. byly odhozeny), s čepicemi je to trochu složitější. Nedávno jsem jednu (krásnou a navíc půjčenou) asi 2 dny hledala. Kousky oblečení kolemjdoucí dávají někam na zídku/živý plot, ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, tak prostě nebyla. Třetí den ráno jsme potkali rumunskou babičku, a prý jestli už jsme našli kačulu, tak já že ne. A pak jsem ji potkala ještě jednou, jak na mě čeká s čepicí v ruce, že byla fakt někde na zídce...Další incident se odehrál asi 3 týdny na to (mezitím Helenka dostávala jen kuklu, ze které se nevykroutí). Přišla jsem domů a zjistila, že H opět nemá čepici (tentokrát pletenou od babičky), nicméně ani všechny čepice světa mě nedonutí sbalit děti a vydat se jí hned hledat, tak jsem jen zadoufala, že ji najdu další den. A večer zpráva od Andrejovy maminky (=dcery rumunské babičky), jestli jsme prý neztratily čepici. Že prý ji babička viděla na chodníku cestou autem od zubaře a když si uvědomila, CO to je za čepici, tak donutila zetě zastavit a kačulu sebrala...no hotová detektivka. Tak teď jen doufám, že bude brzo natolik teplo, že čepice schováme do krabice, kterou strčíme někam hodně hluboko!
Cestou jsem také dospěla k zjištění, že děti které nosí palčáky, hůře počítají. Choť v tom hledal nějaký hlubší smysl, ale opravdu jde jen o to, že si nevidí na prsty. Štěpánek musel kvůli tomu několikrát zastavit (už samotný fakt přemýšlení ho neúnosně zpomaluje v chůzi), rukavice strhat, než došel ke správnému výsledku. Do deseti už sčítá a odčítá docela pěkně, jen se se mnou pravidelně hádá o to, kolik je 1+0...on tvrdí, že 10 a podle stejného principu je 1+0+0 100. Tak třeba až se jednou vybabrá z úzkoprsé desítkové soustavy a rovnic, ve kterých je víc čísel než písmen, bude z něj geniální matematik!
A na závěr přepis dnešního rozhovoru na jedno z těch serióznějších témat:
Š (bez předchozího varování, možná v důsledku včerejšího rozhovoru o oblečení na svatbu): A co jsi měla na sobě, když měla babička pohřeb?
Já: To už si nepamatuju, asi nějaký černý kalhoty,
Š: A co jsem měl já?
Já: Asi džíny.
Š. Hm, no já mám takový černomodrý džíny (chvíli přemýšlí)....tak kdyby někdo umřel, koho znám, tak bych je mohl znovu použít...
Takže končím s optimistickou zprávou, že pokud se někdo chystáte umřít, tak je ideální doba, páč Štěpánek přesně ví, co by si oblékl na pohřeb ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat