50 odstínů šedi

Myslím, že dnešní nadpis je dokonalý - nejenže mi uměle navýší kliknutí (ne že bych z toho něco měla:-)), ale zároveň dokonale popisuje, co má v nabídce únorové nebe nad jižním Londýnem. Nicméně člověk si zvykne na cokoliv a depresím podléhám překvapivě málo...asi proto, že je vystřídaly záchvaty vzteku, které se mi daří kontrolovat čím dál méně. Když Helenka postopadesáté začne miminu drtit prstíčky přesně ve chvíli, kdy už už usíná, když Štěpánovi, jako každý den poslední rok a půl, připomenu, že když chce někam odejít, je potřeba si obout boty a on se pět minut poté valí po gauči, nebo mi nadává, že jsem mu zapomněla ráno připomenout, že si chtěl vzít bonbon a jestli mu teď (řítíme se do školy) nějaký nedám, tak bude HODNĚ naštvaný.

Čili intenzívní rodičovství pokračuje, akorát Ondra do toho ještě začal zase pracovat (i když teď mi zrovna napsal, že je nějaký unavený, v nenáladě, že by asi šel zase na rodičovskou:-)), takže každodenně nakládám všechny děti do auta nebo na kočárek a vyrážím směr škola. Dnešek je výjimkou, Štěpánka vyzvedne cizí maminka a půjdou si s kamarádem hrát k nim domů - čili vyzvedávám až večer. Mezitím tu Helenka usnula (podruhé tento týden, bohužel jediným důvodem je zvýšená teplota:-() a miminko taky dost bojuje s tíží víček, takže klídek, pohoda, kafíko a to člověka nerozhází ani ten marast za oknem (matkám na mateřské stačí ke štěstí málo, ne?)

K těm cestám do školy - po devíti (dobrá, po řekněme jedenácti) měsících si znovu užívám volnosti pohybu, kdy mě neomezuje ani plovoucí žaludek ani náhle nabyté kilogramy rozeseté různě po těle a tak se snažím chodit do školy pěšky. Bohužel tedy i část dětí musí jít pěšky, což jim až do dnešního rána nevadilo (aspoň se domnívám, že to měl být smysl Štěpánkova ranního monologu), a část se veze v kočárku a na stupátku. Helenčino prvotní nadšení ze stupátka brzy ochladlo a v současné době na něm vydrží tak 10 minut v kuse. Pak dá jednu nohu na chodník a třením se snaží celý kolos zastavit. Někdy si všimnu, až když má obě nohy zapletené mezi kolečky:-) Cesta do školy je většinou časově omezena na 30 minut +- 3,5 minuty, takže ji nutím ke stání na stupátku dost razantně - někdy pomůže příslib sladkostí, nebo to, že může mámě na ruce "vařit kašičku" nebo že musíme dohonit pána s pejskem, aby si ho mohla prohlédnout (pejska!). Někdy ji ale holt musím na stupínek, mírně řečeno, vysadit a to se neobejde bez řevu, takže jen doufám, že mě někdo z těch, které potkáváme každé ráno, neudá za týrání dětí. 

Cesta ze školy je naopak časově neomezena, takže toho Helenka využívá a já se sebezdokonaluji v trpělivosti. Protože co je pomalejší než dvouleté dítě? Dvouleté dítě tlačící dvacetikilový kočár! Naštěstí Zuzanka buď spí, nebo nespí, ale mlčí.

Cesty autem nejsou vzhledem k dopravní situaci a nutnosti parkovat 10 minut chůze od školy o moc rychlejší, ale když člověk děti pevně připoutá, rozdá jim všem "ťikťaky", pustí Macha a Šebestovou a ztěžka dosedne za volant, cítí najednou takový zvláštní klid v duši:-) Problém na kterém momentálně pracuji, je posloupnost, s jakou vyndavat děti z auta tak, aby žádné nebylo sraženo nebo samo nevběhlo vstříc kolemjedoucímu autu. Myslím, že problémy s nakládkou řeší vícero dojíždějících matek, jako např. včera jedna, co parkovala přede mnou, sice naložila všechny děti do auta, ale koloběžku s deštníkem nechala venku a odjížděla do dáli (podařilo se mi ji upozornit).

Pokud se o všední den občas objeví slunce, tak o víkend bezpečně prší, čili výlety jsou hodně omezené. Nicméně podařilo se nám nedávno absolvovat cestu do Docklands Museum, které se nachází ve čtvrti Docklands, což je moderní čtvrť vzrostlá z původních doků, které fungovaly od dob Říma až do zhruba 60.-70. let 20. století, kdy přestaly vyhovovat novému způsobu dopravy zboží (v kontejnerech na větších plavidlech). S novým přírůstkem vzrostla (neúměrně) i časová náročnost takového podniku - v muzeu jsme strávili hodinu, aniž bychom cokoliv viděli, pouze obslužnými činnostmi, jako je kojení, přebalování, nákup pití apod. Ale dětem se sbírky docela líbily, nejvíc asi ukázka podzemního krytu z 2. světové války, kde byl kufřík s dobovými hračkami a stůl, který sehrál jakousi roli v britském zákonu proti otroctví a na který se Helenka snažila stůj co stůj vyšplhat. Jo a taky výtah pro invalidy byl dost dobrej! Cestou zpátky se Ondrovi při nastupování do vlaku podařilo urvat kolečko od stupátka. Naštěstí pod vlakem skončilo jen kolečko (a ne třeba bota nebo celé dítě), které nám nakonec vyndal drážní zřízenec takovým chňapákem.  No a taky ještě jedna podstatná věc: Štěpánek omezil své "pročmusímejetzasenavýletjánikamnechcivyjstenamězlý" projevy na minimum, takže to byl příjemný výlet. Bohužel jsem Š namluvila, že park se světelnou instalací (stylizované kytky a tak), je kouzelný les a že když si bude něco přát, tak se mu to splní. Načež jsem celý následující týden poslouchala o tom, že on si teda přál lego a kdyže ho teda dostane. Moje odpověď, že až ho bude nejvíc potřebovat jen rozvířila další smršť dotazů a stížností...takže pro příště, víc myslet a míň mluvit;-)

PS: Děvčátka už spí obě, tak přemýšlím, jak si tuhle idylu prodloužit. Štěpána by asi u Williama přes noc ubytovali, ale ten zaplacený nákup v Tesku by asi propad:-/