První krůček

Helenka se statečně prochází kolem nábytku už od Vánoce, ale je velmi opatrná v tom svěřit své mohutné tělíčko jen plochám nožiček a pramálo hustému vzduchu kolem ní. Čili pokud má vykročit do prostoru, tak vždycky raději po čtyřech. Nicméně tuto středu se rozhodla, že telefon, který držím v ruce opravdu nutně potřebuje a že kvůli tomu i zariskuje a udělala celý jeden samostatný krok! Do konce týdne to dotáhla asi na dva a půl kroku a jistě se to bude dál zvyšovat směrem ke světlým zítřkům plným krůčků do neznáma (místní rodiče tu dost používají takovéty vodítka na děti, možná si jeden kus pořídím:-)).

Štěpánek má pět!

Tak už jsme stihli oslavit i Štěpánkovi narozeniny. Pozvali jsme Andreje i s maminkou, všechno jsme měli připravené překvapivě na čas, ale samozřejmě první problém nastal hned v úvodní desetiminutovce, kdy Štěpánek sice pobaveně koukal na prskavku ve tvaru pětky, kterou měl na dortu, ale pak se ozval, že by přece jen ty svíčky. Obrátili jsme dům vzhůru nohama, ale svíčky nebyly (dvě na mě vypadly až dnes z jakési časoprostorové díry uprostřed kuchyňské skříňky, když jsem hledala formu na muffiny). Naštěstí Štěpánek nad tím, zřejmě vědom si svého pokročilého věku, mávl shovívavě rukou. Další problém nastal, když Andrej, který není takovým fanouškem lega, se patrně snažil mrštit nějakým Štěpánkovým výrobkem do kouta. Tvrdý trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a unisono jekot následoval ve zcela předvídatelném sledu. Ale tak mezi tím aspoň řízky, šumivý muškát, dort s borůvkama a Cristina, se kterou se pěkně povídá...

Páté narozeniny měly bohužel i ten efekt, že Štěpánek začal nějak spratkovatět. Hned následující víkend zjistil, že jsem a) blbá a b) nejsem pro něj vůbec dobrá matka a to zejména z toho důvodu, že jsem mu nechtěla pustit další lego seriál (po tom, co koukal hodinu ráno a dvě hodiny odpoledne!). Byla z toho roztržka, která nás natolik znechutila, že jsem mu nakonec nastavila nepřekročitelný limit 60 minut denně. Ani to mi samozřejmě Matku roku nezajistilo a ještě asi dva dny jsem cestou do školky (není 1,5 km dlouhá, je 100 km dlouhá!!) poslouchala, jak mu nechci udělat dobře a jak jsem zlá máma. Tento víkend se zase zuby nehty bránil odjezdu do muzea dopravy, kterýmžto jsem myslela, že ho potěšíme. Nakonec se mu samozřejmě líbilo, ale ten odpor, který jsme museli překonat...na chvíli jsem myslela, že jsem ho dojala sugestivním líčením, že jsou děti, o které jejich rodiče nemají zájem, nikam s nima nechodí a co by za to daly, kdyby jely na výlet, ale jeho centrum empatie není očividně ještě zcela vyzrálé.

Jinak tady všechno v normálu, déšť se mění na mokrý sníh a naopak v rychlých sekvencích, v noci občas mrzne, což má za následek, že se druhý den brodíme solí (tady se údajně sníh nedhrabává, ale jen solí) po jinak celkem suchých chodnících. Ráno občas bývají zamrzlá okna aut, Nedávno jsem pozorovala jednu paní, co kromě svých tří potomků nesla k autu i hrnec s horkou vodou, kterou polila všechna skla. Očividně to fungovalo a já jsem přemýšlela, proč se mi to jen nezdá jako dobrý nápad...Cesta do školy začíná být čím dál více otravná, přece jen už to chodíme 4 měsíce, teď navíc opadané listí odhalilo v plné "kráse" tu nepěknou vlastnost místních: upustit kdekoliv cokoliv mají v rukou. Helenka se zdatně učí, takže jsme teď dva dny hledali čepici, kterou náhodou "upustila". A chodíme jedním úzkým průchodem, kde pejskaři dovedli celou tu anabázi se sběrem výkalů k dokonalosti - sice seberou spořádaně psí hovínko do pytlíku, ale pak patrně nějak ztěžkne, takže ho zauzlují a v tom průchodu omylem upustí na zem. Tož tak.

Dny jsou šedivé a putují v rutině, tak když by se někomu chtělo napsat mail, nebo zavolat přes Skype, budem rádi.

Házet perly...

Zrovna jsme se vrátili ze školy a musím sem své rozhořčení hnedka napsat. 

Dnes probíhal tzv. cake sale, čili maminky něco upečou a ve škole to pak prodávájí, aby se našetřilo na prolejzky apod. Vyzvány byly rodiny 1. třídy a Reception, kam chodí i Štěpánek. Ondra nejdřív navrhoval, když je to "sale" (v jiném významu sleva), tak ať věnujeme narozeninový dort ze soboty, ale to jsme nakonec zavrhli ze strachu z epidemie salmonely (máme své zkušenosti:-)). Takže jsem pekla novou, čerstvou buchtu, bublaninu s meruňkami. Pravda, drobenka navrchu se okamžitě roztekla a vytvořila na povrchu hnědavou krustu, ale jinak to byl dobrý koláč, vláčné těsto v dokonalé symbióze s nakyslými meruňkami, celou smetanu jsem do toho vylila. Paní Kounovská si kdysi dokonce vyžádala recept, jak jí to chutnalo a kdo ji zná, tak ví, že upřímnost je její oblíbená vlastnost. No a teď považte: oni to ti spratci anglický/indický/arabský/africký nechtěli! Prostě to bylo málo barevný, nebyli na tom žádný kytičky, hvězdičky, flitry, Spiderman, Frozen ba ani jeden Angry bird! Navíc v tom bylo ovoce, což jim jistě zavánělo zdravou výživou. U stánku byl nával, všechny ty umělohmotný muffiny a cupcaky šly na dračku, pak došlo i na dort, co vypadal mrkvově, pak na dort, co vypadal dost kupovaně a chudák meruňková buchta tam tvrdla a tvrdla (nenápadně jsem to pozorovala), Když už se hřiště vyprázdnilo, šla jsem si pro krabičky, ve kterých jsem ten zneuznaný koláč přinesla a říkala jsem paní dobrovolnici - prodavačce, že to jen blbě vypadá, ale že to JE dobrý! A ona se soucitným pohledem na těch šest kusů, které zbývaly na jinak rozebraných tácech, že ví, že to má ráda (mezitím se už asi hrozila chvíle, kdy si je bude muset zabalit s sebou domů...). Cházka jedna povrchní, soudit podle obalu!

Tak jsem sbalila krabičky a otočila se zády k tomu sladkému byznysu, na patře hořkou pachuť...

PS: Jestli někdo víte, jak zařídit, aby se ta drobenka neroztekla, tak sem s tím;-)

Helenčiny první narozeniny

Tak naše kočička má dneska přesně rok, narodila se ráno 5:45 a patrně se po tom roce rovzpomněla, jaký to bylo žůžo zaměstnávat rodiče celou dlouhou noc, čili to teď pro velký úspěch už asi druhý týden opakuje. Nejdřív jsme to sváděli na zuby, pak na rýmu, pak na kašel, ale patrně to bude nějaký hlubší psychosomatický problém...buď má noční můry, nebo chce, abychom se rozvedli. Už nemám ani sílu jí připomenout, že tohle teda Štěpánek nedělal, vzbudil se maximálně jednou nebo dvakrát, dal si mlíko a vzhledem k absenci jakéhokoliv důvodu, neřval jak na lesy a spořádaně zase usnul!

Čili zhruba v tomto rozpoložení se odehrávala dnešní oslava. Dopoledne jsem dodělávala dort, kam na vršek přijde ještě želé, které mi ztuhne vždy jen jednou za dva (možná tři?) roky a očividně letos nebyl ten rok...dílem se vsáklo a dílem raději vyteklo. O piškotu škoda mluvit (svádím to na polohrubou mouku, která do receptu patří, ale Tesco nevede...stejně jako Solamyl, ale to je jiný recept, nebojte!). Odpoledne jsme jeli do velkého hračkářství, kde si Štěpánek vybral dle svého gusta dárek od babičky. Trochu tajně jsme doufali, že to nebude lego, ale všechno marné. Zatímco jiné děti by jistě výskali radostí a tahali nás od regálu k regálu, Štěpánek jen cedil mezi zuby, že to trvá moc dlouho a vyhlížel oddělení lega. Poté, co v něm strávili půlhodinu a Š si vybral dalšího Hero factory do sbírky, to Ondra psychicky neunesl a šel si koupit pistolku a gumové náboje. Helence jsme pořídili odstrkávací tříkolku a hrající volant (podobný měl Štěpán, ale bohužel se ukázalo, že to není dobrá hračka na písek a ani můj odborný elektrikářský zásah ho nevzkřísil).

Doma se Helence oproti předpokladům nepovedlo namočit ruce do dortu (skleničku od šampusu shodil Štěpán), ani se popálit o svíčku, zato vydatně polila vodou nejdřív sebe a asi o 15 minut později i otce. Mezitím se v pravidelných intervalech vztekala, když měla dojem, že se jí nikdo dostatečně nevěnuje...jo a pak jednou, celkem oprávněně, když přepadla přes řídítka své nové tříkolky. A teď už spí, bohužel nikdo neví, jak ještě dlouho. 

Tak Helenko, přejeme Ti hodně zdravíčka a vydatný, ničím nerušený spánek, který Ti zajistí, že se svych druhých narozenin dožiješ ve zdraví...

Tvoji (velmi) unavení rodiče;-)

Vánoce

Ještě se vrátím k našim předvánočním radovánkám. Advent nám letos (tedy 2014) začal už někdy v půli listopadu - ne že by zdejší Tesco ozdobilo stromeček ve dvouměsíčním předstihu jako to kladenské, naštěstí bylo dostatečně zbrzděno Halloweenem, ale ve snaze povzbudit Štěpánka při pochodech deštivými rány jsem zaváděla řeč na to, co si přeje k Vánocům. A to tak dlouho, až se syn sám od sebe dožadoval nakreslení dopisu pro Ježíška (normálně si dobrovolně nakreslí tak maximálně návod k legu) a několikrát denně se vyptával, za jak dlouho už budou Vánoce, že se už těší (na robota). Pořídili jsme mu čokoládový adventní kalendář, který začal nekompromisně vyžírat už 18. listopadu. 

Dobu čekání jsem se pokoušela naředit ještě Mikulášem, který při bloudění Evropským vzdušným prostorem zjevně zabloudil až k nám, kde nechal otevřené okno a sladkosti nacpané v mých pletených podkolenkách.

Také jsem rodinu donutila jet do Londýna na kluziště, kde jsem se pod záminkou výuky synátora krásně projela na bruslích přímo před Museum of Natural History, což bylo krásné. Š se naštěstí tvářil, že ho to celkem baví a vydržel možná i 40 minut (na bruslích s dvěma břity).

Zbytek londýnské vánoční atmosféry jsme hledali marně (nebo na špatných místech) - v Hyde Parku se odehrával Winter Wonderland, což je něco mezi Matějskou a vánočními trhy. To bylo dobrý, spousta akce, světel, hluku, takže děti to bavilo. Buckinghamský palác naproti tomu tonul ve tmě a na Trafalgar square spoře oděný strom (byť z Norska) a pod ním zcela neozvučený sbor čítající několik málo zpěváků. Jesličky byly hodně divné, schované ve skleněné krychli, tak si Štěpán vylezl na lva a jeli jsme domů.

Co jsme neviděli v Londýně nám ovšem vynahradil na svém maličkém dvorku místní občan. Přes den se sice výzdoba víceméně válela na zemi, ale večer to stálo za to, viz foto.

Ve dne

V noci

Štěpánek stihl ještě Christmas Party ve škole, kam mohli přijít tentokrát ve svém "party clothes", což jsem rozkódovala jako cokoliv, co není uniforma. Dorazil i Father Christmas, který rozdával dárečky, které den předtím balily matky - dobrovolnice (také jsem se zúčastnila a už za hodinu mi pěkně trnuly prsty od nůžek;-)). Štěpánek podle všeho poznal, že se ho ptal, jestli byl hodný, na což náš mazaný syn odpověděl, že neví (=nechť to posoudí vyšší mocnost). Dostal pořádnou nadílku, pak jsme ještě šli dát perníčky sousedům a málem jsme nestihli vlak, protože si s námi chtěli, dle očekávání, povídat. Let do Prahy jsme nakonec stihli a doma jsme každého viděli minimálně dvakrát, což tyto Vánoce činí těmi zdaleka nejintenzivnějšími, které jsme v životě zažili...

Zpráva o stavu (Unie) II.

Druhý díl zprávy jsem nechala vyhnít tak dlouho, že už vlastně nevím, co podstatného jsem měla na srdci. No ono to vlastně není nikdy nic podstatného (krom asi tří příspěvků o tom, že jsme se přestěhovali do místa A, posléze do místa B a že Štěpán začal chodit do školy), takže zkrátka, co jsme tak různě dělali.

Na návštěvě u Štěpánka ve škole

Helenka mě vždycky upřeně pozoruje, když zpívám, čili to znamená buď a) nemůže uvěřit vlastním uším nebo b) má hudební sluch. Rozhodla jsem se, že se přikloním k bodu b) a přihlásila jsem ji do hudebního kroužku. Byli jsme tam zatím jen dvakrát na testovacích hodinách, ale už teď tam má své příznivce - hlavně teda jednoho chlapečka, který se před ní předvádí (už chodí, borec!) a když se jeho maminka nedívá, tak se ji snaží zalehnout. Když se mu to nedaří, tak jí aspoň šťourá prstíkem do hlavy. Paní Monkey Music se mezitím snaží zpívat a hrát a všemožně děti zaujmout, což se jí daří se střídavým úspěchem. Helenka je tam ale hrozně spokojená a navíc je to v našem skoro nejbližším kostele (ne že bychom se dali na víru, ale tady všechno, pokud to není v Tesku nebo náhodou v knihovně, tak je to v kostele: od dětských herniček přes výprodeje oblečení po badminton...hádám, že občas se tam sejdou i na mši).

Ve škole

Další zážitek je opět spojen s naší nejmladší - vypadla jim někde z databáze, že není otestovaná na 4 nemoce, které se testují hned po narození (v civilizovaných zemích zahrnující i ČR), takže mi poslali dopis, ať se dostavím. Zjistila jsem, že nemá test pouze na srpkovitou anémii, o které mi naše doktorka řekla, že je velmi vzácná v naší populaci - proč, mi došlo, když jsem navštívila ono odběrové centrum, kde na nás z osvětových plakátů shlíželi samí černoši. Jen paní na recepci byla asi Indka. Helenka tam vůkol doslova svítila...Nevím, jak to dělají u nás, naštěstí jsem nebyla nikdy u toho, jak dětem odebírali krev, ale tady měla sestřička krabičku s maličkým břitem, kterou přiložila k patičce a udělala jen malou ranku, ze které mačkala kapky krve. Holčička moje statečná ani neřvala, jen s vyčítavým pohledem sledovala, co ta pani dělá. Mně je sice drobčo víc jak 11 měsíců, ale taky mě nepřestává fascinovat, jak mají ti černoši ruce navrch úplně černé a vespod růžové:-) Pak ještě vyplnit nezbytný formulář o spokojenosti (zajímavé, že mi ho vrazí vždycky jen tam, kde jsem spokojená byla) a hurá zpátky domů.

Š stůně, dobrovolně si nasadil i čepici a pil čaj!

Na odpolední návštěvu přijela naše spolužačka, která už spoustu let bydlí v Manchestru, kde úspěšně rozvíjí kariéru instalatérky. Bylo to velmi příjemné, že jsme mohli navzájem porovnávat naše zkušenosti (s kotly na vodu i žitím v Anglii) a moc se těšíme na opakování. Kdysi jsem za ní podnikla se Štěpánkem, coby dvouletým capartem,nezapomenutelnou cestu  vlakem, 4 hodiny z  Oxfordu a zpátky;-)

Víkend byl ve znamení práce (mojí práce do práce) a nemocí - Štěpánek už ve čtvrtek přišel ze školy s teplotou a v pátek proležel celý den v posteli. To, že to činil zcela dobrovolně, nás velmi znepokojovalo. Mezi tou dobou to (vyhodnotili jsme to jako chřipku, na kterou jou oba očkovaní) chytil i Ondra, který proležel celé pondělí. Helence se vrátila rýma a mě přepadl kašel a pocit, že chci k moři. Štěpánkovi se naštěstí v neděli udělalo líp, tak jsme mohli navšívit představení v Croydonu, na které jsme už měsíc měli lístky. Bylo to o Sněhurce a sedmi trpaslících - popsala bych to jako muzikálovou show plnou barevných kostýmů, vedlejších postav, ze kterých se staly hlavní, mluvícího zrcadla, z nějž promlouval někdo velmi podobný DeNirovi, opravdových trpaslíků a ohňostrojů. Na závěr se k mému nevelkému překvapení podařilo protlačit i Elvise! Štěpánek sice moc nerozuměl (já taky ne), ale vypadal spokojeně.

H se momentálně nejlíp spí venku

Zpráva o stavu (Unie) I.

Posledních čtrnáct dní bylo plných nevšedních zážitků. Např. jsem se zúčastnila jednoho veletrhu, který nebyl ani o plínkách, ani o kočárcích, mohla jsem tam mluvit o své práci (přičemž jsem zjistila, že mé vyjadřovací schopnosti v oblasti mimo každodennost, jsou povážlivě chudé) a navíc celá tato akce zahrnovala samostatný pobyt v centru Londýna, což jí dodalo ty pravé grády. No vlastně jsem pak akorát došla na Victorii a odjela domů vlakem, ale vše se počítá. Ondra odjel s Helenkou domů hned po obědě a Štěpánek odpoledne pobýval u své adoptované rumunské rodiny. Odbočka: Naposled jim babička připravila ke svačině karbanátek s bramborama, což její vnuk odmítl, zato Štěpán si poslušně sedl a celé to tam spořádal. Sice rumunsky umím akorát voda, děkuji, dobrý den (zásoba z dávného zájezdu do hor) a neběhej, pozor a zima (ze společných cest ze školy), ale bylo nad slunce jasné, co babička říká: "Podívej, Stepan to snědl všecko a ty nechceš??? Tytyty, já ti dám!!....atd. atp."
Uprostřed týdne byl Ondra pracovně v Curychu, kde bydlel v hotelu, co měl vyhřívaný bazén na střeše a stihl první z řady vánočních večírků. Ukázalo se též, že v tamější pobočce Googlu mají (symptomaticky) místo půlky doubledeckeru vyřazené kabinky z lanovek! O skluzavce do jídelny ani snad nemluvě...
Koncem týdne dorazily kamarádky (no vlastně jsem znala líp jenom jednu), které se rozhodly využít mé výzvy, že nabízím ubytování s polopenzí zdarma s podmínkou, že půjdou se mnou na koncert Kluse. Přivezly s sebou krásné počasí, takže se podařilo dokonce vidět i kousek Londýna (krom nákupních center, kde strávily VELMI mnoho času, až i Ondra musel přehodnotit názor na moji lásku k nakupování;-)), no a v sobotu večer už konečně zase bez dětiček, jsme si vystály frontu do klubu, kde v rámci československé párty měl vystupoval i Tomáš Klus se skupinou. Velkou výhodou bylo i to, že se pak mohli přesunout na bar a pokračovat v afterparty, aniž reálně hrozilo ušlapání (na rozdíl od jejich koncertů v Česku), takže jsme zažily velmi neformální setkání se stříbrným slavíkem (zrovna ten večer ho vyhlašovali). Patrně ne všichni mí čtenáři ovšem sdílejí nadšení pro osobu Tomáše Kluse, takže nebudu zabíhat do detailů, nicméně si buďte jistí, že je ráda osobně vypovím komukoliv, kdo bude ochoten naslouchat:-D Kolem čtvrté ráno jsme uléhala do postele, aby v 7:30 na mě přistálo první dítě, které samozřejmě okamžitě vzbudilo dítě č.2, a za chvíli jsme vyráželi do Googlu na exkurzi a do Ledového království na sochy z ledu (překvapivě). Předchozí večer měl ovšem takovou sílu, že mi energie i endorfiny vydržely až do nedělního večera (o to krutější bylo pondělí...).