Naše každodenní road-movie

Na cestě do a ze školy trávím celkem asi 1 hodinu a 45 minut (šťastlivec školou povinný jen 1 hod a 5 min), což není úplně zanedbatelná část dne a tak je jasné, že cestou zažijeme spousty věcí, dojdeme ke spoustě podstatných i méně podstatných zjištění a občas se i naučíme něco anglicky. Sežereme půl pytlíku bonbónů, přičemž půlku dáme Andrejovi, abychom se s ním posléze pohádali o to, kdo je naughty a kdo není. Potkáme taky přinejmenším tři kočky a padesát psích hoven. Mineme benzínku, opravnu motorek, prodejnu nářadí, realitní kancelář, tetovací salón, prodejnu sekaček. trafiku, fastfood s názvem Himalayan Tandoori Takeway, Apple servis a zkrachovalého fotografa, Víme, že čísla na domech v ulici Purley Vale na pravé straně směrem do centra jsou pouze lichá 1-105.

Helenka se cestou baví ztrácením věcí, obvykle to bývají čepice, ponožky (loni na podzim) a sponky do vlasů. Ponožky se mi podařilo najít všechny, většinou ještě ten den odpoledne na místě, kam spadly (resp. byly odhozeny), s čepicemi je to trochu složitější. Nedávno jsem jednu (krásnou a navíc půjčenou) asi 2 dny hledala. Kousky oblečení kolemjdoucí dávají někam na zídku/živý plot, ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, tak prostě nebyla. Třetí den ráno jsme potkali rumunskou babičku, a prý jestli už jsme našli kačulu, tak já že ne. A pak jsem ji potkala ještě jednou, jak na mě čeká s čepicí v ruce, že byla fakt někde na zídce...Další incident se odehrál asi 3 týdny na to (mezitím Helenka dostávala jen kuklu, ze které se nevykroutí). Přišla jsem domů a zjistila, že H opět nemá čepici (tentokrát pletenou od babičky), nicméně ani všechny čepice světa mě nedonutí sbalit děti a vydat se jí hned hledat, tak jsem jen zadoufala, že ji najdu další den. A večer zpráva od Andrejovy maminky (=dcery rumunské babičky), jestli jsme prý neztratily čepici. Že prý ji babička viděla na chodníku cestou autem od zubaře a když si uvědomila, CO to je za čepici, tak donutila zetě zastavit a kačulu sebrala...no hotová detektivka. Tak teď jen doufám, že bude brzo natolik teplo, že čepice schováme do krabice, kterou strčíme někam hodně hluboko!

Cestou jsem také dospěla k zjištění, že děti které nosí palčáky, hůře počítají. Choť v tom hledal nějaký hlubší smysl, ale opravdu jde jen o to, že si nevidí na prsty. Štěpánek musel kvůli tomu několikrát zastavit (už samotný fakt přemýšlení ho neúnosně zpomaluje v chůzi), rukavice strhat, než došel ke správnému výsledku. Do deseti už sčítá a odčítá docela pěkně, jen se se mnou pravidelně hádá o to, kolik je 1+0...on tvrdí, že 10 a podle stejného principu je 1+0+0 100. Tak třeba až se jednou vybabrá z úzkoprsé desítkové soustavy a rovnic, ve kterých je víc čísel než písmen, bude z něj geniální matematik!  

A na závěr přepis dnešního rozhovoru na jedno z těch serióznějších témat:
Š (bez předchozího varování, možná v důsledku včerejšího rozhovoru o oblečení na svatbu): A co jsi měla na sobě, když měla babička pohřeb?
Já: To už si nepamatuju, asi nějaký černý kalhoty,
Š: A co jsem měl já?
Já: Asi džíny.
Š. Hm, no já mám takový černomodrý džíny (chvíli přemýšlí)....tak kdyby někdo umřel, koho znám, tak bych je mohl znovu použít...

Takže končím s optimistickou zprávou, že pokud se někdo chystáte umřít, tak je ideální doba, páč Štěpánek přesně ví, co by si oblékl na pohřeb ;-)

Pátek třináctého

Já jsem dnes šla do školy a zpátky s čepicí zapomenutou v kapuci (poté, co jsem ji ráno bezvýsledně hledala) a Ondra pro změnu zase na squash bez bot. Ale vzhledem k soupeřovým schopnostem to prý nebyl až takový hendikep (vzpomněla jsem si na tátu, jak se mnou kdysi hrával šachy bez věží a občas pro jistotu i bez koňů). Říkám si, jaké štěstí, že za to může pátek třináctého! Jinak by si člověk mohl myslet, že se začínáme přibližovat našim ratolestem, z nichž jedno na pokyn "Oblíkni si ponožky" si sundá slipy a druhé si s oblibou maže omáčku do vlasů.

Jinak počasí pravé anglické, mobil mi dnes hlásil 5°C - opar. Ve skutečnosti lilo jak z konve, do toho foukal vítr a mně se při pohledu na 50 odstínů místní šedi vyjevil, jako už tolikrát, obraz praskajícího ohně a whisky. Já to normálně nepiju, ale bůhvíproč pravidelně cestou ze školy na ni dostanu chuť. A fakt se nedivím, že to tu vymysleli, očividně jednali z prostého pudu sebezáchovy. A dospěla jsem k názoru, že potřebuju nějaké extra posh holínky, abych zapadla mezi místní.

Jak jednoho dne nasněžilo

To vám takhle jednou (minulé úterý) napadl sníh, možná i 1,5 cm ho bylo... a Anglie začala být hysterická. Tedy zejména škola. V 8:30 napsali SMSku, že škola sice otevřená je, ale že pokud chceme udržet naše děti safe&warm (v bezpečí a teple) doma, tak že je to v pořádku. My už byli na cestě (v dobré náladě PRÁVĚ kvůli sněhu) takže jsem Štěpánkovi zprávu podle zamlčela v obavě, že následující měsíc budu každé ráno kromě "Kdy budou Vánoce?" poslouchat ještě "Kdy zase napadne sníh?" Ve škole nás paní recepční varovala, že fungují jen s omezeným personálem a kdyby náhodou bylo potřeba děti vyzvednout dřív, máme sledovat web. Skutečně asi 5 metrů chodníku co vede z kopce klouzalo. Na hlavní silnici už byl sníh samozřejmě rozježděný a ani zácpa nevypadala dramatičtěji než jakékoliv jiné ráno (hodně lidí nechalo raději auto doma).
Po příchodu domů jsem si tedy poslušně zapla webové stránky školy, kde svítilo upozornění, že okolní ulice mohou být nebezpečné a kolem jedenácté se objevila zpráva, že kuchař dorazil do školy pěšky, po 2,5 hodinách "gruelling walk"....čili hurá, oběd je zajištěn! Nadchlo mě slovo "gruelling"(vyčerpávající, únavný). Ani jsem se nemusela koukat do slovníku, hned mi evokovalo vánici, ve které se kuchař vleče, obalen sobími kůži, boří se po kolena do sněhu, ke konci už se ani neudrží na promrzlých nohou a tak se plazí po ledové krustě a jeho jedinou myšlenkou, která ho pohání vpřed, je že musí uvařit ten oběd!!! Nakonec se doplazí až ke dveřím do školy...kde vstane a plácne do hrnce něco těstovin s nakládanou kukuřicí. Odkud šel, že za celou cestu nepotkal ani jeden autobus, je mi fakt záhadou...
Odpoledne už sníh roztál a Štěpánek odcházel naštvaný na paní učitelky, že je nepustily ven se koulovat. Marně jsem mu vysvětlovala, že by si děti namočily svoje polobotky a kalhoty s pukama, případně sukýnky s podkolenkama.
Druhý den, pršelo, foukal ledový vítr, ale že by nám někdo dovolil zůstat safe&warm doma, to nee!

První krůček

Helenka se statečně prochází kolem nábytku už od Vánoce, ale je velmi opatrná v tom svěřit své mohutné tělíčko jen plochám nožiček a pramálo hustému vzduchu kolem ní. Čili pokud má vykročit do prostoru, tak vždycky raději po čtyřech. Nicméně tuto středu se rozhodla, že telefon, který držím v ruce opravdu nutně potřebuje a že kvůli tomu i zariskuje a udělala celý jeden samostatný krok! Do konce týdne to dotáhla asi na dva a půl kroku a jistě se to bude dál zvyšovat směrem ke světlým zítřkům plným krůčků do neznáma (místní rodiče tu dost používají takovéty vodítka na děti, možná si jeden kus pořídím:-)).

Štěpánek má pět!

Tak už jsme stihli oslavit i Štěpánkovi narozeniny. Pozvali jsme Andreje i s maminkou, všechno jsme měli připravené překvapivě na čas, ale samozřejmě první problém nastal hned v úvodní desetiminutovce, kdy Štěpánek sice pobaveně koukal na prskavku ve tvaru pětky, kterou měl na dortu, ale pak se ozval, že by přece jen ty svíčky. Obrátili jsme dům vzhůru nohama, ale svíčky nebyly (dvě na mě vypadly až dnes z jakési časoprostorové díry uprostřed kuchyňské skříňky, když jsem hledala formu na muffiny). Naštěstí Štěpánek nad tím, zřejmě vědom si svého pokročilého věku, mávl shovívavě rukou. Další problém nastal, když Andrej, který není takovým fanouškem lega, se patrně snažil mrštit nějakým Štěpánkovým výrobkem do kouta. Tvrdý trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a unisono jekot následoval ve zcela předvídatelném sledu. Ale tak mezi tím aspoň řízky, šumivý muškát, dort s borůvkama a Cristina, se kterou se pěkně povídá...

Páté narozeniny měly bohužel i ten efekt, že Štěpánek začal nějak spratkovatět. Hned následující víkend zjistil, že jsem a) blbá a b) nejsem pro něj vůbec dobrá matka a to zejména z toho důvodu, že jsem mu nechtěla pustit další lego seriál (po tom, co koukal hodinu ráno a dvě hodiny odpoledne!). Byla z toho roztržka, která nás natolik znechutila, že jsem mu nakonec nastavila nepřekročitelný limit 60 minut denně. Ani to mi samozřejmě Matku roku nezajistilo a ještě asi dva dny jsem cestou do školky (není 1,5 km dlouhá, je 100 km dlouhá!!) poslouchala, jak mu nechci udělat dobře a jak jsem zlá máma. Tento víkend se zase zuby nehty bránil odjezdu do muzea dopravy, kterýmžto jsem myslela, že ho potěšíme. Nakonec se mu samozřejmě líbilo, ale ten odpor, který jsme museli překonat...na chvíli jsem myslela, že jsem ho dojala sugestivním líčením, že jsou děti, o které jejich rodiče nemají zájem, nikam s nima nechodí a co by za to daly, kdyby jely na výlet, ale jeho centrum empatie není očividně ještě zcela vyzrálé.

Jinak tady všechno v normálu, déšť se mění na mokrý sníh a naopak v rychlých sekvencích, v noci občas mrzne, což má za následek, že se druhý den brodíme solí (tady se údajně sníh nedhrabává, ale jen solí) po jinak celkem suchých chodnících. Ráno občas bývají zamrzlá okna aut, Nedávno jsem pozorovala jednu paní, co kromě svých tří potomků nesla k autu i hrnec s horkou vodou, kterou polila všechna skla. Očividně to fungovalo a já jsem přemýšlela, proč se mi to jen nezdá jako dobrý nápad...Cesta do školy začíná být čím dál více otravná, přece jen už to chodíme 4 měsíce, teď navíc opadané listí odhalilo v plné "kráse" tu nepěknou vlastnost místních: upustit kdekoliv cokoliv mají v rukou. Helenka se zdatně učí, takže jsme teď dva dny hledali čepici, kterou náhodou "upustila". A chodíme jedním úzkým průchodem, kde pejskaři dovedli celou tu anabázi se sběrem výkalů k dokonalosti - sice seberou spořádaně psí hovínko do pytlíku, ale pak patrně nějak ztěžkne, takže ho zauzlují a v tom průchodu omylem upustí na zem. Tož tak.

Dny jsou šedivé a putují v rutině, tak když by se někomu chtělo napsat mail, nebo zavolat přes Skype, budem rádi.

Házet perly...

Zrovna jsme se vrátili ze školy a musím sem své rozhořčení hnedka napsat. 

Dnes probíhal tzv. cake sale, čili maminky něco upečou a ve škole to pak prodávájí, aby se našetřilo na prolejzky apod. Vyzvány byly rodiny 1. třídy a Reception, kam chodí i Štěpánek. Ondra nejdřív navrhoval, když je to "sale" (v jiném významu sleva), tak ať věnujeme narozeninový dort ze soboty, ale to jsme nakonec zavrhli ze strachu z epidemie salmonely (máme své zkušenosti:-)). Takže jsem pekla novou, čerstvou buchtu, bublaninu s meruňkami. Pravda, drobenka navrchu se okamžitě roztekla a vytvořila na povrchu hnědavou krustu, ale jinak to byl dobrý koláč, vláčné těsto v dokonalé symbióze s nakyslými meruňkami, celou smetanu jsem do toho vylila. Paní Kounovská si kdysi dokonce vyžádala recept, jak jí to chutnalo a kdo ji zná, tak ví, že upřímnost je její oblíbená vlastnost. No a teď považte: oni to ti spratci anglický/indický/arabský/africký nechtěli! Prostě to bylo málo barevný, nebyli na tom žádný kytičky, hvězdičky, flitry, Spiderman, Frozen ba ani jeden Angry bird! Navíc v tom bylo ovoce, což jim jistě zavánělo zdravou výživou. U stánku byl nával, všechny ty umělohmotný muffiny a cupcaky šly na dračku, pak došlo i na dort, co vypadal mrkvově, pak na dort, co vypadal dost kupovaně a chudák meruňková buchta tam tvrdla a tvrdla (nenápadně jsem to pozorovala), Když už se hřiště vyprázdnilo, šla jsem si pro krabičky, ve kterých jsem ten zneuznaný koláč přinesla a říkala jsem paní dobrovolnici - prodavačce, že to jen blbě vypadá, ale že to JE dobrý! A ona se soucitným pohledem na těch šest kusů, které zbývaly na jinak rozebraných tácech, že ví, že to má ráda (mezitím se už asi hrozila chvíle, kdy si je bude muset zabalit s sebou domů...). Cházka jedna povrchní, soudit podle obalu!

Tak jsem sbalila krabičky a otočila se zády k tomu sladkému byznysu, na patře hořkou pachuť...

PS: Jestli někdo víte, jak zařídit, aby se ta drobenka neroztekla, tak sem s tím;-)

Helenčiny první narozeniny

Tak naše kočička má dneska přesně rok, narodila se ráno 5:45 a patrně se po tom roce rovzpomněla, jaký to bylo žůžo zaměstnávat rodiče celou dlouhou noc, čili to teď pro velký úspěch už asi druhý týden opakuje. Nejdřív jsme to sváděli na zuby, pak na rýmu, pak na kašel, ale patrně to bude nějaký hlubší psychosomatický problém...buď má noční můry, nebo chce, abychom se rozvedli. Už nemám ani sílu jí připomenout, že tohle teda Štěpánek nedělal, vzbudil se maximálně jednou nebo dvakrát, dal si mlíko a vzhledem k absenci jakéhokoliv důvodu, neřval jak na lesy a spořádaně zase usnul!

Čili zhruba v tomto rozpoložení se odehrávala dnešní oslava. Dopoledne jsem dodělávala dort, kam na vršek přijde ještě želé, které mi ztuhne vždy jen jednou za dva (možná tři?) roky a očividně letos nebyl ten rok...dílem se vsáklo a dílem raději vyteklo. O piškotu škoda mluvit (svádím to na polohrubou mouku, která do receptu patří, ale Tesco nevede...stejně jako Solamyl, ale to je jiný recept, nebojte!). Odpoledne jsme jeli do velkého hračkářství, kde si Štěpánek vybral dle svého gusta dárek od babičky. Trochu tajně jsme doufali, že to nebude lego, ale všechno marné. Zatímco jiné děti by jistě výskali radostí a tahali nás od regálu k regálu, Štěpánek jen cedil mezi zuby, že to trvá moc dlouho a vyhlížel oddělení lega. Poté, co v něm strávili půlhodinu a Š si vybral dalšího Hero factory do sbírky, to Ondra psychicky neunesl a šel si koupit pistolku a gumové náboje. Helence jsme pořídili odstrkávací tříkolku a hrající volant (podobný měl Štěpán, ale bohužel se ukázalo, že to není dobrá hračka na písek a ani můj odborný elektrikářský zásah ho nevzkřísil).

Doma se Helence oproti předpokladům nepovedlo namočit ruce do dortu (skleničku od šampusu shodil Štěpán), ani se popálit o svíčku, zato vydatně polila vodou nejdřív sebe a asi o 15 minut později i otce. Mezitím se v pravidelných intervalech vztekala, když měla dojem, že se jí nikdo dostatečně nevěnuje...jo a pak jednou, celkem oprávněně, když přepadla přes řídítka své nové tříkolky. A teď už spí, bohužel nikdo neví, jak ještě dlouho. 

Tak Helenko, přejeme Ti hodně zdravíčka a vydatný, ničím nerušený spánek, který Ti zajistí, že se svych druhých narozenin dožiješ ve zdraví...

Tvoji (velmi) unavení rodiče;-)