Hledání domova, IV. a poslední část

Máme klíče!
Mohlo by se to zdát jako přelomové vítězství, ale kromě klíčů vlastně nemáme vůbec nic (a to ani tento bod není tak jednoznačný, protože na zahradu se zatím můžeme koukat skrz zamčené dveře, od kterých klíč nemáme!).
Dnes (vlastně včera už) jsme byli v Purley, zjistili, že pračka i lednička jsou na místě, jen ty koberce, co domácí (Mr. Shah) slíbil vyčistit, zatím nevoní po rozkvetlé louce. V pondělí teprve dostaneme k odsouhlasení seznam věcí ("inventory" - to jsem teda pochopila asi až na potřetí, paní realiťačka to úplně jako in-ven-to-ry nevyslovovala:-)), naše krabice si zatím vesele hnijou někde ve skladu, auto reziví v Horshamu, takže první, co k nám asi dorazí, bude internet....ale na druhou stranu, co víc vlastně člověk potřebuje k životu?....No možná ještě Tesco, a to místní je opravdu velké! Tolik závěr s téměř filozofickým přesahem a nyní nechme mluvit obrazy, které jsou leckdy k realitě dost milostivé:

kuchyně

obývák

jídelní kout

 

 

zahrada za dveřma

Exkurze v Googlu

Ondra splnil, co měl mezi úkoly pro tento měsíc a pozval nás na své pracoviště. Vzhledem k náročnému pochodu, při němž notabene ještě matka zabloudila a Štěpánek se rozhodl umřít hlady hned na místě, se rovnou zamířilo do jídelny. Ta byla vcelku ještě normální, pominu-li lampičku na hlavě plastového koně v životní velikosti. Dostali jsme všichni oběd (jedině jídlo pro batolata není na menu) a odnesli si dezerty do již zmiňovaného "coffee labu". Kromě několika druhů kávy je k dispozici celý arzenál nástrojů k její výrobě - french pressem počínaje a vakuum potem (domnívám se:-)) konče, klasický kávovar tu mají z boku průhledný (asi aby to připomínalo tu laboratoř z názvu). K tomu si z ledničky vytáhnete vodu a jdete si sednou na lehátko, nebo do loďky, nebo se natáhnete rovnou na karimatku.

Dojem parku tu dotváří umělá tráva a stromky. Divím se, že tady vůbec někdo taky pracuje! Jinak víceméně všechno, co se člověk dočte o kancelářích Googlu, je pravda - mají místnost s hudebními nástroji, místnost, kde si lze zahrát kulečník, případně se rozvalit na polštáře a zahrát si počítačovou hru, taky jsme viděli uříznutej "double decker", kdyby náhodou se někomu nechtělo jen tak sedět někde u obyčejnýho stolu, může si jít sednout do autobusu. Tu zrcadla na stěnách, tu barevnýma fixkama počmárané černé zdi, výstavka z disket...místama trochu dětinské, chtělo by se říct, ale rozhodně ne fádní. Je na tom dost vidět, že se snaží vytvořit maximálně pohodlné prostředí pro tvůrčí práci - ať už jste zvyklí pracovat v open-space nebo se potřebujete soustředit někde v naprostém tichu (na to mají takové minikabinky:-)). A když prostě řešení nepřichází, jdete někam vyvenčit mozek a cestou zpátky při pohledu na závěs z oranžových rybek ten brilantní nápad prostě naskočí. Fotit se nic moc nedalo a navíc tento text ještě prošel cenzurou, páč hafo věcí je tajných (tak tajných, že pro jistotu na domě nemají ani ceduli!).

Jen hlupák si přeje čaj cestovatelů

Touhle větou mě ráno přivítal syn, neodtrhávaje oči od telefonu, na kterém mu běží Ninjago, zdroj obveselení i studnice moudrosti, jak vidno. Dokážu ocenit absurdity všedního dne, jen houšť.
Byla tu za námi naše oblíbená letuška, večer si napsala o adresu a odpolednu už seděla na gauči, jela hodinu a půl z Heathrow a o půlnoci nazpět a nemrkla okem (dalo se to tušit: už v deseti si sama uměla ohřát párek). Obdivuji jí a bojím se, že už se nikdy nenechá spoutat hranicemi jednoho státu.

Helenka též rozšiřuje své hranice, jeji bratr se musel opevnit, aby mu nesnědla všechno lego - bohužel víc než to lego ho momentálně baví opevňování, což zahrnuje i skákání po polštářích a po gauči, což zahrnuje pády na nejrůznější části těla.

Postele (pokoje) rozdělené na dva suverénní státy...

A další z absurdit všedního dne: z televize zmizely všechny stanice BBC, čili když si chceme pustit zprávy večer, tak jedině na Al Jazeera...:-)

PS: Zaplatili jsme rezervační poplatek na dům v Purley, čili teď si nás budou ještě prověřovat, pak zaplatíme 2 nájmy a poplatek realitce a potom s trochou štěstí dostanem klíče (do toho izolepou přelepeného zámku)

Hledání domova III.

V sobotu odpoledne jsme odjeli vlakem do Purley, kde jsme se rozhodli bydlet. Ondra ten dům už viděl, já ještě ne, což mělo za následek drobné chvění kolem žaludku, co že to bude za místo. Ale dobrý! Není to ideální, úžasný, nepřekonatelný (to už jedno takový bydlení máme), je to dobrej kompromis všeho, co jsme si představovali. Místo pračky a ledničky zatím zeje v lince díra a zámek na hlavních dveřích je celej zalepenej izolepou, ale do domu vede jen asi 6 schodů, má to zahrádku, kde dokonce roste i tráva, do ložnic se vejde manželská postel a ještě na každé straně zbyde víc jak třicet cenťáků, co se uvaří v kuchyni není třeba nosit přes chodbu někam, kde je možný si to vsedě sníst a má to dokonce 2 krby! Pravda, elektrické, ale s trochou štěstí budou vevnitř plameny aspoň oranžově svítit. Zvenku to není právě viktoriánská fasáda, co by kolemjdoucího zaujalo...řekněme, že je to velmi autentický anglický řadový domek, aneb "takhle ti skuteční Angličani žijou" (nebo minimálně střední třída arabských nebo jihoamerických přistěhovalců:-)).
Purley má 72 000 obyvatel (to číslo je nám povědomé, že?), centrum sestává z asi 3 ulic plných obchodů, z čehož odhadem 1/3 jsou holiči a 1/3 realitní kanceláře. Kousek je i bazén a Tesco, čili je to dobrý místo, pokud člověk nerad žije u čtyřproudové dálnice a zároveň sice ve výstavní čtvrti, odkud je to ale dvě míle kamkoliv "mezi lidi". Jo a výhoda z největších, máme to (budeme to mít) asi 3 minuty na nádraží a tamodtud je to vlakem 25-30 min. na nádraží Victoria, což je v podstatě střed světa (aspoň já to tak vnímám dle množství lidí, které se tam okolo hemží a také dle nevýslovné hrdosti s jakou říká ampliónová paní v metru: "This is Victoria":-) A taky tam poblíž pracuje Ondra). A ano, koleje vedou přímo za zahrádkou a ne, vlaky nemají v noci přestávku (možná by i měly, kdyby to nebyla trasa, co vede přes letiště Gatwick).
Takže abych se vrátila na začátek: přijeli jsme do Purley, já se teda podívala, kam že se to mám nastěhovat a pak jsme měli schůzku s majitelem, který se s námi chtěl seznámit, aby věděl, co jsme zač. Myslím, že jsme se mu dost líbili (aspoň teda tvrdil, že chce tam mít rodinu), zato on se teda vůbec nelíbil nám a zvažujeme jestli nezahájit kontraakci a jak si on bude proklepávat nás, tak si proklepnout i jeho. Čekala jsem nějakého Angličana v obleku s telefonem u ucha jak zrovna jde z nějakého bussinessu a on přišel Pákistánec (Ind?), u ucha neměl lautr nic, místo obleku nějaký tepláky a v teniskách díru! A začal říkat něco o tom, že nám tam tu pračku dát nemůže nebo co. Pak se s ním ten realiťak začal bavit, patrně urdsky, což jsem si právě vygůglila za předpokladu, že to byli Pákistánci. No, na chvíli si člověk připadal jak v jiné části světa. Nakonec teda, že spotřebiče budou a v úterý (zítra je svátek) by se to mělo zase pohnout kupředu. A já zjišťuju, že přece jen jisté hluboko zakořeněné předsudky v sobě mám, protože jsem se nemohla ubránit jistému pohoršení z toho, že si nás bude takovej barevnej chlapík v teplákách prověřovat, jestli jsme dost dobrý bydlet v jeho(!?) domě. A tu směsku lidí, kterou člověk potká v centru Londýna....jsme u nás pramálo zvyklí na kulturní diverzitu. Přijde mi to až legrační, tuhle jsme stáli u stánku na kafe, před náma dvě Arabky, jedna se ptala cosi chlapíka za náma, což byl Rus a ten, co to kafe dělal měl taky silný, blíže neidentifikovatelný akcent. Nebo v busu, přistoupí černoška, něco zběsile mele arabsky do telefonu, vedle sedí šikmooká paní se stejně šikmookým dítětem a za náma se baví dva španělsky. Čili když potkáte bílýho rodilýho Brita je to spíš výjimka. Nicméně už mám i takových setkání vícero. Např. všichni realiťáci ze středy + rodinka z Leedsu, co se jim hrozně líbila Helenka + postarší pár, co hledal Nine Elm Street.
Poslední socio-ekonomický postřeh z posledních dnů: byty bez schodů se nepronajímají, ty se kupujou a majitelé v nich sedí a nehnou se a pronajímají jen ty, co otevřete dveře a bez dalšího varování už stojíte na schodech, nemáte si kam odložit boty, kabát, kočárek, nákup a mají nejlépe ještě dva tři schůdky mezi obývákem a kuchyní. Ty slušnější to mají taky, že ty schody nejdřív vylezete a pak teprve otevřete dveře, ale prostě schody jsou všude a výtahy nikde! (Je to asi daný těma všudypřítomnýma řadovkama, je tam prostě jeden byt dole a jeden nahoře) A samozřejmě čím schodiště užší, tím lepší, to asi nemusím zdůrazňovat...

Sliby se maj plnit

Štěpís v ráji

Vědoma si všech včera ve stresu vyslovených slibů, jsem už od rána pouštěla synátorovi seriály Lego Ninjago a Legendy Chima (hrajou tam místo lidí legáčci) a odpoledne absolvovala s dětmi cestu přes půl Londýna (no dobrá, možná 1/10) do nákupního střediska, kde sídlí ten největší obchod s legem v Anglii. Pokud by se někomu náhodou zdálo, že je někdo z naší rodiny na legu závislý, tak skutečně není daleko od pravdy...V obchodě měli všechno od opovrhovaných Lego Friends (růžové, čili pro holky!), přes všechny výše uvedené roboto-ninjo-samurajské příšery až po modely Minicoopera a  řadu Architects (šikmá věž v Pise nebo Opera v Sydney). A výbornou vychytávku - obrazovku před kterou se postavilo dítě s krabicí, nějaký skener ji načetl a kromě obrazu dítěte s krabicí se na obrazovce objevil už rovnou postavený dotyčný model, třeba vrtulník, který mu začal lítat kolem hlavy.

Štěpánek si nakonec vybral (k svátku, který jsem mu přeurčila na ten Helenin) lesnické auto hned se dvěma kmeny k opracování! Celou cestu zpět (= 40 min busem) se s krabicí mazlil a tvrdě odháněl sestru, která se mu jí snažila ohlodat. A vzhledem k tomu, že ještě následoval třicetiminutový pochod na tu správnou stranu Temže a dorazili jsme až v sedm, tak toho moc postavit nestihl a to znamená spoustu zábavy ještě na další den (aspoň půl, plíííís!!!).

PS: S bydlením se to nějak protahuje, majitel, co nás chtěl vidět má čas až v sobotu, tak možná ještě stihnem prohlídku jednoho "holuba na střeše". Aspoň prý máme karty k účtu (velmi mě potěšilo množné číslo, které Ondra použil, když mě o tom informoval).

Hledání domova II.

Dnes proběhlo další kolo odložené akce "home searchingu" s asistencí realitního makléře Marka. Ráno vůbec začalo zajímavě, když se ukázalo, že crčení ozývající se z chodby není sprchující se soused, ale voda bezostyšně crčící ze stropu (dala jsem pod to inciativně kyblík, ale už to moc nezachránilo). Přivolaní recepční přiběhli hned a za mocného "shit, shit!" se jali situaci řešit. Další super akce proběhla zanedlouho, kdy jsem se s dětmi, kočárkem a dvěma autosedačkami vykýblovala před barák, kde jsme měli čekat na Marka. Zastavit v té čtyřproudovce, co teče kolem, chce fakt pevné nervy, dal to až na podruhé, ale stále se tvářil, že je všechno perfect (vlastně často používal do telefonu "fantastic"). Překvapivě mu to vydrželo i poté, co Helenka brečele a Štěpán mu řval do ucha: "Kocoure, mňamňoure" a dokonce nehnul ani brvou, když jsem na zadním sedadle přebalovala totálně pos... Heluš. Děti prý ještě nemá a ty naše chválil, jak jsou hodné.

Viděli jsme celkem deset nemovitostí, což zahrnovalo 10x nástup a výstup do auta (mínus asi 3x, kdy Helenka spala, tak jsme ji tam nechali) a ještě dvakrát kvůli obědu a přestávce na hřišti. Štěpánek se někdy po čtvrté prohlídce začal pekelně nudit, takže jsem mu musela naslibovat bonbóny a výlet do obrovského obchodu plného lega a stejně pak do ticha pronesl odevzdaně: "Jestli tady nebudeme mít žádný kamarády, ani žádný babičky a děděčky....tak to teda nevydržím do Vánoc!."
 Odjížděli jsme 9:15 a vrátili se 16:30 a stejně se nenašlo nic, co by mě oslnilo. Všude byl nějaký problém - pokud už to byla dobrá cena a hezký byt, tak špatné dojíždění a když už krásný nový byt, kterému bych odpustila i těch milión schodů, tak zas drahý (ve Wimbledonu...prý se tam nechá byt výhodně pronajmout na 14 dní, kdy se koná tenisový turnaj:-)).
Takže jsme se nakonec rozhodli pro dům v Purley, který Ondra viděl na vlastní pěst v pondělí. Majitel nás chce ještě vidět, tak doufejme, že to bude láska na první pohled:-) Zatím to nechci zakřiknout (a taky už se mi chce spát:-)), takže ho víc popíšu, až bude ruka v rukávě.

PS: Večer jsme se tu přetahovali o googlí 3D brýle, které Ondra nafasoval, jsou vyrobené z lepenky a je to legrace! Tak kdo přijede, tak si je může vyzkoušet:-)

Helena

Helenka měla dneska svátek, pročež jsem se rozhodla, že jí koupím něco na sebe a zároveň se zbavím tiku v oku, protože jsem už aspoň týden nic pořádného nenakupovala (jídlo se samozřejmě nepočítá a plínky jsou chabá náplast). Mnooo, musím říct, že dnešní zážitek mě z touhy po nakupování vyléčil aspoň na měsíc! Neznalá místních poměrů jsem se vydala s dětmi na Oxford Street, kde se ukázalo, že sídlí snad všechny hadrové řetězce světa a minimálně půlka toho světa se je tam vydala v pondělí ve tři nakupovat. Zatáhla jsem nebohé děti do Primarku, kde jsme bojovali mezi regály o holý život. Helence v kočárku ušlapání naštěstí nehrozilo a Štěpánka jsem křečovitě svírala, páč tam se ztratit, tak ho najdou až po inventuře. Oblečení naházené na zem, rej lidí všech barev pleti, fronty na desetipřepážkové pokladny, prostě peklo! Štěpánek za odměnu měl jít do hračkářství, ale našli jsme jen jedno - cestou kolem banky, která měla ve zdi 5 bankomatů a u všech stáli lidi - ale takové trapné Walt Disney. Cesta metrem nazpátek taky vydatná, ale byla jsem na sebe pyšná, když jsme se nakonec vynořili přímo pod Big Benem. Štěpánek pak šel s Ondrou na vytoužené "strašidelné muzeum" - London Dungeon: Rozparovač, Sweeney Tod a podobná čeládka a já s Heluš domů (a zmokli jsme, to už tu dlouho nebylo:-)).

Abych nezapomněla, naše domácnost je již na cestě, a to díky obětavé babičce Pleteňácké, která dohlížela na práci stěhováků, hledala zapomenuté artefakty a ještě přitom stihla ostříhat meruňku!

A zde u příležitosti svátku naší nejmladší uvádím výstavu fotografií inspirovanou zvětšujícím se rádiem malé plazivky s názvem Helena a její prostor:

Hledání domova I.

V pátek Ondra skoro celý den jezdil s Markem (chlápek z realitky, ale než najdeme něco k bydlení, tak s ním patrně strávíme spoustu času v autě, sníme mnoho obědů a vypijeme hodně kafí, čili z něj bude spíš rodinný přítel:-)) po Bromley, což je asi půl hodiny vlakem na Victoria station, kde Ondra pracuje. Viděli celkem 6 bytů/domů, z čehož dva byly drahé, dva divné a jeden byl ve třetím patře bez výtahu, čili jakžtakž by šel jeden, ale nepřesvědčil nás. Očividně si tu potrpí na malé pokoje, chce se mi až říct špeluňky, takže je dobře, že máme ještě malé děti (jedno 80 cm a druhé 110 cm, čili když se poskládají za sebe, tak se krásně vejdou k dvoumetrové stěně).
V úterý by nás Mark měl vzít snad do Suttonu a doufejme, že pochopil jasnou připomínku, že nemá cenu nám nenápadně podstrkovat byty s ne úplně reálným nájmem (jen tak pro zajímavost, jak je na tom místní zhýralý trh s nemovitostmi: za baráček se třemi pidiložnicemi a upravenou zahrádkou zmiňovaných cca 30 min. vlakem od Victorie si řekli v přepočtu 68 tis. Kč/měsíc - pravda včetně energií...). Ondra má v úterý něco neodkladného, čili jsem byla delegována já, bohužel krom Marka pojedou i mé dvě ratolesti, čili to bude jistě velmi klidný výlet!

Minizoo

V nedaleké Zahradě potěšení (česky to zní lépe než prostě Pleasure Garden) jsme našli tzv. City farm. Předpokládám, že jejím hlavním cílem je přenést trochu přírody k městským dětem a ukázat jim, že kráva není fialová (i když tu tam mají jen plastovou) a že maso neroste v obchoďáku, ale než se dostane na talíř, tak chodí a pase se, případně zobe. Naskytl se nám tedy dost neobvyklý pohled na zvířenu mezi mrakodrapy (no dobrá, mezi budovami s více jak 10 patry). Jo a samozřejmě, že jsme zmokli!

Jinak Štěpánek proniká do tajů anglické výslovnosti. Dneska se mě ptal, jak se řekne lego, tak říkám, že se to asi nepřekládá, že zkrátka LEGO, načež mi syn kontroval, že spíš LEGOU (ukázalo se, že to má ze sledování lego příběhů na YT). Helenka naproti tomu neproniká do výslovnosti žádného jazyka, nicméně začala poslední dobou říkat podezřele často "tatatatatata". To Š v jejím věku cvičil pilně "mamamamama", měla jsem to dokonce nahrané na mobilu, než mi to výše jmenovaný, ovšem o dvě léta starší, vymazal:-(
Když jsme u těch mobilů, dnes mi dorazila britská SIMka, takže české číslo bude povětšinou nedostupné. Na druhou stranu SIMka oplývá neomezeným internetem, takže se potkáme tam. Pokud se mi tedy podaří aktualizovat iOs o dvě verze, čemuž hodlám u příležitosti vložení nové SIMky věnovat půl noci.
Jo a Ondra měl dneska k obědu lososa a já květák. Počítám, že jako čtenáři mimořádně vnímaví, jste už touto dobou pochopili, že se u Googlu vaří o dost lépe než u nás doma, čímž tuto kapitolu definitivně uzavírám a nadále už nebudu těmito zásadními informacemi hltit Síť.

Trčíme doma

Tak dneska, dneska...se nedělo ale lautr nic! Helenka má horečky, asi šestá nemoc nebo co, tak jsme byli raději doma. Štěpánek tu už místama doslova lezl po zdi, tak pevně doufám, že zítra už budeme moct ven (samozřejmě dneska ani nekáplo!).
Vlastně něco se přece jen dělo, Ondrovi se povedlo založit účet (nakonec ne u Barclays, ale u konkurence), což každému imigrantovi dodá na sebevědomí. A dostal firemní telefon. A měl k obědu krůtí s brusinkovou omáčkou. No a to je asi všechno, co k jeho práci napíšu, páč zbytek je tajnej (takže mi to pro jistotu ani neříká, abych to náhodou hned nevyblila někam na blog:-))
Dobrou.

Londýnská hřiště

Pokračujeme se Štěpánkem v místní "tour de hřiště" - našli jsme jich v okolí už pěknou řádku a některá jsou fakt moc pěkná. Dneska jsme náhodou objevili "Old Paradise Gardens", což byl mimo jiné i hřbitov, který někdy kolem roku 1890 zrušili, protože byl plný, ale spoustu náhrobních kamenů zůstalo opřeno o obvodové zdi. Čili ve spojení s vodotryskama a dětským hřištěm vskutku bizarní pohled.

Taky nás dost baví obojživelná loď, která shodou okolností najíždí do vody vždycky, když jdeme kolem. Štěpánek pak mává a běží za ní aspoň 50 metrů po nábřeží, dneska jsme ji potkali i cestou domů, tak jsme zas sprintovali, abychom ji viděli vyjíždět ven:-)
Dneska uklízečka fakt dobrý, srovnala i boty! Ondra po příchodu z práci si hned všimnul a ptal se, jestli tu byla, ani na chvíli ho patrně nenapadlo, že bych to mohla uklidit já! Nicméně zásluhy si připisuji též, protože jsem to musela předuklidit, aby se vůbec dostala k podlaze:-)
Ondra druhý den dobrý, ukazuje se ovšem nevýhoda spolupráce s americkými kolegy a to jest, že když se v Londýně pracuje, tak tam se spí a že když oni začínají pracovat, tak tady by se MĚLO chodit domů....

Lambeth Palace

Googlí rodina

Tak Ondra je noogler (čteno "ňůgler"), já jsem spoogler a děti jsou googlets! Něco jako kdyby zaměstnanec České spořitelny byl oslovován Spořitelnovic, jeho manželka Spořitelnička a děti Spořitelňátka...noooo...budiž. Ondra byl každopádně první den nejvíce osloven googlí jídelnou, místem to zaslíbeným, kde je snídaně, oběd i večeře zdarma. Čili si po obědě dal ještě plechovku coly a hrášek s wasabi, zatímco zbytek rodiny si cmudil zbytek mletýho s naředěným kečupem a šesti plátky lasagní;-) Počítám, že dneska si najde cestu i do "coffee lab", kde mají prý krásný kávovar s průhlednými stěnami (a kvůli kterému chotě podezřívám, že tu práci vzal:-)). Jinak měli zatím nějaké úvodní organizační přednášky (spolu s dalšími 20 nooglery), ale už mu byl přidělen i stůl, zatím bez počítače, zato dostal "meka", což ho trochu zaskočilo  (já se ptala, proč ho hned na začátek takhle potrestali!?). A taky už ví, že bude pracovat na systému googlích reklam.

Mraky se stahují nad parlamentem

V pátek a v pondělí bychom se měli jít podívat na nějaké byty, páč nám tady bydlení v Aquariusu vyprší 6.9. a pak už budeme bydlet buď ve vlastním pronájmu nebo v autě (případně pod Lambeth Bridge je tu takový útulný podchod a odpoledne tam i hraje chlápek na flétnu!).

Včera jsme se s dětmi byli projít po nábřeží, Štěpánek uchvácen tu obojživelným autem, tu kýlem lodi narvaným do budovy, o parlamentu prohlásil, proč že je ten kostel postavený na vodě...viděli jsme i kolotoč London Eye (fronta jak blázen, ostatně jako skoro na vše) a hlavně príma hřiště na lezení (prý Slávek by tam mohl jít, prohlásil Š). Završili jsme to jogurtovou zmrzlinou prodávanou v růžovém double-deckeru a na cestě zpět jsme opět zmokli (jak my to děláme??), naštěstí ne tak brutálně, jak naposled.
Dneska v 10:30 sem konečně přišla uklízečka a jak mě viděla ve dveřích, ulekla se, že ještě spíme!????!!!Nechápu, jestli jsem jí přišla málo učesaná, nebo se tu tílka nosí jen na spaní? Každopádně přijde odpoledne, což znamená, že tu budu muset trochu uklidit:-)

PS: Štěpánek: "Mě se stýská po našem domě" Já: "Ale vždyť tam zase přijedeme." Š: "Tak to bychom měli zavolat strážníkům, aby nám ho hlídali."
PPS: Š: "V tý tátový práci dělají profesory" Já: "Myslíš procesory??"

Víkend

Včera jsme měli zas nabitý den. Tentokrát jsme se vydali všanc autobusům, jejichž síť je tak spletitá, že na to musí být 4 mapy, aby pokryly celý Londýn. Na druhou stranu s příslušnými mapami (nebo netem v mobilu) se v tom lze i vyznat a všechno to funguje. Asi až moc dobře: kamera v busu, která přenáší 4 různé pohledy na veřejnou obrazovku...mnoo, nevím, jestli se mi to až tak líbí. Je to zřejmě kvůli tomu, aby každý včas viděl, že ten šéfík s turbanem vyndavá z tašky bombu.


Navštívili jsme Greenwich se slavnou lodí Cutty Sark (přístupná od hlavy až k patě), Námořní muzeum (tam už byl Štěpánek nemilosrdně vyhnán od dřevěného jeřábu, kterým nakládal jutové pytle na bárku) a Královskou observatoř. Nejenže je nultý poledník na nádvoří placený, ale ještě se na fotku s ním stojí asi 30 m dlouhá fronta! Vyřešila jsem to mazaně a vyfotila se o kus dál, kde ten samý poledník rozděluje ty samé polokoule, akorát to není s výhledem na město. Štěpánek se fotit odmítl, ale pak dostal málem hysterický záchvat, když nemohl pochopit, proč jsem se tam fotila já a poledník jsme řešili ještě u večeře.
Dneska od rána hnusně, tak jsme tak různě odpočívali a vařili z těch asi 6 surovin, co zrovna máme v ledničce. Po obědě jsme se vydali metrem (v centru cyklistický závod, autobusy nejezdily) k Buckinghamskému paláci, vylezli ze stanice, prodrali se houfem cyklistů načež jsme zmokli během minuty tak, že jsme volně pokračovali k nejbližší stanici metra a odjeli nazpátek domů. Byla jsem ráda, že jsme tou dobou už byli na volném prostranství, páč ten dav kolem závodu pod náporem větru a deště najedou zaječel a rozběhl se. Odpoledne už bylo líp, tak jsme testovali místní nejbližší park a večer už svítilo sluníčko!

PS: Helenka má už pěkně vidět dole druhou jedničku!
PPS: Nikdy si nepořídíme stůl se skleněnou deskou!!
PPPS: Podařilo se mi spustit pračku se sušičkou a všechno vylezlo čisté, suché a dokonce i ve stejných velikostech.

První den

Štěpánek se poměrně často dožaduje návštěvy "muzeja", proto jsme se mu rozhodli dnes dopřát opravdu vrchovatou porci v Muzeu vědy (a techniky - bych přeložila). Cesta zahrnovala cestu metrem s přestupem a já se v duchu zařekla, že budu radši chodit všude pěšky (haha!). Nevím, jestli má cenu to popisovat, kdo v Londýně byl, tak asi tuší. Prostě si vezměte pražské metro, počet linek vynásobte 3,6 krát, počet stanic 4,8 krát, počet přepravených lidí 1,8 krát (to je dost divné číslo, myslím, že by to mělo být tak 10 krát), šířku nástupišť a chodeb a tunýlků vydělte 3 krát (to už je vlastní odhad) a máte to! A dneska tam bůhvíproč bylo i strašné vedro...
V muzeu jsme strávili asi 4 hodiny, víc už se skutečně nedalo:-) Zbytek dne jsme prožili na dětském hřišti vybudované na památku princezny Diany v Kensington Gardens. Kolem pirátské lodi se hemžily děti celé škály barev pleti (no, možná fialové a modré chyběly) a angličtinu tam člověk moc nezaslechl...tak nevím, jak to dopadne s mým předsevzetím tahat Štěpánka po pískovištích, aby se naučil anglicky. Minimálně by se ale mohl trošku vzdělat ohledně národnostních odlišností - na letišti viděl zaměstnance v turbanu a dotazoval se, co tam dělá ten šašek v autě...

Takže nabitý dětský den - a stejně nám už těsně před barákem Štěpánek vynadal, proč kupujeme sušenky, že on je nemá přece rád (byl velmi unaven:-)).

PS: Jen dovětek ohledně vybavení našeho "Aquarius House", včera jsem se skutečně asi 4 minuty snažila vypnout světla v obýváku - je tu na ně celkem 8 tlačítek. Když jsem pak vlezla do sprchy a viděla tři páčky bez jakéhokoliv náznaku k čemu by každá z nich mohla sloužit, polil mě studený pot. Ale nakonec jsem to rozluštila.

Etuda druhá: přesun

Nakonec se tedy žádný nervák nekonal, i když jsem ho čekala. Je pravda, že z nevyspání a pravidelných dávek kofeinu se mi místama zastavoval mozek, ale dali jsme to a zatím mi chybí jen škrabka, gumáky a taková ta věc, co se pověsí do auta, aby dítě neokopalo sedačku.
Tchánovci museli aktivovat obě svá auta, aby všechny naše zavazadla dopravili na letiště (=2 batohy, 2 kufry, 2 menší baťohy, 1 příruční kufr, autosedačka, kočárek a Štěpíkův baťůžek na lego a lízátka). Let proběhl dobře, krátili jsme si čas jídlem (L+O+Š) a ožíráním bezpečnostních instrukcí (H). Při pohledu na taxík, co nám byl nabídnut do cílové destinace, jsme trochu zaváhali, ale nakonec se ukázalo, že zvláštní uspořádání (batohy seděly vedle řidiče a vzadu byly 3 a 2 místa naprosti sobě) by dovolilo přidat ještě kánoj a 4 spací pytle.
Ondra jenom občas poznamenal, že je rád, že to neplatí (za tu cenu bychom se patně vlakem dostali z Prahy do Bratislavy a nazpátek) a Štěpánek byl rád, že jede poprvé taxíkem (Helenka ožírala visačku z letiště a pak začla brečet).
Taxikář nás vysypal na břehu Temže, kde jsme se šťastně shledali s naším "apartment managerem", který nám pobral i pár kufrů a zavedl nás do našeho nového bydliště (pouze pro další měsíc!) ve třináctém patře.

Byteček je to co do velikosti skromný (vešel by se nám asi celý do obýváku:-)), ale zařízením moc hezký. Výhled bohužel nemáme na Temži, odkud je focený obrázek, ale někam do kanceláří ve vedlejší budově, na koleje a čtyřproudovku pod námi.
Jediný výraznější problém se ukázal vzápětí, Helenka nemá kde spát. Místní manželské lůžko je skutečně jen pro ty páry, co jsou schopni strávit noc víceméně propleteni do sebe, natož aby se jim někam vešlo ještě dítě, jak jsem plánovala. Čili k nám náš manager vyslal večer maníka s dětskou cestovní postýlkou. Poté co s ní zápasil půl hodiny, odešel, že je asi rozbitá a že přinese jinou. A řekl "nashle"- Asi půl hoďky poté, co ta, co jí měla sloužit, usnula, dorazil znovu a už teda sukces! Mezitím Ondra našel v myčce špinavý pekáč a naš pocit luxusu rapidně klesá.
Máme za sebou už i nákup v obchoďáku, který jsme si, jak za starých časů, museli odnést v rukou/na zádech/v kočárku (PS: koš u Valca má mnooohem větší nosnost než 5 kg:-)) a večeři, takže se dá říct, že mise pro tento den splněna na výbornou. Tak teď už jenom najít ten stálý pronájem a Štěpánkovi školku...ale jak nás znám, tak asi zítra půjdem k někomu na návštěvu;-)

Etuda prvá: Balení

Balení se jevilo jako poměrně snadná záležitost, srovnáme-li to s cestou do Švýcar, kdy bylo potřeba každou jednotlivost v našem vlastnictví zvednout a rozhodnout se, jestli to vzít s sebou, uložit do sklepa nebo to deponovat u jedněch či druhých rodičů. Tentokrát nám přepravní společnost přivezla krabice, lepicí pásku i balicí papír a navíc bylo jen potřeba si vybrat, které věci můžeme příští rok dva potřebovat. Čili jsme to pojali trochu jinak a poslední týden do odjezdu jsme dělali všechno možné kromě balení (já se teda přiznám, že jsem v záchvatech paniky svěřila děti babičkám a jednu dvě krabice si zabalila). To znamená, že jsme v sobotu pořádali jednu grilovačku, v neděli další, v pondělí u mě byly kolegyně z práce a Ondra jel na sraz s matfyzákama, v úterý návštěva u babičky a vyvrcholilo to patrně středou, kdy nás se Štěpánkem cestou na logopedii doprovodila jedna kamarádka, cestou tam odtud druhá, pak jsme jeli ještě na návštěvu, kde byly další čtyři (děti ani nepočítám!), mezitím se Ondrovi doma nashromáždili další dva, pak návštěva u další babičky a večer ještě dorazil Slávek. To už jsme teda naznali, že je potřeba trochu hejbnout, tak chudák nosil skříně.
Nicméně se nám podařilo nemožné, tj. sbalit 26 krabic, dát do adopce květiny, namalovat jméno na schránku, připojit dům na ochranku a ještě vyčistit bok postele, kam Helenka tajně od svého narození blinkala! Zpětně mám pocit, že vůbec nejstrašnější bylo vyprat a vyžehlit najednou všchno oblečení a to od dětí roztřídit na minulé, současné a budoucí a to minulé ještě v případě Helenky na dvě krabice, které byly potřeba vrátit (podařilo se nakonec z nějakých 98%).

Po čtyřech letech "deja vu"

Historie se opakuje - máme nové dítě a stěhování na krku. Tentokrát to ovšem není do Švýcarska, ale do Anglie, což má minimálně dvě nesporné výhody - že se tam domluvíme (aspoň v to upřímně doufám) a je to Evropská unie, čili by tam některé věci mohly být jednodušší. Nevýhodu oproti Luganu to má jednu zásadní a to jest, že tam není léto od března do října.

To bylo tak:
Někdy na podzim loňského roku Ondru oslovil přes LinkedIn kdosi z Googlu, že se jim líbí jeho životopis a jestli by to s nima nechtěl zkusit. Choť má jednu zvláštní úchylku, vyžívá se totiž v pracovních pohovorech, čili to rozhodně zkusit chtěl! Já si pomyslela něco o tom, že se zbláznil, že já se teď rozhodně nikam nestěhuju. No a tak prošel několika koly, které se odehrávaly po telefonu, až ho pozvali osobně do Londýna. Já se zařekla, že to budu řešit jedno po druhém a tou naléhavější záležitostí byl tou dobou porod. Asi 14 dní po akci odjel tedy Ondra na další kolo pohovorů a vrátil se poměrně nadšen. A tak jsem si tu myšlenku poprvé připustila a poté, co Google kývl na náš seznam toho, na co si potřebujeme vydělat, tak jsme se (někdy v únoru) rozhodli, že je potřeba přijímat výzvy a že teda pojedem!

(Už to mám rozepsané asi měsíc, ale prostě nebylo kdy...;-))