Balení se jevilo jako poměrně snadná záležitost, srovnáme-li to s cestou do Švýcar, kdy bylo potřeba každou jednotlivost v našem vlastnictví zvednout a rozhodnout se, jestli to vzít s sebou, uložit do sklepa nebo to deponovat u jedněch či druhých rodičů. Tentokrát nám přepravní společnost přivezla krabice, lepicí pásku i balicí papír a navíc bylo jen potřeba si vybrat, které věci můžeme příští rok dva potřebovat. Čili jsme to pojali trochu jinak a poslední týden do odjezdu jsme dělali všechno možné kromě balení (já se teda přiznám, že jsem v záchvatech paniky svěřila děti babičkám a jednu dvě krabice si zabalila). To znamená, že jsme v sobotu pořádali jednu grilovačku, v neděli další, v pondělí u mě byly kolegyně z práce a Ondra jel na sraz s matfyzákama, v úterý návštěva u babičky a vyvrcholilo to patrně středou, kdy nás se Štěpánkem cestou na logopedii doprovodila jedna kamarádka, cestou tam odtud druhá, pak jsme jeli ještě na návštěvu, kde byly další čtyři (děti ani nepočítám!), mezitím se Ondrovi doma nashromáždili další dva, pak návštěva u další babičky a večer ještě dorazil Slávek. To už jsme teda naznali, že je potřeba trochu hejbnout, tak chudák nosil skříně.
Nicméně se nám podařilo nemožné, tj. sbalit 26 krabic, dát do adopce květiny, namalovat jméno na schránku, připojit dům na ochranku a ještě vyčistit bok postele, kam Helenka tajně od svého narození blinkala! Zpětně mám pocit, že vůbec nejstrašnější bylo vyprat a vyžehlit najednou všchno oblečení a to od dětí roztřídit na minulé, současné a budoucí a to minulé ještě v případě Helenky na dvě krabice, které byly potřeba vrátit (podařilo se nakonec z nějakých 98%).
Žádné komentáře:
Okomentovat