Štěpán

Je moc zajímavé pozorovat fáze, v jakých se Štěpánek aklimatizuje.

Fáze první: Televize. Začala hned po příjezdu do apartmánu a vydržela přesně týden. Bylo úplně jedno, co tam běží a jakým jazykem se tam mluví, hlavně když je to kreslené. Televize byla obří a na rozdíl od videí na telefonu se dala zapnout bez matčiny žehrající asistence.
PS: Mě zaujal hlavně seriál Rastamouse (pro představu: https://www.youtube.com/watch?v=e7Tc8C6qZ3c) a jeden díl pořadu Get well soon (Brzy se uzdrav), ve kterém fešný Dr. Ranj vysvětluje dětem, co dělat, když se nemůžou vykakat a na závěr zpívá téměř muzikálovou skladbu o hovínku, co trčí v zadku, protože jíte málo zeleniny a pijete málo vody.

Fáze druhá: Hřiště. Tohle období začala vlastně také hned (a střídalo se v pravidelných intervalech s televizí) a vydrželo přesně měsíc. Oběhli jsme v Londýně mraky hřišť nejrůznějšího vybavení i velikosti a Štěpán si vydržel hrát sám celé hodiny (nechtělo se mu akorát výš jak metr nad zem, asi adept na lanové centrum;-))

Fáze třetí: Kamarádi. Tím procházíme právě teď, prolézačky a kolotoče už ho nebaví, chtěl by si s někým hrát. V pondělí jsme takhle strávili na jednom hřišti asi tři hodiny, protože jsme vyčkávali, až přijde nějaký vhodný chlapeček (holčička, která přišla sama a nabízela k házení dokonce rugbyový míč, byla nemilosrdně odvržena). Bohužel všichni vhodní chlapečci byli ve školce a když už jeden přišel, měl za patama snaživou babičku, takže nebylo možné ho pořádně nakontaktovat a jakmile už se zdálo, že je vše na dobré cestě, šli pryč. Pak jsme potkali ještě jednoho, který byl zase nesnesitelný mamánek (a hlavně asi o rok mladší) a vůbec nechápal, co po něm Štěpán chce, i když mu jasně přeříkal: Come play with me! Vždycky se rychle stáhnul k mamince. Aspoň mu půjčil na chvíli bublifuk, ale bylo to zkrátka marný. Vrátili jsme se zpátky do Purley (byli jsme v Croydonu odevzdat
přihlášku do školy) a ještě šli na hřiště, co je nejblíž k nám (má to dost divný název - Rotary field).  A konečně úspěch, jeden chlapeček se chytil, tak si chvíli hráli na kolotoči a pak najednou ten kluk utíká kolem nás pryč a prej: blfrhgrj hrflg črí, tak Štěpán na mě nešťastně, co že říká a já stejně nešťastně, že nevím! O vteřinu později mi to docvaklo, tak říkám, že běžel na strom, utíkej za ním!! A Štěpísek běžel a lezl s ním na strom a byl celej blaženej (do té doby, než vylezl výš jak metr a volal přes celej park, ať ho jdu sundat). A pak spolu ještě běhali po U-rampě a Štěpánek byl spokojený. Druhý den ovšem chlapeček nedorazil, tak se sbíraly kaštany a dneska vzal zavděk i společností děvčat, na U-rampě ho honila jedna polská a jedna indická holčička a nasmáli se taky dobře...

Teď čekáme, jestli bude místo v tzv. Reception class, což je jakýsi nultý ročník základní školy a pokud ne, tak najdeme školku. Nejbližší školy tady jsou zrovna k vzteku katolická (musí se doložit, kolikrát týdně chodí rodina do kostela) a anglikánská - tam prý, jak říkal soused, stačí "křesťanskej ksicht" (jakože muslimy neberou). Tak doufám, že něco z toho brzo vyjde, abychom nemuseli nahánět nebohé chlapečky v parku.