Žáček jak ze žurnálu

Uniforma Harris Primary Academy, předvádí Š. Š.

Školu máme trochu z ruky, jdeme tam asi 25 minut, podle toho, kolik "tajných průchodů" projdeme, kolik slovíček se naučíme a na kolik zídek musíme vyšplhat. Zatím ještě pořádně nepršelo, takže cesty jsou to veskrze příjemné, nebýt první půlky, která vede podél hlavního tahu a kde bohužel není skoro slyšet vlastního slova. Legrační je potkávat děti v jinak barevných uniformách, jak zase pro změnu běží do naší části města, protože mají školu zrovna kousek od našeho baráku. Jednou jsme jeli autobusem, od čehož mě Štěpán moudře odrazoval, protože to i se zacházkou a čekáním trvalo skoro stejně dlouho a navíc jsem se s kočárem zasekla uprostřed chodbičky mezi sedačkami a vůbec mě nenapadalo, co jako mám dělat, než pohotový pán zvedl kočár do výše ramen a přenesli jsme ho do středu na vyhrazené místo, kde jsem ho zašprajcovala mezi tyč a zbytek osazenstva, který mi pro změnu bránil ve výstupu. A za celý ten zážitek jsem musela navíc i zaplatit, takže příště, pokud nepůjde o život, jdeme pěšky! ("Já jsem ti to říkal mami, proč nikdy neděláš to, co chci já??")

Tohle je asi vykročení pravou nohou!

Štěpánek se zatím jeví ve škole celkem spokojeně, první dva dny šel před obědem, zbylé tři byl na celý den. Problém byl akorát se záchodem. Štěpánek si asi nezapamatoval, kde je, nebo se bál zeptat, jestli tam může jít, tak mu přišlo jako dobrý nápad to vydržet domů. První dva dny to ještě šlo, ale od devíti do tří už to bylo krapet kách, tak se počural:-( Odpoledne mi hlásil, že už byl na záchodě a až po příchodu domů jsem koukala, že mu čouhají z kalhot slipy podivné barvy a následně, že ani kalhoty, ani ponožky nejsou naše.
Obědy podle všeho dostává, tuhle měli prý holubí maso. Pak se ukázalo, že si zřejmě plete "pidžin" a "čikin", takže to co měl být holub, bylo spíš kuře, ale nesnažím se mu to vyvracet nějak okatě, páč kuřecí on nejí.
Co přesně se ve školce děje, ale moc nevím, protože si to synáček obvykle nepamatuje. Akorát dneska se trochu rozvzpomněl, že zpívali písničku o autobusu. A tohle - naznačil potřásání rukou - se řekně anglicky "Božur". No nazdar...to může znamenat jediné: učí je tam francouzsky!! Když přičtu ještě to, že ho dvakrát týdně posílám na angličtinu, kde se učí s počítačem a dostává za to ještěrčí kartičky, budu si velmi blahopřát, pokud do Vánoc nezačne koktat.

A to bude holubička?

Jinak má kamaráda Andreje, který chodí do vedlejší třídy a je to Rumun a jeho kamaráda, který je taky Rumun ("Já si s Andrejem nerozumím, protože jsem jenom Čech a Angličan, zatímco on je Rumun a Angličan"), takže je možné, že se dřív naučí rumunsky než anglicky. Původně jsem si myslela, že je to Armén, ale provalilo se to za pár dní, když jsem na jeho babičku, která neumí anglicky, vybalila pár arménských frází (to já si tak běžně po večerech studuju;-)) a ona se vůbec nechytala. Přičítala jsem to špatné výslovnosti, ale když neporozumění bylo příliš okaté, došlo mi, že asi spíš Romania - tak jsem zkusila "buon zía" (dobrý den) a byly jsme doma! Pak ještě "mulcumesk" (děkuji) a tím naše konverzace opět zhasla. Nicméně paní byla určitě potěšena, protože druhý den mě u školy zdravila "Ahoj". Potkala jsem i její dceru, takže vím, že tu má rodiče, aby se starali o vnuka, protože ona nemá peníze na chůvu nebo školku až do večera, akorát ten jazyk no...je to prostě barikáda. Vidím to jasně, ve srovnání se švýcarským výjezděm před 4 lety se tu cítím v tomto okamžiku víc zabydleně než tam po půl roce a není to, dle mého, nic jiného, než jazyk.