Poslední noc v Londýně

A je to tu...v podstatě stěhování řešíme už víceméně poslední půlrok, ale až do poslední chvíle jsem neměla pocit, že se to skutečně děje. Tak před 14 dny jsem se zmítala v nostalgických náladách a jen představa toho, jak se se všemi loučím, mě doháněla k slzám. Když k tomu ale skutečně došlo, nebylo to tak strašný, žíly napumpovaný adrenalinem, jak to všechno stihnem sbalit a jestli se to vejde do dodávky atd. atd. přehlušily veškeré smutky. Akorát teda s Cristinou to bylo horší, páč ta mi dost přirostla k srdci:-) 

A domu se těším, to je jasný, je to správný a logický krok, ale dva roky jsou holt dva roky a většinu času se tu cítím jako doma. Štěpánek prohlásil, že chce jít určitě do Year 2, protože budou mít Mr. Diase, kterej je prý hrozně "funny". Tak jsem zvědavá, jak se popasuje s novou paní učitelkou a celým "Year 1" odznovu. A jako jsem první dva měsíce tu neslyšela ráno nic jinýho než "proč jsme s museli odstěhovat, já chci chodit do školky v Česku...", tak čekám, že od září to bude "proč jsme se museli přestěhovat, já chci chodit do školy v Anglii", ale já už snesu leccos. A myslím, že přijde čas, kdy Štěpánek ocení celou tuhle anabázi. Když si vzpomenu, že uměl s bídou dvacet slov, když jsme sem přijeli, tak jsem na něj hrdá, když čtu na vysvědčení, že je nad očekáváním ve čtení, psaní i matematice a místama mu sama nerozumím, když na mě spustí.

A už nemáme ani auto, naštěstí pohovka a stůl nám zůstaly do konce (odkoupí náš landlord), takže se tu ještě pořád žije dost komfortně (když nepočítám fakt, že máme jednu karimatku na dvě osoby). Tak zaklapnem a půjdem....když jsme odjížděli ze Švýcarska napadaly mě verše Seifertovy básně, dneska, musím říct, mě nenapadá vůbec nic. Takové spíš robotické plnění plánu. Ale jo těším se, ale nebude to asi jako ty první Vánoce opět doma, kdy jsem po čtrnácti dnech zapomněla, že vlastně bydlím jinde. Anebo jo? Člověk je hrozně přizpůsobivý tvor a zvykne si takřka na všechno, mám takový dojem. A nakonec ono je vlastně úplně fuk, kde momentálně žijete, důležitý, že jsou tam s váma ti vaši úplně nejbližší. Dost velké klišé, ale člověku stačí se párkrát přestěhovat, aby zjistil, jak velká je to pravda.

Jak by řekla Helenka: Báj báj!!!

Den referenda - výlet do zoo

Od dovolené ve Walesu se nám podařilo objet ještě pár krásných míst, ale znáte to: rozjásané čisté děti běhají rozkvetlou loukou, za nimi ruku v ruce usmívající se rodiče a na to všechno svítí slunce, zkrátka nuda o tom psát (ale dobrý to žít!). Nicméně 23. červen trochu vybočil a možná tak trochu předznamenával tu chandru, do které se v pátek Anglie probudila...

Jelikož Štěpánkova škola byla zároveň volebním místem, dostaly děti prázdniny a já ten báječný nápad, že vezmu všechny svoje děti + jedno cizí na výlet do zoo (resp. "ptačího světa"). Tak odvážná jsem byla zejména proto, že jsem na výlet vylákala i tchýni, takže jsem se nebála vlka nic.

Mikolaj dorazil v půl deváté, odjezd celkem v klidu, akorát jsme se zasekli na obřím parkovišti, jak Ondra nazývá dálnici M25. Byl sice všední den, asi 11:00, ale zácpa jako hrom! Bohužel se ukázalo, že M. má zcela opačný problém, takže jsem zastavila u jakési bohem zapomenuté autobusové zastávky a snažila se Mikolaje dostat co nejrychleji z auta. A to není úplně jednoduché, když sedí v třetí řadě a před ním jsou namontované autosedačky! Jeho autosedačka sice už byla trochu znectěná, ale zvládli jsme to v čas, dokonce i s nazutím bot (on totiž kamkoliv přijde, tak si hned sundá boty i ponožky). Zahnala jsem ho chudáka někam do kopřiv, kde asi ani on úplně nevěděl, co přijde dřív (bohužel ještě navíc trpí nevolnostmi v autě, takže ráno dostal nějaký Kinedryl), ale byl statečný a zvládl to, včetně následného boje s ubrousky. Babička se osvědčila a hned pohotově vytahovala z kabelky vlhčené ubrousky i papírové kapesníky, co bylo zrovna potřeba. Mikolaj byl zelenej jak sedma, že je mu pořád blbě (pak se ukázalo, že v autě snědl kopec sušenek a zapil to nějakým supersladkým pitím, co mu maminka dala s sebou, asi aby se rozdělil...), tak jsme mu šouply ještě jeden prášek proti nevolnosti. Jen jsem doufala, že to není moc brzo po tom prvním, abychom ho ještě k tomu všemu nepřiotrávily. Otevřely jsme všechna okna, aby měl dost vzduchu (a všichni ostatní pak rýmu;-)) a vyrazily dál.

Za nějakou dobu se ozval telefon, že by šťávičku, tak jsem navigovala tchýni do tašky, kam jsem dala kabel. Teda byla jsem naprosto smrtelně přesvědčená, že jsem ho tam dala, tou dobou si ovšem vesele hověl doma u mikrovlnky. Tak jsme študovaly mapu, takže dobrý a navíc ukazatelé, taky dobrý, ale podle zákona schválnosti vždycky někam zmizí přesně ve chvíli, kdy skutečně není jasné kam zahnout (telefon už samozřejmě mrtvý). Tak jsem jela trochu blbě a snažila se oživit telefon a nakonec jsme dorazili do cíle a byla jen hodina po poledni!

U pokladny jsme nakoupili spoustu krmiva pro ptáky a ušli jsme celé asi dva metry k prvnímu rybníčku s kachnama a začalo pršet. Mikolaj hodil pár hrstí do vody a prohlásil, že je tu nuda a že chce na hřiště. Tak jsem mu oznámila, že jsme tady kvůli zvířátkům, ale že se na hřiště určitě dostaneme, načež se se Štěpánem pustili do prohlídky voliér a to přímo maratónským tempem!

Když jsme konečně došli až k hřišti, lilo už celkem slušně, tak povídám Mikolajovi, ať nechodí na skluzavku, že bude mít mokrej zadek. Pak ho vidím, jak váhavě okukuje skluzavku z bezprostřední blízkosti, tak na něj ještě volám, že na skluzavku ne a o další tři minuty později ho vidím, jak jde k nám pod střechu a prská, že má mokrej zadek a že proč jsem mu to neřekla! Ehm...Vzhledem k tomu, že jeho jediné kalhoty na převlečení padly už v předchozí akci na dálnici, nabízím mu leginy od Helenky, ale ne (se mu nedivím, jsou vínové s motýlkama).

Světlým bodem výletu je projížďka ve vláčku (krytém) na kolečkách, poněvadž o čtvrt hodiny později se hoši rvou jak koně. Důvod mi jaksi ušel (resp. neušel, ale nepochopila jsem očividně jeho závažnost a proč ho kvůli tomu Š proklíná do třetího kolena). Další hřiště jsme vzdali a vzhledem k hustotě deště jsme se dali na ústup (ostatní návštěvníci pochopili, že se to s tím deštěm dnes myslí skutečně vážně, už o dost dřív). V budově s akvárii bylo příjemné teplo a sucho a kombinace nanuků, barevných rybiček a stoliček, které si nosily s sebou, se dětem moc líbila (konečně!!).

Kolem čtvrté jsme se poskládali znovu do auta, tchýně měla výborný nápad, že by vlastně stačilo jen přendat SIMku z mého chcíplého přístroje do jejího a uchránily bychom se tak nevyhnutelnému bloudění po celém Surrey, což překvapivě fungovalo!

Bohužel opět kolony, touhle dobou je London Orbital asi každý všední den peklíčko. Navigace mi našla zkratku přes les, ale i tam už všude byly šňůry aut. Malý rozdíl jsem tedy zaznamenala: zatímco na dálnici se auto šine pěkně širokým pruhem bez valného vzrušení, v okolních vesnicích za deště to připomíná spíš rallye - úzké silničky, kde krajnice buď většinou není, nebo je místo ní díra. Do jedný takový zapadl minivan akorát přímo před náma, tak jsem solidárně vystoupila a jala se mu pomáhat, ale vzhledem k velikosti auta a hloubce rigólu, ve kterém vězel, to skutečně bylo spíš jen gesto (ale měla jsem dobré nápady, místy asi jako z Pata a Mata...

Další šílená zácpa v jedné vesničce "somewhere in UK", kde už se skutečně spíš parkovalo a Mikolaj, že chce čůrat. Naštěstí se nakonec vylouplo vhodné místo k zastavení hned před námi, ale dveře už pořádně otevřít nešlo, tak jsem si vzpomněla, že kluci rádi lezou otvorem pro područku, čímž se lze dostat ven, aniž by bylo nutné vystěhovat všechny děti sedící před nimi. Akorát jsem zapomněla, že ne kluci, ale William tam tudy leze a Mikolajovi to fakt nešlo. A jak jsem se mu snažila pomoct se vypáčit ven, tak se někde škrábnul, čili se sice vyčůral včas, ale zato mu tekla krev. Tchýně pohotově vytáhla z kabelky náplast a další krize byla zažehnaná.

A pak už jen stresík z toho, že jsem řekla, že do šesti budeme dávno doma a Mikolaj má od půl sedmé plavání, tak nahánět jeho maminku, že to moc nestíháme (naštěstí jsou ty zácpy aspoň vhodné k telefonování).

No a když jsme přijeli v 18:05, našli jsme všechny Mikolajovi boty a ponožky pod sedadlem a odevzdali ho mamince, tak jsem byla zralá na panáka, to asi nemusím zdůrazňovat! Že příští den šly děti do školy a svítilo slunce, asi taky ne. 

A má poslední myšlenka patří tchýni, která je "vždy připravena" (prý náplastí zachraňovala i nějaký připitý chlapíky na letišti) a celou tuto anabázi absolvovala s úsměvem na rtech!!

Týden ve Walesu, 2.díl

Druhý den jsme si dali snídani na prosluněné terase, pod kterou zurčela řekla (nebo šuměla? Zurčí jenom potok??) a po zprovoznění elektriky jsme se vydali na první pěší výlet, který obnášel asi pět mil a výstup na kopec Dinas Emrys, kde byl podle legendy uvězněný drak (přesně ten, kterého mají Welšané ve znaku). Výlet to byl tak moc pěkný, že jsem si říkala, že musíme co nejdřív zase vyjít pěšky. Zuzana v nosítku ani neprotestovala, v podstatě každou hodinu na 30 minut usínala, Helenka si vzpomněla na otce-koně až za poměrně úctyhodnou dobu a Štěpánek je už zkušený chodec vycvičený trasami do školy (i když už teď dost jezdíme autem). Největším jejich problémem bylo nakonec to, kdo ponese batoh. A kuriózně skutečně to, kdo PONESE batoh. A to nebyl nijak lehký, postupně sice ubývaly sušenky, ale naopak tam přibývaly počůrané plenky a přesto se nosič vždycky našel!
V pondělí bylo stále hezky, tak jsme vyrazili pokusně k úpatí hory Snowdon (nejvyšší ve Walesu)  k zastávce vláčku, který staré/malé/líné/bohaté vyveze až na vrchol. Bohužel vyprodáno, tak jsme si aspoň koupili lístek na druhý den a využili přechodného výskytu internetového signálu. Den jsme věnovali prolézání kdejaké chodby hradu Caernarfon a užívání přímořské atmosféry města Llaludno.
V úterý už jsme celí nervózní vyráželi na druhý pokus o zdolání Snowdonu a tentokrát se zdařilo. Vláček byl teda narvaný k prasknutí už když jsme tam přišli, takže okolosedící důchodci se tvářili dost zarputile, když jsme se snažili vtěsnat se na lavice v kupé. Pak teda trochu roztáli, když na ně Zuzanka dorážela, to se moc nedá jí odolat. Bohužel na vrcholku jsme měli jenom 30 minut, než se vlak rozjel nekompromisně zase dolů, což teda byl dost vražedný čas, vezmeme-li v úvahu, že jen fronta na záchod vypadala tak na 25,5 minuty. Fronta na úplně nejvyšší bod tak dlouhá naštěstí nebyla, zřejmě i proto, že foukal strašný vichr, takže se nahoře déle zdrželi jen ti nejzavilejší selfíčkáři. Š tam vystoupit odmítl, že se bojí výšky. Rychle jsme nacvakali pár fotek, pak kojení, to se nějak odložit nedalo a hned zase do vlaku. Zuza se zdaleka necítila spokojena, takže ještě oběd ze skleničky. Jakmile ale zbystřila pozornost spolucestujících, začala se předvádět a jídlo prskat. Snažila jsem se jí krýt ze všech stran bryndákem, ale myslím, že minimálně jedné paní znectila nažehlené kalhoty. Po obědě na hřišti jsme chtěli ještě navštívit muzeum o těžbě břidlice, ale zrovna stávkovalo, Tak jsme aspoň našli moc pěkný hrad, vlastně jen takovou věž, ale byla jak vystřižená z romantické krajinky. Cestou k parkovišti jsme narazili na říčku, jejímž překročením by se dalo ušetřit dobrých 5 minut chůze, což mi přišlo jako dostatečně dobrý důvod se o to pokusit (a taky to, že bych jednou udělala něco "cool" já, a ne pořád William!). Tak jsem Štěpánka nahnala ke břehu, že budeme brodit...jakože vodou? jakože si má sundat boty? jakože i ponožky??? Když to nakonec všechno udělal, kamínky ho píchaly do nohou a neustále se dožadovat odpovědi, proč to jako děláme. Tak jsme opatrně našlapovali (Zuzanku v nosítku na břiše, jestli jsem to nezmínila) a uprostřed toho veletoku si Štěpán vzpomněl, že se mu chce čůrat...to už jsem se musela fakt smát. No tak jsme to přešli, vyškrábali se na břeh, deset minut si čistili nohy a já se cítila nadlouho vyléčena ze všech "cool" nápadů (nebo je na to ještě malej??).
Asi to budu muset zkrátit: ve středu výlet do dolu na břidlici, hrdinně jsme sfárali všichni včetně Zuzanky, která naštěstí po několika skřecích, které se nesly celým tunelem a přehlušily výklad průvodce usnula a vydržela tak až do konce! Odpoledne návštěva z úplně opačného ranku, vesnička Portmeiron, oáza s výhledem na moře, kde si tři hodiny připadáte jako ve Středomoří (a připadali bychom si i dýl, kdyby nezavřeli krámky se zmrzlinou a Helenka nezaměnila vykoupání nožiček ve fontáně za plnohodnotnou koupel i s mytím vlasů).
Ve čtvrtek pěší výlet, tentokrát delší než posledně a pořád to šlo (až na Š záchvat že nám zakáže zprávy a kafe, protože dostal zakázáno sladký, protože se choval jak píppíp). Pořád parádní počasí.
V pátek jsme vstávali ve vražedných sedm hodin, protože už v osm jsme měli být na krmení zvířátek. Ještě před odjezdem jsme totiž zjistili, že naše spřátelená googlí rodina tráví dovolenou na farmě vzdálené asi 20 minut autem a naši korespondenci ohledně případného setkání jsme končili větou "Tak si zavoláme." Nakonec se nám podařilo se sejít a absolvovat i společný výlet, ale děti byly nejvíc unešené z oveček, co se krmily mlíkem z flašky a psem, co uměl hrát fotbal.
A v sobotu ráno domů se zastávkou v Ironbridge, kde stojí první železný most na světě (1779) a děti poslušně usínají vyčerpáním:-)

PS: Já vím, že by to chtělo fotky, ale zatím zkrátka nejsou...

Týden ve Walesu 1. díl

Štěpánek měl na konci května prázdniny, tak jsme vyrazili společně na celý dlouhý týden do oblasti Snowdonia v severním Walesu. Ondra dokonce kvůli tomu odmítl pracovní teambuildingový child-free pobyt ve Francii, za což mu jsme náležitě vděčni.

Pětihodinovou cestu jsme naředili zastávkou na hradě Kenilworth, který byl tak správně rozbořený, aby se to Š. líbilo, ale fantazie měla pořád ještě čeho se chytit. Bylo nádherné počasí, lidí tak akorát, zkrátka idylka. Další tři hodiny cesty proběhly relativně v klidu (kojení u krajnice nepočítám), takže nám příjemný pocit z nadcházející dovolené vydržel až do příjezdu do vesnice Beddgelert, kde jsme měli pronajatý domeček. Tam už jsme trochu znervózněli hledáním parkovacího místa (problém těchhle historických vesniček je, že při svém založení většinou zapomněli založit navíc i podzemní parkoviště), ale to se nakonec vyřešilo a my už se těšili na sprchu a teplé jídlo. Bohužel nic z toho se nekonalo, protože se ukázalo, že nejde elektrika. Po tom, co O vyzkoušel kdejaké pojistky, jsme usoudili, že slůvko DEBT (=dluh), které svítí na elektroměru, to asi myslí dost vážně a že to je ten pravý důvod, proč dům nefunguje. Majitel nás ubezpečoval, že když přijedeme, bude peněz na dobíjecím klíči (co se strká do elektroměru) dost a že stačí doplatit spotřebovanou elektřinu až zase na konci pobytu. Tak očividně někde soudruzi udělali chybu a chybělo hnedle 42 liber. Tak jsem vzala telefon, že zavolám majiteli, co by nám jako poradil, ale ejhle, signál nikde. Ani trošku. Nic, hned vedle domu je telefonní budka, ještě si pamatuju, jak se používá, tak beru drobné a jdu do budky. Tam podivné nápisy na displeji, nedovolám se nikam, grrrr. Mezitím Ondra vyráží hledat obchod, kde se elektřina dobíjí a .... zavřeno! Ale aspoň našel další budku, kam se vydávám po spolknutí chlebu s paštikou a umytí dětí ve studené vodě už v ne zcela přístupné náladě. Hurá, aspoň něco funguje, ale nikdo to nevzal. Tak jsem aspoň namluvila sáhodlouhou zprávu (myslím, že mě to přerušilo už v polovině), co se nám přihodilo, takže aby to věděli (tajně jsme doufali, že mají třeba ve vesnici nějakou uklizečku, která by mohla nacvičit s dobitým klíčem). Byla jsem slušná, ale myslím, že nervozita z toho, že nejenže nemáme mobilní signál, ani internet, ale dokonce ani elektriku, se do mého hlasu drobně promítla.

Večer jako z grotesky ovšem nekončil. Helenka se Štěpánkem se na společné manželské posteli překvapivě ani nepoprali a spokojeně usnuli, Zuzance jsem z nedostatku cestovních postýlek ustlala v plastové krabici (ale víko jsem jí tam nedala!), tak jdu dolů, kde Ondra mezitím zapálil svíčky. Nebylo za tím bohužel žádné romantické pnutí, ale čistá nutnost. Jedna ze svíček ale očividně sloužila k plašení komárů produkcí hustého kouře, tak říkám, že je fajn, když nejde ta elektrika, že nás aspoň nebudou otravovat požární alarmy. Načež mi Ondra odpověděl, že vlastně ne, že jsou na baterky a hned v příští vteřině to potvrdila ječící siréna (a nemyslím naši nejmladší). Tak jsme lítali, větrali a nakonec skončili u jedné čajové svíčky a přemýšleli, jak se nám ta dovolená asi vydaří...

Češi

Minulý víkend byl nabitý k prasknutí sociálním kontaktem, hnedka v pátek jsme tu měli dva Ondrovy kolegy z práce i s manželkami. Obě jsou shodou okolností právničky, tak mě napadlo, jestli tam neexistuje stejná přitažlivost jako mezi modelkami a fotbalisty, ale mám zatím jen malý vzorek. Bylo to fajn, schází se na domácích přednáškách o různých tématech a tentokrát zavítali i do Purley, což sice znamenalo výrazně hektické odpoledne z mé strany, ale zase jsem mohla mluvit tváří tvář s někým starším šesti let a dokonce česky, takže to bylo nanejvýš příjemné. A navíc se konverzace dotkla mých nosných témat jen velmi okrajově (O prohlásil, že krom jiných věcí pereME i plínky), všichni jsou totiž tak sympaticky mladí, že děti vídávají tak možná v reklamách na YouTube:-)).

Nevím, kde se celý rok schovávala, ale Ondra objevil docela pěkně kompatibilní českou rodinu, jejíž hlava je též jeho kolegou, tak jsme v neděli vyrazili na společný výlet podél Regent's Canal. Jejich dvojčecí chlapeček a holčička jsou jen o kus starší než Štěpán, tak si docela rozuměli a Š si tím pádem zapomněl stěžovat, že je a) na výletě b) obnáší to chůzi c) nemá s sebou tablet d) zapomněli jsme vzít něco sladkýho. Od kanálu jsme dvakrát odbočili na hřiště, přičemž později odpoledne už jsme museli stát frontu na houpačku a z jakékoliv atrakce visel hrozen děti. Děti si i vyzkoušely šlapadla na ruční pohon, jezdily po takové jezírku, kde je po uplynutí vymezeného času naháněla paní v rybářských kalhotech (tak to měly i s vodníkem) a společně jsme šmírovali trénink osvalených slečen na visutých hrazdách. Největší zážitek ale asi stejně byla mrtvá nafouknutá krysa! Došli jsme do Camden Lock, kde už hlava na hlavě (stánky, jídlo, pití, hadry, alternativci všeho druhu), tak jsme museli až na další stanici metra, protože Camden Town v neděli večer preventivně zavírají (chodili by jim tam lidi;-))

Vyloženě český víkend jsem si naředila hned dneska: s Cristinou, kámoškou z Rumunska, jsme si vyprávěly (anglicky, jak jinak) zážitky z komunistické minulosti našich východoevropských zemí. Mimochodem celkem zvětšuju slovní zásobu v rumunštině, protože naše adoptovaná babička (tedy Andrejova) učí Helenku cestou ze školy (a občas i do školy) slovíčka. Na Helenku to valného vlivu nemá, ale mně to jde docela dobře!

Květen už skoro v háji

Nějak ty měsíce nestíhám. Petrklíče jsme vyměnili za afrikány, na zimní bundy navršili ty jarní a dětské pletené rukavice patrně zůstanou v kufru auta už navždy. Nějak nemám sílu je vyndat. Do kafe si sypu už lžičky dvě (psst, dělám si instantní) a pomůže mi to akorát včas neusnout, čili ráno dobře připravena na casting do filmu Pride, Prejudice and Zombies (= Pýcha, předsudek a zombie - to fakt existuje!). Záda bych potřebovala namasírovat, nejlépe parním válcem, buď tlačím kočár nebo táhnu dítě na tříkolce, ideálně obojí najednou. Mimochodem tuhle jsem četla článek o škodlivosti sezení (pro jistotu jsem si tedy k tomu čtení lehla na deku), kde probírali, jak dlouhé sezení utlačuje kdejaký orgán a co všechno z toho může být. Tak si říkám, že by někdo měl udělat výzkum, jak působí na lidské zdraví dlouhodobé vození kočárku. Dle mého pozorování takový postižený např. ztrácí schopnost chodit vzpřímeně (ohýbá se k madlu), dělá malé krůčky (aby si nepřerazil nárty o podvozek) a když jde náhodou po ulici bez kočáru, trpí utkvělou představou, že mu něco chybí.
Tolik zhruba k mému rozpoložení. Děti jsou naštěstí zdravé, únavou zdaleka netrpí, Š vstává dokonce dřív než všichni ostatní, aby si mohl bez vyrušování vychutnávat svoje Naštvané ptáky a když se pak odváží přece jen někdo vstát a navrhnout mu odchod do školy, tak se pro změnu v naštvaného ptáka mění on.
Helenka po stopadesáte hodí lžičku na zem, když dojí, ale pak mi zas pomáhá nazout boty, tak kdo by se na ni zlobil, že?
Zuzanka se marně snaží projíst do váhové kategorie svých sourozenců - tj. 9kg+ v šesti měsících. Dnes jsme byly na vážení a 8,92 kg, čili jen těsně. Zatím zůstává v tabulce pro váhový vývoj dívek lapena, ale možná její den ještě přijde a vyskočí někam nad papír.
Ondra jede v červnu na týden na služební cestu - do Prahy!! Čeho já se ještě nedožiju;-)

Stěhování započato!!

Tímto oznamuji, že proces návratu (do českého) domů, dneska započal. A to tím, že jsem prodala židli. A to ani ne tak kvůli stěhování, ale protože jsem potřebovala místo na miminko, které se snažím naučit otáčet se na břicho (už tam má tu deku měsíc a nic!). Chtěla jsem prodat i stůl, který pozbyl svůj účel (pracovala jsem na něm) a bez židle už u něj není tak komfortní posezení, ale ukázalo se, že obstojně drží knihovnu, která se jinak dost viklá. A když jsem si představila, jak mi to pracně vyrobené miminko zavalí nějaká blbá knihovna, rozhodla jsem se, že stolu ještě ponechám nějaký ten měsíc v naší skvělé společnosti (navíc se na něj vejde spoustu věcí počínaje lepidlem, přes papírový dvouplošník, diář, vlaječky, plastovým mečem konče(?)).

Tak teď se ještě zbavit těch stopadesáti dalších věcí a můžeme jet!

Duben - ještě tam budem

Pranostika se letos plní beze zbytku, chodíme oblíkaní stejně jak v prosinci, jen akorát nejsou za dveřmi Vánoce ale první máj:-/ Chtěli jsme jet kempovat, stejně jako loni touhle dobou, ale v noci hlásí 4°C nad nulou, což není ideální teplota, obzvlášť pro dvě děti mladší tří let, které navíc ani nevlastní spacák. Tak zase musíme, bohužel!, do hotelu...ale aspoň bychom mohli vzít s sebou ešus a uvařit si do něj čaj, aby děti nepřišly úplně zkrátka (a do botiček jim nakapu vodu a bundy vyválím v blátě, aby iluze byla dokonalá).

Jinak se nic moc neděje. Strávili jsme hezký víkend v Legolandu, kdy v sobotu jsme promrzli a v neděli se spálili od sluníčka, Helenka už se mohla svézt i na jiných atrakcích než kolotoč s koníkama a kočárem a Zuzanka celkem překvapivě prospala celou sobotu v kočárku a v neděli se nechala celkem spokojeně tahat v nosítku. To se teda moc nelíbilo obsluze atrakcí, tak mě nutili jí posadit vedle sebe i v minivláčku, co jede rychlostí asi 2 km/h. Štěpánek si to užil pěkně, nebál se nikde a tentokrát se s tátou ani nezasekli na horské dráze. 

Nicméně jeden bloguhodný zážitek máme a odehrál se včera, kdy jsem vypakovala Štěpánka s Helenkou na bazén. Máme ho pět minut chůze, paráda. Oba svlíknout, ještě to jde, plavky máme pod oblečením. Osprchovat se zvládnou, aniž se porvou a voda dobrá, na rozdíl od všech českých bazénů, se kterými jsem měla tu čest, teplá. Tak se tam asi dvacet minut koupem a jucháme a pak si Štěpán nějak divně krkne a za další vteřinu už blije. Tak ho rychle chytnu a táhnu ke břehu a snažím se to blitíčko trochu zachytit, ale je toho přiliš. Mezitím volám na plavčíka, co sedí na věži, že potřebuju pomoct (druhé dítě v kruhu, nemám už ruce nazbyt) a on tam normálně spí! Ne jako mikrospánek, to by ho to první zavolání nutně muselo probudit, ale prostě jako když ho do vody hodí. Nicméně my potřebujem vytáhnout, no vzbudil se laskavě, až když jsem měla obě děti v zásadě na břehu, ale potom aspoň hrál děsně angažovaného. Štěpán dostal vodu (ne že by se jí před tím nenapil dost) a pak už jsem ho táhla do sprch, protože byl zeblitej od hlavy k patě. Děti teda trochu protestovaly, když jsem jim oznámila, že to pro dnešek budeme muset ukončit. Štěpánkovi se sice udělalo líp, ale myslím, že už by ho tam zpátky nikdo ani nechtěl. Nakonec se ukázalo, že bazén museli úplně zavřít (naštěstí zbývalo jen 30 minut do zavíračky), seběhlo se tam asi pět lidí, kteří se vehementně radili jak na dekontaminaci. To už jsem teda viděla jen přes sklo od skříněk, brala jsem rychle věci a mizeli jsme po anglicku (resp. oblíknout, ponožky, tkaničky, čepičky, tj. mizeli jsme dalších 20 minut). Zpět doma za 50 minut, asi rekord na jednu návštěvu bazénu. PS: Plavčík se mě ještě mezitím jednou zeptal, co Š, tak jsem říkala, že dobrý a že se omlouvám, a on, že to je v pořádku, nic se neděje. Asi byl hodně milej, abych na něj nepráskla, že chrápal ve službě:-))

Březen - za kamna vlezem

Momentálně by se kamna hodily, jelikož už 14 dní čekáme, až nám maník z British Gas namontuje topení. Tenhle Paul se mi teda vůbec nelíbí, naposled mě zbuzeroval, že nemá kde zaparkovat (to v Londýně snad nikdo!) a pak vyhamtal v mokrých botách až do ložnice (no dobrá, ten prasklý radiátor JE v ložnici) a vůbec nebyl takovej superslušnej, jak je tu zvykem (aspoň u zaměstnanců různých služeb). Taky se tu dneska zastavil pan Šáh, náš domácí, vzal si nějaký dopisy a stejně jako loni touhle dobou slíbil, že nechá spravit plot a profouknout topení (kvůli tomu zřejmě loni popraskaly 2/3 radiátorů). Že prej až bude hezky...jen jestli to v překladu neznamená něco jako "na svatýho Dyndy".

Jinak února jsem si moc nevšimla, že proběhl, strávili jsme ho ne úplně ve formě. Nejdřív mě zklátila horečka, rýma a bolest v krku, což by samo o sobě nebylo nic zajímavého, ale potom se přidala i vyrážka, tak jsem si vzpomněla na spálu, která se objevila u Štěpánka ve škole a objednala se k doktorovi. Byl to takovej mladej hipster a když jsem mu řekla, že by to mohla být spála, tak pravil, že to není pravděpodobný (dostávaj to nejvíc děti do 10 let). Nicméně si zapsal časovou posloupnost symptomů a dokonce se na tu vyrážku i podíval. No a pak, že se mrkne, jaký nemoci se ještě projevujou vyrážkou a jal se něco studovat na počítači (škoda, že jsem neviděla na obrazovku, možná, že praktikuje to samý, co já: diagnóza podle Googlu:-)). Potom se šel ještě poradit s kolegou a nakonec přišel s tím, že je lepší to léčit než neléčit a že mi napíše antibiotika. Výtěry z krku jsou prý neprůkazný (to se teda klidně mohlo ztratit v překladu, co přesně tím myslel, ale jistý bylo, že ho neudělá). A ještě, že mě nahlásí NHS (jakože spála je vysoce nakažlivá), ale nakonec nikdo nevolal, tak mě asi vyhodnotili jako malé nebezpečí pro lidstvo. Když to zhodnotím zpětně, tak fakt, že to nechytla ani H ani Š, je dost zvláštní, ale na druhou stranu mě pak strašně začly svědit dlaně a celé se svlíkly z kůže, což je typický příznak spály. Ondra plynule navázal bolestí v krku (taková ta, co člověk polyká žiletky), tak šel taky k doktorovi, který ho pobouřil, když mu do krku svítil mobilem...a antibiotika mu nedal, že se prý s tím jeho imunitní vypořádává dobře. Mno tak se vypořádával 14 dní a očividně ne úplně, protože tento týden jsem zas převzala štafetu já (ale zdá se mi, že ten náš streptokok slábne:-)).

Do toho měl Štěpánek prázdniny, které jsme ale strávili víceméně doma v teple, akorát jeden den jsme se vydali všichni čtyři (čili já + 3 děti) autobusem do Caterhamu, do jedné herničky s kavárnou. Cesta proběhla dobře, děti poslušně seděly celých 20 minut na sedačkách. A řidič byl neuvěřitelnej - na zastávce jsem si všimla, že už dva kočárky veze, tak jsem ustoupila, že jako čekám na další a on na mě posunkoval, ať nastoupím, tak já posunkuju nazpět, že už jsou tam dva a on zas ať nastoupím. No tak jsme teda nastoupili, což znamenalo, že kočárek v podstatě přehradil autobus na dvě půlky. Ale lidi byli v pohodě, dokonce mi jedna paní pípla kartou, abych nemusela od dětí k řidiči. No a v herničce jsem byla jak v sedmém nebi, děti si hrály, Z spala, já pila kafe a četla časopis, považte!!:-) 

Další týden Ondra letěl pracovně do USA, i když jsem mu prorokovala, že ho nepustí kontrola, páč měl v pasu na jedný stránce syrský vízum a hned naproti ruský:-)) Ale proběhlo to v pořádku a pěkně se nám tam opálil (Los Angeles) a byl spokojený se setkáním s místním týmem i se školením (takový teambuilding, já bych asi zdrhla hned po zadání).

Nám mezitím přijela babička, která dělala všechny ty nepopulární věci, jako vodit ráno Štěpánka do školy, mýt nádobí a přebalovat pos... Helenku. Byla to pohodička, dokonce jsme zvládly i moc pěkný výlet do galerie Tate Modern. Prošly jsme se po nábřeží a Millenium Bridge, daly si hamburgera na Borough Market. A ačkoliv jsme měly docela málo času, tak to všechno dost neuvěřitelně klaplo - Helenka nechytla hysterák, Zuzanka dostala hlad přesně v té nejvhodnější chvíli a ani jsme nějak zásadně nezabloudily:-)) Nikdo se nepokadil, nepoblil, prostě parádní výlet!

V Londýně

Š jako Puss in Boots na Mezinárodní den knihy

Helenka už nejradši běhá sama

50 odstínů šedi

Myslím, že dnešní nadpis je dokonalý - nejenže mi uměle navýší kliknutí (ne že bych z toho něco měla:-)), ale zároveň dokonale popisuje, co má v nabídce únorové nebe nad jižním Londýnem. Nicméně člověk si zvykne na cokoliv a depresím podléhám překvapivě málo...asi proto, že je vystřídaly záchvaty vzteku, které se mi daří kontrolovat čím dál méně. Když Helenka postopadesáté začne miminu drtit prstíčky přesně ve chvíli, kdy už už usíná, když Štěpánovi, jako každý den poslední rok a půl, připomenu, že když chce někam odejít, je potřeba si obout boty a on se pět minut poté valí po gauči, nebo mi nadává, že jsem mu zapomněla ráno připomenout, že si chtěl vzít bonbon a jestli mu teď (řítíme se do školy) nějaký nedám, tak bude HODNĚ naštvaný.

Čili intenzívní rodičovství pokračuje, akorát Ondra do toho ještě začal zase pracovat (i když teď mi zrovna napsal, že je nějaký unavený, v nenáladě, že by asi šel zase na rodičovskou:-)), takže každodenně nakládám všechny děti do auta nebo na kočárek a vyrážím směr škola. Dnešek je výjimkou, Štěpánka vyzvedne cizí maminka a půjdou si s kamarádem hrát k nim domů - čili vyzvedávám až večer. Mezitím tu Helenka usnula (podruhé tento týden, bohužel jediným důvodem je zvýšená teplota:-() a miminko taky dost bojuje s tíží víček, takže klídek, pohoda, kafíko a to člověka nerozhází ani ten marast za oknem (matkám na mateřské stačí ke štěstí málo, ne?)

K těm cestám do školy - po devíti (dobrá, po řekněme jedenácti) měsících si znovu užívám volnosti pohybu, kdy mě neomezuje ani plovoucí žaludek ani náhle nabyté kilogramy rozeseté různě po těle a tak se snažím chodit do školy pěšky. Bohužel tedy i část dětí musí jít pěšky, což jim až do dnešního rána nevadilo (aspoň se domnívám, že to měl být smysl Štěpánkova ranního monologu), a část se veze v kočárku a na stupátku. Helenčino prvotní nadšení ze stupátka brzy ochladlo a v současné době na něm vydrží tak 10 minut v kuse. Pak dá jednu nohu na chodník a třením se snaží celý kolos zastavit. Někdy si všimnu, až když má obě nohy zapletené mezi kolečky:-) Cesta do školy je většinou časově omezena na 30 minut +- 3,5 minuty, takže ji nutím ke stání na stupátku dost razantně - někdy pomůže příslib sladkostí, nebo to, že může mámě na ruce "vařit kašičku" nebo že musíme dohonit pána s pejskem, aby si ho mohla prohlédnout (pejska!). Někdy ji ale holt musím na stupínek, mírně řečeno, vysadit a to se neobejde bez řevu, takže jen doufám, že mě někdo z těch, které potkáváme každé ráno, neudá za týrání dětí. 

Cesta ze školy je naopak časově neomezena, takže toho Helenka využívá a já se sebezdokonaluji v trpělivosti. Protože co je pomalejší než dvouleté dítě? Dvouleté dítě tlačící dvacetikilový kočár! Naštěstí Zuzanka buď spí, nebo nespí, ale mlčí.

Cesty autem nejsou vzhledem k dopravní situaci a nutnosti parkovat 10 minut chůze od školy o moc rychlejší, ale když člověk děti pevně připoutá, rozdá jim všem "ťikťaky", pustí Macha a Šebestovou a ztěžka dosedne za volant, cítí najednou takový zvláštní klid v duši:-) Problém na kterém momentálně pracuji, je posloupnost, s jakou vyndavat děti z auta tak, aby žádné nebylo sraženo nebo samo nevběhlo vstříc kolemjedoucímu autu. Myslím, že problémy s nakládkou řeší vícero dojíždějících matek, jako např. včera jedna, co parkovala přede mnou, sice naložila všechny děti do auta, ale koloběžku s deštníkem nechala venku a odjížděla do dáli (podařilo se mi ji upozornit).

Pokud se o všední den občas objeví slunce, tak o víkend bezpečně prší, čili výlety jsou hodně omezené. Nicméně podařilo se nám nedávno absolvovat cestu do Docklands Museum, které se nachází ve čtvrti Docklands, což je moderní čtvrť vzrostlá z původních doků, které fungovaly od dob Říma až do zhruba 60.-70. let 20. století, kdy přestaly vyhovovat novému způsobu dopravy zboží (v kontejnerech na větších plavidlech). S novým přírůstkem vzrostla (neúměrně) i časová náročnost takového podniku - v muzeu jsme strávili hodinu, aniž bychom cokoliv viděli, pouze obslužnými činnostmi, jako je kojení, přebalování, nákup pití apod. Ale dětem se sbírky docela líbily, nejvíc asi ukázka podzemního krytu z 2. světové války, kde byl kufřík s dobovými hračkami a stůl, který sehrál jakousi roli v britském zákonu proti otroctví a na který se Helenka snažila stůj co stůj vyšplhat. Jo a taky výtah pro invalidy byl dost dobrej! Cestou zpátky se Ondrovi při nastupování do vlaku podařilo urvat kolečko od stupátka. Naštěstí pod vlakem skončilo jen kolečko (a ne třeba bota nebo celé dítě), které nám nakonec vyndal drážní zřízenec takovým chňapákem.  No a taky ještě jedna podstatná věc: Štěpánek omezil své "pročmusímejetzasenavýletjánikamnechcivyjstenamězlý" projevy na minimum, takže to byl příjemný výlet. Bohužel jsem Š namluvila, že park se světelnou instalací (stylizované kytky a tak), je kouzelný les a že když si bude něco přát, tak se mu to splní. Načež jsem celý následující týden poslouchala o tom, že on si teda přál lego a kdyže ho teda dostane. Moje odpověď, že až ho bude nejvíc potřebovat jen rozvířila další smršť dotazů a stížností...takže pro příště, víc myslet a míň mluvit;-)

PS: Děvčátka už spí obě, tak přemýšlím, jak si tuhle idylu prodloužit. Štěpána by asi u Williama přes noc ubytovali, ale ten zaplacený nákup v Tesku by asi propad:-/