Náušničky

Všichni jsou tu vydření z Helenčiných náušnic. Když už je tu takhle malá holčička má, tak třeba jen tenké kroužky. Aspoň je hned téma k hovoru, že? Ovšem právě proběhlá konverzace v parku mě dost pobavila...

Školačky: Jé miminko, a ty náušničky!!

Jak se jmenuje?

Já: Helena

Školačka: A je to holka nebo kluk?

Škola volá!

Mám radost! Štěpánkovi nabídli místo ve škole s honosným názvem Harris Primary Academy v Kenley. Méně skvělé je to, že je to 20 minut ostré chůze po rušné silnici, ale to neva, hlavně když už začne, konečně si najde kamarády, po kterých tak touží, bude procvičovat angličtinu a třeba se zase naučí oblíkat si ponožky (poslední výmluva, proč mu to nejde je, že má lepkavý nohy!).
Je to skutečně základka, tady děti od 4 let můžou chodit do tzv. Reception class, což si překládám jako nultý ročník. Většinu času si hrají, ale mají též krátké bloky, kdy začínají s matematikou a písmenkama.
Už zítra máme schůzku s paní ředitelkou (má pro změnu italské příjmení:-)), zájem mé ratolesti mě vybičoval i k telefonátu (předali si mě asi jen tři lidi, samostatný příspěvek o telefonování coming soon!), což je nejvyšší stupeň hrůzy, který ve zdejší komunikaci rozlišujeme (1. stupeň - mail - bezbolestný, 2. stupeň - osobní kontakt - jak s kým, ale dá se, 3. stupeň - jak s kým, ale obvykle děs). Podle předběžného průzkumu je to škola nová, mají krásné uniformy (což se o všech říct nedá, potkávám tu jedny obzvlášť nešťastné děti v tmavozelených svetrech a hnědých sukních...brrr) a hřiště a okolí taky vypadá pěkně. A pro mladší pěti let mlíko zdarma!!

Štěpánek se podle všeho těší, jen se musí říkat školka nebo předškola, slovo "škola" ne, protože na tu je prý ještě malej. Uniforma mu prý nevadí, tak jsem zvědavá, až dojde na lámání chleba.
Zatím začal chodit na angličtinu (je to spíš takové doučování angličtiny a matematiky), celkem ho to baví, i když naposled tvrdil, že ne a nechal se obměkčit, až když jsem mu slíbila, že až bude mít 12 ještěrčích kartiček (dostávají za odměnu), tak mu koupím vůni do auta.

Byli jsme se též podívat v takovém dětském klubu při kostele. Já si pěkně pokecala, Štěpánek bohužel méně, protože osazenstvo bylo minimálně o rok mladší. Helenka byla taky spokojená, ožužlala všechny padesátkrát ožužlané hračky, tak jen doufám, že nechytla nic super exotického. Závěrečný "song time" obsahoval jen jednu písničku o Bohu.

A já včera večer poprvé po šesti týdnech opustila bydliště bez dětí, šla jsem si odpočinout od matkování na hodinu aquaerobiku do místního bazénu (máme ho asi o 1,5 min dál než nádraží, čili asi 4). Předcvičovala statná černoška, která mi hrozně připomínala jednoho herce, na jehož jméno si samozřejmě nevzpomenu a když řvala takovým tím afroakcentem "faster/harder", tak mi to bůhvíproč přišlo hrozně vtipný. Jo a  bezpečnost tu berou smrtelně vážně - než cvičitelka dorazila, shlíželi na nás z vysokých židlí hned dva plavčíci...ale to by chtělo vidět, bazén asi poloviční, co je v Kladně, vevnitř 12 lidí, povětšinou důchodců, zabraných v družném hovoru a vůbec se nepokoušející plavat natož se topit a nad tím ti dva soustředění plavčíci.

Motovýlet

Dneska jsem tu poprvé řídila a hned defekt! Normálně kolo prasklo! Bohužel se tak stalo dost brzo potom, co jsem narazila do obrubníku, aby se to dalo svést na náhodu :-(( Moc nevím, jak se to vlastně stalo, nějak jsem se zkrátka nevešla na silnici. Je to prostě velké auto! Helenka se dá přebalit v kufru a krásně se tam vejde a kdo zná našeho Helíse osobně, tak ví, že to už o velikosti prostoru leccos vypovídá.
Choť zachoval dekórum, kolo bleskurychle vyměnil (potom, co jsme asi deset minut hledali rezervu, páč tam, kde normálně bývá, má Zafira 6. a 7. sedadlo) a ještě mě chlácholil, že gumy byly stejně sjetý a že se tudíž musí pořídit všechna čtyři nová kola. Nicméně teda na otřesnosti zážitku to moc neubralo, navíc pořád mi někdo vjížděl do cesty (i když tam objektivně neměl co dělat), do toho se začlo stmívat a při parkování za mnou stála fronta aut, tak jsem si ve stresu přidupla brzdu místo spojky (která tam není). Prostě všechno se spiklo, znáte to. Děti už byly taky nevrlé, naštěstí na Štěpánka zabere spolehlivě nějaká ta mobilní zábava a na Helenku mlíko - doma spořádala ještě 1,5 misky kaše a při přebalování se vysmívala kohoutu na radiátoru.
No tak snad to byl na dlouhou dobu poslední problém. Přeju mnoho šťastných kilometrů nám všem a dobrou noc;-)

PS: Ještě další věc mě trochu uklidňuje...že to asi máme s bráchou dědičný:-))
PPS: A doufám, že Madla s Honzou si nestihli k Zafiře vytvořit nějak extra silný vztah, protože až si přečtou, jak s tím autem zacházím...

Štěpán

Je moc zajímavé pozorovat fáze, v jakých se Štěpánek aklimatizuje.

Fáze první: Televize. Začala hned po příjezdu do apartmánu a vydržela přesně týden. Bylo úplně jedno, co tam běží a jakým jazykem se tam mluví, hlavně když je to kreslené. Televize byla obří a na rozdíl od videí na telefonu se dala zapnout bez matčiny žehrající asistence.
PS: Mě zaujal hlavně seriál Rastamouse (pro představu: https://www.youtube.com/watch?v=e7Tc8C6qZ3c) a jeden díl pořadu Get well soon (Brzy se uzdrav), ve kterém fešný Dr. Ranj vysvětluje dětem, co dělat, když se nemůžou vykakat a na závěr zpívá téměř muzikálovou skladbu o hovínku, co trčí v zadku, protože jíte málo zeleniny a pijete málo vody.

Fáze druhá: Hřiště. Tohle období začala vlastně také hned (a střídalo se v pravidelných intervalech s televizí) a vydrželo přesně měsíc. Oběhli jsme v Londýně mraky hřišť nejrůznějšího vybavení i velikosti a Štěpán si vydržel hrát sám celé hodiny (nechtělo se mu akorát výš jak metr nad zem, asi adept na lanové centrum;-))

Fáze třetí: Kamarádi. Tím procházíme právě teď, prolézačky a kolotoče už ho nebaví, chtěl by si s někým hrát. V pondělí jsme takhle strávili na jednom hřišti asi tři hodiny, protože jsme vyčkávali, až přijde nějaký vhodný chlapeček (holčička, která přišla sama a nabízela k házení dokonce rugbyový míč, byla nemilosrdně odvržena). Bohužel všichni vhodní chlapečci byli ve školce a když už jeden přišel, měl za patama snaživou babičku, takže nebylo možné ho pořádně nakontaktovat a jakmile už se zdálo, že je vše na dobré cestě, šli pryč. Pak jsme potkali ještě jednoho, který byl zase nesnesitelný mamánek (a hlavně asi o rok mladší) a vůbec nechápal, co po něm Štěpán chce, i když mu jasně přeříkal: Come play with me! Vždycky se rychle stáhnul k mamince. Aspoň mu půjčil na chvíli bublifuk, ale bylo to zkrátka marný. Vrátili jsme se zpátky do Purley (byli jsme v Croydonu odevzdat
přihlášku do školy) a ještě šli na hřiště, co je nejblíž k nám (má to dost divný název - Rotary field).  A konečně úspěch, jeden chlapeček se chytil, tak si chvíli hráli na kolotoči a pak najednou ten kluk utíká kolem nás pryč a prej: blfrhgrj hrflg črí, tak Štěpán na mě nešťastně, co že říká a já stejně nešťastně, že nevím! O vteřinu později mi to docvaklo, tak říkám, že běžel na strom, utíkej za ním!! A Štěpísek běžel a lezl s ním na strom a byl celej blaženej (do té doby, než vylezl výš jak metr a volal přes celej park, ať ho jdu sundat). A pak spolu ještě běhali po U-rampě a Štěpánek byl spokojený. Druhý den ovšem chlapeček nedorazil, tak se sbíraly kaštany a dneska vzal zavděk i společností děvčat, na U-rampě ho honila jedna polská a jedna indická holčička a nasmáli se taky dobře...

Teď čekáme, jestli bude místo v tzv. Reception class, což je jakýsi nultý ročník základní školy a pokud ne, tak najdeme školku. Nejbližší školy tady jsou zrovna k vzteku katolická (musí se doložit, kolikrát týdně chodí rodina do kostela) a anglikánská - tam prý, jak říkal soused, stačí "křesťanskej ksicht" (jakože muslimy neberou). Tak doufám, že něco z toho brzo vyjde, abychom nemuseli nahánět nebohé chlapečky v parku.

Všechny vůně světa

Pomalu ale jistě vyhrabáváme domácnost z krabic a snažíme se každé jednotlivé věci najít své nové místo (po kolikáté už??). Nevím, jestli stárnu, ale tentokrát jsem měla po přestěhování nutkavý pocit všechno umýt (že by za to mohly černé otisky prstů na všudypřítomných bílých plochách, které tu špínu jaksi personalizovaly?) a dokonce i vydezinfikovat vypínače a kliky od skříní. Nicméně kýžený klid na duši mi to přineslo. Rovněž i vytepování koberců, což majitel sice přislíbil udělat, ale dost o tom pochybuju...protože nevoněly! Realiťáci se sice zapřísahali, že Mr. Shah (čti Šáh) ten problém se smradem vyřešil, ale myslím, že tak maximálně tím, že otevřel okna. Podezříváme Fatimu, co tu bydlela před náma, že asi kouřila nebo co. Je to takový ten zvláštní smrad, co člověk ještě občas najde v takovém tom komunistickém hotelu - přepálený tuk s cigaretama...nevím. Každopádně během stěhování, které spočívalo v převozu několika desítek kilogramu batožiny vlakem, se Ondrovi povedlo nevšimnout si, že krabice s pracím práškem je velmi nenápadně ustřižená, čili pak doma vysypal trička s práškem, nabíječky s práškem (krásně to zaleze dovnitř), deku s práškem a celá kuchyně náhle voněla jak rozkvetlá louka (nebo spíš víla = Fairy, jak se ten prášek jmenuje). Sebral se a šel na vzduch (koupit koště a smetáček). Mezitím jsem vybalovala svůj batoh (vůbec jsem samozřejmě nemyslela na to, jak si někdo může nevšimnout otevřené krabice) a dost mě překvapily tmavohnědé skvrny (všude) a nasládlá vůně Orientu. Mnoo, tak kdybyste si někdy v Anglii kupovali sojovku, tak vězte, že má ve víčku dvě miniaturní díry a ty se proste zavřít nedají. Naštěstí to z batohu šlo umýt celkem snadno, z nosítka už hůř, ale přibalený sáček rýže byl z náhlého spojení vyloženě nadšený a Štěpán další den snědl sojovou rýži bez reptání.

Š. objevuje krásy pračky plněné zpředu

Další den dopoledne na mě zvonil soused Graham, že nás jako vítá, tak jsme byli u něj na kafi. Je to bývalý policajt a jeho žena učila výtvarku (Art?) a bydlí tady už 30 let. Věnoval mi návod na třídění odpadu, který se ukázal jako velmi užitečný a povídali jsme si skoro hodinu. Bylo to fakt moc milý, ve chvíli, kdy si člověk připadá naprosto ztracen už jen z toho faktu, že neumí odemknout dveře (i otevřít ty odemčené), tak milé slovo a horký nápoj (že by si vzal příklad z Sheldona Coopera?) vykonají divy. A dům mají od podlahy až po strop plný různých krásných věcí, což ve srovnání s tím naším vybydleným byl dokonalý kontrapunkt (cha, to se mi povedlo použít slovo, co doufám, že vím, co přibližně znamená:-))

Internetové temno

Už druhý den trávím vybalováním a neustálým přemisťováním věcí, což se dá celkem přežít a když se někdo dobrovolně přestěhuje, dá se e to navíc i čekat, ale internet je nedostatkové zboží! A Operátor si stěžuje, když se připojím přes mobil na notebooku (tady je velké O na místě). Nicméně mám v hlavě spoustu myšlenek, se kterými budete chtě nechtě brzy seznámeni;-) Zatím ahoj do Česka, Maďarska, Abů Dhabí a Hřebče!!

PS: aspoň připojím tip na vánoční dárek pro všechny moderní a praktické ženy z místního katalogu:

Finally!!

Máme naše věci v Purley, jsme definitivně přestěhovaný! Dnes tedy poslední noc na Vauxhallu. Odpoledne jedeme pro auto, takže nás čeká první jízda vlevo zas po dlouhé době. Dům začíná vypadat přívětivěji s měsíc opuštěným kufříkem lega, vlastními vařečkami a kávovarem. Jdu hledat slivovici...

PS:Co je potřeba si označit nejpečlivěji? Cé je správně! Nože...aby se daly otvírat ty další krabice:-( Klíčem to zkrátka není ono..

UPDATE: Odpoledne jsme skutečně dorazili do Horshamu, kde bylo už měsíc zaparkované auto, které jsme koupili (éé, vlastně ještě ne:-)) od kamarádů z Kladna, kteří se akorát stěhovali z Anglie zas někam jinam. Auto stálo kousek od jejich bývalého domu a hlídal ho jejich soused, vitální důchodce Mike (je mu asi 80). Byl krásný slunný den, čili seděl na lavičce, v panama klobouku a na iPadu sledoval nějaký koncertní přenos z Bernu. Dali jsme si s ním limonádu, probrali sousedy, zážitky nedávné i 40 let staré, Ondra absolvoval lekci řízení a jeli jsme nazpět. Děti raději vyčerpáním usnuly, což bylo jejich jediné štěstí, páč kdyby začaly ječet do toho zmatku (všichni jedou vlevo, kruháče objížděj taky zleva, na dálnici se předjížděj pro změnu zprava, v autě je volant na špatné straně a k dovršení všeho tomu chybí řadicí páka), tak asi přijdou o kejháčky:-)
Aby toho nebylo málo, tak jsme se po vybalení různých překvápek, které jsme našli v autě (mj. hrnce, konvice, vysavač, jed na mravence, náplň do zapalovače a pytlík něčeho, co zatím nevíme k čemu to je) vrhli do spárů nedalekého Croydonu. Je to docela veliký město a baterky v navigaci po čertech málo! Naštěstí děti stále spaly...baterie vydržela, takže jsme nakonec našli cíl cesty - paní, co prodávala na inzerát krásný stůl a 4 židle za 35 liber (to nám přišlo málo i na Aukro poměry). Paní byla trochu divná, ale zboží splnilo naše představy a dokonce se to při troše kombinatorických schopností (jé, já už slyším ty matfyzáky - tak prostě při troše šikovnosti), krásně věšlo do auta. Je pravda, že Helenka se pak celou cestu snažila olízat jednu z noh od stolu, která ji trčela přes sedačku, ale doufám, že se jí to nepovedlo (nebo to snad ani nechci vědět). Baterka nakonec přece jen došla, ale naštěstí až ve chvíli, kdy nám křižovatky začly být povědomé. No a stůl sedne jak ulitý a dokonce se hodí barvou i ke krbové římse, čili dnešek můžeme prohlásit za úspěšný!