Týden ve Walesu 1. díl

Štěpánek měl na konci května prázdniny, tak jsme vyrazili společně na celý dlouhý týden do oblasti Snowdonia v severním Walesu. Ondra dokonce kvůli tomu odmítl pracovní teambuildingový child-free pobyt ve Francii, za což mu jsme náležitě vděčni.

Pětihodinovou cestu jsme naředili zastávkou na hradě Kenilworth, který byl tak správně rozbořený, aby se to Š. líbilo, ale fantazie měla pořád ještě čeho se chytit. Bylo nádherné počasí, lidí tak akorát, zkrátka idylka. Další tři hodiny cesty proběhly relativně v klidu (kojení u krajnice nepočítám), takže nám příjemný pocit z nadcházející dovolené vydržel až do příjezdu do vesnice Beddgelert, kde jsme měli pronajatý domeček. Tam už jsme trochu znervózněli hledáním parkovacího místa (problém těchhle historických vesniček je, že při svém založení většinou zapomněli založit navíc i podzemní parkoviště), ale to se nakonec vyřešilo a my už se těšili na sprchu a teplé jídlo. Bohužel nic z toho se nekonalo, protože se ukázalo, že nejde elektrika. Po tom, co O vyzkoušel kdejaké pojistky, jsme usoudili, že slůvko DEBT (=dluh), které svítí na elektroměru, to asi myslí dost vážně a že to je ten pravý důvod, proč dům nefunguje. Majitel nás ubezpečoval, že když přijedeme, bude peněz na dobíjecím klíči (co se strká do elektroměru) dost a že stačí doplatit spotřebovanou elektřinu až zase na konci pobytu. Tak očividně někde soudruzi udělali chybu a chybělo hnedle 42 liber. Tak jsem vzala telefon, že zavolám majiteli, co by nám jako poradil, ale ejhle, signál nikde. Ani trošku. Nic, hned vedle domu je telefonní budka, ještě si pamatuju, jak se používá, tak beru drobné a jdu do budky. Tam podivné nápisy na displeji, nedovolám se nikam, grrrr. Mezitím Ondra vyráží hledat obchod, kde se elektřina dobíjí a .... zavřeno! Ale aspoň našel další budku, kam se vydávám po spolknutí chlebu s paštikou a umytí dětí ve studené vodě už v ne zcela přístupné náladě. Hurá, aspoň něco funguje, ale nikdo to nevzal. Tak jsem aspoň namluvila sáhodlouhou zprávu (myslím, že mě to přerušilo už v polovině), co se nám přihodilo, takže aby to věděli (tajně jsme doufali, že mají třeba ve vesnici nějakou uklizečku, která by mohla nacvičit s dobitým klíčem). Byla jsem slušná, ale myslím, že nervozita z toho, že nejenže nemáme mobilní signál, ani internet, ale dokonce ani elektriku, se do mého hlasu drobně promítla.

Večer jako z grotesky ovšem nekončil. Helenka se Štěpánkem se na společné manželské posteli překvapivě ani nepoprali a spokojeně usnuli, Zuzance jsem z nedostatku cestovních postýlek ustlala v plastové krabici (ale víko jsem jí tam nedala!), tak jdu dolů, kde Ondra mezitím zapálil svíčky. Nebylo za tím bohužel žádné romantické pnutí, ale čistá nutnost. Jedna ze svíček ale očividně sloužila k plašení komárů produkcí hustého kouře, tak říkám, že je fajn, když nejde ta elektrika, že nás aspoň nebudou otravovat požární alarmy. Načež mi Ondra odpověděl, že vlastně ne, že jsou na baterky a hned v příští vteřině to potvrdila ječící siréna (a nemyslím naši nejmladší). Tak jsme lítali, větrali a nakonec skončili u jedné čajové svíčky a přemýšleli, jak se nám ta dovolená asi vydaří...

Češi

Minulý víkend byl nabitý k prasknutí sociálním kontaktem, hnedka v pátek jsme tu měli dva Ondrovy kolegy z práce i s manželkami. Obě jsou shodou okolností právničky, tak mě napadlo, jestli tam neexistuje stejná přitažlivost jako mezi modelkami a fotbalisty, ale mám zatím jen malý vzorek. Bylo to fajn, schází se na domácích přednáškách o různých tématech a tentokrát zavítali i do Purley, což sice znamenalo výrazně hektické odpoledne z mé strany, ale zase jsem mohla mluvit tváří tvář s někým starším šesti let a dokonce česky, takže to bylo nanejvýš příjemné. A navíc se konverzace dotkla mých nosných témat jen velmi okrajově (O prohlásil, že krom jiných věcí pereME i plínky), všichni jsou totiž tak sympaticky mladí, že děti vídávají tak možná v reklamách na YouTube:-)).

Nevím, kde se celý rok schovávala, ale Ondra objevil docela pěkně kompatibilní českou rodinu, jejíž hlava je též jeho kolegou, tak jsme v neděli vyrazili na společný výlet podél Regent's Canal. Jejich dvojčecí chlapeček a holčička jsou jen o kus starší než Štěpán, tak si docela rozuměli a Š si tím pádem zapomněl stěžovat, že je a) na výletě b) obnáší to chůzi c) nemá s sebou tablet d) zapomněli jsme vzít něco sladkýho. Od kanálu jsme dvakrát odbočili na hřiště, přičemž později odpoledne už jsme museli stát frontu na houpačku a z jakékoliv atrakce visel hrozen děti. Děti si i vyzkoušely šlapadla na ruční pohon, jezdily po takové jezírku, kde je po uplynutí vymezeného času naháněla paní v rybářských kalhotech (tak to měly i s vodníkem) a společně jsme šmírovali trénink osvalených slečen na visutých hrazdách. Největší zážitek ale asi stejně byla mrtvá nafouknutá krysa! Došli jsme do Camden Lock, kde už hlava na hlavě (stánky, jídlo, pití, hadry, alternativci všeho druhu), tak jsme museli až na další stanici metra, protože Camden Town v neděli večer preventivně zavírají (chodili by jim tam lidi;-))

Vyloženě český víkend jsem si naředila hned dneska: s Cristinou, kámoškou z Rumunska, jsme si vyprávěly (anglicky, jak jinak) zážitky z komunistické minulosti našich východoevropských zemí. Mimochodem celkem zvětšuju slovní zásobu v rumunštině, protože naše adoptovaná babička (tedy Andrejova) učí Helenku cestou ze školy (a občas i do školy) slovíčka. Na Helenku to valného vlivu nemá, ale mně to jde docela dobře!

Květen už skoro v háji

Nějak ty měsíce nestíhám. Petrklíče jsme vyměnili za afrikány, na zimní bundy navršili ty jarní a dětské pletené rukavice patrně zůstanou v kufru auta už navždy. Nějak nemám sílu je vyndat. Do kafe si sypu už lžičky dvě (psst, dělám si instantní) a pomůže mi to akorát včas neusnout, čili ráno dobře připravena na casting do filmu Pride, Prejudice and Zombies (= Pýcha, předsudek a zombie - to fakt existuje!). Záda bych potřebovala namasírovat, nejlépe parním válcem, buď tlačím kočár nebo táhnu dítě na tříkolce, ideálně obojí najednou. Mimochodem tuhle jsem četla článek o škodlivosti sezení (pro jistotu jsem si tedy k tomu čtení lehla na deku), kde probírali, jak dlouhé sezení utlačuje kdejaký orgán a co všechno z toho může být. Tak si říkám, že by někdo měl udělat výzkum, jak působí na lidské zdraví dlouhodobé vození kočárku. Dle mého pozorování takový postižený např. ztrácí schopnost chodit vzpřímeně (ohýbá se k madlu), dělá malé krůčky (aby si nepřerazil nárty o podvozek) a když jde náhodou po ulici bez kočáru, trpí utkvělou představou, že mu něco chybí.
Tolik zhruba k mému rozpoložení. Děti jsou naštěstí zdravé, únavou zdaleka netrpí, Š vstává dokonce dřív než všichni ostatní, aby si mohl bez vyrušování vychutnávat svoje Naštvané ptáky a když se pak odváží přece jen někdo vstát a navrhnout mu odchod do školy, tak se pro změnu v naštvaného ptáka mění on.
Helenka po stopadesáte hodí lžičku na zem, když dojí, ale pak mi zas pomáhá nazout boty, tak kdo by se na ni zlobil, že?
Zuzanka se marně snaží projíst do váhové kategorie svých sourozenců - tj. 9kg+ v šesti měsících. Dnes jsme byly na vážení a 8,92 kg, čili jen těsně. Zatím zůstává v tabulce pro váhový vývoj dívek lapena, ale možná její den ještě přijde a vyskočí někam nad papír.
Ondra jede v červnu na týden na služební cestu - do Prahy!! Čeho já se ještě nedožiju;-)

Stěhování započato!!

Tímto oznamuji, že proces návratu (do českého) domů, dneska započal. A to tím, že jsem prodala židli. A to ani ne tak kvůli stěhování, ale protože jsem potřebovala místo na miminko, které se snažím naučit otáčet se na břicho (už tam má tu deku měsíc a nic!). Chtěla jsem prodat i stůl, který pozbyl svůj účel (pracovala jsem na něm) a bez židle už u něj není tak komfortní posezení, ale ukázalo se, že obstojně drží knihovnu, která se jinak dost viklá. A když jsem si představila, jak mi to pracně vyrobené miminko zavalí nějaká blbá knihovna, rozhodla jsem se, že stolu ještě ponechám nějaký ten měsíc v naší skvělé společnosti (navíc se na něj vejde spoustu věcí počínaje lepidlem, přes papírový dvouplošník, diář, vlaječky, plastovým mečem konče(?)).

Tak teď se ještě zbavit těch stopadesáti dalších věcí a můžeme jet!

Duben - ještě tam budem

Pranostika se letos plní beze zbytku, chodíme oblíkaní stejně jak v prosinci, jen akorát nejsou za dveřmi Vánoce ale první máj:-/ Chtěli jsme jet kempovat, stejně jako loni touhle dobou, ale v noci hlásí 4°C nad nulou, což není ideální teplota, obzvlášť pro dvě děti mladší tří let, které navíc ani nevlastní spacák. Tak zase musíme, bohužel!, do hotelu...ale aspoň bychom mohli vzít s sebou ešus a uvařit si do něj čaj, aby děti nepřišly úplně zkrátka (a do botiček jim nakapu vodu a bundy vyválím v blátě, aby iluze byla dokonalá).

Jinak se nic moc neděje. Strávili jsme hezký víkend v Legolandu, kdy v sobotu jsme promrzli a v neděli se spálili od sluníčka, Helenka už se mohla svézt i na jiných atrakcích než kolotoč s koníkama a kočárem a Zuzanka celkem překvapivě prospala celou sobotu v kočárku a v neděli se nechala celkem spokojeně tahat v nosítku. To se teda moc nelíbilo obsluze atrakcí, tak mě nutili jí posadit vedle sebe i v minivláčku, co jede rychlostí asi 2 km/h. Štěpánek si to užil pěkně, nebál se nikde a tentokrát se s tátou ani nezasekli na horské dráze. 

Nicméně jeden bloguhodný zážitek máme a odehrál se včera, kdy jsem vypakovala Štěpánka s Helenkou na bazén. Máme ho pět minut chůze, paráda. Oba svlíknout, ještě to jde, plavky máme pod oblečením. Osprchovat se zvládnou, aniž se porvou a voda dobrá, na rozdíl od všech českých bazénů, se kterými jsem měla tu čest, teplá. Tak se tam asi dvacet minut koupem a jucháme a pak si Štěpán nějak divně krkne a za další vteřinu už blije. Tak ho rychle chytnu a táhnu ke břehu a snažím se to blitíčko trochu zachytit, ale je toho přiliš. Mezitím volám na plavčíka, co sedí na věži, že potřebuju pomoct (druhé dítě v kruhu, nemám už ruce nazbyt) a on tam normálně spí! Ne jako mikrospánek, to by ho to první zavolání nutně muselo probudit, ale prostě jako když ho do vody hodí. Nicméně my potřebujem vytáhnout, no vzbudil se laskavě, až když jsem měla obě děti v zásadě na břehu, ale potom aspoň hrál děsně angažovaného. Štěpán dostal vodu (ne že by se jí před tím nenapil dost) a pak už jsem ho táhla do sprch, protože byl zeblitej od hlavy k patě. Děti teda trochu protestovaly, když jsem jim oznámila, že to pro dnešek budeme muset ukončit. Štěpánkovi se sice udělalo líp, ale myslím, že už by ho tam zpátky nikdo ani nechtěl. Nakonec se ukázalo, že bazén museli úplně zavřít (naštěstí zbývalo jen 30 minut do zavíračky), seběhlo se tam asi pět lidí, kteří se vehementně radili jak na dekontaminaci. To už jsem teda viděla jen přes sklo od skříněk, brala jsem rychle věci a mizeli jsme po anglicku (resp. oblíknout, ponožky, tkaničky, čepičky, tj. mizeli jsme dalších 20 minut). Zpět doma za 50 minut, asi rekord na jednu návštěvu bazénu. PS: Plavčík se mě ještě mezitím jednou zeptal, co Š, tak jsem říkala, že dobrý a že se omlouvám, a on, že to je v pořádku, nic se neděje. Asi byl hodně milej, abych na něj nepráskla, že chrápal ve službě:-))

Březen - za kamna vlezem

Momentálně by se kamna hodily, jelikož už 14 dní čekáme, až nám maník z British Gas namontuje topení. Tenhle Paul se mi teda vůbec nelíbí, naposled mě zbuzeroval, že nemá kde zaparkovat (to v Londýně snad nikdo!) a pak vyhamtal v mokrých botách až do ložnice (no dobrá, ten prasklý radiátor JE v ložnici) a vůbec nebyl takovej superslušnej, jak je tu zvykem (aspoň u zaměstnanců různých služeb). Taky se tu dneska zastavil pan Šáh, náš domácí, vzal si nějaký dopisy a stejně jako loni touhle dobou slíbil, že nechá spravit plot a profouknout topení (kvůli tomu zřejmě loni popraskaly 2/3 radiátorů). Že prej až bude hezky...jen jestli to v překladu neznamená něco jako "na svatýho Dyndy".

Jinak února jsem si moc nevšimla, že proběhl, strávili jsme ho ne úplně ve formě. Nejdřív mě zklátila horečka, rýma a bolest v krku, což by samo o sobě nebylo nic zajímavého, ale potom se přidala i vyrážka, tak jsem si vzpomněla na spálu, která se objevila u Štěpánka ve škole a objednala se k doktorovi. Byl to takovej mladej hipster a když jsem mu řekla, že by to mohla být spála, tak pravil, že to není pravděpodobný (dostávaj to nejvíc děti do 10 let). Nicméně si zapsal časovou posloupnost symptomů a dokonce se na tu vyrážku i podíval. No a pak, že se mrkne, jaký nemoci se ještě projevujou vyrážkou a jal se něco studovat na počítači (škoda, že jsem neviděla na obrazovku, možná, že praktikuje to samý, co já: diagnóza podle Googlu:-)). Potom se šel ještě poradit s kolegou a nakonec přišel s tím, že je lepší to léčit než neléčit a že mi napíše antibiotika. Výtěry z krku jsou prý neprůkazný (to se teda klidně mohlo ztratit v překladu, co přesně tím myslel, ale jistý bylo, že ho neudělá). A ještě, že mě nahlásí NHS (jakože spála je vysoce nakažlivá), ale nakonec nikdo nevolal, tak mě asi vyhodnotili jako malé nebezpečí pro lidstvo. Když to zhodnotím zpětně, tak fakt, že to nechytla ani H ani Š, je dost zvláštní, ale na druhou stranu mě pak strašně začly svědit dlaně a celé se svlíkly z kůže, což je typický příznak spály. Ondra plynule navázal bolestí v krku (taková ta, co člověk polyká žiletky), tak šel taky k doktorovi, který ho pobouřil, když mu do krku svítil mobilem...a antibiotika mu nedal, že se prý s tím jeho imunitní vypořádává dobře. Mno tak se vypořádával 14 dní a očividně ne úplně, protože tento týden jsem zas převzala štafetu já (ale zdá se mi, že ten náš streptokok slábne:-)).

Do toho měl Štěpánek prázdniny, které jsme ale strávili víceméně doma v teple, akorát jeden den jsme se vydali všichni čtyři (čili já + 3 děti) autobusem do Caterhamu, do jedné herničky s kavárnou. Cesta proběhla dobře, děti poslušně seděly celých 20 minut na sedačkách. A řidič byl neuvěřitelnej - na zastávce jsem si všimla, že už dva kočárky veze, tak jsem ustoupila, že jako čekám na další a on na mě posunkoval, ať nastoupím, tak já posunkuju nazpět, že už jsou tam dva a on zas ať nastoupím. No tak jsme teda nastoupili, což znamenalo, že kočárek v podstatě přehradil autobus na dvě půlky. Ale lidi byli v pohodě, dokonce mi jedna paní pípla kartou, abych nemusela od dětí k řidiči. No a v herničce jsem byla jak v sedmém nebi, děti si hrály, Z spala, já pila kafe a četla časopis, považte!!:-) 

Další týden Ondra letěl pracovně do USA, i když jsem mu prorokovala, že ho nepustí kontrola, páč měl v pasu na jedný stránce syrský vízum a hned naproti ruský:-)) Ale proběhlo to v pořádku a pěkně se nám tam opálil (Los Angeles) a byl spokojený se setkáním s místním týmem i se školením (takový teambuilding, já bych asi zdrhla hned po zadání).

Nám mezitím přijela babička, která dělala všechny ty nepopulární věci, jako vodit ráno Štěpánka do školy, mýt nádobí a přebalovat pos... Helenku. Byla to pohodička, dokonce jsme zvládly i moc pěkný výlet do galerie Tate Modern. Prošly jsme se po nábřeží a Millenium Bridge, daly si hamburgera na Borough Market. A ačkoliv jsme měly docela málo času, tak to všechno dost neuvěřitelně klaplo - Helenka nechytla hysterák, Zuzanka dostala hlad přesně v té nejvhodnější chvíli a ani jsme nějak zásadně nezabloudily:-)) Nikdo se nepokadil, nepoblil, prostě parádní výlet!

V Londýně

Š jako Puss in Boots na Mezinárodní den knihy

Helenka už nejradši běhá sama

50 odstínů šedi

Myslím, že dnešní nadpis je dokonalý - nejenže mi uměle navýší kliknutí (ne že bych z toho něco měla:-)), ale zároveň dokonale popisuje, co má v nabídce únorové nebe nad jižním Londýnem. Nicméně člověk si zvykne na cokoliv a depresím podléhám překvapivě málo...asi proto, že je vystřídaly záchvaty vzteku, které se mi daří kontrolovat čím dál méně. Když Helenka postopadesáté začne miminu drtit prstíčky přesně ve chvíli, kdy už už usíná, když Štěpánovi, jako každý den poslední rok a půl, připomenu, že když chce někam odejít, je potřeba si obout boty a on se pět minut poté valí po gauči, nebo mi nadává, že jsem mu zapomněla ráno připomenout, že si chtěl vzít bonbon a jestli mu teď (řítíme se do školy) nějaký nedám, tak bude HODNĚ naštvaný.

Čili intenzívní rodičovství pokračuje, akorát Ondra do toho ještě začal zase pracovat (i když teď mi zrovna napsal, že je nějaký unavený, v nenáladě, že by asi šel zase na rodičovskou:-)), takže každodenně nakládám všechny děti do auta nebo na kočárek a vyrážím směr škola. Dnešek je výjimkou, Štěpánka vyzvedne cizí maminka a půjdou si s kamarádem hrát k nim domů - čili vyzvedávám až večer. Mezitím tu Helenka usnula (podruhé tento týden, bohužel jediným důvodem je zvýšená teplota:-() a miminko taky dost bojuje s tíží víček, takže klídek, pohoda, kafíko a to člověka nerozhází ani ten marast za oknem (matkám na mateřské stačí ke štěstí málo, ne?)

K těm cestám do školy - po devíti (dobrá, po řekněme jedenácti) měsících si znovu užívám volnosti pohybu, kdy mě neomezuje ani plovoucí žaludek ani náhle nabyté kilogramy rozeseté různě po těle a tak se snažím chodit do školy pěšky. Bohužel tedy i část dětí musí jít pěšky, což jim až do dnešního rána nevadilo (aspoň se domnívám, že to měl být smysl Štěpánkova ranního monologu), a část se veze v kočárku a na stupátku. Helenčino prvotní nadšení ze stupátka brzy ochladlo a v současné době na něm vydrží tak 10 minut v kuse. Pak dá jednu nohu na chodník a třením se snaží celý kolos zastavit. Někdy si všimnu, až když má obě nohy zapletené mezi kolečky:-) Cesta do školy je většinou časově omezena na 30 minut +- 3,5 minuty, takže ji nutím ke stání na stupátku dost razantně - někdy pomůže příslib sladkostí, nebo to, že může mámě na ruce "vařit kašičku" nebo že musíme dohonit pána s pejskem, aby si ho mohla prohlédnout (pejska!). Někdy ji ale holt musím na stupínek, mírně řečeno, vysadit a to se neobejde bez řevu, takže jen doufám, že mě někdo z těch, které potkáváme každé ráno, neudá za týrání dětí. 

Cesta ze školy je naopak časově neomezena, takže toho Helenka využívá a já se sebezdokonaluji v trpělivosti. Protože co je pomalejší než dvouleté dítě? Dvouleté dítě tlačící dvacetikilový kočár! Naštěstí Zuzanka buď spí, nebo nespí, ale mlčí.

Cesty autem nejsou vzhledem k dopravní situaci a nutnosti parkovat 10 minut chůze od školy o moc rychlejší, ale když člověk děti pevně připoutá, rozdá jim všem "ťikťaky", pustí Macha a Šebestovou a ztěžka dosedne za volant, cítí najednou takový zvláštní klid v duši:-) Problém na kterém momentálně pracuji, je posloupnost, s jakou vyndavat děti z auta tak, aby žádné nebylo sraženo nebo samo nevběhlo vstříc kolemjedoucímu autu. Myslím, že problémy s nakládkou řeší vícero dojíždějících matek, jako např. včera jedna, co parkovala přede mnou, sice naložila všechny děti do auta, ale koloběžku s deštníkem nechala venku a odjížděla do dáli (podařilo se mi ji upozornit).

Pokud se o všední den občas objeví slunce, tak o víkend bezpečně prší, čili výlety jsou hodně omezené. Nicméně podařilo se nám nedávno absolvovat cestu do Docklands Museum, které se nachází ve čtvrti Docklands, což je moderní čtvrť vzrostlá z původních doků, které fungovaly od dob Říma až do zhruba 60.-70. let 20. století, kdy přestaly vyhovovat novému způsobu dopravy zboží (v kontejnerech na větších plavidlech). S novým přírůstkem vzrostla (neúměrně) i časová náročnost takového podniku - v muzeu jsme strávili hodinu, aniž bychom cokoliv viděli, pouze obslužnými činnostmi, jako je kojení, přebalování, nákup pití apod. Ale dětem se sbírky docela líbily, nejvíc asi ukázka podzemního krytu z 2. světové války, kde byl kufřík s dobovými hračkami a stůl, který sehrál jakousi roli v britském zákonu proti otroctví a na který se Helenka snažila stůj co stůj vyšplhat. Jo a taky výtah pro invalidy byl dost dobrej! Cestou zpátky se Ondrovi při nastupování do vlaku podařilo urvat kolečko od stupátka. Naštěstí pod vlakem skončilo jen kolečko (a ne třeba bota nebo celé dítě), které nám nakonec vyndal drážní zřízenec takovým chňapákem.  No a taky ještě jedna podstatná věc: Štěpánek omezil své "pročmusímejetzasenavýletjánikamnechcivyjstenamězlý" projevy na minimum, takže to byl příjemný výlet. Bohužel jsem Š namluvila, že park se světelnou instalací (stylizované kytky a tak), je kouzelný les a že když si bude něco přát, tak se mu to splní. Načež jsem celý následující týden poslouchala o tom, že on si teda přál lego a kdyže ho teda dostane. Moje odpověď, že až ho bude nejvíc potřebovat jen rozvířila další smršť dotazů a stížností...takže pro příště, víc myslet a míň mluvit;-)

PS: Děvčátka už spí obě, tak přemýšlím, jak si tuhle idylu prodloužit. Štěpána by asi u Williama přes noc ubytovali, ale ten zaplacený nákup v Tesku by asi propad:-/