Hledání domova, IV. a poslední část

Máme klíče!
Mohlo by se to zdát jako přelomové vítězství, ale kromě klíčů vlastně nemáme vůbec nic (a to ani tento bod není tak jednoznačný, protože na zahradu se zatím můžeme koukat skrz zamčené dveře, od kterých klíč nemáme!).
Dnes (vlastně včera už) jsme byli v Purley, zjistili, že pračka i lednička jsou na místě, jen ty koberce, co domácí (Mr. Shah) slíbil vyčistit, zatím nevoní po rozkvetlé louce. V pondělí teprve dostaneme k odsouhlasení seznam věcí ("inventory" - to jsem teda pochopila asi až na potřetí, paní realiťačka to úplně jako in-ven-to-ry nevyslovovala:-)), naše krabice si zatím vesele hnijou někde ve skladu, auto reziví v Horshamu, takže první, co k nám asi dorazí, bude internet....ale na druhou stranu, co víc vlastně člověk potřebuje k životu?....No možná ještě Tesco, a to místní je opravdu velké! Tolik závěr s téměř filozofickým přesahem a nyní nechme mluvit obrazy, které jsou leckdy k realitě dost milostivé:

kuchyně

obývák

jídelní kout

 

 

zahrada za dveřma

Exkurze v Googlu

Ondra splnil, co měl mezi úkoly pro tento měsíc a pozval nás na své pracoviště. Vzhledem k náročnému pochodu, při němž notabene ještě matka zabloudila a Štěpánek se rozhodl umřít hlady hned na místě, se rovnou zamířilo do jídelny. Ta byla vcelku ještě normální, pominu-li lampičku na hlavě plastového koně v životní velikosti. Dostali jsme všichni oběd (jedině jídlo pro batolata není na menu) a odnesli si dezerty do již zmiňovaného "coffee labu". Kromě několika druhů kávy je k dispozici celý arzenál nástrojů k její výrobě - french pressem počínaje a vakuum potem (domnívám se:-)) konče, klasický kávovar tu mají z boku průhledný (asi aby to připomínalo tu laboratoř z názvu). K tomu si z ledničky vytáhnete vodu a jdete si sednou na lehátko, nebo do loďky, nebo se natáhnete rovnou na karimatku.

Dojem parku tu dotváří umělá tráva a stromky. Divím se, že tady vůbec někdo taky pracuje! Jinak víceméně všechno, co se člověk dočte o kancelářích Googlu, je pravda - mají místnost s hudebními nástroji, místnost, kde si lze zahrát kulečník, případně se rozvalit na polštáře a zahrát si počítačovou hru, taky jsme viděli uříznutej "double decker", kdyby náhodou se někomu nechtělo jen tak sedět někde u obyčejnýho stolu, může si jít sednout do autobusu. Tu zrcadla na stěnách, tu barevnýma fixkama počmárané černé zdi, výstavka z disket...místama trochu dětinské, chtělo by se říct, ale rozhodně ne fádní. Je na tom dost vidět, že se snaží vytvořit maximálně pohodlné prostředí pro tvůrčí práci - ať už jste zvyklí pracovat v open-space nebo se potřebujete soustředit někde v naprostém tichu (na to mají takové minikabinky:-)). A když prostě řešení nepřichází, jdete někam vyvenčit mozek a cestou zpátky při pohledu na závěs z oranžových rybek ten brilantní nápad prostě naskočí. Fotit se nic moc nedalo a navíc tento text ještě prošel cenzurou, páč hafo věcí je tajných (tak tajných, že pro jistotu na domě nemají ani ceduli!).

Jen hlupák si přeje čaj cestovatelů

Touhle větou mě ráno přivítal syn, neodtrhávaje oči od telefonu, na kterém mu běží Ninjago, zdroj obveselení i studnice moudrosti, jak vidno. Dokážu ocenit absurdity všedního dne, jen houšť.
Byla tu za námi naše oblíbená letuška, večer si napsala o adresu a odpolednu už seděla na gauči, jela hodinu a půl z Heathrow a o půlnoci nazpět a nemrkla okem (dalo se to tušit: už v deseti si sama uměla ohřát párek). Obdivuji jí a bojím se, že už se nikdy nenechá spoutat hranicemi jednoho státu.

Helenka též rozšiřuje své hranice, jeji bratr se musel opevnit, aby mu nesnědla všechno lego - bohužel víc než to lego ho momentálně baví opevňování, což zahrnuje i skákání po polštářích a po gauči, což zahrnuje pády na nejrůznější části těla.

Postele (pokoje) rozdělené na dva suverénní státy...

A další z absurdit všedního dne: z televize zmizely všechny stanice BBC, čili když si chceme pustit zprávy večer, tak jedině na Al Jazeera...:-)

PS: Zaplatili jsme rezervační poplatek na dům v Purley, čili teď si nás budou ještě prověřovat, pak zaplatíme 2 nájmy a poplatek realitce a potom s trochou štěstí dostanem klíče (do toho izolepou přelepeného zámku)

Hledání domova III.

V sobotu odpoledne jsme odjeli vlakem do Purley, kde jsme se rozhodli bydlet. Ondra ten dům už viděl, já ještě ne, což mělo za následek drobné chvění kolem žaludku, co že to bude za místo. Ale dobrý! Není to ideální, úžasný, nepřekonatelný (to už jedno takový bydlení máme), je to dobrej kompromis všeho, co jsme si představovali. Místo pračky a ledničky zatím zeje v lince díra a zámek na hlavních dveřích je celej zalepenej izolepou, ale do domu vede jen asi 6 schodů, má to zahrádku, kde dokonce roste i tráva, do ložnic se vejde manželská postel a ještě na každé straně zbyde víc jak třicet cenťáků, co se uvaří v kuchyni není třeba nosit přes chodbu někam, kde je možný si to vsedě sníst a má to dokonce 2 krby! Pravda, elektrické, ale s trochou štěstí budou vevnitř plameny aspoň oranžově svítit. Zvenku to není právě viktoriánská fasáda, co by kolemjdoucího zaujalo...řekněme, že je to velmi autentický anglický řadový domek, aneb "takhle ti skuteční Angličani žijou" (nebo minimálně střední třída arabských nebo jihoamerických přistěhovalců:-)).
Purley má 72 000 obyvatel (to číslo je nám povědomé, že?), centrum sestává z asi 3 ulic plných obchodů, z čehož odhadem 1/3 jsou holiči a 1/3 realitní kanceláře. Kousek je i bazén a Tesco, čili je to dobrý místo, pokud člověk nerad žije u čtyřproudové dálnice a zároveň sice ve výstavní čtvrti, odkud je to ale dvě míle kamkoliv "mezi lidi". Jo a výhoda z největších, máme to (budeme to mít) asi 3 minuty na nádraží a tamodtud je to vlakem 25-30 min. na nádraží Victoria, což je v podstatě střed světa (aspoň já to tak vnímám dle množství lidí, které se tam okolo hemží a také dle nevýslovné hrdosti s jakou říká ampliónová paní v metru: "This is Victoria":-) A taky tam poblíž pracuje Ondra). A ano, koleje vedou přímo za zahrádkou a ne, vlaky nemají v noci přestávku (možná by i měly, kdyby to nebyla trasa, co vede přes letiště Gatwick).
Takže abych se vrátila na začátek: přijeli jsme do Purley, já se teda podívala, kam že se to mám nastěhovat a pak jsme měli schůzku s majitelem, který se s námi chtěl seznámit, aby věděl, co jsme zač. Myslím, že jsme se mu dost líbili (aspoň teda tvrdil, že chce tam mít rodinu), zato on se teda vůbec nelíbil nám a zvažujeme jestli nezahájit kontraakci a jak si on bude proklepávat nás, tak si proklepnout i jeho. Čekala jsem nějakého Angličana v obleku s telefonem u ucha jak zrovna jde z nějakého bussinessu a on přišel Pákistánec (Ind?), u ucha neměl lautr nic, místo obleku nějaký tepláky a v teniskách díru! A začal říkat něco o tom, že nám tam tu pračku dát nemůže nebo co. Pak se s ním ten realiťak začal bavit, patrně urdsky, což jsem si právě vygůglila za předpokladu, že to byli Pákistánci. No, na chvíli si člověk připadal jak v jiné části světa. Nakonec teda, že spotřebiče budou a v úterý (zítra je svátek) by se to mělo zase pohnout kupředu. A já zjišťuju, že přece jen jisté hluboko zakořeněné předsudky v sobě mám, protože jsem se nemohla ubránit jistému pohoršení z toho, že si nás bude takovej barevnej chlapík v teplákách prověřovat, jestli jsme dost dobrý bydlet v jeho(!?) domě. A tu směsku lidí, kterou člověk potká v centru Londýna....jsme u nás pramálo zvyklí na kulturní diverzitu. Přijde mi to až legrační, tuhle jsme stáli u stánku na kafe, před náma dvě Arabky, jedna se ptala cosi chlapíka za náma, což byl Rus a ten, co to kafe dělal měl taky silný, blíže neidentifikovatelný akcent. Nebo v busu, přistoupí černoška, něco zběsile mele arabsky do telefonu, vedle sedí šikmooká paní se stejně šikmookým dítětem a za náma se baví dva španělsky. Čili když potkáte bílýho rodilýho Brita je to spíš výjimka. Nicméně už mám i takových setkání vícero. Např. všichni realiťáci ze středy + rodinka z Leedsu, co se jim hrozně líbila Helenka + postarší pár, co hledal Nine Elm Street.
Poslední socio-ekonomický postřeh z posledních dnů: byty bez schodů se nepronajímají, ty se kupujou a majitelé v nich sedí a nehnou se a pronajímají jen ty, co otevřete dveře a bez dalšího varování už stojíte na schodech, nemáte si kam odložit boty, kabát, kočárek, nákup a mají nejlépe ještě dva tři schůdky mezi obývákem a kuchyní. Ty slušnější to mají taky, že ty schody nejdřív vylezete a pak teprve otevřete dveře, ale prostě schody jsou všude a výtahy nikde! (Je to asi daný těma všudypřítomnýma řadovkama, je tam prostě jeden byt dole a jeden nahoře) A samozřejmě čím schodiště užší, tím lepší, to asi nemusím zdůrazňovat...

Sliby se maj plnit

Štěpís v ráji

Vědoma si všech včera ve stresu vyslovených slibů, jsem už od rána pouštěla synátorovi seriály Lego Ninjago a Legendy Chima (hrajou tam místo lidí legáčci) a odpoledne absolvovala s dětmi cestu přes půl Londýna (no dobrá, možná 1/10) do nákupního střediska, kde sídlí ten největší obchod s legem v Anglii. Pokud by se někomu náhodou zdálo, že je někdo z naší rodiny na legu závislý, tak skutečně není daleko od pravdy...V obchodě měli všechno od opovrhovaných Lego Friends (růžové, čili pro holky!), přes všechny výše uvedené roboto-ninjo-samurajské příšery až po modely Minicoopera a  řadu Architects (šikmá věž v Pise nebo Opera v Sydney). A výbornou vychytávku - obrazovku před kterou se postavilo dítě s krabicí, nějaký skener ji načetl a kromě obrazu dítěte s krabicí se na obrazovce objevil už rovnou postavený dotyčný model, třeba vrtulník, který mu začal lítat kolem hlavy.

Štěpánek si nakonec vybral (k svátku, který jsem mu přeurčila na ten Helenin) lesnické auto hned se dvěma kmeny k opracování! Celou cestu zpět (= 40 min busem) se s krabicí mazlil a tvrdě odháněl sestru, která se mu jí snažila ohlodat. A vzhledem k tomu, že ještě následoval třicetiminutový pochod na tu správnou stranu Temže a dorazili jsme až v sedm, tak toho moc postavit nestihl a to znamená spoustu zábavy ještě na další den (aspoň půl, plíííís!!!).

PS: S bydlením se to nějak protahuje, majitel, co nás chtěl vidět má čas až v sobotu, tak možná ještě stihnem prohlídku jednoho "holuba na střeše". Aspoň prý máme karty k účtu (velmi mě potěšilo množné číslo, které Ondra použil, když mě o tom informoval).

Hledání domova II.

Dnes proběhlo další kolo odložené akce "home searchingu" s asistencí realitního makléře Marka. Ráno vůbec začalo zajímavě, když se ukázalo, že crčení ozývající se z chodby není sprchující se soused, ale voda bezostyšně crčící ze stropu (dala jsem pod to inciativně kyblík, ale už to moc nezachránilo). Přivolaní recepční přiběhli hned a za mocného "shit, shit!" se jali situaci řešit. Další super akce proběhla zanedlouho, kdy jsem se s dětmi, kočárkem a dvěma autosedačkami vykýblovala před barák, kde jsme měli čekat na Marka. Zastavit v té čtyřproudovce, co teče kolem, chce fakt pevné nervy, dal to až na podruhé, ale stále se tvářil, že je všechno perfect (vlastně často používal do telefonu "fantastic"). Překvapivě mu to vydrželo i poté, co Helenka brečele a Štěpán mu řval do ucha: "Kocoure, mňamňoure" a dokonce nehnul ani brvou, když jsem na zadním sedadle přebalovala totálně pos... Heluš. Děti prý ještě nemá a ty naše chválil, jak jsou hodné.

Viděli jsme celkem deset nemovitostí, což zahrnovalo 10x nástup a výstup do auta (mínus asi 3x, kdy Helenka spala, tak jsme ji tam nechali) a ještě dvakrát kvůli obědu a přestávce na hřišti. Štěpánek se někdy po čtvrté prohlídce začal pekelně nudit, takže jsem mu musela naslibovat bonbóny a výlet do obrovského obchodu plného lega a stejně pak do ticha pronesl odevzdaně: "Jestli tady nebudeme mít žádný kamarády, ani žádný babičky a děděčky....tak to teda nevydržím do Vánoc!."
 Odjížděli jsme 9:15 a vrátili se 16:30 a stejně se nenašlo nic, co by mě oslnilo. Všude byl nějaký problém - pokud už to byla dobrá cena a hezký byt, tak špatné dojíždění a když už krásný nový byt, kterému bych odpustila i těch milión schodů, tak zas drahý (ve Wimbledonu...prý se tam nechá byt výhodně pronajmout na 14 dní, kdy se koná tenisový turnaj:-)).
Takže jsme se nakonec rozhodli pro dům v Purley, který Ondra viděl na vlastní pěst v pondělí. Majitel nás chce ještě vidět, tak doufejme, že to bude láska na první pohled:-) Zatím to nechci zakřiknout (a taky už se mi chce spát:-)), takže ho víc popíšu, až bude ruka v rukávě.

PS: Večer jsme se tu přetahovali o googlí 3D brýle, které Ondra nafasoval, jsou vyrobené z lepenky a je to legrace! Tak kdo přijede, tak si je může vyzkoušet:-)

Helena

Helenka měla dneska svátek, pročež jsem se rozhodla, že jí koupím něco na sebe a zároveň se zbavím tiku v oku, protože jsem už aspoň týden nic pořádného nenakupovala (jídlo se samozřejmě nepočítá a plínky jsou chabá náplast). Mnooo, musím říct, že dnešní zážitek mě z touhy po nakupování vyléčil aspoň na měsíc! Neznalá místních poměrů jsem se vydala s dětmi na Oxford Street, kde se ukázalo, že sídlí snad všechny hadrové řetězce světa a minimálně půlka toho světa se je tam vydala v pondělí ve tři nakupovat. Zatáhla jsem nebohé děti do Primarku, kde jsme bojovali mezi regály o holý život. Helence v kočárku ušlapání naštěstí nehrozilo a Štěpánka jsem křečovitě svírala, páč tam se ztratit, tak ho najdou až po inventuře. Oblečení naházené na zem, rej lidí všech barev pleti, fronty na desetipřepážkové pokladny, prostě peklo! Štěpánek za odměnu měl jít do hračkářství, ale našli jsme jen jedno - cestou kolem banky, která měla ve zdi 5 bankomatů a u všech stáli lidi - ale takové trapné Walt Disney. Cesta metrem nazpátek taky vydatná, ale byla jsem na sebe pyšná, když jsme se nakonec vynořili přímo pod Big Benem. Štěpánek pak šel s Ondrou na vytoužené "strašidelné muzeum" - London Dungeon: Rozparovač, Sweeney Tod a podobná čeládka a já s Heluš domů (a zmokli jsme, to už tu dlouho nebylo:-)).

Abych nezapomněla, naše domácnost je již na cestě, a to díky obětavé babičce Pleteňácké, která dohlížela na práci stěhováků, hledala zapomenuté artefakty a ještě přitom stihla ostříhat meruňku!

A zde u příležitosti svátku naší nejmladší uvádím výstavu fotografií inspirovanou zvětšujícím se rádiem malé plazivky s názvem Helena a její prostor: