50 odstínů šedi

Myslím, že dnešní nadpis je dokonalý - nejenže mi uměle navýší kliknutí (ne že bych z toho něco měla:-)), ale zároveň dokonale popisuje, co má v nabídce únorové nebe nad jižním Londýnem. Nicméně člověk si zvykne na cokoliv a depresím podléhám překvapivě málo...asi proto, že je vystřídaly záchvaty vzteku, které se mi daří kontrolovat čím dál méně. Když Helenka postopadesáté začne miminu drtit prstíčky přesně ve chvíli, kdy už už usíná, když Štěpánovi, jako každý den poslední rok a půl, připomenu, že když chce někam odejít, je potřeba si obout boty a on se pět minut poté valí po gauči, nebo mi nadává, že jsem mu zapomněla ráno připomenout, že si chtěl vzít bonbon a jestli mu teď (řítíme se do školy) nějaký nedám, tak bude HODNĚ naštvaný.

Čili intenzívní rodičovství pokračuje, akorát Ondra do toho ještě začal zase pracovat (i když teď mi zrovna napsal, že je nějaký unavený, v nenáladě, že by asi šel zase na rodičovskou:-)), takže každodenně nakládám všechny děti do auta nebo na kočárek a vyrážím směr škola. Dnešek je výjimkou, Štěpánka vyzvedne cizí maminka a půjdou si s kamarádem hrát k nim domů - čili vyzvedávám až večer. Mezitím tu Helenka usnula (podruhé tento týden, bohužel jediným důvodem je zvýšená teplota:-() a miminko taky dost bojuje s tíží víček, takže klídek, pohoda, kafíko a to člověka nerozhází ani ten marast za oknem (matkám na mateřské stačí ke štěstí málo, ne?)

K těm cestám do školy - po devíti (dobrá, po řekněme jedenácti) měsících si znovu užívám volnosti pohybu, kdy mě neomezuje ani plovoucí žaludek ani náhle nabyté kilogramy rozeseté různě po těle a tak se snažím chodit do školy pěšky. Bohužel tedy i část dětí musí jít pěšky, což jim až do dnešního rána nevadilo (aspoň se domnívám, že to měl být smysl Štěpánkova ranního monologu), a část se veze v kočárku a na stupátku. Helenčino prvotní nadšení ze stupátka brzy ochladlo a v současné době na něm vydrží tak 10 minut v kuse. Pak dá jednu nohu na chodník a třením se snaží celý kolos zastavit. Někdy si všimnu, až když má obě nohy zapletené mezi kolečky:-) Cesta do školy je většinou časově omezena na 30 minut +- 3,5 minuty, takže ji nutím ke stání na stupátku dost razantně - někdy pomůže příslib sladkostí, nebo to, že může mámě na ruce "vařit kašičku" nebo že musíme dohonit pána s pejskem, aby si ho mohla prohlédnout (pejska!). Někdy ji ale holt musím na stupínek, mírně řečeno, vysadit a to se neobejde bez řevu, takže jen doufám, že mě někdo z těch, které potkáváme každé ráno, neudá za týrání dětí. 

Cesta ze školy je naopak časově neomezena, takže toho Helenka využívá a já se sebezdokonaluji v trpělivosti. Protože co je pomalejší než dvouleté dítě? Dvouleté dítě tlačící dvacetikilový kočár! Naštěstí Zuzanka buď spí, nebo nespí, ale mlčí.

Cesty autem nejsou vzhledem k dopravní situaci a nutnosti parkovat 10 minut chůze od školy o moc rychlejší, ale když člověk děti pevně připoutá, rozdá jim všem "ťikťaky", pustí Macha a Šebestovou a ztěžka dosedne za volant, cítí najednou takový zvláštní klid v duši:-) Problém na kterém momentálně pracuji, je posloupnost, s jakou vyndavat děti z auta tak, aby žádné nebylo sraženo nebo samo nevběhlo vstříc kolemjedoucímu autu. Myslím, že problémy s nakládkou řeší vícero dojíždějících matek, jako např. včera jedna, co parkovala přede mnou, sice naložila všechny děti do auta, ale koloběžku s deštníkem nechala venku a odjížděla do dáli (podařilo se mi ji upozornit).

Pokud se o všední den občas objeví slunce, tak o víkend bezpečně prší, čili výlety jsou hodně omezené. Nicméně podařilo se nám nedávno absolvovat cestu do Docklands Museum, které se nachází ve čtvrti Docklands, což je moderní čtvrť vzrostlá z původních doků, které fungovaly od dob Říma až do zhruba 60.-70. let 20. století, kdy přestaly vyhovovat novému způsobu dopravy zboží (v kontejnerech na větších plavidlech). S novým přírůstkem vzrostla (neúměrně) i časová náročnost takového podniku - v muzeu jsme strávili hodinu, aniž bychom cokoliv viděli, pouze obslužnými činnostmi, jako je kojení, přebalování, nákup pití apod. Ale dětem se sbírky docela líbily, nejvíc asi ukázka podzemního krytu z 2. světové války, kde byl kufřík s dobovými hračkami a stůl, který sehrál jakousi roli v britském zákonu proti otroctví a na který se Helenka snažila stůj co stůj vyšplhat. Jo a taky výtah pro invalidy byl dost dobrej! Cestou zpátky se Ondrovi při nastupování do vlaku podařilo urvat kolečko od stupátka. Naštěstí pod vlakem skončilo jen kolečko (a ne třeba bota nebo celé dítě), které nám nakonec vyndal drážní zřízenec takovým chňapákem.  No a taky ještě jedna podstatná věc: Štěpánek omezil své "pročmusímejetzasenavýletjánikamnechcivyjstenamězlý" projevy na minimum, takže to byl příjemný výlet. Bohužel jsem Š namluvila, že park se světelnou instalací (stylizované kytky a tak), je kouzelný les a že když si bude něco přát, tak se mu to splní. Načež jsem celý následující týden poslouchala o tom, že on si teda přál lego a kdyže ho teda dostane. Moje odpověď, že až ho bude nejvíc potřebovat jen rozvířila další smršť dotazů a stížností...takže pro příště, víc myslet a míň mluvit;-)

PS: Děvčátka už spí obě, tak přemýšlím, jak si tuhle idylu prodloužit. Štěpána by asi u Williama přes noc ubytovali, ale ten zaplacený nákup v Tesku by asi propad:-/

4+1

Shodou okolností popisuje proporce našeho momentálního obydlí i proporce naší nově rozšířené rodiny. Zuzance byly včera 4 týdny a my stále hledáme postupy a rutiny, jak zajistit hladký chod tadytoho "rodinného byznysu". Ondra má taktéž rodičovskou dovolenou (až do Vánoc), což situaci poměrně usnadňuje zejména při vodění Štepána do školy (ten jediný z nás každý den někam musí) a jiných aktivitách, kdy není třeba vypravit zbytečné množství dětí, vezme se zkrátka jen to, kterého se akce bezprostředně týká a ty další zůstanou doma se zbylým rodičem. Trošku problém nastává, když zbylý rodič (jako např. já včera) trpí nějakou chorobou (např. úporným průjmem) a je upoután na lůžko (případně na jiné místo v domě), čímž se stává nejenže nepoužitelným v kategorii rodič, ale navíc se ještě přesune do kategorie dítě, protože na zbylého rodiče klade požadavky. 

Nejobtížnější částí dne je večer, kdy je potřeba děti pokud možno umýt, převlíct a uspat v méně než 2 hodinách. Jinak celodenně tvrdě spící Zuzanka se probudí přesně ve chvíli, kdy jdu koupat Helenku, ta odmítá usnout při rozsvíceném světle, což naopak vyžaduje Štěpán, čili sladit všechny jejich potřeby dá fušku. Za ty čtyři týdny jsme ovšem nabyli jistých zkušeností, jako např. že není dobrý nápad H v pyžamku nechat koukat na Z, jak se koupe, protože první jmenovaná v nejbližším nestřeženém okamžiku převrhne vaničku (naštěstí ještě bez dítěte) na koberec a sebe, samozřejmě. Ona je vůbec poslední dobou taková expertka - tuhle o půlnoci se poblila, seděla v postýlce, hleděla na to dílo a když jsme vešli, tak prohlásila: "fuj" a potom asi půl hodiny opakovala: "Elinka pobíla". A když se mi podařilo za dva dny konečně vyprat a usušit veškeré lůžkoviny, tak se poblila pro velký úspěch znovu! Ale jinak je to docela pohoda, jen ve velmi výjimečných případech řvou více jak 2/3 dětí a dokonce jsme, myslím celkem úspěšně, absolvovali společný výlet do Winter Wonderlandu v Hyde Parku (myslím, že jsem o tom psala loni - vánoční trhy křížené s Matějskou poutí). Nechali jsme tam letos o dost víc peněz, protože Štěpánek se přestal tolik bát výšek a i Helenka se začala dožadovat nějaké pouťové zábavy (v jejím případě ale zůstalo jen u labutí, co se houpaly a jezdily dokola). Já jsem po nucené přestávce způsobené těhotenstvím zatoužila taky po nějakém adrenalinu, ale hořce jsem litovala, protože jsem několik dlouhých vteřin myslela, že umřu (z toho přetížení a následného stavu beztíže) a hned potom jsem myslela i na chudáka dítě. Dítě ovšem vypadalo o dost zdravěji než já a pravilo, že dobrý!

Též jsem měla možnost zmapovat, jak se vyvíjí schopnosti matky, pokud jde o různé činnosti u kojení. U prvního dítěte je třeba si sednout do křesla, vypodložit polštáři a pak důležitě kojit - maximálně se zvládne zapnout telka. U druhého dítěte už je třeba trochu pokročit, čili kromě zapnutí telky už  se čte staršímu dítěti kniha, případně píše mail (zatím jednoruč) a na polštáře už se kašle. Při třetím dítěti už se nesedá jen do křesla, ale kamkoliv, kde se zrovna pohybuje n-1. dítě, které je potřeba dozorovat a kromě čtení a psaní mailů už se druhou rukou nalévá mlíko (z kanystru o 4 pintách to jde dost blbě!!), vysazuje dítě na záchod (aby ho po deseti minutách neúspěchu zase sundal), přebaluje, oblíká (zatím jsem v tréninku) a ty polštáře uklízí z podlahy, aby o ně náhodou někdo nezakopl;-)

Pokud jde o vztah mezi sourozenci, zatím to vypadá tak, že Štěpánek si mimina nevšímá, pokud ho neruší zvukovými projevy (tj. řevem nebo škytáním) a Helenka miminko miluje a doslova by ho láskou sežrala. To se projevuje tak, že kdykoliv mimi spí, tak H do něj začne šťourat a pokračuje tak dlouho, než mimi začne plakat, což mi běží důležitě oznámit. A pokud se mimi kojí, tak není lepší metody, jak projevit svoji lásku, než miminku masírovat hlavu! Nicméně to všechno dělá s tak neskrývaným nadšením nad tou živou panenkou, že není možný se na ni zlobit...

Tak tak nějak to tu momentálně vypadá, naše intenzivní fáze rodičovství, a je to pěkný (a hlavně si nekazit výhled kusy svršků, lega, papírů a pastelek, co se tu neustále všude možně válej a já mám pocit, že už v životě nepřestanou).

Už je to tady, II. část

Na poporodním oddělení neměli volnou postel, tak jsem zůstala na porodním sále, Zuzanka spala a mě dokonce našli s obědem, což bylo velmi příjemné. Paní na mě vyrukovala s jídelním lístkem, ať si jako vyberu, tak jsem hnedka podezřívavě hledala ceny, jestli náhodou nejde o nějakou externí pracovnici místního bufetu, ale objevila jsem logo NHS a ceny žádné, tak mi došlo, že ten porod asi bude přece jen all inclusive (jen piňa colada nebyla k nalezení).
Kolem šesté mě přeci jen přesunuli na "Hope Ward", kde ve velké místnosti bylo šest postelí s křeslama a stolečkem, oddělené plentama. Porodní asistentka se se mnou obřadně rozloučila, že prý "good job" a šla. Tak jsme si se Zuzankou udělali pohodlí, přišla se na nás podívat i nějaká grupa černošek, z nichž nejmladší se asi rozbíhal porod a ostatní z toho měli dobrou party. Pak tam byla nějaká rodinka už patrně taky s miminem, ale ti měli s sebou ještě asi dvouletého sourozence, který vytrvale ječel, což mi teda přišlo už drobet obtěžující, vzhledem k tomu, že bylo asi půl devátý večer. No a Zuza se rozhodla, že jim to všem vynahradí a tak kolem desáté začla ječet a očividně si chtěla potrénovat pličky, protože nic nezabíralo. Po jedenácté přišli sestry, že by mě jako rády přestěhovaly vedle (=dál od sesterny), že tady je víc těhotných a tam víc miminek a že ...ehmm..si můžou spolu hrát (myšleno ječet unisono)! Tak jsme šly a Zuzanka chvíli spala, pak se kojila, pak brečela, pak se kojila a takhle asi 1,5 hodiny dokola, pak přišla sestra a s vážnou tváří na mě, co budu s tím miminkem dělat. Tak jí říkám, že nevím, ale že jsem otevřená jakýmkoliv návrhům...už nevím přesně, ale myslím, že nenavrhla nic. Pak ale přišla jiná, že by jí udělala pevné balení, tak si přinesla zavinovačku, šup šup, pohoupala a a Zuza zmlkla. Asi na deset minut....
Druhý den ráno moje naděje (24 hodin jsme musely zůstat na pozorování kvůli těm zpackaným antibiotikům), že nás pustí, smetla sestra s tím, že našli v mojí krvi protilátky a tudíž je potřeba udělat test i miminku a že přijde dětský doktor a udělá to "in a couple of hours", což znamenalo asi osm hodin. Ale v zásadě to byl celkem přesný údaj, protože se ukázalo, že další oblíbená časová jednotka je "in a minute", což znamená hodiny čtyři. Takže tedy dětská doktorka odpoledne dorazila a že jde kvůli tomu dýchání...to jsem teda přesně nevěděla, co má na mysli, tak jí povídám, že prý potřebuje test na krevní skupinu a to zase pro změnu nevěděla ona. Tak jsme se navzájem poučili, co moje dítě momentálně potřebuje, odebrala krev, zkontrolovala dýchání a konečně už zase večeře!

Noc probíhala podobně, dítě se tvářilo, že mlíko neteče a že je potřeba mi ho vysát z morku kostí a to je teba opakovat každých 15 minut. Nakonec ale přece jen usnula a vzbudila nás až kolem osmé další "baby doctor", která přišla znovu Zuzance odebrat krev, protože její kolegyně to večer špatně označila. Když jsem to psala manželovi, odpověděl mi, že radši bič a pryč, než mi odeberou omylem ledvinu...
Když ranní sestra zjistila, že tam zabírám postel už 48 hodin, pravila, že je to "ridiculous" (= směšné) a že to bude ona, kdo nás propustí domů. Tvářila se skutečně, že je to to otázkou její cti, tak jsem zadoufala. Všechny papíry už byly hotové, ale pořád jsme čekali na výsledky testů, mezitím se aspoň Helenka najedla i z mého obědu a dokonce i v rychlosti spolkla banán, který omylem přinesli mně místo sousedce. Zřejmě tu postel už potřebovali, protože sestra se tvářila stejně nervózně jako my, až jsme se nakonec dohodli, že prostě pojedeme domů a kdyby se tam našlo něco důležitého (tušili jsme, že jde o moje staré známé antiE protilátky, kterých se nebojíme), tak nám zavolají a vrátíme se.
Zuzanka se v autě poprvé poblila a Štěpánek se odpoledne nemohl dočkat, až se vzbudíme a on se bude moct jít na sestřičku poprvé podívat. Od té doby jeho nadšení trochu opadlo, ale pořád je na ni hodný (což se nedá tvrdit o jeho druhé sestře). Helenka mimi miluje, ale zatím úplně nerozlišuje mezi ním a jejími plastovými mimi, čili se je bojím nechat byť jen minutu o samotě. Ale když jdu večer do prvního patra a v každém pokoji spí nějaké dítě, je to zkrátka hezké!

Už je to tady!!!

Intenzivní čekání z minulého příspěvku vzalo celkem rychlý konec. V neděli 8.11. jsme vzali děti do zoo, přičemž jeden z nejdůležitějších výběhů byl hrací koutek a kavárna. Hrací koutky tu mají často olbřímí rozměry, jakož i tenhle a Štěpánek byl tak excitován, že s sebou asi půl hodinu tahal i Helenku, aniž si vlastně všiml, že se stará o sestru (což normálně nečiní zrovna rád).

Děti jsme doma uložili ke spánku, podívali se na seriál a den končil před půlnocí tak nějak normálně, i když mi přišlo podivné, že břicho tvrdne i několikrát do hodiny. Usnula jsem asi na patnáct minut, když mě vzbudila bolest, která mě teda dost překvapila a tím víc, že nezůstalo jen u jednoho výskytu. Tak jsem tak ležela a snažila se přesvědčit, že to jsou jen poslíčky, že nebudu ještě rodit...obzvlášť, když babička tu ještě není a já mám na příštích pár dní jiné plány. Ve sprše to pak chvíli vypadalo, že je po všem, ale byl to jen klid před bouří...Ondra už taky nespal, tak jsem ho poslala nafouknout míč, páč vypadal dost nezaměstnaně. Pořád jsem čekala, až se pozvracím, nezlomný to důkaz probíhajícího porodu, ale nic. No a pak už jsme jen přemýšleli, kterou nešťastnou rodinu vzbudíme a nacpeme jim naše, již dříve narozené, děti. Podařilo se nám vydržet s nervama až do 5:15, kdy už mi přišlo, že být vzbuzen není taková tragédie a jala jsem se prozvánět sousedy. Chvilku jim to trvalo, ale nakonec dostáli svému slibu "kdyby kdykoliv cokoliv" a ozvali se. Ondra přenesl spící děti v pyžamech s baťužkem a dobalil i moje dvě zavazadla a mohli jsme vyrazit. Do této osudné noci jsem měla pocit, jak jsou britské silnice hladké, téměř bez poskvrnky, ale v kontrakcích jsem cítila naprosto každý hrbolek a všechny zatáčky měly snad 180°! V duchu jsem si blahopřála k rozhodnutí rodit v nejbližší porodnici (tj. asi 20 minut cesty).

V porodnici do mě sestra vnořila ruku, až jsem měla pocit, že se mi snaží prozkoumat žaludeční vředy a tvářila se neurčitě - že jako nemůže nahmatat hlavičku a že tedy zavolá doktorku, aby udělala ultrazvuk. Přepadl mě iracionální pocit, že moje dítě nemá hlavičku, ale naštěstí doktorka přišla rychle a ukázalo se, že hlavička je na svém místě a dokonce i přibližně tam, kde má být. Pak se ukázalo z testu z moči, že jsem dehydrovaná a že mi tudíž píchnou něco rovnou do žíly. Já bych se asi normálně napila, ale dost na tom trvaly. Do ruky mi tedy sestra narvala supersložitou kanylu s hadičkama a ventilkama a připojila mě na monitor. Asi za hodinu mě zase odpoutaly a poslaly na předporodní oddělení, nebo jak to nazvat (slovo hekárna dost nesnáším:-)) s tím, že přijde někdo mi píchnout ten roztok do kanyly. Dost bezradně jsme tam seděli asi 10 minut (dalších pět postelí v takovým průchoďáku, jedna sprcha na konci chodby), než přišla další sestra, která mi oznámila, že vzhledem k tomu, že rodím, tak mě odvede na porodní sál. To mi přišlo naprosto skvělé, protože není nic horšího než mít 8 hodin kontrakce a stále nebýt považovaná za rodící.

Strojovna

Porodní sál (tedy dneska snad už všude klasika - místnost s lůžkem, koupelnou, zařízením pro miminko) č. 10 nebyl zrovna nic extra v porovnáním s kladenskou porodnicí, ale nechalo se...pak ale přišla další sestra a jala se mě připojovat na monitor, čemuž jsem kladla dost aktivní odpor. Tedy, ne že bych se s ní prala, ale snažila jsem se jí vysvětlit, že mě z jednoho před chvílí odpojili. Načež ona nasadila patrně mezinárodně platnou strategii, že ona nic, že to všechno doktor a že když to podepíše on, tak že mě klíďo píďo zase odpojí. Mnooo, a že doktor přijde v 8:30. Nu dobrá, půl hodiny to ještě vydržím. Doktor přišel v devět (až později jsem zjistila, že na místní poměry to byl obdivuhodný výkon) a hlasem buddhisty mi začal vysvětlovat, že kvůli jizvě po císaři je ten monitor nutný, že podle toho, jak se daří miminku, se ihned pozná, kdyby náhodou jizva praskla. No a že teda do té sprchy bych mohla, až se ukáže, na kolik jsem otevřená, ale jen na chvíli atd. atd. Když odešel, tak jsem dostala mírně hysterický záchvat, že jako vleže ty kontrakce fakt nedám, že takhle neporodím, že už jsem to jednou zažila a že zkrátka hotovo. No, naštěstí moje tělo převzalo vedení a všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si v tu chvíli rýsovala.

V další směně porodních asistentek přišla jiná černoška, zas s docela jiným akcentem a hromadou červených copánků na hlavě, tak se jí ptáme, cože ten rehydratační roztok a ona, že tu kanylu mám kvůli antibiotikům a koukala na mě jak na blba, že prej, ať se pořádně napiju...(WTF???) A pak šla shánět ty antibiotika a kontrakce byly čím dál drsnější. Na předporodním kurzu nám dávali rozsáhlou přednášku o možnostech úlevy od bolesti, tak jsem si řekla, že zkusit se má všechno a požádala jsem o entonox, což je rajský plyn. No a vždycky na vrcholu kontrakce jsem si párkrát dýchla a nebylo to špatný - ne, že by bolest zmizela, ale jakoby se některé její hrany zaoblily. Nebo minimálně jsem se rozptýlila tím, jak jsem si narvala do pusy ten náústek a snažila se nadýchnout a neudusit. A sestřička mezitím bojovala s kanylou, pořád to neteklo a já najednou cítila, jak je hlava už sakra dole, tak Ondra na ní, že už to dost tlačí a ona, že to je dobře....a já cítila, jak už tělo začíná samovolně tlačit, což poznal i Ondra, protože jsem jaksi nucena změnit svůj hlasový projev. Tak zase na tu sestru, že už to hodně tlačí...a ona, proč jí to jako pořád říká! Antibiotika pořád netekla, mezitím na mě měla nějaký dotazy, jako jak dlouho trval poslední porod a já už neměla sílu jí říct, ať už se proboha koukne pod to prostěradlo, že ta hlava už tam bude co nevidět. A ona, ať si fouknu plyn, proč si nefouknu plyn, což už bylo na nic, protože jednak to na tlačení nijak nezabíralo a druhak jsem se na tý levý ruce musela vzpírat, protože mě dcerka tlačila neuvěřitelně čímsi do žebra. Zkrátka už totální rauš (asi i z toho plynu) a sestra nakonec vzdala antibiotika a konečně začla řešit, jak bude rodit dítě. Sháněla ještě nějakou parťačku, pak mi přitlačily nohy kamsi k uším a ve vrcholné fázi pořád na mě, že musím "pant, pant". Sice to slovíčko znám z nějaké ságy o dracích, kde pořád někdo "ztěžka oddechoval", ale v dané situaci to jaksi nebylo úplně proveditelné. No ale trvalo to jen pár sekund a najednou všechny moje vnitřnosti včetně galonu teplý vody vypadly na stůl a neuvěřitelná úleva a pak dítě na břiše a po dvou letech zase ten člověkapřesahující pocit ztráty slova i myšlenky, jen úžas nejvyššího kalibru a pak dojetí a pak návrat zase zpátky do těla a reality. Naše Zuzanka byla na světě, bylo zrovna 9.listopadu 2015, 10:03. Tiskla jsem ji pod ručníkem, ještě pořád spojené pupeční šňůrou. Vážila 3,83 kg a měřila 54 cm.
Našla jsem i odvahu se podívat na placentu, přece jen, člověk to zná akorát z televize (a ano, vypadá to přesně jak v televizi). Pak sestra zahájila úkony k další neméně důležité součásti výletu za porodem, tj. sešívání škod, které ta 35 cm hlavička napáchala. Přišla i doktorka, aby prozkoumala, zda nejde o natržení 3. řádu, páč to musí sešít doktor, a ne sestra, ale prohlásila, že je to dobrý, že jen 2. řádu (pevně doufám, že to nebylo jen proto, že zrovna pospíchala na oběd...). Mnooo, místama masakrózní, tam kde lidokain zrovna nepůsobil, vybavovaly se mi postupně všechny mučící scény, které jsem kdy viděla v nějakém filmu, tak jsem se snažila koukat na miminko nebo o něčem konverzovat. A pak konečně: KONEC!!!

Obvolali jsme dojaté babičky a dědečky, myslím, že to úplně nečekali....Ondra s námi ještě chvíli pobyl (já jsem na sebe byla děsně pyšná, že tentokrát jsem došla do koupelny sama a bez přestávky na omdlení) a pak jel vyzvednout děti.
Pokud to mám tak všeobecně zhodnotit, tak předchozí porod byl takový víc nalinkovaný, teď dostanete tohle, pak trochu oxytocinu a teďka zvednout nohu a bradu na prsa atd. atp. a miminko přece jen trochu umýt a odstřihnout hned, zatímco tentokrát jsme měli s Ondrou pocit, že jsme si to dost odrodili sami, mnohem živelnější, přirozenější, bez jediného zásahu, zkrátka strašně silný.,,,a pocit pokory nad tím, jak je tělo dokonale funkční systém, když dokáže něco takového.

Intenzívní čekání

Jeden příspěvek za měsíc či dva, já teda jedu! Ale ono se toho tu moc neděje, respektive člověk už si na leccos zvyknul, takže mu to nepřijde natolik zajímavé, aby tím hltil síť.

A navíc mám momentálně v hlavě už jen to jedno, čili se bojím, že by příspěvky byly dost monotematické, i kdyby se nakrásně staly četnějšími, |Ale tak pojďme si to shrnout: ze systému péče o těhotnou jsem místy trochu divoká, protože když přijdu v úterý k midwife, tak si sednu do blbý čekárny, protože všichni přece vědí, že v úterý je v přízemí, zatímco v pátek v prvním patře. No a taky mi nedojde, že je dobrý se u gynekologa ve 22. týdnu objednat na 36. týden, což se ve 34. týdnu ukáže jako dost velký problém, takže se k němu nakonec dostanu v 38. týdnu (ne že by to udělalo nějaký rozdíl!). Neustále si zapomínám odněkud vyzvednout ampuli na moč, čili ji pak nosím ve sklenicích od marmelády apod,, čímž nevzbuzuju důvěru naopak já. Test na streptokoka jsem si musela zařídit a zaplatit (a odebrat) sama u soukromé laboratoře, zato kvůli štítné žláze jsem byla na dvou prohlídkách navíc a podstoupila dva krevní testy navíc a to jen kvůli tomu, že jsem se na začátku při křížovém výslechu přiznala, že jsem byla u endokrinologa, který mi předepsal jód (když mi bylo asi 13). Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem toho posledního pana doktora navštívila, protože byl jak vystřiženej z Downton Abbey - dokonalej přízvuk, vystupování, prostě Brit, jak si ho člověk představuje a jakých, mám dojem, se v jižním Londýně běžně tolik nepotká. Na druhou stranu tu zase člověka neobtěžují testem na cukrovku (pro neznalé: ráno na lačno se odebere krev, vypije roztok glukózy, tvrdne se dvě hodiny v čekárně a zase se odebere krev), jakýmkoliv vnitřním vyšetřením, vážením a komentováním přírůstku ani monitorem srdeční činnosti 20 minut vleže na zádech. Nakolik mám být ráda nebo naopak nervózní z nedostatku péče se stále ještě nemůžu rozhodnout.

Teď tedy, zhruba 10 dní před termínem jsme ve fázi intenzivního čekání (jestli něco takového existuje). Za pár dní dorazí babička, na což se těším velmi, protože i když tu máme několik záloh, tak představa, že někoho budím uprostřed noci a cpu mu tam děti, mi na klidu nepřidává. Tašky už mám sbalené, pro jistotu hned dvě, protože v porodnici se nedostane vůbec nic (prý si mám vzít pro jistotu i jídlo), na druhou stranu se konkrétně v mojí vybrané propouští za cca 6 hodin po porodu, takže zas toho jídla nebude potřeba tolik. Co si tak pamatuju z posledních porodů, tak 6 hodin poté jsem nebyla schopná dojít samostatně do koupelny, čili představa, jak oblíknu sebe, dítě a půjdu někam na parkoviště, mě mírně řečeno děsí. Ale tak bůhví, jak to všechno bude. Tenhle podnik je zkrátka nepředvídatelný, poprvé jako potřetí...

Home switch

Dnes jsme opět během několika málo hodin přepli domovy: v peněžence vyměnili platební karty, vyházeli koruny (né úplně do koše) a nahradili je librama, přehodili SIMky (vlastně ještě ne), vybrakovali jednu ledničku, abychom za 8 hodin zase pracně plnili jinou a našli patřičné sady klíčů a zapamatovali si, kam jsme uschovali sady klíčů příslušné k jiným dveřím nacházejícím se momentálně 1270 km východně. Vybalování našich pečlivě vyvážených kufrů do zítřka neuteče, a tak tu sedíme a přemýšlíme, jestli by bylo moc trapný začít topnou sezónu už 3. září. 

Tak tedy hurá do toho, čekají nás na podzim všechny nové zkušenosti, Ondra se musí nechat povýšit, Štěpánek začít Year 1, Helenka bude patrně celý podzim rozšiřovat svoje portfolio zvířecích zvuků a já musím chtě nechtě porodit, ale zejména si vybrat v bance šek, což je věc, kterou znám jenom z filmů (ale tuším, že by to mohla být z těchto dvou záležitostí ta méně bolestivá:-) 

PS:

Podařilo se nám dokonce ještě dnes bleskově nakoupit Štěpánkovi školní boty, kteréžto jediné se v ČR pořídit nedají (černé, kožené polobotky velikosti 32). Přišli jsme do předem vyhlédnutého řetězce (Clarks pro znalce:-)), slečna hned u vchodu nás poslala k jiné slečně, která nám dala pořadové číslo a když ho vyhlásili, ujala se nás třetí slečna, která si přinesla tablet a jakousi sofistikovanou podložku. Čučeli jsme na to jak puci, celý proces měření nohy vypadal spíš jakože nový boty dostane agent 007 a ne náš nebožák, co musí v pondělí do školy. A místo skrytých odpalovacích zařízení, nebo co by tak Bond v botách měl, tyto Štěpánovy mají v patě díru a v ní nějakou hračku. Jediný problém byl, že hračka se nějak skřípla a tlačila, ale když ji prodavačka urovnala, tak bylo všechno v pořádku, protože nejenže boty netlačí (snad), ale zároveň má takové Andrej (v obráceném pořadí priorit). Tuším, že Andrej dostane letos jiné a všechno bude zase špatně, ale začínám si poslední dobou zvykat. Čili kdyby měl někdo zájem propašovat z VB nějaký kontraband, tak máme dobrý tip, jak na to;-)

PPS:
Let byl fajn, v poměru dva dospělí na dvě a půl dítěte byl průběh trapně hladký...

Návštěvníci II.

Iva dorazila na konci května, oproštěna od starosti o manžela i dceru a takové návštěvy my máme rádi, páč když nemají s sebou děti vlastní, starají se o ty naše:-))))) Helenka s tetou Blejšou (tuhle přezdívku ji kdysi dal Štěpán a už jí, chudince, zůstala) chodila poslušně za ruku a teta nám za to uvařila výborné karbanátky z pohanky. Od nápadu jít před půlnocí ještě péct dezert jsem ji nakonec odradila, ale dalo to práci! Ivu jsme vzali do Windsoru, kde Heluš vzorně shlédla prvních 15 pokojů, ale pak si v tanečním sále zula boty a že veškerá spolupráce končí. Tak jsem ji ječící musela vynést, ale naštěstí už to byl jen kousek. Nakonec to vypadalo, že by ji jezdecká socha v brnění usmířila, ale to už bylo témeř u východu. Po tom, co jsme se pokochali domečkem pro panenky a kostelem (výzdobou spíš katedrála!), přestal spolupracovat i Štěpán a dožadoval se hřiště. Vzhledem k tomu, že hřiště nepatří mezi významné body na mapách (patrně je netvoří rodiče dětí do 12 let), žádné se nám nepodařilo najít a před definitivním odjezdem musely děti vzít zavděk parkem (chybějící dětské vyžití se neúspěšně snažila vyvážit travnatá plocha sahající snad 3 míle daleko). Ale stačilo...mučit sestru se dá v podstatě v jakémkoliv prostředí (snad jen upoután v autosedačce to jde blbě).

Druhý den bohužel deštivo a cesta do přístavního Hastings, kterým jsme se Ivě snažili navodit atmosféru Brightonu...nevím, jestli se podařilo, ale Štěpánek byl konečně spokojený, mezi voskovými piráty v "jeskyni pašeráků" a fish and chips jsme zvládli taky.

Dostali jsme dva dny na vydýchání a pak bratr s rodinou, tedy neúplnou, Meli nebyla vzhledem k věku shledána způsobilou. Brácha se poměrně dost vyžívá v místních zvyklostech, pivem počínaje, přízvukem konče (ovládá výborně přízvuk několika světových jazyků, kterým dokonale maskuje místy nedokonalou slovní zásobu), takže se mu líbilo (!) odvést synovce do školy a dokonce si i pokecat s paní učitelkou, jestli to žluté tričko na tělák je dostatečně žluté. Vzali i Helenku do parku, takže príma oddech. Navštivili jsme o víkend společně Chessington park, velký zábavní park, kde si malí chlapci mimo jiné zastříleli na mumie a velcí chlapci se nechali věšet hlavou dolů a otáčet kolem různorodých os souměrnosti. Jáchym si nechal na obličej namalovat umrlce a moc mu to slušelo!! Neděle na Scotney castle úplně nevím, jestli splnila představy, ale romantická zřicenina hradu ve vodním příkopě (mě) nezklame nikdy;-) Počasí bylo excelentní, anglickej deštík snad jen na pět minut, aby se ukázal, že fakt existuje...

Lukáš tu sice byl už podruhé, ale tentokrát pracovně na skok, čili jsme se viděli jen jeden večer, ale i tak to bylo příjemné zpestření. V podstatě okamžitě se střídal s Markétou a Milanem, kteří přijeli na dovolenou a i pro mě to s nimi byla dovolená, protože si vzali příliš k srdci moje vyhrožování o mytí nádobí a tak ho nejen myli, ale i rovnou utírali (to tu teda neděláme:-)). Sice na nich byla trochu vidět nervozita, co jejich malá dcerka doma, ale myslím, že nakonec to úspěšně překonali a nikdo nedošel k žádné psychické újmě. Moje děti je sice úplně vyspat nenechali, ale holt to tu nejsou žádný lázně;-) Zvládli jsme krásné dva výlety. Jeden do historických doků v Portsmouthu, kde jsme obešli to, co jsme v březnu nestihli - Mary Rose, loď ještě z doby Tudorovců a hlavně Victorii, která bojovala u Trafalgaru a jak jsou tu drobet posedlí osobou admirála Nelsona, tak i tu měli na něj památku - kovovou plaketku přišroubovanou do paluby přesně v tom místě, kde ho zasáhla smrtící kulka. Kávu jsme si dali s výhledem na bitevníky a i děti celkem držely až do konce dlouhého dne. A v neděli hrad v Doveru, všechno možné od římského majáku přes normanskou kapli po nemocnici z druhé světové...a pak pochod přes bílé útesy k majáku South Foreland. Bylo to už ťip ťop, prohlídka s průvodcem (odkud jsem děti teda musela odvléct, jinak by nikdo neslyšel nic) a pak pět minut před zavíračkou ještě odpolední čaj...ale tentokrát skutečně o páté (i když mám pocit, že ta pátá je nějaký český výmysl). Servírovaný do starého porcelánu servírkou ne o moc mladší. Tak to nějak všechno pěkně ladilo (až na nás v pohorkách). A paní, místo aby kolem nás začala nevrle dávat židle na stůl, se ještě nabídla, že nás společně vyfotí.

A to už je konec června a my se pomaloučku polehoučku začínáme těšit na prázdniny...