Můj dům, můj hrad

Konečně jsem se dostala k dopsání příspěvku na téma bydlení v našem novém domě (pardon, domě pana Šáha).

Tak za prvé, uvnitř funguje nějaká časoprostorová černá díra, pročež hodina tu nemá 60 minut, ale jen zhruba 15. Dokonce jsem si tuhle asi v půl desáté sedla v obýváku na naši novou (starou) sedačku, rozložila si snídani (=1 hrnek a 2 tousty) a jala se pozorovat hodiny, abych zjistila, jestli ty minut ubíhají jak mají. Těch zhruba dvacet minut mi přišlo zcela adekvátních, nicméně pak jsem se zvedla...a najednou bylo poledne. Takže díra očividně existuje!

Další záležitosti už nejsou tak podivuhodné, skoro by se chtělo říct, že jsou až přízemní. Třeba odpadové trubky. Lezou si po vnější zdi zcela nepokrytě, napojují se kde se jim zlíbí bez ohledu na symetrii, estetiku, či co by člověk na takové fasádě čekal. A co víc, v rohu zahrady trubky ústí do kanálku, který se též nesnaží být nějak urputně zamaskován, takže když nahoře spláchnete záchod, slyšíte, jak to v kanálku bublá. Nevím proč, ale mě to pokaždé, i po tom měsíci, tak nějak znejistí.

Zima v koupelně, což považuji za to nejstrašnější, co se dá v bydlení zažít, se zatím nekoná, uvidíme až teploty spadnou k nule. Když už jsme v koupelně, samozřejmě, že jsou na umyvadle dva na sobě nezávislé kohouty s teplou a studenou a pro jistotu ještě protékají! Naopak si můžeme gratulovat k pákové baterii v kuchyni, je to aspoň drobná satisfakce za absenci myčky. Na všem se dá najít něco dobrého a mně se konečně po týdnech soužení podařilo přijít na to, co je skvělého na faktu, že nemáme myčku - můžeme každý den pít z krásných keramických hrnečků, na automatické mytí nevhodných, které líná hospodyňka vyndavala v časech myčkových jen velmi sporadicky.

Myčka tu sice není, pračka zažila královnu Viktorii, zato tu máme hned dva krby - jeden elektrický se světýlky napodobující plápolání ohně, jak věrně, to si asi dovedete představit a druhý rovnou plynový. První jsme už vyzkoušeli, druhého se dost bojíme, což neplatí o Helence, která se ho vytrvale snaží rozebrat a dekorativní uhlí olízat. To že jsou uhlíky dekorativní, bohužel neznamená, že nebarví načerno.

K bydlení samozřejmě patří i odpadky. Zdejší systém třídění je skutečně propracovaný - máme na to návod na ledničce, čtyři různé druhy nádob doma a čtyři před domem. V porovnání s Luganem, kde jsme museli s košem jít, nekecám, dobrých 400 m k nejbližšímu kontejneru (zapuštěnému do země), to tady máme všechno na místě, zato se vyblbneme s tříděním - a jeden týden se odváží jen sklo, plasty, hadry a biologický odpad (jídlo) a druhý týden zas jen papír, biologický a směsný a do toho jednou za čas, odpad zahradní.

Na zahrádku se nám během podzimu podařilo zasadit i nějaké rostliny, bohužel půlku z nich (tu kvetoucí) do tří dnu sežrali slimáci. A poslední dobou prší tak často, že se na ni koukáme jen zpoza oken. Několik posledních týdnů se daří krz opadané listí konečně vidět i původce lokálních zemětřesení, čili vlaky. Zvykli jsme si ale bleskurychle, teď si všimnu, že nějaký projede tak dvakrát za den, jinak to už nevnímám.

Co se týče nábytku, tak nám chybí už jenom skříňka do koupelny, jinak už se cítíme dostatečně vybaveni. Posledním úlovkem se stalo na e-Bay polstrované čelo postele, které jsme přirazily k těm našim čtyřem matracím (2 na sobě) a voilá, máme postel...nebo aspoň něco, co to zdání vyvolává. Ložnice sice není malá, ale naše rozmařilá manželská postel je zkrátka příliš široká a dlouhá, aby mohla být opatřena i nějakým rámem s nožičkama. Šířka 180 cm zde odpovídá Superking size bed (jejich členění je opravdu na samostatný článek, místo aby se napsalo 140/160/180 cm, tak mají Kingsize bed a Queensize a Double a Single a čert aby se v tom vyznal!). A vedle této improvizované postele se krčí ještě Helenčina matrace, která možná nesplňuje představy o standartním spaní (možná by se nelíbila ani leckterému sociálnímu pracovníkovi, ježto není zamřížovaná), zato své majitelce poskytuje nebývalé pole působnosti, když se probudí. Stačí si jen vybrat, jestli půjde šťourat mámu do očí, či ji tahat za vlasy, nebo půjde vytahovat mobily ze zásuvek, nebo překousávat kabel od televize (který, nutno podotknout, trčí teskně do prázdna).

Štěpánkův pokojíček je sice nejmenší, ale vyzdoben plakáty s legem, což je vše, co dotyčný potřebuje k tomu, aby se mu tam líbilo. Jinak je pokojík vybaven přepychově - kromě matrace, tam je dokonce i koš na špinavé prádlo.

Další ložnice je výsostným územím lega (pokrývá 3/4 plochy) a plynového kotle. Dočasně (než přestane za 4 měsíce pršet) tam byl umístěn i sušák na prádlo.

A pak tu je takový romantický kumbálek pod schody, kam Dickens ve svých románech určitě zavíral nějakého sirotka. Vevnitř je přidělaná dokonce žárovička a místo sirotka tam máme vysavač a bednu cideru.

A malá prosklená předsíň a jsme venku a schody dolů na chodník. Nedávno mě přiměly k úvaze nad tím, že když se nám narodilo první dítě, kočár jsem musela skládat v přízemí do komory a jezdit výtahem (úzkým) do bytu, později tahat 10 schodů do výtahu (širokého) až nakonec jsme se přestěhovali někam, kde už byly schody jen 2. To už ale Štěpán kočár nepotřeboval. A já se radovala, jak mám konečně široké dveře a zahradu a blabla. No a když se mi narodilo druhé dítě, tak se pro jistotu přestěhuju někam, kde je těch schodů aspoň osm, předsíň na kočár není dimenzovaná ani zdaleka a pokaždé musím otevřít i druhé křídlo dveří....no to nic, šťouralové by mohli namítnout, že nosili dítě do čtvrtého patra bez výtahu po celé jeho nechodící období a stále žijou;-)

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji a za odměnu si můžete vyzkoušet spaní v lego pokoji, až přijedete!! PS: Pantofle s tvrdou podrážkou nutností...

11-11-14

Dneska tu mám hlavně vzkaz pro naši věrnou čtenářku Zuzku a její malinkaté miminko Barunku: Držte se, holky, moc na vás myslíme!!! Zrovna teď mi ty kilometry mezi náma lezou na nervy...

Jinak dnes jsme se Štěpánkem oslavili Den veteránů (zde Remembrance Day) návštěvou zde již popisované Purley War Memorial Hospital, což mi přišlo velmi příznačné. Štěpánek si teda celou cestu stěžoval, že žádnou injekci nechce, až jsem zapochybovala o své metodě dítě informovat dopředu a v plné šíři o tom, co se s ním bude dít, ale naštěstí se pak celkem odevzdaně nechal držet na klíně. Sestřičku jsem informovala, že chceme meningitidu C, že nás její kolegyně upozornila, že to je jediné, co nám chybí, načež si sestřička zadala do Googlu Plán vakcín a já přemýšlela, zda utéct rovnou, nebo ještě počkat, co z toho vyleze. Chvíli si surfovala po netu a nakonec vyndala s papír ze šuplíku, že to je vlastně to, co hledala a začla študovat, co teda s čtyřletým dítětem a jeho očkovacím průkazem v neznámém jazyce. Naštěstí dospěla ke stejnému závěru s jakým jsem tam přišla, tj. naočkovat meningitidu. Pak už to šlo jak na drátkách, Štěpán si trochu zaječel, dostal nálepku I did not cry - well not much (Nebrečel jsem - tak jo, ale ne moc) a šli jsme. A protože jsem matka -  Herodes, tak jsem ho ještě poslala na angličtinu (je to po cestě). Zcela pohlcen nespravedlností, která se mu udála na rameni, si už ani nestěžoval.

Jak dneska říkali ve zprávách (ČT), Remembrance Day se tu slaví poctivě - červené máky (na paměť bojišť ve Flandrech, které rozkvetly rudě a jeden lékař o nich napsal báseň) jsou všude. Lidi je nosí připíchnuté na kabátech, větší varianty jsou k vidění na autech, Občas i ve výlohách se něco vyskytne - chodíme kolem jedné pěkné výstavky v pohřební kanceláři, kde nabízí kromě jiného i Funeral plan (představuju si to, jakože si naplánujete a dopředu zaplatíte vlastní pohřeb). No a kolem Toweru jsou statisíce keramických makových květů na památku zabitých vojáků. To jsem bohužel ještě na vlastní oči neviděla, tak doufám, že to tam ještě chvíli vydrží. U nás se prý 11.11. jako Den veteránů slaví už 14 let, to jsem fakt netušila a ani to o těch vlčích mácích. I ministr obrany si stěžoval, že oslavy probíhají bez zájmu veřejnosti. Možná je to tím, že to naše zapojení do obou světových válek bylo takové problematické. Nebo tím, že obecně nejsme moc vysazení na hrdiny? Každopádně jak praví výloha Pohřebnictví "We shall never forget". A dobrou...

Bubenickej "Masterclass"

Zítra přijde ke Štěpánkovi do školy bývalý bubeník Status Quo Jeff Rich. Bude tam mít nějaké pásmo o bubnech, historii atp. Tak jsem si říkala, že jestli příště zaskočí Ringo Starr, převlíknu se do uniformy a budu předstírat žáka:-)

Halloween

Stavím se zásadně proti importu cizích svátků do naší země, nicméně, když jsme sami do cizí země exportováni, tak se mi zdá naopak pěkné, se k takovému svátku připojit. Obzvlášť pokud nezahrnuje bití kohokoliv rákoskou (ano, správně, Velikonoce mi leží v žaludku).

Takže už předminulý pátek jsme se vydali s dětmi (kam jinam než do Teska) pro dýni - vzala jsem tu největší, co tam měli a poněvadž by to byl pro Valco (=kočárek) patrně smrtelný náklad, nesla jsem ji v tašce na předloktí až domů (já doufám, že mi děti jednou aspoň zalejou kytky na hrobečku:-)). Štěpánek si vybral kostým Draculy, byl sice na 7-9 let, ale vzhledem k absenci rukávů či nohavic jsem ho s typickým "aspoň mu vydrží" koupila. Z přehršle dobrot pro koledníky jsme vybrali pořádný kyblík s gumovými pavouky, netopýry a jinou havětí.

A v pátek 31. jsme konečně dlabali dýni. Štěpánek se na to hrozně těšil, ale jako skoro všechno, ho to po deseti minutách přestalo bavit. Opětovnou pozornost nabyl, až když jsem vzala do ruky nůž a začla vydloubávat oči (dýni). Zato Helenka pomáhala - neustále ožírala okraje. Dýňáka jsme vyzdobili náramně, myslím, že rozhodně nejlíp v celé ulici (nikdo jiný totiž dýni nemá, nebo aspoň ne před barákem). Štěpánek pak ještě zcela samostatně vyrobil papírového ducha.

Měli jsme rande s Andrejem, který by jistě coby rumunský patriot, kostým Draculy ocenil, ale bohužel měl Štěpán takový kašel, že jsem ho k nikomu na návštěvu, byť s maskou přes ústa, brát nechtěla. Tak jsme v předsíni zapálili svíčky a čekali na koledníky. Když nikdo nešel, tak jsme se aspoň vydali, Štěpánek v přestrojení, na nádraží tátovi naproti. Štěpánek cestou vystrašil omylem cizího pána, ale on byl fakt Ondrovi dost podobnej, na chvíli zmátl i mě. Pán tu hrůzu hrozitánskou přežil ve zdraví a tátu jsme nakonec potkali taky. Zašli jsme aspoň koledovat (Trick or Treat) k našim oblíbeným sousedům. Štěpánek sice krásně zařval, ale už se nezmohl na nic jinýho, ale i tak ho Suzie pochválila, že je "amazing". Dostal pytlík bonbónů a mohl dostat ještě jeden pro Helenku, ale tvrdě odmítl (občas má takový zkrat, že se na vás i naštve, když mu chcete něco dát).

Nakonec ještě přišli dva starší koledníci, kteří úspěšně předstírali úlek před malým Drakulou, a ještě asi další 3 menší, ale až v osm a to už Štěpánek ležel v posteli. Podtrženo sečteno, Štěpánek byl spokojený, zbylo nám asi 20 pytlíků s pavoukama (což rovněž přispělo k jeho spokojenosti, protože

je mu jasné, že je asi bude muset sníst sám) a z dýně jsou dva litry polívky!

Nemocnice

  Hned v půli září jsme se zaregistrovali u doktora v Purley War Memorial Hospital (jen se to tak jmenuje, žádného válečného veterána jsem tam zatím nepotkala), pak měsíc nic a teď jsme tam pro změnu pečení vaření. Teda hlavně já a Štěpánek, Helenku taháme s sebou jako dekoraci, stačí jeden úsměv a personál měkne! Ondra zatím neměl tu čest, i naočkovat proti chřipce ho přišli až do kanceláře...
  Jak jsem tam šla pro antibiotika už jsem asi někde psala - mají úžasný vyvolávací systém - přijdete , na obrazovce si vyklikáte datum narození, zeptá se to, jestli jste to vy, potvrdí kdy a za kým jdete a pošle vás to do příslušné čekárny, kde mají další obrazovku, co vyhlašuje, kdo je na řadě a v jaké ordinaci,,,no a tady už rozdíl od českých ordinací končí a hodinu se čeká. Co ovšem úplně stejné není, lékař se za to čekání pokorně omluví a na odchod popřeje, aby vše ostatní, co dnes ještě musíte vyřídit, už šlo hladce.
  Štěpánka si na očkování proti chřipce pozvali SMSkou a čekali jsme asi jen 15 minut. Při té příležitosti se ukázalo, že nemá meningitidu C (naočkovanou), takže jdeme pro velký úspěch v listopadu.
  Minulý čtvrtek opět telefonát ze školy, půl minuta žaludku až někde v krku, než se ukázalo, že dítě žije, má všechny údy, žijí i všichni ostatní akorát mu krvácí oko (ale prej sedí klidně). Takže zase v nemocnici, tentokrát testujeme Minor Injuries Unit, dají vám tu náplast na bebí a poradí, kam pokračovat. Za pět minut po nás přichází matka s dcerou, podle uniformy též Harris Academy, s pořádně roříznutým čelem...dneska měli na hřišti očividně perný den! Pan zdravotní bratr byl Ind, tak jsem si raději nechala napsat na papír, kterou nemocnici nám to radí, že je méně "busy", poslal nás někam ke specialistovi, že je to příliš blízko oka. Jít o mě, tak si to oko radši nechám vypadnout, než jet někam 14 mil vlevo a sama, ale pokud jde o dítě žádná překážka není dost vysoká, takže zavrhuji čekání na chotě a vyrážíme s dětmi a telefonní navigací do East Surrey Hospital. Začalo pršet. Bohužel mezi ní a Purley stojí ten nejstrašnější kruhový objezd na světě (nebudu zabíhat do podrobností, jinak už nikdy  neusnete ze strachu, že ho jednou potkáte), který jsem objela dvakrát a stejně jsem nakonec netrefila správný výjezd a najela na dálnici....než jsem se vrátila do bodu 0 trvalo to 30 minut...grrgrhhr! Začalo se stmívat. Objela jsem ten kruháč znova a zase se netrefila, tentokrát ale následky nebyly tak tragické, stačilo zahnout o kus dál. Oční klinika už samozřejmě zavřená, tak nás poslali na dětskou pohotovost, tam jsem celkem 3x vysvětlila situaci než se nám podařilo vystoupat hierarchií až k doktorce (Japonka nebo Číňanka?). Ta konečně bez dalšího váhání řekla, co jsem si myslela od začátku - že to nic není, naříznutý víčko se zahojí samo. Ale asi na mě bylo trochu znát, že jsem po vyčerpávající cestě, s dítětem na břiše a že bych ráda aspoň drobný pocit, že jsme to neabsolvovali zbytečně Tak mu na to kápla lepidlo, aby se to rychleji stáhlo. Nazpátek začla docházet baterie v mobilu, večerní špička kulminovala a já musela zmobilizovat poslední zbytky psychických sil, abych dopravila děti do bezpečí. Dorazili jsme v sedm a já si konečně mohla dát zasloužený oběd! Helence červený puntík za abnormální trpělivost - za těch pět hodin snad ani nepípla!
  A dnes opět já a kontrola krz zánět prsu, tentokrát s sebou děti obě, ale čekali jsme jen asi 10 minut, takže rekord! Doktorce se to zdálo nějaké "lumpy" (musela jsem si až doma najít ve slovníku), tak si mě pozvou v lednu na ultrazvuk.
  Mezitím jsem se přihlásila na očkování proti chřipce, takže nás čeká v dohledné době ještě spoustu podnětných návštěv,,,to by bylo abychom tam aspoň jednoho veterána nenačapali!!

Návštěvy

To byl zase disaster! Minulou sobotu jsem pozvala na kafe sousedy Grahama a Suzie a jala se za tím účelem vyrábět dezert. Myslím, že celkem uvědoměle jsem zavrhla bábovku, protože míra rizika, že se nevyklopí správně, byla prostě příliš vysoká. Vsadila jsem na svůj oblíbený tvarohový koláč, kterýžto peču s úspěchem už mnoho let a u sousedů nehrozilo, že by jím byli už přejedeni.Všechno šlo výborně, až na drobný skluz a fakt, že jsem opomněla velikost plechu. Čili těsta jsem měla mnohem víc, než bylo bývalo vhodné na plech nalít, ale s myšlenkou, co se může stát, jsem to všechno naprala do trouby. Bohužel jak koláč malinko nakypěl, tak se začal vyklánět z plechu a posléze i padat, takže ve chvíli, kdy sousedi zvonili u dveří, byl dům plný kouře, jak se přepadající těsto pálilo na dně trouby. Nicméně jsou to velmi milí lidé, tak se snažili dělat, že je vše v pořádku a koláč nakonec i snědli a i říkali, že byl dobrý. Já ho ochutnala až večer a nutno říct, že spálený sice nebyl, ale poměrně dost nakouřený - ale na to tu musí být zvyklí, skotská whisky se přece vyrábí z ječmenného sladu sušeného kouřem z rašeliny (praví Wikipedie)...takže to byl podobný postup. Graham se pak ptal, jestli je to nějaký typický český moučník - přiznala jsem, že tedy ne, ale stejně jsem se v duchu omluvila všem výtečným pekařkám, které znám, že tu dělám takovou antikampaň! Nicméně už jsem vymyslela, jak to udělám příště - počkám, jestli se ta bábovka vyklopí a pak budu teprve někoho zvát! Ale popovídali jsme si pěkně, měli s sebou i babičku, která je skutečná anglická lady, jak z nějaký detektivky (jen klobouk asi zapomněla doma).

Další návštěva se nesla v podobném duchu (rozvařené kuře, mrkvovo-zázvorová polévka, která byla spíš zázvorová než mrkvová), ale Kožarovi mě jednak už delší dobu znají, takže nemají přehnaná očekávání a druhak jsou coby vytížení rodiče rovněž příznivci hesla, že nejlepší jídlo je to, co uvaří někdo jiný. Probrali jsme všechno od A do Zet a ještě zpátky a děti si tu místama i pěkně vyhrály. Mám pocit, že Adélka se Štěpánkem (dělí je 6 týdnů) jsou už od malička dost podobné nátury, takže když se pak ukázalo, že nějaká kostička z lega je klíčová pro stavbu jak jednoho tak druhého, vypukla málem třetí světová válka. Štěpánek ječel, jak smyslů zbavený, co dělala Adélka tedy přesně nevím, protože jsem musela Štěpána zavřít do vedlejšího pokoje, jinak hrozilo, že ji na místě zardousí. Asi za deset minut už si spolu zase pěkně stavěli. Klárce se moc líbila Helenka, mám pocit, že jakékoliv cizí dítě se k ní chová něžněji než vlastní bratr ("Kdyby Helenka byla chlapeček, mohl bych si s ní hrát a nemusel bych shánět kamarády v parku!").

Babi s dědou, Štěpánkem a HMS Belfast

Kožarovi pokračovali v pátek dopoledne na návštěvu do svého předchozího působiště a my jsme odpoledne přivítali dědu s babičkou, kteří přiletěli na víkend až z Pleteňáku. V podstatě celý kufr měli plný proviantu a oblečení a hraček pro děti - babičce se podařilo sehnat pro Helenku kalhoty a tepláčky, které jsou jí dobře kolem pasu, což jsem považovala za úkol v podstatě nemožný! V sobotu jsem byla s Helenkou doma, zatímco zbytek absolvoval dálkový pochod ulicemi Londýna. Ono totiž v pátek mezi návštěvami jsem ještě hodinu čekala u doktora (objednaná na čas!), aby mi dali antibiotika na opět se navrátivší zánět prsu, hurá! A Helenka aby nezůstala pozadu si pořídila nachlazení a v noci v pravidelných intervalech střídala hysterický pláč s kašlem, za který by se nemusel žádný laryngitik stydět. Oběma nám ale sobotní klid (?) na lůžku (???) prospěl, tak jsme se mohly v neděli připojit k výletu na Chartwell, rodinné sídlo Churchillovic rodiny. Počasí nám přálo, tak jsme zvládli i piknik. V neděli odpoledne jsme opět osiřeli, ale já už se těším na tento pátek a šestidenní dovolenou v Česku!!

Piknik u Churchillů

School issues

Tak se nám to slibně rozjíždí...
V pátek si nesl Štěpánek ze školy papír, o kterém jsem si mylně myslela, že je to výkres, patrně padesáté hasičské auto tento rok, ovšem omyl, šlo o Incident/Illness Report Slip (volně přeloženo jako Zpráva o nehodě/nemoci). Na formuláři se psalo, že upadl a poranil si koleno, což bylo léčeno vlhkým obkladem, po první pomoci se zotavil dostatečně na to, aby mohl zůstat ve škole...měl zkrátka na noze modřinu (jednu z mnoha).
A dneska mi volali dopoledne ze školy, že Štěpán měl incident s nějakým chlapečkem (kamarád Andrej, očividně se z něj klube pěkné kvítko) a že je opravdu, ale opravdu rozrušený, že to vypadá na panický záchvat a jestli to už někdy měl. Když jsem ho chtěla k telefonu, tak už zase brečel, tak jsem tam přijela (autem, samostatně!). Seděl chudák v nějaké kanceláři s paní učitelkou a zástupkyní a krabicí lega (asi ho už odhadly) a vypadal dost zdrchaně. Nakonec to bylo zhruba, jak jsem si myslela - Andrej ho nechtěl někam pustit, Štěpán se na něj rozčílil a jak na něj asi všichni začali mluvit a on nikomu nerozuměl, tak se nemohl uklidnit a začal popadat dech a už z toho byla scéna. Když jsme došli k autu, tak už byl zase ve své kůži a myslím, že do večera na to zapomněl. Mezitím jsme ovšem vedli dlouhý psychoanalytický rozhovor na téma, co udělat, když mě Andrej zase nebude chtít pustit do hradu.
 Takže už jen trnu, co se stane příště. Na druhou stranu nějaké potíže se zkrátka čekat musí. Když vezmu, že by mě prskli na 6 hodin denně někam, kde bych jim rozuměla sotva dvě slova, tak bych asi byla opravdu, ale opravdu rozrušená v jednom kuse.

PS: Vtipná historka na závěr, Ondra nám večer vyprávěl, že ho nadřízený v práci pochválil a Štěpánek na to: A co ti řekl? Good boy? (= něco jako hodný/šikovný chlapec, tak jim říká učitelka, když třeba hezky pozdraví).