Let hrůzy

Tak strašné to zase nebylo, ale bulvární titulky lákají, tak proč ne, že? 

Všechno začalo už před Vánoci, kdy jsem kupovala letenky na Velikonoce, tedy hodně v předstihu, tedy za levný peníz. Levný skutečně byl, ale to mě v tu chvíli nijak neznervóznilo. O to horší bylo pak zjištění (naštěstí už v průběhu Vánoc), že jsem omylem sice koupila letenky z Londýna do Prahy, ale v opačném gardu, čili nejdřív z Prahy do Londýna a pak teprve opačně! Načež jsem strávila několik perných hodin snahou svůj omyl napravit a vypočítat, jestli radši zaplatit pokutu za změnu letenky (30 liber á člověk á let!!), nebo je rovnou hodit do koše a koupit si nové. A tady se dostávám k bodu, kdy jsem obětovala rodinné pohodlí a zamluvila let na pondělí 22:00, protože byl řádově levnější než ten v neděli odpoledne.

Helenku jsme se snažili uspat už odletové hale, leč nepodařilo se. Pak jsme doufali, že třeba usne v nosítku při čekání na nástup do letadla. Nakonec jsme zadoufali, že si třeba sedne, dá si něco k jídlu a pití a šumění motorů ji vynese mezi obláčky i obrazně....všechno marné. Po usednutí se ještě chvíli něčím bavila, ale když viděla, že to s tím pásem myslíme vážně, pustila se do jekotu, který jen místy ustával, aby se mohla pořádně nadechnout. V nejlepším ještě navíc zvrátila hlavu dozadu, takže se praštila do hlavy o sedačku před námi a to v nestřežených okamžicích zopakovala ještě asi třikrát. 

Toť k Helence. Ovšem už nástup do letadla byl výživný, Podařilo se nám dostat se do skupiny Rodin s malými dětmi hned za draze platícími pasažéry s Priority boarding, nebo jak se to jmenuje. Samozřejmě, že nakonec nastoupí všichni, jde ale o to, kolik času strávíte v uličce a jestli si máte kam dát kufr (samozřejmě že je tam nakonec dají všechny!). Helenku jsem nakonec nesla na ruce, na zádech batoh, Ondra batoh a Štěpánka s kufrem a v tomto složení jsme postupovali směrem k řadě č. 22 (cca uprostřed letadla). Správně bychom měli nastupovat zadními dveřmi, ale to zahrnuje netriviální počet schodů dolů a nahoru, takže jsme zvolili jednodušší cestu dveřmi předními. Tam stojí letušky a světe div se, dnes poprvé po mně nevyžadují palubní vstupenku!! Takže jsme jakžtakž prošli k 22. řadě, kde jsme zjistili, že sedadla byla patrně počůraná a jsou vyndaná a nevypadá to, že na nich bude tento let někdo sedět. Ale už tam byla letuška a že teda nás posadí jinam...a vyrazila zpět k předním dveřím. Nicméně tou dobou, už se na palubu tlačil zástup lidí, který z povahy věci, chtěl dovnitř, a ne ven. Ondra se těsně za průbojnou letuškou pohyboval ještě celkem svižně, mě ale protijdoucí lidi nemínili pustit nikam. Zlost na tu letištní přepečlivost s doklady a skenováním, která nakonec nedokáže vyřešit tak snadný problém, rostla, až jsem zašlápla malýho chlapečka, který notabene za nic nemohl. Když jsem se konečně prodrala do řady č. 3, fakt jsem nevydržela a povídám letušce, že nás mohli upozornit při nástupu a ona skoro uraženě, že se právě omluvila mému manželovi, což už jsem nevydýchala vůbec, tak jsem už vyloženě štěkla, že by se teda měla omluvit i mně...a ona, že by to udělala, kdybych jí pustila ke slovu. No nevím, jestli jsem se takhle zažila, Tak jsem si sedla a ona rozpoznala počínající infarkt a nabídla mi vodu. Tak jsem se napila a vydýchala se a myslím, že jsem se i omluvila, že jsem na ni byla hnusná. Chudák letuška pak přišla asi ještě dvakrát, jestli něco nepotřebujeme.

Štěpánek usnul celkem záhy a naštěstí jsme si vzpomněli, že by bylo dobrý ho dát vyčůrat...přece jen po takové scéně kvůli počůraným sedačkám, nám nepřišlo zrovna ideální, kdyby to zopakoval zrovna náš syn. Leč Helenka řvala a řvala, až za námi asi za půl hodiny přišla opět ta naše letuška a nabídla nám Calpol (na bolest a horečku), že ji možná bolí uši. Myslím, že ji uši nebolely, jen potřebovala spát a nemohla, ale frkli jsme jí ho s tím, že třeba to aspoň pomůže na usnutí. To nepomohlo, ale aspoň přestala řvát a zbytek letu jsme ji bavili nastřídačku snad úplně vším, co bylo po ruce. Usnula, jakmile dostala zpátky svůj kočár.

Další cesta do anglického domů už proběhla bez potíží a kolem půl jedné místního času jsme všichni čtyři ulehli zmožení do jedné postele (=zima). 

A já už se těším na let květnový, který absolvuju v přečíslení dva na jednu....

Návštěvy

Velký rozestup mezi příspěvky byl daný z velké části i tím, že jsme stihli hned dvě návštěvy, na konci února dorazila babička Pleteňácká a na začátku března osazenstvo LuLu Housu.

S babičkou jsme zvládli oslavit narozeniny (v následujících dnech nám minimálně šestkrát zopakovala, jak je to strašný, že se sem "vnutila" právě na narozeniny, že s tím máme ještě starost navíc:-)). za což jsme byli rádi (= veřejně deklaruji). Jednak proto, že Š mohl pomoct se sfoukáváním svíček, což on vášnivě miluje a jednak proto, že jsme pod záminkou dárkového výletu pro babičku mohli spát v hotelu a ne ve stanu.

Po pátečním povinném obědě v Googlu jsme navštívili Westminster abbey, z čehož byl Štěpánek vyloženě nadšený. Nicméně aspoň neřval tolik jako Helenka, která si pod gotickými sloupy kromě tisícileté historie zdejšího místa uvědomila i zoufalý nedostatek vlastního spánku, který ji z mě nepochopitelného důvodu přišel důležitější než krypty Alžběty I. a Marie Skotské dohromady. A místo toho, aby prostě usnula, tak se hodlala se svým neštěstím svěřit všem 450 návštěvníkům. A kdo jste tam někdy byl, tak mi jistě dáte za pravdu, že akustika je tam nebývalá!! Naštěstí jsme ji mohli vyvézt jen na dvoreček u záchodků a nemuseli zahodit vstupné rovnou. Odolávala drncání statečně, naštěstí mě pak babička přišla vystřídat, protože jsem nebyla daleko od toho ji zardousit (možná by ji taky vyvedli nějaký pěkný mramorový pomníček, třebas hned vedle Shakespeara).

V sobotu jsme se rozjeli na hrad Leeds, kde Helenka prořvala ukázku lovu dravců a Štěpánek se nám neustále ztrácel na dětském hřišti, které sestávalo z dřevěných věží a lanových mostů a rodičů, kteří se zdviženými hlavami pobíhali kolem dokola. Ale usmálo se na nás i slunce, alespoň na těch pár okamžiků, které stačily, abychom se stihli vyfotit (někdo dobrovolně, někdo ne). Večer jsme zakončili v Canterbury procházkou kolem katedrály a večeří v restauraci v krásném hrázděném domě, kde se nám překvapivě podařilo uhlídat veškeré Helenčiny pokusy shodit něco (nejlépe skleněného) ze stolu.

V neděli oproti předpokladům stále nepršelo, tak jsme vyrazili k doverským útesům. Došli jsme dostatečně daleko na to, abychom si užili krásných výhledů, pasoucích se koní a všudypřítomného bláta, které ani v tak ledovém počasí nehodlalo zamrznout. Pak ještě příjemný afternoon tea namísto oběda a babičku jsme vypravili na letiště.

Lucka s Lukášem a Anetkou přijeli po půlnoci, což se jim moc nelíbilo, ale mně celkem jo, protože jsme konečně taky jednou stihli uklidit včas! Měli hned celý seznam toho, co tu chtějí vidět a zažít a v pátek se pustili s vervou do Londýna, Myslím, že to, co by normálně měl člověk problém za den objet autobusem, zvládli obejít pěšky a večer se kluci chtě nechtě vydali do místní hospody ochutnat místní piva. To se úplně nepodařilo, čepovali prý hlavně Heinekena! Ale spát šli stejně až nad ránem, prý střízliví, diskutovali o závažných otázkách lidstva a planety.

Seznam obsahoval kromě piva také bitevní loď, takže jsme v sobotu zamířili do Portsmouthu, kde jich jsou k vidění zástupy od doby Jindřicha VIII přes dobu kapitána Nelsona, až po moderní lodě, na které se dá juknout při vyjížďce výletní lodí. Malá děvčata byla samozřejmě prohlídkou nadšena, za obě to patrně vyjádřila nejlépe Helenka, která se v jediné veřejnosti přístupné ponorce z II. světové války rozeřvala tak, že musela být okamžitě vynesena. Kus buchty v kavárně její dojmy ovšem dost napravil. Anetka naproti tomu byla pořád hodná, jediný problém v celé Británii pro ni bylo naše auto. Pokaždé, když do něj byla usazena, tak se do několika minut rozkřičela a nebyl moc k utišení. Asi jak neumí ještě mluvit, tak nemohla vznést nějakou námitku - např. jako tříletý Štěpán, který potom, co ho Hobiti dovezli autem do Krkonoš, prohlásil, že mají teda pěkně špinavý auto!

V neděli jsme vyjeli na obhlídku útesů a moře, tentokrát Seven Sisters přímo na jihu od Londýna. Cestou jsme se stavili na prímový oběd v typické restauraci, kde byla nalezlá celá vesnice. Vedle nás obědval starší manželský pár a při své sklence červeného nás pobaveně sledoval a občas něco (milého, nutno říct) utrousil směrem k nepoddajným dětem. Anetce pak nějaký host nechal přinést krabici s kostkama a tak bychom tam asi seděli dodnes, kdyby nenastala ta pravá chvíle (mezi deštěm a deštěm) se posunout k útesům. Výhledy byly parádní, pláž byla ...- kromě bělostných písků s kokosovými palmami jsem viděla už lecjakou pláž, ale tahle byla zase postopadesáté jiná a prostě Středoevropana to moře rajcuje, o tom žádná! A vítr strašlivej a zima strašlivá....

V pondělí jsme ještě stihli s LAL obejít druhou půlku Londýna, kterou nestihli v pátek, Anetka s Helenkou si pochutnaly na zbylém uhlí z krbu a navzdory celodenním problémům na železnici, nás odpoledne opustili směr Gatwick...

Naše každodenní road-movie

Na cestě do a ze školy trávím celkem asi 1 hodinu a 45 minut (šťastlivec školou povinný jen 1 hod a 5 min), což není úplně zanedbatelná část dne a tak je jasné, že cestou zažijeme spousty věcí, dojdeme ke spoustě podstatných i méně podstatných zjištění a občas se i naučíme něco anglicky. Sežereme půl pytlíku bonbónů, přičemž půlku dáme Andrejovi, abychom se s ním posléze pohádali o to, kdo je naughty a kdo není. Potkáme taky přinejmenším tři kočky a padesát psích hoven. Mineme benzínku, opravnu motorek, prodejnu nářadí, realitní kancelář, tetovací salón, prodejnu sekaček. trafiku, fastfood s názvem Himalayan Tandoori Takeway, Apple servis a zkrachovalého fotografa, Víme, že čísla na domech v ulici Purley Vale na pravé straně směrem do centra jsou pouze lichá 1-105.

Helenka se cestou baví ztrácením věcí, obvykle to bývají čepice, ponožky (loni na podzim) a sponky do vlasů. Ponožky se mi podařilo najít všechny, většinou ještě ten den odpoledne na místě, kam spadly (resp. byly odhozeny), s čepicemi je to trochu složitější. Nedávno jsem jednu (krásnou a navíc půjčenou) asi 2 dny hledala. Kousky oblečení kolemjdoucí dávají někam na zídku/živý plot, ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, tak prostě nebyla. Třetí den ráno jsme potkali rumunskou babičku, a prý jestli už jsme našli kačulu, tak já že ne. A pak jsem ji potkala ještě jednou, jak na mě čeká s čepicí v ruce, že byla fakt někde na zídce...Další incident se odehrál asi 3 týdny na to (mezitím Helenka dostávala jen kuklu, ze které se nevykroutí). Přišla jsem domů a zjistila, že H opět nemá čepici (tentokrát pletenou od babičky), nicméně ani všechny čepice světa mě nedonutí sbalit děti a vydat se jí hned hledat, tak jsem jen zadoufala, že ji najdu další den. A večer zpráva od Andrejovy maminky (=dcery rumunské babičky), jestli jsme prý neztratily čepici. Že prý ji babička viděla na chodníku cestou autem od zubaře a když si uvědomila, CO to je za čepici, tak donutila zetě zastavit a kačulu sebrala...no hotová detektivka. Tak teď jen doufám, že bude brzo natolik teplo, že čepice schováme do krabice, kterou strčíme někam hodně hluboko!

Cestou jsem také dospěla k zjištění, že děti které nosí palčáky, hůře počítají. Choť v tom hledal nějaký hlubší smysl, ale opravdu jde jen o to, že si nevidí na prsty. Štěpánek musel kvůli tomu několikrát zastavit (už samotný fakt přemýšlení ho neúnosně zpomaluje v chůzi), rukavice strhat, než došel ke správnému výsledku. Do deseti už sčítá a odčítá docela pěkně, jen se se mnou pravidelně hádá o to, kolik je 1+0...on tvrdí, že 10 a podle stejného principu je 1+0+0 100. Tak třeba až se jednou vybabrá z úzkoprsé desítkové soustavy a rovnic, ve kterých je víc čísel než písmen, bude z něj geniální matematik!  

A na závěr přepis dnešního rozhovoru na jedno z těch serióznějších témat:
Š (bez předchozího varování, možná v důsledku včerejšího rozhovoru o oblečení na svatbu): A co jsi měla na sobě, když měla babička pohřeb?
Já: To už si nepamatuju, asi nějaký černý kalhoty,
Š: A co jsem měl já?
Já: Asi džíny.
Š. Hm, no já mám takový černomodrý džíny (chvíli přemýšlí)....tak kdyby někdo umřel, koho znám, tak bych je mohl znovu použít...

Takže končím s optimistickou zprávou, že pokud se někdo chystáte umřít, tak je ideální doba, páč Štěpánek přesně ví, co by si oblékl na pohřeb ;-)

Pátek třináctého

Já jsem dnes šla do školy a zpátky s čepicí zapomenutou v kapuci (poté, co jsem ji ráno bezvýsledně hledala) a Ondra pro změnu zase na squash bez bot. Ale vzhledem k soupeřovým schopnostem to prý nebyl až takový hendikep (vzpomněla jsem si na tátu, jak se mnou kdysi hrával šachy bez věží a občas pro jistotu i bez koňů). Říkám si, jaké štěstí, že za to může pátek třináctého! Jinak by si člověk mohl myslet, že se začínáme přibližovat našim ratolestem, z nichž jedno na pokyn "Oblíkni si ponožky" si sundá slipy a druhé si s oblibou maže omáčku do vlasů.

Jinak počasí pravé anglické, mobil mi dnes hlásil 5°C - opar. Ve skutečnosti lilo jak z konve, do toho foukal vítr a mně se při pohledu na 50 odstínů místní šedi vyjevil, jako už tolikrát, obraz praskajícího ohně a whisky. Já to normálně nepiju, ale bůhvíproč pravidelně cestou ze školy na ni dostanu chuť. A fakt se nedivím, že to tu vymysleli, očividně jednali z prostého pudu sebezáchovy. A dospěla jsem k názoru, že potřebuju nějaké extra posh holínky, abych zapadla mezi místní.

Jak jednoho dne nasněžilo

To vám takhle jednou (minulé úterý) napadl sníh, možná i 1,5 cm ho bylo... a Anglie začala být hysterická. Tedy zejména škola. V 8:30 napsali SMSku, že škola sice otevřená je, ale že pokud chceme udržet naše děti safe&warm (v bezpečí a teple) doma, tak že je to v pořádku. My už byli na cestě (v dobré náladě PRÁVĚ kvůli sněhu) takže jsem Štěpánkovi zprávu podle zamlčela v obavě, že následující měsíc budu každé ráno kromě "Kdy budou Vánoce?" poslouchat ještě "Kdy zase napadne sníh?" Ve škole nás paní recepční varovala, že fungují jen s omezeným personálem a kdyby náhodou bylo potřeba děti vyzvednout dřív, máme sledovat web. Skutečně asi 5 metrů chodníku co vede z kopce klouzalo. Na hlavní silnici už byl sníh samozřejmě rozježděný a ani zácpa nevypadala dramatičtěji než jakékoliv jiné ráno (hodně lidí nechalo raději auto doma).
Po příchodu domů jsem si tedy poslušně zapla webové stránky školy, kde svítilo upozornění, že okolní ulice mohou být nebezpečné a kolem jedenácté se objevila zpráva, že kuchař dorazil do školy pěšky, po 2,5 hodinách "gruelling walk"....čili hurá, oběd je zajištěn! Nadchlo mě slovo "gruelling"(vyčerpávající, únavný). Ani jsem se nemusela koukat do slovníku, hned mi evokovalo vánici, ve které se kuchař vleče, obalen sobími kůži, boří se po kolena do sněhu, ke konci už se ani neudrží na promrzlých nohou a tak se plazí po ledové krustě a jeho jedinou myšlenkou, která ho pohání vpřed, je že musí uvařit ten oběd!!! Nakonec se doplazí až ke dveřím do školy...kde vstane a plácne do hrnce něco těstovin s nakládanou kukuřicí. Odkud šel, že za celou cestu nepotkal ani jeden autobus, je mi fakt záhadou...
Odpoledne už sníh roztál a Štěpánek odcházel naštvaný na paní učitelky, že je nepustily ven se koulovat. Marně jsem mu vysvětlovala, že by si děti namočily svoje polobotky a kalhoty s pukama, případně sukýnky s podkolenkama.
Druhý den, pršelo, foukal ledový vítr, ale že by nám někdo dovolil zůstat safe&warm doma, to nee!

První krůček

Helenka se statečně prochází kolem nábytku už od Vánoce, ale je velmi opatrná v tom svěřit své mohutné tělíčko jen plochám nožiček a pramálo hustému vzduchu kolem ní. Čili pokud má vykročit do prostoru, tak vždycky raději po čtyřech. Nicméně tuto středu se rozhodla, že telefon, který držím v ruce opravdu nutně potřebuje a že kvůli tomu i zariskuje a udělala celý jeden samostatný krok! Do konce týdne to dotáhla asi na dva a půl kroku a jistě se to bude dál zvyšovat směrem ke světlým zítřkům plným krůčků do neznáma (místní rodiče tu dost používají takovéty vodítka na děti, možná si jeden kus pořídím:-)).

Štěpánek má pět!

Tak už jsme stihli oslavit i Štěpánkovi narozeniny. Pozvali jsme Andreje i s maminkou, všechno jsme měli připravené překvapivě na čas, ale samozřejmě první problém nastal hned v úvodní desetiminutovce, kdy Štěpánek sice pobaveně koukal na prskavku ve tvaru pětky, kterou měl na dortu, ale pak se ozval, že by přece jen ty svíčky. Obrátili jsme dům vzhůru nohama, ale svíčky nebyly (dvě na mě vypadly až dnes z jakési časoprostorové díry uprostřed kuchyňské skříňky, když jsem hledala formu na muffiny). Naštěstí Štěpánek nad tím, zřejmě vědom si svého pokročilého věku, mávl shovívavě rukou. Další problém nastal, když Andrej, který není takovým fanouškem lega, se patrně snažil mrštit nějakým Štěpánkovým výrobkem do kouta. Tvrdý trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a unisono jekot následoval ve zcela předvídatelném sledu. Ale tak mezi tím aspoň řízky, šumivý muškát, dort s borůvkama a Cristina, se kterou se pěkně povídá...

Páté narozeniny měly bohužel i ten efekt, že Štěpánek začal nějak spratkovatět. Hned následující víkend zjistil, že jsem a) blbá a b) nejsem pro něj vůbec dobrá matka a to zejména z toho důvodu, že jsem mu nechtěla pustit další lego seriál (po tom, co koukal hodinu ráno a dvě hodiny odpoledne!). Byla z toho roztržka, která nás natolik znechutila, že jsem mu nakonec nastavila nepřekročitelný limit 60 minut denně. Ani to mi samozřejmě Matku roku nezajistilo a ještě asi dva dny jsem cestou do školky (není 1,5 km dlouhá, je 100 km dlouhá!!) poslouchala, jak mu nechci udělat dobře a jak jsem zlá máma. Tento víkend se zase zuby nehty bránil odjezdu do muzea dopravy, kterýmžto jsem myslela, že ho potěšíme. Nakonec se mu samozřejmě líbilo, ale ten odpor, který jsme museli překonat...na chvíli jsem myslela, že jsem ho dojala sugestivním líčením, že jsou děti, o které jejich rodiče nemají zájem, nikam s nima nechodí a co by za to daly, kdyby jely na výlet, ale jeho centrum empatie není očividně ještě zcela vyzrálé.

Jinak tady všechno v normálu, déšť se mění na mokrý sníh a naopak v rychlých sekvencích, v noci občas mrzne, což má za následek, že se druhý den brodíme solí (tady se údajně sníh nedhrabává, ale jen solí) po jinak celkem suchých chodnících. Ráno občas bývají zamrzlá okna aut, Nedávno jsem pozorovala jednu paní, co kromě svých tří potomků nesla k autu i hrnec s horkou vodou, kterou polila všechna skla. Očividně to fungovalo a já jsem přemýšlela, proč se mi to jen nezdá jako dobrý nápad...Cesta do školy začíná být čím dál více otravná, přece jen už to chodíme 4 měsíce, teď navíc opadané listí odhalilo v plné "kráse" tu nepěknou vlastnost místních: upustit kdekoliv cokoliv mají v rukou. Helenka se zdatně učí, takže jsme teď dva dny hledali čepici, kterou náhodou "upustila". A chodíme jedním úzkým průchodem, kde pejskaři dovedli celou tu anabázi se sběrem výkalů k dokonalosti - sice seberou spořádaně psí hovínko do pytlíku, ale pak patrně nějak ztěžkne, takže ho zauzlují a v tom průchodu omylem upustí na zem. Tož tak.

Dny jsou šedivé a putují v rutině, tak když by se někomu chtělo napsat mail, nebo zavolat přes Skype, budem rádi.