Nemocnice

  Hned v půli září jsme se zaregistrovali u doktora v Purley War Memorial Hospital (jen se to tak jmenuje, žádného válečného veterána jsem tam zatím nepotkala), pak měsíc nic a teď jsme tam pro změnu pečení vaření. Teda hlavně já a Štěpánek, Helenku taháme s sebou jako dekoraci, stačí jeden úsměv a personál měkne! Ondra zatím neměl tu čest, i naočkovat proti chřipce ho přišli až do kanceláře...
  Jak jsem tam šla pro antibiotika už jsem asi někde psala - mají úžasný vyvolávací systém - přijdete , na obrazovce si vyklikáte datum narození, zeptá se to, jestli jste to vy, potvrdí kdy a za kým jdete a pošle vás to do příslušné čekárny, kde mají další obrazovku, co vyhlašuje, kdo je na řadě a v jaké ordinaci,,,no a tady už rozdíl od českých ordinací končí a hodinu se čeká. Co ovšem úplně stejné není, lékař se za to čekání pokorně omluví a na odchod popřeje, aby vše ostatní, co dnes ještě musíte vyřídit, už šlo hladce.
  Štěpánka si na očkování proti chřipce pozvali SMSkou a čekali jsme asi jen 15 minut. Při té příležitosti se ukázalo, že nemá meningitidu C (naočkovanou), takže jdeme pro velký úspěch v listopadu.
  Minulý čtvrtek opět telefonát ze školy, půl minuta žaludku až někde v krku, než se ukázalo, že dítě žije, má všechny údy, žijí i všichni ostatní akorát mu krvácí oko (ale prej sedí klidně). Takže zase v nemocnici, tentokrát testujeme Minor Injuries Unit, dají vám tu náplast na bebí a poradí, kam pokračovat. Za pět minut po nás přichází matka s dcerou, podle uniformy též Harris Academy, s pořádně roříznutým čelem...dneska měli na hřišti očividně perný den! Pan zdravotní bratr byl Ind, tak jsem si raději nechala napsat na papír, kterou nemocnici nám to radí, že je méně "busy", poslal nás někam ke specialistovi, že je to příliš blízko oka. Jít o mě, tak si to oko radši nechám vypadnout, než jet někam 14 mil vlevo a sama, ale pokud jde o dítě žádná překážka není dost vysoká, takže zavrhuji čekání na chotě a vyrážíme s dětmi a telefonní navigací do East Surrey Hospital. Začalo pršet. Bohužel mezi ní a Purley stojí ten nejstrašnější kruhový objezd na světě (nebudu zabíhat do podrobností, jinak už nikdy  neusnete ze strachu, že ho jednou potkáte), který jsem objela dvakrát a stejně jsem nakonec netrefila správný výjezd a najela na dálnici....než jsem se vrátila do bodu 0 trvalo to 30 minut...grrgrhhr! Začalo se stmívat. Objela jsem ten kruháč znova a zase se netrefila, tentokrát ale následky nebyly tak tragické, stačilo zahnout o kus dál. Oční klinika už samozřejmě zavřená, tak nás poslali na dětskou pohotovost, tam jsem celkem 3x vysvětlila situaci než se nám podařilo vystoupat hierarchií až k doktorce (Japonka nebo Číňanka?). Ta konečně bez dalšího váhání řekla, co jsem si myslela od začátku - že to nic není, naříznutý víčko se zahojí samo. Ale asi na mě bylo trochu znát, že jsem po vyčerpávající cestě, s dítětem na břiše a že bych ráda aspoň drobný pocit, že jsme to neabsolvovali zbytečně Tak mu na to kápla lepidlo, aby se to rychleji stáhlo. Nazpátek začla docházet baterie v mobilu, večerní špička kulminovala a já musela zmobilizovat poslední zbytky psychických sil, abych dopravila děti do bezpečí. Dorazili jsme v sedm a já si konečně mohla dát zasloužený oběd! Helence červený puntík za abnormální trpělivost - za těch pět hodin snad ani nepípla!
  A dnes opět já a kontrola krz zánět prsu, tentokrát s sebou děti obě, ale čekali jsme jen asi 10 minut, takže rekord! Doktorce se to zdálo nějaké "lumpy" (musela jsem si až doma najít ve slovníku), tak si mě pozvou v lednu na ultrazvuk.
  Mezitím jsem se přihlásila na očkování proti chřipce, takže nás čeká v dohledné době ještě spoustu podnětných návštěv,,,to by bylo abychom tam aspoň jednoho veterána nenačapali!!

Návštěvy

To byl zase disaster! Minulou sobotu jsem pozvala na kafe sousedy Grahama a Suzie a jala se za tím účelem vyrábět dezert. Myslím, že celkem uvědoměle jsem zavrhla bábovku, protože míra rizika, že se nevyklopí správně, byla prostě příliš vysoká. Vsadila jsem na svůj oblíbený tvarohový koláč, kterýžto peču s úspěchem už mnoho let a u sousedů nehrozilo, že by jím byli už přejedeni.Všechno šlo výborně, až na drobný skluz a fakt, že jsem opomněla velikost plechu. Čili těsta jsem měla mnohem víc, než bylo bývalo vhodné na plech nalít, ale s myšlenkou, co se může stát, jsem to všechno naprala do trouby. Bohužel jak koláč malinko nakypěl, tak se začal vyklánět z plechu a posléze i padat, takže ve chvíli, kdy sousedi zvonili u dveří, byl dům plný kouře, jak se přepadající těsto pálilo na dně trouby. Nicméně jsou to velmi milí lidé, tak se snažili dělat, že je vše v pořádku a koláč nakonec i snědli a i říkali, že byl dobrý. Já ho ochutnala až večer a nutno říct, že spálený sice nebyl, ale poměrně dost nakouřený - ale na to tu musí být zvyklí, skotská whisky se přece vyrábí z ječmenného sladu sušeného kouřem z rašeliny (praví Wikipedie)...takže to byl podobný postup. Graham se pak ptal, jestli je to nějaký typický český moučník - přiznala jsem, že tedy ne, ale stejně jsem se v duchu omluvila všem výtečným pekařkám, které znám, že tu dělám takovou antikampaň! Nicméně už jsem vymyslela, jak to udělám příště - počkám, jestli se ta bábovka vyklopí a pak budu teprve někoho zvát! Ale popovídali jsme si pěkně, měli s sebou i babičku, která je skutečná anglická lady, jak z nějaký detektivky (jen klobouk asi zapomněla doma).

Další návštěva se nesla v podobném duchu (rozvařené kuře, mrkvovo-zázvorová polévka, která byla spíš zázvorová než mrkvová), ale Kožarovi mě jednak už delší dobu znají, takže nemají přehnaná očekávání a druhak jsou coby vytížení rodiče rovněž příznivci hesla, že nejlepší jídlo je to, co uvaří někdo jiný. Probrali jsme všechno od A do Zet a ještě zpátky a děti si tu místama i pěkně vyhrály. Mám pocit, že Adélka se Štěpánkem (dělí je 6 týdnů) jsou už od malička dost podobné nátury, takže když se pak ukázalo, že nějaká kostička z lega je klíčová pro stavbu jak jednoho tak druhého, vypukla málem třetí světová válka. Štěpánek ječel, jak smyslů zbavený, co dělala Adélka tedy přesně nevím, protože jsem musela Štěpána zavřít do vedlejšího pokoje, jinak hrozilo, že ji na místě zardousí. Asi za deset minut už si spolu zase pěkně stavěli. Klárce se moc líbila Helenka, mám pocit, že jakékoliv cizí dítě se k ní chová něžněji než vlastní bratr ("Kdyby Helenka byla chlapeček, mohl bych si s ní hrát a nemusel bych shánět kamarády v parku!").

Babi s dědou, Štěpánkem a HMS Belfast

Kožarovi pokračovali v pátek dopoledne na návštěvu do svého předchozího působiště a my jsme odpoledne přivítali dědu s babičkou, kteří přiletěli na víkend až z Pleteňáku. V podstatě celý kufr měli plný proviantu a oblečení a hraček pro děti - babičce se podařilo sehnat pro Helenku kalhoty a tepláčky, které jsou jí dobře kolem pasu, což jsem považovala za úkol v podstatě nemožný! V sobotu jsem byla s Helenkou doma, zatímco zbytek absolvoval dálkový pochod ulicemi Londýna. Ono totiž v pátek mezi návštěvami jsem ještě hodinu čekala u doktora (objednaná na čas!), aby mi dali antibiotika na opět se navrátivší zánět prsu, hurá! A Helenka aby nezůstala pozadu si pořídila nachlazení a v noci v pravidelných intervalech střídala hysterický pláč s kašlem, za který by se nemusel žádný laryngitik stydět. Oběma nám ale sobotní klid (?) na lůžku (???) prospěl, tak jsme se mohly v neděli připojit k výletu na Chartwell, rodinné sídlo Churchillovic rodiny. Počasí nám přálo, tak jsme zvládli i piknik. V neděli odpoledne jsme opět osiřeli, ale já už se těším na tento pátek a šestidenní dovolenou v Česku!!

Piknik u Churchillů

School issues

Tak se nám to slibně rozjíždí...
V pátek si nesl Štěpánek ze školy papír, o kterém jsem si mylně myslela, že je to výkres, patrně padesáté hasičské auto tento rok, ovšem omyl, šlo o Incident/Illness Report Slip (volně přeloženo jako Zpráva o nehodě/nemoci). Na formuláři se psalo, že upadl a poranil si koleno, což bylo léčeno vlhkým obkladem, po první pomoci se zotavil dostatečně na to, aby mohl zůstat ve škole...měl zkrátka na noze modřinu (jednu z mnoha).
A dneska mi volali dopoledne ze školy, že Štěpán měl incident s nějakým chlapečkem (kamarád Andrej, očividně se z něj klube pěkné kvítko) a že je opravdu, ale opravdu rozrušený, že to vypadá na panický záchvat a jestli to už někdy měl. Když jsem ho chtěla k telefonu, tak už zase brečel, tak jsem tam přijela (autem, samostatně!). Seděl chudák v nějaké kanceláři s paní učitelkou a zástupkyní a krabicí lega (asi ho už odhadly) a vypadal dost zdrchaně. Nakonec to bylo zhruba, jak jsem si myslela - Andrej ho nechtěl někam pustit, Štěpán se na něj rozčílil a jak na něj asi všichni začali mluvit a on nikomu nerozuměl, tak se nemohl uklidnit a začal popadat dech a už z toho byla scéna. Když jsme došli k autu, tak už byl zase ve své kůži a myslím, že do večera na to zapomněl. Mezitím jsme ovšem vedli dlouhý psychoanalytický rozhovor na téma, co udělat, když mě Andrej zase nebude chtít pustit do hradu.
 Takže už jen trnu, co se stane příště. Na druhou stranu nějaké potíže se zkrátka čekat musí. Když vezmu, že by mě prskli na 6 hodin denně někam, kde bych jim rozuměla sotva dvě slova, tak bych asi byla opravdu, ale opravdu rozrušená v jednom kuse.

PS: Vtipná historka na závěr, Ondra nám večer vyprávěl, že ho nadřízený v práci pochválil a Štěpánek na to: A co ti řekl? Good boy? (= něco jako hodný/šikovný chlapec, tak jim říká učitelka, když třeba hezky pozdraví).

Žáček jak ze žurnálu

Uniforma Harris Primary Academy, předvádí Š. Š.

Školu máme trochu z ruky, jdeme tam asi 25 minut, podle toho, kolik "tajných průchodů" projdeme, kolik slovíček se naučíme a na kolik zídek musíme vyšplhat. Zatím ještě pořádně nepršelo, takže cesty jsou to veskrze příjemné, nebýt první půlky, která vede podél hlavního tahu a kde bohužel není skoro slyšet vlastního slova. Legrační je potkávat děti v jinak barevných uniformách, jak zase pro změnu běží do naší části města, protože mají školu zrovna kousek od našeho baráku. Jednou jsme jeli autobusem, od čehož mě Štěpán moudře odrazoval, protože to i se zacházkou a čekáním trvalo skoro stejně dlouho a navíc jsem se s kočárem zasekla uprostřed chodbičky mezi sedačkami a vůbec mě nenapadalo, co jako mám dělat, než pohotový pán zvedl kočár do výše ramen a přenesli jsme ho do středu na vyhrazené místo, kde jsem ho zašprajcovala mezi tyč a zbytek osazenstva, který mi pro změnu bránil ve výstupu. A za celý ten zážitek jsem musela navíc i zaplatit, takže příště, pokud nepůjde o život, jdeme pěšky! ("Já jsem ti to říkal mami, proč nikdy neděláš to, co chci já??")

Tohle je asi vykročení pravou nohou!

Štěpánek se zatím jeví ve škole celkem spokojeně, první dva dny šel před obědem, zbylé tři byl na celý den. Problém byl akorát se záchodem. Štěpánek si asi nezapamatoval, kde je, nebo se bál zeptat, jestli tam může jít, tak mu přišlo jako dobrý nápad to vydržet domů. První dva dny to ještě šlo, ale od devíti do tří už to bylo krapet kách, tak se počural:-( Odpoledne mi hlásil, že už byl na záchodě a až po příchodu domů jsem koukala, že mu čouhají z kalhot slipy podivné barvy a následně, že ani kalhoty, ani ponožky nejsou naše.
Obědy podle všeho dostává, tuhle měli prý holubí maso. Pak se ukázalo, že si zřejmě plete "pidžin" a "čikin", takže to co měl být holub, bylo spíš kuře, ale nesnažím se mu to vyvracet nějak okatě, páč kuřecí on nejí.
Co přesně se ve školce děje, ale moc nevím, protože si to synáček obvykle nepamatuje. Akorát dneska se trochu rozvzpomněl, že zpívali písničku o autobusu. A tohle - naznačil potřásání rukou - se řekně anglicky "Božur". No nazdar...to může znamenat jediné: učí je tam francouzsky!! Když přičtu ještě to, že ho dvakrát týdně posílám na angličtinu, kde se učí s počítačem a dostává za to ještěrčí kartičky, budu si velmi blahopřát, pokud do Vánoc nezačne koktat.

A to bude holubička?

Jinak má kamaráda Andreje, který chodí do vedlejší třídy a je to Rumun a jeho kamaráda, který je taky Rumun ("Já si s Andrejem nerozumím, protože jsem jenom Čech a Angličan, zatímco on je Rumun a Angličan"), takže je možné, že se dřív naučí rumunsky než anglicky. Původně jsem si myslela, že je to Armén, ale provalilo se to za pár dní, když jsem na jeho babičku, která neumí anglicky, vybalila pár arménských frází (to já si tak běžně po večerech studuju;-)) a ona se vůbec nechytala. Přičítala jsem to špatné výslovnosti, ale když neporozumění bylo příliš okaté, došlo mi, že asi spíš Romania - tak jsem zkusila "buon zía" (dobrý den) a byly jsme doma! Pak ještě "mulcumesk" (děkuji) a tím naše konverzace opět zhasla. Nicméně paní byla určitě potěšena, protože druhý den mě u školy zdravila "Ahoj". Potkala jsem i její dceru, takže vím, že tu má rodiče, aby se starali o vnuka, protože ona nemá peníze na chůvu nebo školku až do večera, akorát ten jazyk no...je to prostě barikáda. Vidím to jasně, ve srovnání se švýcarským výjezděm před 4 lety se tu cítím v tomto okamžiku víc zabydleně než tam po půl roce a není to, dle mého, nic jiného, než jazyk.

Perný (tý)den

Děje se toho nějak moc najednou! Například v pondělí: po týdnu, kdy jsem napracovala s přehledem půl úvazku, čili spánek se konal sporadicky, jsem se probudila s jasným signálem, že se o mě pokouší zánět prsu a pokud něco nepodniknu skončím v horečkách. Štěpánek šel poprvé do školy. Dostali jsme oznámení, že se brácha oženil a v deset večer ještě dorazila Petra.

 1) Tak začnu tím prvním: navštívila jsem dvě lékárny, že sháním rivanol případně něco jiného na mastitidu. V první mi řekli, že to teda v UK nevedou a vzhledem k tomu, že jde o prsa (a co jako??), tak si mám zajít za svým GP (=praktický lékař). V druhé mi prodavačka řekla v podstatě to samé a po poradě s magistrou/em ještě přihodila podezíravý pohled, že to, co vyžaduju vlastně není žádný lék, ale desinfekce. A když jsem tam další vteřinu tak stála a přemýšlela, že jí řeknu, že si to na ty prsa jenom mažu, že tím v žádném případě to ubohé dítě nekojím, tak si to vyložila tak, že jí vůbec nerozumím a oslovila mě artikulovaně jak domorodce vprostřed Amazonie: NO MEDICINE! Tak to mě teda popudila a už tam za trest nepudu! Nicméně jsem se rozhodla nesmířit se s představou, že první z rodiny budu potřeboval doktora já, takže jsem sehnala v Tesku tvaroh (quark!!) a za dva dny bylo dobře!

 2) Štěpánek skutečně v pondělí nastoupil do školy...i když se tomu před ním musí říkat školka nebo předškola, protože na školu je on ještě malej. Děti v Anglii mají povinnou školní docházku od dalšího trimestru následujícího po 5. narozeninách a to rovnou od devítí do tří každý den. A nesmí se brát děti ze školy např. kvůli dovolené, za to jsou i pokuty - je to trošku bezmoc, letenky ve dnech prázdnin jsou o půlku dražší než např. den před.
Od té chvíle, co jsem odevzdala v Croydonu přihlášku na školy, jsem netrpělivě čekala na odpověď a když minulou středu konečně přišla, věci nabraly rychlý spád. Ve čtvrtek jsme se byli podívat ve škole, paní ředitelka působila sympaticky, ukázala nám školu, chválila kolemjdoucí žáčky pečlivě seřazené do dvojstupů a  používala spojení"nahoře se mi učí třída", "mám tady žáky"...prostě bylo vidět, že své povolání bere dost osobně. Když se s námi loučila, povídá:"Tak kdy by začal? Tak třeba pondělí?" Na místě jsem už jenom vyplnila jméno, příjmení, datum narození, jazyk a barvu kůže a paní recepční dokonce našla ve skříni nějaké zásoby uniforem. Štěpánek byl nadšený z šedivé mikiny, vůbec mu nevadí, že je o číslo větší.

 3) Brácha s Olinkou jsou na svatební cestě, tak jsem s nimi ještě nemluvila, každopádně obřad proběhl jen se svědky v Českém Krumlově. Hodně štěstí!!;-)

4) Petra dolétla z Abú Dhabí, přivezla kukuřičné křupky pro Helenku a dobrou náladu, jako vždy;-) Ubytovali jsme ji ve Štěpánkově miniložnici, která sice nemohla soutěžit s hotely, ve kterých spává normálně, ale peřiny s autíčky jí to jistě bohatě vynahradily.

Náušničky

Všichni jsou tu vydření z Helenčiných náušnic. Když už je tu takhle malá holčička má, tak třeba jen tenké kroužky. Aspoň je hned téma k hovoru, že? Ovšem právě proběhlá konverzace v parku mě dost pobavila...

Školačky: Jé miminko, a ty náušničky!!

Jak se jmenuje?

Já: Helena

Školačka: A je to holka nebo kluk?

Škola volá!

Mám radost! Štěpánkovi nabídli místo ve škole s honosným názvem Harris Primary Academy v Kenley. Méně skvělé je to, že je to 20 minut ostré chůze po rušné silnici, ale to neva, hlavně když už začne, konečně si najde kamarády, po kterých tak touží, bude procvičovat angličtinu a třeba se zase naučí oblíkat si ponožky (poslední výmluva, proč mu to nejde je, že má lepkavý nohy!).
Je to skutečně základka, tady děti od 4 let můžou chodit do tzv. Reception class, což si překládám jako nultý ročník. Většinu času si hrají, ale mají též krátké bloky, kdy začínají s matematikou a písmenkama.
Už zítra máme schůzku s paní ředitelkou (má pro změnu italské příjmení:-)), zájem mé ratolesti mě vybičoval i k telefonátu (předali si mě asi jen tři lidi, samostatný příspěvek o telefonování coming soon!), což je nejvyšší stupeň hrůzy, který ve zdejší komunikaci rozlišujeme (1. stupeň - mail - bezbolestný, 2. stupeň - osobní kontakt - jak s kým, ale dá se, 3. stupeň - jak s kým, ale obvykle děs). Podle předběžného průzkumu je to škola nová, mají krásné uniformy (což se o všech říct nedá, potkávám tu jedny obzvlášť nešťastné děti v tmavozelených svetrech a hnědých sukních...brrr) a hřiště a okolí taky vypadá pěkně. A pro mladší pěti let mlíko zdarma!!

Štěpánek se podle všeho těší, jen se musí říkat školka nebo předškola, slovo "škola" ne, protože na tu je prý ještě malej. Uniforma mu prý nevadí, tak jsem zvědavá, až dojde na lámání chleba.
Zatím začal chodit na angličtinu (je to spíš takové doučování angličtiny a matematiky), celkem ho to baví, i když naposled tvrdil, že ne a nechal se obměkčit, až když jsem mu slíbila, že až bude mít 12 ještěrčích kartiček (dostávají za odměnu), tak mu koupím vůni do auta.

Byli jsme se též podívat v takovém dětském klubu při kostele. Já si pěkně pokecala, Štěpánek bohužel méně, protože osazenstvo bylo minimálně o rok mladší. Helenka byla taky spokojená, ožužlala všechny padesátkrát ožužlané hračky, tak jen doufám, že nechytla nic super exotického. Závěrečný "song time" obsahoval jen jednu písničku o Bohu.

A já včera večer poprvé po šesti týdnech opustila bydliště bez dětí, šla jsem si odpočinout od matkování na hodinu aquaerobiku do místního bazénu (máme ho asi o 1,5 min dál než nádraží, čili asi 4). Předcvičovala statná černoška, která mi hrozně připomínala jednoho herce, na jehož jméno si samozřejmě nevzpomenu a když řvala takovým tím afroakcentem "faster/harder", tak mi to bůhvíproč přišlo hrozně vtipný. Jo a  bezpečnost tu berou smrtelně vážně - než cvičitelka dorazila, shlíželi na nás z vysokých židlí hned dva plavčíci...ale to by chtělo vidět, bazén asi poloviční, co je v Kladně, vevnitř 12 lidí, povětšinou důchodců, zabraných v družném hovoru a vůbec se nepokoušející plavat natož se topit a nad tím ti dva soustředění plavčíci.