4+1

Shodou okolností popisuje proporce našeho momentálního obydlí i proporce naší nově rozšířené rodiny. Zuzance byly včera 4 týdny a my stále hledáme postupy a rutiny, jak zajistit hladký chod tadytoho "rodinného byznysu". Ondra má taktéž rodičovskou dovolenou (až do Vánoc), což situaci poměrně usnadňuje zejména při vodění Štepána do školy (ten jediný z nás každý den někam musí) a jiných aktivitách, kdy není třeba vypravit zbytečné množství dětí, vezme se zkrátka jen to, kterého se akce bezprostředně týká a ty další zůstanou doma se zbylým rodičem. Trošku problém nastává, když zbylý rodič (jako např. já včera) trpí nějakou chorobou (např. úporným průjmem) a je upoután na lůžko (případně na jiné místo v domě), čímž se stává nejenže nepoužitelným v kategorii rodič, ale navíc se ještě přesune do kategorie dítě, protože na zbylého rodiče klade požadavky. 

Nejobtížnější částí dne je večer, kdy je potřeba děti pokud možno umýt, převlíct a uspat v méně než 2 hodinách. Jinak celodenně tvrdě spící Zuzanka se probudí přesně ve chvíli, kdy jdu koupat Helenku, ta odmítá usnout při rozsvíceném světle, což naopak vyžaduje Štěpán, čili sladit všechny jejich potřeby dá fušku. Za ty čtyři týdny jsme ovšem nabyli jistých zkušeností, jako např. že není dobrý nápad H v pyžamku nechat koukat na Z, jak se koupe, protože první jmenovaná v nejbližším nestřeženém okamžiku převrhne vaničku (naštěstí ještě bez dítěte) na koberec a sebe, samozřejmě. Ona je vůbec poslední dobou taková expertka - tuhle o půlnoci se poblila, seděla v postýlce, hleděla na to dílo a když jsme vešli, tak prohlásila: "fuj" a potom asi půl hodiny opakovala: "Elinka pobíla". A když se mi podařilo za dva dny konečně vyprat a usušit veškeré lůžkoviny, tak se poblila pro velký úspěch znovu! Ale jinak je to docela pohoda, jen ve velmi výjimečných případech řvou více jak 2/3 dětí a dokonce jsme, myslím celkem úspěšně, absolvovali společný výlet do Winter Wonderlandu v Hyde Parku (myslím, že jsem o tom psala loni - vánoční trhy křížené s Matějskou poutí). Nechali jsme tam letos o dost víc peněz, protože Štěpánek se přestal tolik bát výšek a i Helenka se začala dožadovat nějaké pouťové zábavy (v jejím případě ale zůstalo jen u labutí, co se houpaly a jezdily dokola). Já jsem po nucené přestávce způsobené těhotenstvím zatoužila taky po nějakém adrenalinu, ale hořce jsem litovala, protože jsem několik dlouhých vteřin myslela, že umřu (z toho přetížení a následného stavu beztíže) a hned potom jsem myslela i na chudáka dítě. Dítě ovšem vypadalo o dost zdravěji než já a pravilo, že dobrý!

Též jsem měla možnost zmapovat, jak se vyvíjí schopnosti matky, pokud jde o různé činnosti u kojení. U prvního dítěte je třeba si sednout do křesla, vypodložit polštáři a pak důležitě kojit - maximálně se zvládne zapnout telka. U druhého dítěte už je třeba trochu pokročit, čili kromě zapnutí telky už  se čte staršímu dítěti kniha, případně píše mail (zatím jednoruč) a na polštáře už se kašle. Při třetím dítěti už se nesedá jen do křesla, ale kamkoliv, kde se zrovna pohybuje n-1. dítě, které je potřeba dozorovat a kromě čtení a psaní mailů už se druhou rukou nalévá mlíko (z kanystru o 4 pintách to jde dost blbě!!), vysazuje dítě na záchod (aby ho po deseti minutách neúspěchu zase sundal), přebaluje, oblíká (zatím jsem v tréninku) a ty polštáře uklízí z podlahy, aby o ně náhodou někdo nezakopl;-)

Pokud jde o vztah mezi sourozenci, zatím to vypadá tak, že Štěpánek si mimina nevšímá, pokud ho neruší zvukovými projevy (tj. řevem nebo škytáním) a Helenka miminko miluje a doslova by ho láskou sežrala. To se projevuje tak, že kdykoliv mimi spí, tak H do něj začne šťourat a pokračuje tak dlouho, než mimi začne plakat, což mi běží důležitě oznámit. A pokud se mimi kojí, tak není lepší metody, jak projevit svoji lásku, než miminku masírovat hlavu! Nicméně to všechno dělá s tak neskrývaným nadšením nad tou živou panenkou, že není možný se na ni zlobit...

Tak tak nějak to tu momentálně vypadá, naše intenzivní fáze rodičovství, a je to pěkný (a hlavně si nekazit výhled kusy svršků, lega, papírů a pastelek, co se tu neustále všude možně válej a já mám pocit, že už v životě nepřestanou).

Už je to tady, II. část

Na poporodním oddělení neměli volnou postel, tak jsem zůstala na porodním sále, Zuzanka spala a mě dokonce našli s obědem, což bylo velmi příjemné. Paní na mě vyrukovala s jídelním lístkem, ať si jako vyberu, tak jsem hnedka podezřívavě hledala ceny, jestli náhodou nejde o nějakou externí pracovnici místního bufetu, ale objevila jsem logo NHS a ceny žádné, tak mi došlo, že ten porod asi bude přece jen all inclusive (jen piňa colada nebyla k nalezení).
Kolem šesté mě přeci jen přesunuli na "Hope Ward", kde ve velké místnosti bylo šest postelí s křeslama a stolečkem, oddělené plentama. Porodní asistentka se se mnou obřadně rozloučila, že prý "good job" a šla. Tak jsme si se Zuzankou udělali pohodlí, přišla se na nás podívat i nějaká grupa černošek, z nichž nejmladší se asi rozbíhal porod a ostatní z toho měli dobrou party. Pak tam byla nějaká rodinka už patrně taky s miminem, ale ti měli s sebou ještě asi dvouletého sourozence, který vytrvale ječel, což mi teda přišlo už drobet obtěžující, vzhledem k tomu, že bylo asi půl devátý večer. No a Zuza se rozhodla, že jim to všem vynahradí a tak kolem desáté začla ječet a očividně si chtěla potrénovat pličky, protože nic nezabíralo. Po jedenácté přišli sestry, že by mě jako rády přestěhovaly vedle (=dál od sesterny), že tady je víc těhotných a tam víc miminek a že ...ehmm..si můžou spolu hrát (myšleno ječet unisono)! Tak jsme šly a Zuzanka chvíli spala, pak se kojila, pak brečela, pak se kojila a takhle asi 1,5 hodiny dokola, pak přišla sestra a s vážnou tváří na mě, co budu s tím miminkem dělat. Tak jí říkám, že nevím, ale že jsem otevřená jakýmkoliv návrhům...už nevím přesně, ale myslím, že nenavrhla nic. Pak ale přišla jiná, že by jí udělala pevné balení, tak si přinesla zavinovačku, šup šup, pohoupala a a Zuza zmlkla. Asi na deset minut....
Druhý den ráno moje naděje (24 hodin jsme musely zůstat na pozorování kvůli těm zpackaným antibiotikům), že nás pustí, smetla sestra s tím, že našli v mojí krvi protilátky a tudíž je potřeba udělat test i miminku a že přijde dětský doktor a udělá to "in a couple of hours", což znamenalo asi osm hodin. Ale v zásadě to byl celkem přesný údaj, protože se ukázalo, že další oblíbená časová jednotka je "in a minute", což znamená hodiny čtyři. Takže tedy dětská doktorka odpoledne dorazila a že jde kvůli tomu dýchání...to jsem teda přesně nevěděla, co má na mysli, tak jí povídám, že prý potřebuje test na krevní skupinu a to zase pro změnu nevěděla ona. Tak jsme se navzájem poučili, co moje dítě momentálně potřebuje, odebrala krev, zkontrolovala dýchání a konečně už zase večeře!

Noc probíhala podobně, dítě se tvářilo, že mlíko neteče a že je potřeba mi ho vysát z morku kostí a to je teba opakovat každých 15 minut. Nakonec ale přece jen usnula a vzbudila nás až kolem osmé další "baby doctor", která přišla znovu Zuzance odebrat krev, protože její kolegyně to večer špatně označila. Když jsem to psala manželovi, odpověděl mi, že radši bič a pryč, než mi odeberou omylem ledvinu...
Když ranní sestra zjistila, že tam zabírám postel už 48 hodin, pravila, že je to "ridiculous" (= směšné) a že to bude ona, kdo nás propustí domů. Tvářila se skutečně, že je to to otázkou její cti, tak jsem zadoufala. Všechny papíry už byly hotové, ale pořád jsme čekali na výsledky testů, mezitím se aspoň Helenka najedla i z mého obědu a dokonce i v rychlosti spolkla banán, který omylem přinesli mně místo sousedce. Zřejmě tu postel už potřebovali, protože sestra se tvářila stejně nervózně jako my, až jsme se nakonec dohodli, že prostě pojedeme domů a kdyby se tam našlo něco důležitého (tušili jsme, že jde o moje staré známé antiE protilátky, kterých se nebojíme), tak nám zavolají a vrátíme se.
Zuzanka se v autě poprvé poblila a Štěpánek se odpoledne nemohl dočkat, až se vzbudíme a on se bude moct jít na sestřičku poprvé podívat. Od té doby jeho nadšení trochu opadlo, ale pořád je na ni hodný (což se nedá tvrdit o jeho druhé sestře). Helenka mimi miluje, ale zatím úplně nerozlišuje mezi ním a jejími plastovými mimi, čili se je bojím nechat byť jen minutu o samotě. Ale když jdu večer do prvního patra a v každém pokoji spí nějaké dítě, je to zkrátka hezké!

Už je to tady!!!

Intenzivní čekání z minulého příspěvku vzalo celkem rychlý konec. V neděli 8.11. jsme vzali děti do zoo, přičemž jeden z nejdůležitějších výběhů byl hrací koutek a kavárna. Hrací koutky tu mají často olbřímí rozměry, jakož i tenhle a Štěpánek byl tak excitován, že s sebou asi půl hodinu tahal i Helenku, aniž si vlastně všiml, že se stará o sestru (což normálně nečiní zrovna rád).

Děti jsme doma uložili ke spánku, podívali se na seriál a den končil před půlnocí tak nějak normálně, i když mi přišlo podivné, že břicho tvrdne i několikrát do hodiny. Usnula jsem asi na patnáct minut, když mě vzbudila bolest, která mě teda dost překvapila a tím víc, že nezůstalo jen u jednoho výskytu. Tak jsem tak ležela a snažila se přesvědčit, že to jsou jen poslíčky, že nebudu ještě rodit...obzvlášť, když babička tu ještě není a já mám na příštích pár dní jiné plány. Ve sprše to pak chvíli vypadalo, že je po všem, ale byl to jen klid před bouří...Ondra už taky nespal, tak jsem ho poslala nafouknout míč, páč vypadal dost nezaměstnaně. Pořád jsem čekala, až se pozvracím, nezlomný to důkaz probíhajícího porodu, ale nic. No a pak už jsme jen přemýšleli, kterou nešťastnou rodinu vzbudíme a nacpeme jim naše, již dříve narozené, děti. Podařilo se nám vydržet s nervama až do 5:15, kdy už mi přišlo, že být vzbuzen není taková tragédie a jala jsem se prozvánět sousedy. Chvilku jim to trvalo, ale nakonec dostáli svému slibu "kdyby kdykoliv cokoliv" a ozvali se. Ondra přenesl spící děti v pyžamech s baťužkem a dobalil i moje dvě zavazadla a mohli jsme vyrazit. Do této osudné noci jsem měla pocit, jak jsou britské silnice hladké, téměř bez poskvrnky, ale v kontrakcích jsem cítila naprosto každý hrbolek a všechny zatáčky měly snad 180°! V duchu jsem si blahopřála k rozhodnutí rodit v nejbližší porodnici (tj. asi 20 minut cesty).

V porodnici do mě sestra vnořila ruku, až jsem měla pocit, že se mi snaží prozkoumat žaludeční vředy a tvářila se neurčitě - že jako nemůže nahmatat hlavičku a že tedy zavolá doktorku, aby udělala ultrazvuk. Přepadl mě iracionální pocit, že moje dítě nemá hlavičku, ale naštěstí doktorka přišla rychle a ukázalo se, že hlavička je na svém místě a dokonce i přibližně tam, kde má být. Pak se ukázalo z testu z moči, že jsem dehydrovaná a že mi tudíž píchnou něco rovnou do žíly. Já bych se asi normálně napila, ale dost na tom trvaly. Do ruky mi tedy sestra narvala supersložitou kanylu s hadičkama a ventilkama a připojila mě na monitor. Asi za hodinu mě zase odpoutaly a poslaly na předporodní oddělení, nebo jak to nazvat (slovo hekárna dost nesnáším:-)) s tím, že přijde někdo mi píchnout ten roztok do kanyly. Dost bezradně jsme tam seděli asi 10 minut (dalších pět postelí v takovým průchoďáku, jedna sprcha na konci chodby), než přišla další sestra, která mi oznámila, že vzhledem k tomu, že rodím, tak mě odvede na porodní sál. To mi přišlo naprosto skvělé, protože není nic horšího než mít 8 hodin kontrakce a stále nebýt považovaná za rodící.

Strojovna

Porodní sál (tedy dneska snad už všude klasika - místnost s lůžkem, koupelnou, zařízením pro miminko) č. 10 nebyl zrovna nic extra v porovnáním s kladenskou porodnicí, ale nechalo se...pak ale přišla další sestra a jala se mě připojovat na monitor, čemuž jsem kladla dost aktivní odpor. Tedy, ne že bych se s ní prala, ale snažila jsem se jí vysvětlit, že mě z jednoho před chvílí odpojili. Načež ona nasadila patrně mezinárodně platnou strategii, že ona nic, že to všechno doktor a že když to podepíše on, tak že mě klíďo píďo zase odpojí. Mnooo, a že doktor přijde v 8:30. Nu dobrá, půl hodiny to ještě vydržím. Doktor přišel v devět (až později jsem zjistila, že na místní poměry to byl obdivuhodný výkon) a hlasem buddhisty mi začal vysvětlovat, že kvůli jizvě po císaři je ten monitor nutný, že podle toho, jak se daří miminku, se ihned pozná, kdyby náhodou jizva praskla. No a že teda do té sprchy bych mohla, až se ukáže, na kolik jsem otevřená, ale jen na chvíli atd. atd. Když odešel, tak jsem dostala mírně hysterický záchvat, že jako vleže ty kontrakce fakt nedám, že takhle neporodím, že už jsem to jednou zažila a že zkrátka hotovo. No, naštěstí moje tělo převzalo vedení a všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si v tu chvíli rýsovala.

V další směně porodních asistentek přišla jiná černoška, zas s docela jiným akcentem a hromadou červených copánků na hlavě, tak se jí ptáme, cože ten rehydratační roztok a ona, že tu kanylu mám kvůli antibiotikům a koukala na mě jak na blba, že prej, ať se pořádně napiju...(WTF???) A pak šla shánět ty antibiotika a kontrakce byly čím dál drsnější. Na předporodním kurzu nám dávali rozsáhlou přednášku o možnostech úlevy od bolesti, tak jsem si řekla, že zkusit se má všechno a požádala jsem o entonox, což je rajský plyn. No a vždycky na vrcholu kontrakce jsem si párkrát dýchla a nebylo to špatný - ne, že by bolest zmizela, ale jakoby se některé její hrany zaoblily. Nebo minimálně jsem se rozptýlila tím, jak jsem si narvala do pusy ten náústek a snažila se nadýchnout a neudusit. A sestřička mezitím bojovala s kanylou, pořád to neteklo a já najednou cítila, jak je hlava už sakra dole, tak Ondra na ní, že už to dost tlačí a ona, že to je dobře....a já cítila, jak už tělo začíná samovolně tlačit, což poznal i Ondra, protože jsem jaksi nucena změnit svůj hlasový projev. Tak zase na tu sestru, že už to hodně tlačí...a ona, proč jí to jako pořád říká! Antibiotika pořád netekla, mezitím na mě měla nějaký dotazy, jako jak dlouho trval poslední porod a já už neměla sílu jí říct, ať už se proboha koukne pod to prostěradlo, že ta hlava už tam bude co nevidět. A ona, ať si fouknu plyn, proč si nefouknu plyn, což už bylo na nic, protože jednak to na tlačení nijak nezabíralo a druhak jsem se na tý levý ruce musela vzpírat, protože mě dcerka tlačila neuvěřitelně čímsi do žebra. Zkrátka už totální rauš (asi i z toho plynu) a sestra nakonec vzdala antibiotika a konečně začla řešit, jak bude rodit dítě. Sháněla ještě nějakou parťačku, pak mi přitlačily nohy kamsi k uším a ve vrcholné fázi pořád na mě, že musím "pant, pant". Sice to slovíčko znám z nějaké ságy o dracích, kde pořád někdo "ztěžka oddechoval", ale v dané situaci to jaksi nebylo úplně proveditelné. No ale trvalo to jen pár sekund a najednou všechny moje vnitřnosti včetně galonu teplý vody vypadly na stůl a neuvěřitelná úleva a pak dítě na břiše a po dvou letech zase ten člověkapřesahující pocit ztráty slova i myšlenky, jen úžas nejvyššího kalibru a pak dojetí a pak návrat zase zpátky do těla a reality. Naše Zuzanka byla na světě, bylo zrovna 9.listopadu 2015, 10:03. Tiskla jsem ji pod ručníkem, ještě pořád spojené pupeční šňůrou. Vážila 3,83 kg a měřila 54 cm.
Našla jsem i odvahu se podívat na placentu, přece jen, člověk to zná akorát z televize (a ano, vypadá to přesně jak v televizi). Pak sestra zahájila úkony k další neméně důležité součásti výletu za porodem, tj. sešívání škod, které ta 35 cm hlavička napáchala. Přišla i doktorka, aby prozkoumala, zda nejde o natržení 3. řádu, páč to musí sešít doktor, a ne sestra, ale prohlásila, že je to dobrý, že jen 2. řádu (pevně doufám, že to nebylo jen proto, že zrovna pospíchala na oběd...). Mnooo, místama masakrózní, tam kde lidokain zrovna nepůsobil, vybavovaly se mi postupně všechny mučící scény, které jsem kdy viděla v nějakém filmu, tak jsem se snažila koukat na miminko nebo o něčem konverzovat. A pak konečně: KONEC!!!

Obvolali jsme dojaté babičky a dědečky, myslím, že to úplně nečekali....Ondra s námi ještě chvíli pobyl (já jsem na sebe byla děsně pyšná, že tentokrát jsem došla do koupelny sama a bez přestávky na omdlení) a pak jel vyzvednout děti.
Pokud to mám tak všeobecně zhodnotit, tak předchozí porod byl takový víc nalinkovaný, teď dostanete tohle, pak trochu oxytocinu a teďka zvednout nohu a bradu na prsa atd. atp. a miminko přece jen trochu umýt a odstřihnout hned, zatímco tentokrát jsme měli s Ondrou pocit, že jsme si to dost odrodili sami, mnohem živelnější, přirozenější, bez jediného zásahu, zkrátka strašně silný.,,,a pocit pokory nad tím, jak je tělo dokonale funkční systém, když dokáže něco takového.

Intenzívní čekání

Jeden příspěvek za měsíc či dva, já teda jedu! Ale ono se toho tu moc neděje, respektive člověk už si na leccos zvyknul, takže mu to nepřijde natolik zajímavé, aby tím hltil síť.

A navíc mám momentálně v hlavě už jen to jedno, čili se bojím, že by příspěvky byly dost monotematické, i kdyby se nakrásně staly četnějšími, |Ale tak pojďme si to shrnout: ze systému péče o těhotnou jsem místy trochu divoká, protože když přijdu v úterý k midwife, tak si sednu do blbý čekárny, protože všichni přece vědí, že v úterý je v přízemí, zatímco v pátek v prvním patře. No a taky mi nedojde, že je dobrý se u gynekologa ve 22. týdnu objednat na 36. týden, což se ve 34. týdnu ukáže jako dost velký problém, takže se k němu nakonec dostanu v 38. týdnu (ne že by to udělalo nějaký rozdíl!). Neustále si zapomínám odněkud vyzvednout ampuli na moč, čili ji pak nosím ve sklenicích od marmelády apod,, čímž nevzbuzuju důvěru naopak já. Test na streptokoka jsem si musela zařídit a zaplatit (a odebrat) sama u soukromé laboratoře, zato kvůli štítné žláze jsem byla na dvou prohlídkách navíc a podstoupila dva krevní testy navíc a to jen kvůli tomu, že jsem se na začátku při křížovém výslechu přiznala, že jsem byla u endokrinologa, který mi předepsal jód (když mi bylo asi 13). Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem toho posledního pana doktora navštívila, protože byl jak vystřiženej z Downton Abbey - dokonalej přízvuk, vystupování, prostě Brit, jak si ho člověk představuje a jakých, mám dojem, se v jižním Londýně běžně tolik nepotká. Na druhou stranu tu zase člověka neobtěžují testem na cukrovku (pro neznalé: ráno na lačno se odebere krev, vypije roztok glukózy, tvrdne se dvě hodiny v čekárně a zase se odebere krev), jakýmkoliv vnitřním vyšetřením, vážením a komentováním přírůstku ani monitorem srdeční činnosti 20 minut vleže na zádech. Nakolik mám být ráda nebo naopak nervózní z nedostatku péče se stále ještě nemůžu rozhodnout.

Teď tedy, zhruba 10 dní před termínem jsme ve fázi intenzivního čekání (jestli něco takového existuje). Za pár dní dorazí babička, na což se těším velmi, protože i když tu máme několik záloh, tak představa, že někoho budím uprostřed noci a cpu mu tam děti, mi na klidu nepřidává. Tašky už mám sbalené, pro jistotu hned dvě, protože v porodnici se nedostane vůbec nic (prý si mám vzít pro jistotu i jídlo), na druhou stranu se konkrétně v mojí vybrané propouští za cca 6 hodin po porodu, takže zas toho jídla nebude potřeba tolik. Co si tak pamatuju z posledních porodů, tak 6 hodin poté jsem nebyla schopná dojít samostatně do koupelny, čili představa, jak oblíknu sebe, dítě a půjdu někam na parkoviště, mě mírně řečeno děsí. Ale tak bůhví, jak to všechno bude. Tenhle podnik je zkrátka nepředvídatelný, poprvé jako potřetí...

Home switch

Dnes jsme opět během několika málo hodin přepli domovy: v peněžence vyměnili platební karty, vyházeli koruny (né úplně do koše) a nahradili je librama, přehodili SIMky (vlastně ještě ne), vybrakovali jednu ledničku, abychom za 8 hodin zase pracně plnili jinou a našli patřičné sady klíčů a zapamatovali si, kam jsme uschovali sady klíčů příslušné k jiným dveřím nacházejícím se momentálně 1270 km východně. Vybalování našich pečlivě vyvážených kufrů do zítřka neuteče, a tak tu sedíme a přemýšlíme, jestli by bylo moc trapný začít topnou sezónu už 3. září. 

Tak tedy hurá do toho, čekají nás na podzim všechny nové zkušenosti, Ondra se musí nechat povýšit, Štěpánek začít Year 1, Helenka bude patrně celý podzim rozšiřovat svoje portfolio zvířecích zvuků a já musím chtě nechtě porodit, ale zejména si vybrat v bance šek, což je věc, kterou znám jenom z filmů (ale tuším, že by to mohla být z těchto dvou záležitostí ta méně bolestivá:-) 

PS:

Podařilo se nám dokonce ještě dnes bleskově nakoupit Štěpánkovi školní boty, kteréžto jediné se v ČR pořídit nedají (černé, kožené polobotky velikosti 32). Přišli jsme do předem vyhlédnutého řetězce (Clarks pro znalce:-)), slečna hned u vchodu nás poslala k jiné slečně, která nám dala pořadové číslo a když ho vyhlásili, ujala se nás třetí slečna, která si přinesla tablet a jakousi sofistikovanou podložku. Čučeli jsme na to jak puci, celý proces měření nohy vypadal spíš jakože nový boty dostane agent 007 a ne náš nebožák, co musí v pondělí do školy. A místo skrytých odpalovacích zařízení, nebo co by tak Bond v botách měl, tyto Štěpánovy mají v patě díru a v ní nějakou hračku. Jediný problém byl, že hračka se nějak skřípla a tlačila, ale když ji prodavačka urovnala, tak bylo všechno v pořádku, protože nejenže boty netlačí (snad), ale zároveň má takové Andrej (v obráceném pořadí priorit). Tuším, že Andrej dostane letos jiné a všechno bude zase špatně, ale začínám si poslední dobou zvykat. Čili kdyby měl někdo zájem propašovat z VB nějaký kontraband, tak máme dobrý tip, jak na to;-)

PPS:
Let byl fajn, v poměru dva dospělí na dvě a půl dítěte byl průběh trapně hladký...

Návštěvníci II.

Iva dorazila na konci května, oproštěna od starosti o manžela i dceru a takové návštěvy my máme rádi, páč když nemají s sebou děti vlastní, starají se o ty naše:-))))) Helenka s tetou Blejšou (tuhle přezdívku ji kdysi dal Štěpán a už jí, chudince, zůstala) chodila poslušně za ruku a teta nám za to uvařila výborné karbanátky z pohanky. Od nápadu jít před půlnocí ještě péct dezert jsem ji nakonec odradila, ale dalo to práci! Ivu jsme vzali do Windsoru, kde Heluš vzorně shlédla prvních 15 pokojů, ale pak si v tanečním sále zula boty a že veškerá spolupráce končí. Tak jsem ji ječící musela vynést, ale naštěstí už to byl jen kousek. Nakonec to vypadalo, že by ji jezdecká socha v brnění usmířila, ale to už bylo témeř u východu. Po tom, co jsme se pokochali domečkem pro panenky a kostelem (výzdobou spíš katedrála!), přestal spolupracovat i Štěpán a dožadoval se hřiště. Vzhledem k tomu, že hřiště nepatří mezi významné body na mapách (patrně je netvoří rodiče dětí do 12 let), žádné se nám nepodařilo najít a před definitivním odjezdem musely děti vzít zavděk parkem (chybějící dětské vyžití se neúspěšně snažila vyvážit travnatá plocha sahající snad 3 míle daleko). Ale stačilo...mučit sestru se dá v podstatě v jakémkoliv prostředí (snad jen upoután v autosedačce to jde blbě).

Druhý den bohužel deštivo a cesta do přístavního Hastings, kterým jsme se Ivě snažili navodit atmosféru Brightonu...nevím, jestli se podařilo, ale Štěpánek byl konečně spokojený, mezi voskovými piráty v "jeskyni pašeráků" a fish and chips jsme zvládli taky.

Dostali jsme dva dny na vydýchání a pak bratr s rodinou, tedy neúplnou, Meli nebyla vzhledem k věku shledána způsobilou. Brácha se poměrně dost vyžívá v místních zvyklostech, pivem počínaje, přízvukem konče (ovládá výborně přízvuk několika světových jazyků, kterým dokonale maskuje místy nedokonalou slovní zásobu), takže se mu líbilo (!) odvést synovce do školy a dokonce si i pokecat s paní učitelkou, jestli to žluté tričko na tělák je dostatečně žluté. Vzali i Helenku do parku, takže príma oddech. Navštivili jsme o víkend společně Chessington park, velký zábavní park, kde si malí chlapci mimo jiné zastříleli na mumie a velcí chlapci se nechali věšet hlavou dolů a otáčet kolem různorodých os souměrnosti. Jáchym si nechal na obličej namalovat umrlce a moc mu to slušelo!! Neděle na Scotney castle úplně nevím, jestli splnila představy, ale romantická zřicenina hradu ve vodním příkopě (mě) nezklame nikdy;-) Počasí bylo excelentní, anglickej deštík snad jen na pět minut, aby se ukázal, že fakt existuje...

Lukáš tu sice byl už podruhé, ale tentokrát pracovně na skok, čili jsme se viděli jen jeden večer, ale i tak to bylo příjemné zpestření. V podstatě okamžitě se střídal s Markétou a Milanem, kteří přijeli na dovolenou a i pro mě to s nimi byla dovolená, protože si vzali příliš k srdci moje vyhrožování o mytí nádobí a tak ho nejen myli, ale i rovnou utírali (to tu teda neděláme:-)). Sice na nich byla trochu vidět nervozita, co jejich malá dcerka doma, ale myslím, že nakonec to úspěšně překonali a nikdo nedošel k žádné psychické újmě. Moje děti je sice úplně vyspat nenechali, ale holt to tu nejsou žádný lázně;-) Zvládli jsme krásné dva výlety. Jeden do historických doků v Portsmouthu, kde jsme obešli to, co jsme v březnu nestihli - Mary Rose, loď ještě z doby Tudorovců a hlavně Victorii, která bojovala u Trafalgaru a jak jsou tu drobet posedlí osobou admirála Nelsona, tak i tu měli na něj památku - kovovou plaketku přišroubovanou do paluby přesně v tom místě, kde ho zasáhla smrtící kulka. Kávu jsme si dali s výhledem na bitevníky a i děti celkem držely až do konce dlouhého dne. A v neděli hrad v Doveru, všechno možné od římského majáku přes normanskou kapli po nemocnici z druhé světové...a pak pochod přes bílé útesy k majáku South Foreland. Bylo to už ťip ťop, prohlídka s průvodcem (odkud jsem děti teda musela odvléct, jinak by nikdo neslyšel nic) a pak pět minut před zavíračkou ještě odpolední čaj...ale tentokrát skutečně o páté (i když mám pocit, že ta pátá je nějaký český výmysl). Servírovaný do starého porcelánu servírkou ne o moc mladší. Tak to nějak všechno pěkně ladilo (až na nás v pohorkách). A paní, místo aby kolem nás začala nevrle dávat židle na stůl, se ještě nabídla, že nás společně vyfotí.

A to už je konec června a my se pomaloučku polehoučku začínáme těšit na prázdniny...

Návštěvníci I.

Abych žádné návštěvě neupřela právo tu být zvěčněna (proč za námi taky jezdí, že?), musím doplnit za celé dva měsíce, co jsem usínala v osm s Helenkou anebo se ani jinak nezmohla na vyšší intelektuální činnost než je čumění do zdi:

V dubnu do Londýna zavítaly Gábina s Luckou. Vybraly si ten naprosto nejhorší spoj, co je z Prahy k mání, takže dorazily někdy kolem třetí ráno. Nicméně zbytek času využily, jak se říká, do mrtě...aspoň jsem teda ještě žádnou návštěvu neviděla vstávat v neděli v sedm, aby byla v osm na mši (=vstup zdarma) ve Westminster abbey a kolem jedenácté už zpátky, aby se mohlo jet na výlet do okolní krajiny (Knole a Ightham Mote, krásná místa s nevyslovitelnými názvy). Lucka se tu navíc naučila jíst lososa, což potěšilo zejména Ondru coby jeho autora. Společně jsme též zašli do Madame Tussauds (pravda, Gábina dala přednost British Library:-)), kde se tou dobou ještě dalo hýbat a fronta na Terminátora byla míň jak 5 minut! Vyfotili jsme se s královskou rodinou a minuli celou expozici Bollywoodu. Štěpánek zase pro změnu minul celou expozici strašidelného Londýna, čímž bohužel přišel o svého oblíbence, hraběte Drákulu. Holky stihly oběhnout i krámy, což nechápu, kdy stihly a odjížděly někdy uprostřed noci, aby stihly let v šest ráno...

O dva dny později dorazil Tomáš (už standardně nočním letem s EasyJet), pro kterého jsme měli připravenou skutečnou výzvu - třídenní výlet s kempováním a dvěmi dětmi na sdíleném sedadle. Vzhledem k počasí se z dvou nocí pod stanem stala jedna a to jen díky tomu, že jsme nenašli vhodný hotel i na noc č. 1, jinak bychom patrně zbaběle spali pod střechou. Katedrála ve Winchesteru je mistrovské dílo z doby, kdy se v českých luzích a hájích stavěly chatrče z bláta a v nedalekém středověkém sále mají stůl prý od krále Artuše (jen Artuš na výmalbě se nápadně podobá mladému Jindřichu VIII.). Stan jsme rozbalili v oblasti New Forest (les co je vše, jen ne nový) asi deset minut před tím, než začalo pršet. Tomáš po vstupu ohromeně prohlásil, že v tak velkém stanu ještě nebyl (upgradovali jsme nedávno ze stanu 2+batohy na 5+kufry+stoleček+židličky+4 kola). Další den Stonehenge...pěkné, ale možná o půlnoci bez živáčka by to mělo větší sílu. A Bath s římskými lázněmi. Dost výjimečná podívaná, řekla bych. Štěpánek zaujatě poslouchal audioprůvodce a Helenka zůstala klidná až skoro do závěru, kde se objevila urgentní potřeba nové plínky, kterážto zapomenuta zůstala v kočáře za pokladnami. Třetí den a neméně impozantní katedrála v Gloucesteru a rodiště Williama Shakespeara - Stratford nad Avonou, kde zrovna probíhala výstava veteránů (aut), takže se po chodníku pomalu nedalo projít. Ale pořád ještě se tam najdou domy, u kterých nedá vůbec žádnou práci si Williama představit, jak jde zrovna kolem. Navštívili jsme ještě interaktivní výstavu o životě v 16. století, kde Štěpánka nejvíc zaujala expozice o morových epidemiích a už jsme to stáčeli na Londýn a hrad Warwick. To je fakt obří hrad s nádhernými interiéry i podzemím, kde nešetří voskovými figurínami v naaranžovaných scénkách, co se tak asi dělo, když se pán chystal do války růží, a to včetně zvukového a občas i čichového doprovodu. Štěpánek si taky vyzkoušel svoje schopnosti lučištníka a jako obvykle jsme ho nemohli vystrnadit pryč z hřiště.

Tomáš se během jednoho dne vystřídal se Slávkem a synovcem Mojmírem, kterýžto je velký kamarád Štěpánka, takže byli oba ze vzájemného setkání nadšení. Připravila jsem jim jeden den na farmě Hobbledown, kde se ale o zvířátka nikdo moc nezajímá a všichni tráví čas na atrakcích, dřevěných věžích, podzemních tunelech, trampolíně, vnitřních prolejzkách a poměrně klaustrofobickém pouštním městečku, nebo co to mělo představovat. Občas jsem se jenom hrozila toho, že Helenka někam zdrhne a já už ji v soustavě tunelů určených většinou jen pro dětské rozměry nenajdu. No, strávili jsme tam asi 6 hodin:-) V sobotu jeli všichni kluci a Helenka na zámek Leeds, kde navštívili i Go Ape! (místní odrůda lanového centra), takže přijeli asi v osm večer a já mezitím trávila čas na prohlídce v nemocnici (viz příspěvek Do třetice...). Další den jsme navštivili muzeum říční dopravy a projeli se na bárce po nějakém (celosvětově nijak významném) kanálu. Hatchlands park už jsme tak nějak proběhli, na kafe se stála tak strašná fronta, že jsme museli občerstvení vzdát předem, abychom kluky dopravili zpět na letadlo domů. 

A pak se zas čtrnáct dní nic nedělo:-))

Do třetice všeho dobrého...

Trochu začala docházet témata do blogu, tak jsem si říkala, že je potřeba to trochu oživit a načerpat nové podněty. A takové těhotenství a porod v UK je ideální příležitost, jak se opět trochu víc ponořit do zdejšího systému.

Mám sice výhodu, že těhotná jsem víceméně potřetí, čili už trochu tuším, co je šíjové projasnění, kdy se má dělat a že je dobrý začít jíst kyselinu listovou hned od začátku, nicméně systém péče o těhotné v Británii není zrovna téma mé diplomové práce. Čili jsem se objednala u praktického lékaře (GP), jakožto instituce, kde se má začít s veškerými potížemi, které vám nevyřeší v Tesco-lékárně. Pozvali mě za tři neděle, což hrozilo zameškáním důležitého ultrazvuku, čili mi poradili, ať se do Croydon University Hospital objednám sama. Velkým překvapením bylo, že se místo telefonování dalo vyplnit formulář a ještě větším překvapením byl fakt, že asi za 4 dny se dostavil výsledek a přišly hned dva zvací dopisy - jeden na ultrazvuk a jeden k midwife (=přeložila bych asi jako porodní asistentka).

Takže zpět: GP, dokonce to snad byla i doktorka se mě vyptala zběžně na základní údaje stran porodů, otestovala moč a poradila mi, že je dobré si před konzumací ovoce a zeleninu mýt a není dobré sníst víc jak dvě plechovky tuňáka týdně. Vyzbrojena těmito informacemi jsem si ještě nechala odebrat krev a za 4 dny hurá na sraz s midwife v Croydonu. 

Byla sobota čtyři odpoledne, areál nemocnice dost prázdný a kilometry chodeb trochu děsivé, resp. nevypadaly zrovna jako z Nemocnice Chicago Hope, spíš jak z té Na kraji města. Midwife po mně chtěla znovu vzorek moči, ale když se mi chystala odebrat krev, tak to už jsem trochu zpozorněla...načůrám jim, kam chtějí, ale odběry krve teda zrovna moc nemusím, No a ukázalo se, že mě chtěla nechat testovat na ty samé věci, co kolegyně před 4 dny a že má dokonce už v počítači k dispozici některé výsledky. Inu, líná huba, v tomto případě, díra v ruce navíc! A pak mě další hodinu zkoušela z angličtiny, kapitola U lékaře. Bohužel se neomezila na flu a headache, ale chtěla vědět, jestli jsem měla někdy trombózu, poruchu ledvin, jater, štítné žlázy atd. atp. Zaujala mě ale zejména dotazem, zda jsem někdy měla infekci - to jsem jí odpověděla, že snad každý někdy měl něco jako rýmu, ale patrně chtěla vědět, jestli mi třeba neamputovali nohu z důvodu otravy krve nebo tak něco. Další vypečená otázka na matku dvou dětí byla, zda jsem někdy byla u gynekologa. To jsem si teda neodpustila jí vysvětlit, že u nás má každá žena svého gynekologa a dost z nich k němu chodí třeba i jednou za rok. Tak uznale pokývala hlavou, že je to dobrý. Chtěla se vlastně zeptat na to, zda jsem vážněji gynekologicky nestonala a vzhledem k dostupnosti specialistů tím neměla patrně na mysli nic menšího než rakovinu děložního čípku, nebo co už tady člověku musí být, aby ho viděl gynekolog. Pak mě ještě změřila, ale vzhledem k rozdílu našich výšek odečetla 170 cm, jak jsem se později dočetla, což je špatně hned o 10 cm a tudíž i BMI vyšel méně lichotivě. Nicméně vzhledem k tomu, že mi právě vyplnila těhotenskou průkazku, a ne přihlášku do modelingové agentury, nechala jsem to být. Taky až ex-post jsem se dočetla, že se mnou diskutovala téma ranních nevolností a jak s nimi bojovat, což teda pravda nebyla, ale stejně nevím, co by mi řekla, co nevím a co by náhodou fungovalo! Asi 1,5 hod. návštěvu Croydonu  jsem zakončila na trhu, kde se mi podařilo ulovit za 1,5 libry 8ks pořádně zralých mang - to bylo radosti na Starém Bělidle!!! 

Mimochodem dotčená nemocnice se dříve jmenovala Mayday (patrně podle Mayday Road, která zcela jistě souvisela s telegrafistou z Croydon Airport, který v roce 1923 vymyslel volání o pomoc "mayday"), ale lidi jí přezdívali May die (=může umřít), což není úplně lichotivá přezdívka. Ale rozhodla jsem se jim svěřit oba naše životy, protože to jinde podle komentářů a hodnocení nebude o moc lepší a tam, co rodila Kate mě asi jen tak nepustí (navíc v centru Londýna, tam se prostě zaparkovat nedá!).

Teď netrpělivě vyhlížím pozvánku na další ultrazvuk, kde bychom se měli dozvědět, jestli naše třetí dítko, které se má narodit v půli listopadu, bude chlapeček nebo holčička. Štěpánek si už od posledního pokusu vytrvale přeje chlapečka a už je dokonce domluvený s Andrejem, že když to bude holka, tak mu ji přenechá a sám si ji prý může i pojmenovat. Andrejův tatínek tomu nasadil korunu, když Štěpánovi za holku slíbil deset liber, čímž se teď synáček doma ohání, jaká je to výhodná směna. Takže, drobečku, pro své vlastní dobro, buď radši kluk!;-)

Let hrůzy

Tak strašné to zase nebylo, ale bulvární titulky lákají, tak proč ne, že? 

Všechno začalo už před Vánoci, kdy jsem kupovala letenky na Velikonoce, tedy hodně v předstihu, tedy za levný peníz. Levný skutečně byl, ale to mě v tu chvíli nijak neznervóznilo. O to horší bylo pak zjištění (naštěstí už v průběhu Vánoc), že jsem omylem sice koupila letenky z Londýna do Prahy, ale v opačném gardu, čili nejdřív z Prahy do Londýna a pak teprve opačně! Načež jsem strávila několik perných hodin snahou svůj omyl napravit a vypočítat, jestli radši zaplatit pokutu za změnu letenky (30 liber á člověk á let!!), nebo je rovnou hodit do koše a koupit si nové. A tady se dostávám k bodu, kdy jsem obětovala rodinné pohodlí a zamluvila let na pondělí 22:00, protože byl řádově levnější než ten v neděli odpoledne.

Helenku jsme se snažili uspat už odletové hale, leč nepodařilo se. Pak jsme doufali, že třeba usne v nosítku při čekání na nástup do letadla. Nakonec jsme zadoufali, že si třeba sedne, dá si něco k jídlu a pití a šumění motorů ji vynese mezi obláčky i obrazně....všechno marné. Po usednutí se ještě chvíli něčím bavila, ale když viděla, že to s tím pásem myslíme vážně, pustila se do jekotu, který jen místy ustával, aby se mohla pořádně nadechnout. V nejlepším ještě navíc zvrátila hlavu dozadu, takže se praštila do hlavy o sedačku před námi a to v nestřežených okamžicích zopakovala ještě asi třikrát. 

Toť k Helence. Ovšem už nástup do letadla byl výživný, Podařilo se nám dostat se do skupiny Rodin s malými dětmi hned za draze platícími pasažéry s Priority boarding, nebo jak se to jmenuje. Samozřejmě, že nakonec nastoupí všichni, jde ale o to, kolik času strávíte v uličce a jestli si máte kam dát kufr (samozřejmě že je tam nakonec dají všechny!). Helenku jsem nakonec nesla na ruce, na zádech batoh, Ondra batoh a Štěpánka s kufrem a v tomto složení jsme postupovali směrem k řadě č. 22 (cca uprostřed letadla). Správně bychom měli nastupovat zadními dveřmi, ale to zahrnuje netriviální počet schodů dolů a nahoru, takže jsme zvolili jednodušší cestu dveřmi předními. Tam stojí letušky a světe div se, dnes poprvé po mně nevyžadují palubní vstupenku!! Takže jsme jakžtakž prošli k 22. řadě, kde jsme zjistili, že sedadla byla patrně počůraná a jsou vyndaná a nevypadá to, že na nich bude tento let někdo sedět. Ale už tam byla letuška a že teda nás posadí jinam...a vyrazila zpět k předním dveřím. Nicméně tou dobou, už se na palubu tlačil zástup lidí, který z povahy věci, chtěl dovnitř, a ne ven. Ondra se těsně za průbojnou letuškou pohyboval ještě celkem svižně, mě ale protijdoucí lidi nemínili pustit nikam. Zlost na tu letištní přepečlivost s doklady a skenováním, která nakonec nedokáže vyřešit tak snadný problém, rostla, až jsem zašlápla malýho chlapečka, který notabene za nic nemohl. Když jsem se konečně prodrala do řady č. 3, fakt jsem nevydržela a povídám letušce, že nás mohli upozornit při nástupu a ona skoro uraženě, že se právě omluvila mému manželovi, což už jsem nevydýchala vůbec, tak jsem už vyloženě štěkla, že by se teda měla omluvit i mně...a ona, že by to udělala, kdybych jí pustila ke slovu. No nevím, jestli jsem se takhle zažila, Tak jsem si sedla a ona rozpoznala počínající infarkt a nabídla mi vodu. Tak jsem se napila a vydýchala se a myslím, že jsem se i omluvila, že jsem na ni byla hnusná. Chudák letuška pak přišla asi ještě dvakrát, jestli něco nepotřebujeme.

Štěpánek usnul celkem záhy a naštěstí jsme si vzpomněli, že by bylo dobrý ho dát vyčůrat...přece jen po takové scéně kvůli počůraným sedačkám, nám nepřišlo zrovna ideální, kdyby to zopakoval zrovna náš syn. Leč Helenka řvala a řvala, až za námi asi za půl hodiny přišla opět ta naše letuška a nabídla nám Calpol (na bolest a horečku), že ji možná bolí uši. Myslím, že ji uši nebolely, jen potřebovala spát a nemohla, ale frkli jsme jí ho s tím, že třeba to aspoň pomůže na usnutí. To nepomohlo, ale aspoň přestala řvát a zbytek letu jsme ji bavili nastřídačku snad úplně vším, co bylo po ruce. Usnula, jakmile dostala zpátky svůj kočár.

Další cesta do anglického domů už proběhla bez potíží a kolem půl jedné místního času jsme všichni čtyři ulehli zmožení do jedné postele (=zima). 

A já už se těším na let květnový, který absolvuju v přečíslení dva na jednu....

Návštěvy

Velký rozestup mezi příspěvky byl daný z velké části i tím, že jsme stihli hned dvě návštěvy, na konci února dorazila babička Pleteňácká a na začátku března osazenstvo LuLu Housu.

S babičkou jsme zvládli oslavit narozeniny (v následujících dnech nám minimálně šestkrát zopakovala, jak je to strašný, že se sem "vnutila" právě na narozeniny, že s tím máme ještě starost navíc:-)). za což jsme byli rádi (= veřejně deklaruji). Jednak proto, že Š mohl pomoct se sfoukáváním svíček, což on vášnivě miluje a jednak proto, že jsme pod záminkou dárkového výletu pro babičku mohli spát v hotelu a ne ve stanu.

Po pátečním povinném obědě v Googlu jsme navštívili Westminster abbey, z čehož byl Štěpánek vyloženě nadšený. Nicméně aspoň neřval tolik jako Helenka, která si pod gotickými sloupy kromě tisícileté historie zdejšího místa uvědomila i zoufalý nedostatek vlastního spánku, který ji z mě nepochopitelného důvodu přišel důležitější než krypty Alžběty I. a Marie Skotské dohromady. A místo toho, aby prostě usnula, tak se hodlala se svým neštěstím svěřit všem 450 návštěvníkům. A kdo jste tam někdy byl, tak mi jistě dáte za pravdu, že akustika je tam nebývalá!! Naštěstí jsme ji mohli vyvézt jen na dvoreček u záchodků a nemuseli zahodit vstupné rovnou. Odolávala drncání statečně, naštěstí mě pak babička přišla vystřídat, protože jsem nebyla daleko od toho ji zardousit (možná by ji taky vyvedli nějaký pěkný mramorový pomníček, třebas hned vedle Shakespeara).

V sobotu jsme se rozjeli na hrad Leeds, kde Helenka prořvala ukázku lovu dravců a Štěpánek se nám neustále ztrácel na dětském hřišti, které sestávalo z dřevěných věží a lanových mostů a rodičů, kteří se zdviženými hlavami pobíhali kolem dokola. Ale usmálo se na nás i slunce, alespoň na těch pár okamžiků, které stačily, abychom se stihli vyfotit (někdo dobrovolně, někdo ne). Večer jsme zakončili v Canterbury procházkou kolem katedrály a večeří v restauraci v krásném hrázděném domě, kde se nám překvapivě podařilo uhlídat veškeré Helenčiny pokusy shodit něco (nejlépe skleněného) ze stolu.

V neděli oproti předpokladům stále nepršelo, tak jsme vyrazili k doverským útesům. Došli jsme dostatečně daleko na to, abychom si užili krásných výhledů, pasoucích se koní a všudypřítomného bláta, které ani v tak ledovém počasí nehodlalo zamrznout. Pak ještě příjemný afternoon tea namísto oběda a babičku jsme vypravili na letiště.

Lucka s Lukášem a Anetkou přijeli po půlnoci, což se jim moc nelíbilo, ale mně celkem jo, protože jsme konečně taky jednou stihli uklidit včas! Měli hned celý seznam toho, co tu chtějí vidět a zažít a v pátek se pustili s vervou do Londýna, Myslím, že to, co by normálně měl člověk problém za den objet autobusem, zvládli obejít pěšky a večer se kluci chtě nechtě vydali do místní hospody ochutnat místní piva. To se úplně nepodařilo, čepovali prý hlavně Heinekena! Ale spát šli stejně až nad ránem, prý střízliví, diskutovali o závažných otázkách lidstva a planety.

Seznam obsahoval kromě piva také bitevní loď, takže jsme v sobotu zamířili do Portsmouthu, kde jich jsou k vidění zástupy od doby Jindřicha VIII přes dobu kapitána Nelsona, až po moderní lodě, na které se dá juknout při vyjížďce výletní lodí. Malá děvčata byla samozřejmě prohlídkou nadšena, za obě to patrně vyjádřila nejlépe Helenka, která se v jediné veřejnosti přístupné ponorce z II. světové války rozeřvala tak, že musela být okamžitě vynesena. Kus buchty v kavárně její dojmy ovšem dost napravil. Anetka naproti tomu byla pořád hodná, jediný problém v celé Británii pro ni bylo naše auto. Pokaždé, když do něj byla usazena, tak se do několika minut rozkřičela a nebyl moc k utišení. Asi jak neumí ještě mluvit, tak nemohla vznést nějakou námitku - např. jako tříletý Štěpán, který potom, co ho Hobiti dovezli autem do Krkonoš, prohlásil, že mají teda pěkně špinavý auto!

V neděli jsme vyjeli na obhlídku útesů a moře, tentokrát Seven Sisters přímo na jihu od Londýna. Cestou jsme se stavili na prímový oběd v typické restauraci, kde byla nalezlá celá vesnice. Vedle nás obědval starší manželský pár a při své sklence červeného nás pobaveně sledoval a občas něco (milého, nutno říct) utrousil směrem k nepoddajným dětem. Anetce pak nějaký host nechal přinést krabici s kostkama a tak bychom tam asi seděli dodnes, kdyby nenastala ta pravá chvíle (mezi deštěm a deštěm) se posunout k útesům. Výhledy byly parádní, pláž byla ...- kromě bělostných písků s kokosovými palmami jsem viděla už lecjakou pláž, ale tahle byla zase postopadesáté jiná a prostě Středoevropana to moře rajcuje, o tom žádná! A vítr strašlivej a zima strašlivá....

V pondělí jsme ještě stihli s LAL obejít druhou půlku Londýna, kterou nestihli v pátek, Anetka s Helenkou si pochutnaly na zbylém uhlí z krbu a navzdory celodenním problémům na železnici, nás odpoledne opustili směr Gatwick...

Naše každodenní road-movie

Na cestě do a ze školy trávím celkem asi 1 hodinu a 45 minut (šťastlivec školou povinný jen 1 hod a 5 min), což není úplně zanedbatelná část dne a tak je jasné, že cestou zažijeme spousty věcí, dojdeme ke spoustě podstatných i méně podstatných zjištění a občas se i naučíme něco anglicky. Sežereme půl pytlíku bonbónů, přičemž půlku dáme Andrejovi, abychom se s ním posléze pohádali o to, kdo je naughty a kdo není. Potkáme taky přinejmenším tři kočky a padesát psích hoven. Mineme benzínku, opravnu motorek, prodejnu nářadí, realitní kancelář, tetovací salón, prodejnu sekaček. trafiku, fastfood s názvem Himalayan Tandoori Takeway, Apple servis a zkrachovalého fotografa, Víme, že čísla na domech v ulici Purley Vale na pravé straně směrem do centra jsou pouze lichá 1-105.

Helenka se cestou baví ztrácením věcí, obvykle to bývají čepice, ponožky (loni na podzim) a sponky do vlasů. Ponožky se mi podařilo najít všechny, většinou ještě ten den odpoledne na místě, kam spadly (resp. byly odhozeny), s čepicemi je to trochu složitější. Nedávno jsem jednu (krásnou a navíc půjčenou) asi 2 dny hledala. Kousky oblečení kolemjdoucí dávají někam na zídku/živý plot, ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, tak prostě nebyla. Třetí den ráno jsme potkali rumunskou babičku, a prý jestli už jsme našli kačulu, tak já že ne. A pak jsem ji potkala ještě jednou, jak na mě čeká s čepicí v ruce, že byla fakt někde na zídce...Další incident se odehrál asi 3 týdny na to (mezitím Helenka dostávala jen kuklu, ze které se nevykroutí). Přišla jsem domů a zjistila, že H opět nemá čepici (tentokrát pletenou od babičky), nicméně ani všechny čepice světa mě nedonutí sbalit děti a vydat se jí hned hledat, tak jsem jen zadoufala, že ji najdu další den. A večer zpráva od Andrejovy maminky (=dcery rumunské babičky), jestli jsme prý neztratily čepici. Že prý ji babička viděla na chodníku cestou autem od zubaře a když si uvědomila, CO to je za čepici, tak donutila zetě zastavit a kačulu sebrala...no hotová detektivka. Tak teď jen doufám, že bude brzo natolik teplo, že čepice schováme do krabice, kterou strčíme někam hodně hluboko!

Cestou jsem také dospěla k zjištění, že děti které nosí palčáky, hůře počítají. Choť v tom hledal nějaký hlubší smysl, ale opravdu jde jen o to, že si nevidí na prsty. Štěpánek musel kvůli tomu několikrát zastavit (už samotný fakt přemýšlení ho neúnosně zpomaluje v chůzi), rukavice strhat, než došel ke správnému výsledku. Do deseti už sčítá a odčítá docela pěkně, jen se se mnou pravidelně hádá o to, kolik je 1+0...on tvrdí, že 10 a podle stejného principu je 1+0+0 100. Tak třeba až se jednou vybabrá z úzkoprsé desítkové soustavy a rovnic, ve kterých je víc čísel než písmen, bude z něj geniální matematik!  

A na závěr přepis dnešního rozhovoru na jedno z těch serióznějších témat:
Š (bez předchozího varování, možná v důsledku včerejšího rozhovoru o oblečení na svatbu): A co jsi měla na sobě, když měla babička pohřeb?
Já: To už si nepamatuju, asi nějaký černý kalhoty,
Š: A co jsem měl já?
Já: Asi džíny.
Š. Hm, no já mám takový černomodrý džíny (chvíli přemýšlí)....tak kdyby někdo umřel, koho znám, tak bych je mohl znovu použít...

Takže končím s optimistickou zprávou, že pokud se někdo chystáte umřít, tak je ideální doba, páč Štěpánek přesně ví, co by si oblékl na pohřeb ;-)

Pátek třináctého

Já jsem dnes šla do školy a zpátky s čepicí zapomenutou v kapuci (poté, co jsem ji ráno bezvýsledně hledala) a Ondra pro změnu zase na squash bez bot. Ale vzhledem k soupeřovým schopnostem to prý nebyl až takový hendikep (vzpomněla jsem si na tátu, jak se mnou kdysi hrával šachy bez věží a občas pro jistotu i bez koňů). Říkám si, jaké štěstí, že za to může pátek třináctého! Jinak by si člověk mohl myslet, že se začínáme přibližovat našim ratolestem, z nichž jedno na pokyn "Oblíkni si ponožky" si sundá slipy a druhé si s oblibou maže omáčku do vlasů.

Jinak počasí pravé anglické, mobil mi dnes hlásil 5°C - opar. Ve skutečnosti lilo jak z konve, do toho foukal vítr a mně se při pohledu na 50 odstínů místní šedi vyjevil, jako už tolikrát, obraz praskajícího ohně a whisky. Já to normálně nepiju, ale bůhvíproč pravidelně cestou ze školy na ni dostanu chuť. A fakt se nedivím, že to tu vymysleli, očividně jednali z prostého pudu sebezáchovy. A dospěla jsem k názoru, že potřebuju nějaké extra posh holínky, abych zapadla mezi místní.

Jak jednoho dne nasněžilo

To vám takhle jednou (minulé úterý) napadl sníh, možná i 1,5 cm ho bylo... a Anglie začala být hysterická. Tedy zejména škola. V 8:30 napsali SMSku, že škola sice otevřená je, ale že pokud chceme udržet naše děti safe&warm (v bezpečí a teple) doma, tak že je to v pořádku. My už byli na cestě (v dobré náladě PRÁVĚ kvůli sněhu) takže jsem Štěpánkovi zprávu podle zamlčela v obavě, že následující měsíc budu každé ráno kromě "Kdy budou Vánoce?" poslouchat ještě "Kdy zase napadne sníh?" Ve škole nás paní recepční varovala, že fungují jen s omezeným personálem a kdyby náhodou bylo potřeba děti vyzvednout dřív, máme sledovat web. Skutečně asi 5 metrů chodníku co vede z kopce klouzalo. Na hlavní silnici už byl sníh samozřejmě rozježděný a ani zácpa nevypadala dramatičtěji než jakékoliv jiné ráno (hodně lidí nechalo raději auto doma).
Po příchodu domů jsem si tedy poslušně zapla webové stránky školy, kde svítilo upozornění, že okolní ulice mohou být nebezpečné a kolem jedenácté se objevila zpráva, že kuchař dorazil do školy pěšky, po 2,5 hodinách "gruelling walk"....čili hurá, oběd je zajištěn! Nadchlo mě slovo "gruelling"(vyčerpávající, únavný). Ani jsem se nemusela koukat do slovníku, hned mi evokovalo vánici, ve které se kuchař vleče, obalen sobími kůži, boří se po kolena do sněhu, ke konci už se ani neudrží na promrzlých nohou a tak se plazí po ledové krustě a jeho jedinou myšlenkou, která ho pohání vpřed, je že musí uvařit ten oběd!!! Nakonec se doplazí až ke dveřím do školy...kde vstane a plácne do hrnce něco těstovin s nakládanou kukuřicí. Odkud šel, že za celou cestu nepotkal ani jeden autobus, je mi fakt záhadou...
Odpoledne už sníh roztál a Štěpánek odcházel naštvaný na paní učitelky, že je nepustily ven se koulovat. Marně jsem mu vysvětlovala, že by si děti namočily svoje polobotky a kalhoty s pukama, případně sukýnky s podkolenkama.
Druhý den, pršelo, foukal ledový vítr, ale že by nám někdo dovolil zůstat safe&warm doma, to nee!

První krůček

Helenka se statečně prochází kolem nábytku už od Vánoce, ale je velmi opatrná v tom svěřit své mohutné tělíčko jen plochám nožiček a pramálo hustému vzduchu kolem ní. Čili pokud má vykročit do prostoru, tak vždycky raději po čtyřech. Nicméně tuto středu se rozhodla, že telefon, který držím v ruce opravdu nutně potřebuje a že kvůli tomu i zariskuje a udělala celý jeden samostatný krok! Do konce týdne to dotáhla asi na dva a půl kroku a jistě se to bude dál zvyšovat směrem ke světlým zítřkům plným krůčků do neznáma (místní rodiče tu dost používají takovéty vodítka na děti, možná si jeden kus pořídím:-)).

Štěpánek má pět!

Tak už jsme stihli oslavit i Štěpánkovi narozeniny. Pozvali jsme Andreje i s maminkou, všechno jsme měli připravené překvapivě na čas, ale samozřejmě první problém nastal hned v úvodní desetiminutovce, kdy Štěpánek sice pobaveně koukal na prskavku ve tvaru pětky, kterou měl na dortu, ale pak se ozval, že by přece jen ty svíčky. Obrátili jsme dům vzhůru nohama, ale svíčky nebyly (dvě na mě vypadly až dnes z jakési časoprostorové díry uprostřed kuchyňské skříňky, když jsem hledala formu na muffiny). Naštěstí Štěpánek nad tím, zřejmě vědom si svého pokročilého věku, mávl shovívavě rukou. Další problém nastal, když Andrej, který není takovým fanouškem lega, se patrně snažil mrštit nějakým Štěpánkovým výrobkem do kouta. Tvrdý trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a unisono jekot následoval ve zcela předvídatelném sledu. Ale tak mezi tím aspoň řízky, šumivý muškát, dort s borůvkama a Cristina, se kterou se pěkně povídá...

Páté narozeniny měly bohužel i ten efekt, že Štěpánek začal nějak spratkovatět. Hned následující víkend zjistil, že jsem a) blbá a b) nejsem pro něj vůbec dobrá matka a to zejména z toho důvodu, že jsem mu nechtěla pustit další lego seriál (po tom, co koukal hodinu ráno a dvě hodiny odpoledne!). Byla z toho roztržka, která nás natolik znechutila, že jsem mu nakonec nastavila nepřekročitelný limit 60 minut denně. Ani to mi samozřejmě Matku roku nezajistilo a ještě asi dva dny jsem cestou do školky (není 1,5 km dlouhá, je 100 km dlouhá!!) poslouchala, jak mu nechci udělat dobře a jak jsem zlá máma. Tento víkend se zase zuby nehty bránil odjezdu do muzea dopravy, kterýmžto jsem myslela, že ho potěšíme. Nakonec se mu samozřejmě líbilo, ale ten odpor, který jsme museli překonat...na chvíli jsem myslela, že jsem ho dojala sugestivním líčením, že jsou děti, o které jejich rodiče nemají zájem, nikam s nima nechodí a co by za to daly, kdyby jely na výlet, ale jeho centrum empatie není očividně ještě zcela vyzrálé.

Jinak tady všechno v normálu, déšť se mění na mokrý sníh a naopak v rychlých sekvencích, v noci občas mrzne, což má za následek, že se druhý den brodíme solí (tady se údajně sníh nedhrabává, ale jen solí) po jinak celkem suchých chodnících. Ráno občas bývají zamrzlá okna aut, Nedávno jsem pozorovala jednu paní, co kromě svých tří potomků nesla k autu i hrnec s horkou vodou, kterou polila všechna skla. Očividně to fungovalo a já jsem přemýšlela, proč se mi to jen nezdá jako dobrý nápad...Cesta do školy začíná být čím dál více otravná, přece jen už to chodíme 4 měsíce, teď navíc opadané listí odhalilo v plné "kráse" tu nepěknou vlastnost místních: upustit kdekoliv cokoliv mají v rukou. Helenka se zdatně učí, takže jsme teď dva dny hledali čepici, kterou náhodou "upustila". A chodíme jedním úzkým průchodem, kde pejskaři dovedli celou tu anabázi se sběrem výkalů k dokonalosti - sice seberou spořádaně psí hovínko do pytlíku, ale pak patrně nějak ztěžkne, takže ho zauzlují a v tom průchodu omylem upustí na zem. Tož tak.

Dny jsou šedivé a putují v rutině, tak když by se někomu chtělo napsat mail, nebo zavolat přes Skype, budem rádi.

Házet perly...

Zrovna jsme se vrátili ze školy a musím sem své rozhořčení hnedka napsat. 

Dnes probíhal tzv. cake sale, čili maminky něco upečou a ve škole to pak prodávájí, aby se našetřilo na prolejzky apod. Vyzvány byly rodiny 1. třídy a Reception, kam chodí i Štěpánek. Ondra nejdřív navrhoval, když je to "sale" (v jiném významu sleva), tak ať věnujeme narozeninový dort ze soboty, ale to jsme nakonec zavrhli ze strachu z epidemie salmonely (máme své zkušenosti:-)). Takže jsem pekla novou, čerstvou buchtu, bublaninu s meruňkami. Pravda, drobenka navrchu se okamžitě roztekla a vytvořila na povrchu hnědavou krustu, ale jinak to byl dobrý koláč, vláčné těsto v dokonalé symbióze s nakyslými meruňkami, celou smetanu jsem do toho vylila. Paní Kounovská si kdysi dokonce vyžádala recept, jak jí to chutnalo a kdo ji zná, tak ví, že upřímnost je její oblíbená vlastnost. No a teď považte: oni to ti spratci anglický/indický/arabský/africký nechtěli! Prostě to bylo málo barevný, nebyli na tom žádný kytičky, hvězdičky, flitry, Spiderman, Frozen ba ani jeden Angry bird! Navíc v tom bylo ovoce, což jim jistě zavánělo zdravou výživou. U stánku byl nával, všechny ty umělohmotný muffiny a cupcaky šly na dračku, pak došlo i na dort, co vypadal mrkvově, pak na dort, co vypadal dost kupovaně a chudák meruňková buchta tam tvrdla a tvrdla (nenápadně jsem to pozorovala), Když už se hřiště vyprázdnilo, šla jsem si pro krabičky, ve kterých jsem ten zneuznaný koláč přinesla a říkala jsem paní dobrovolnici - prodavačce, že to jen blbě vypadá, ale že to JE dobrý! A ona se soucitným pohledem na těch šest kusů, které zbývaly na jinak rozebraných tácech, že ví, že to má ráda (mezitím se už asi hrozila chvíle, kdy si je bude muset zabalit s sebou domů...). Cházka jedna povrchní, soudit podle obalu!

Tak jsem sbalila krabičky a otočila se zády k tomu sladkému byznysu, na patře hořkou pachuť...

PS: Jestli někdo víte, jak zařídit, aby se ta drobenka neroztekla, tak sem s tím;-)

Helenčiny první narozeniny

Tak naše kočička má dneska přesně rok, narodila se ráno 5:45 a patrně se po tom roce rovzpomněla, jaký to bylo žůžo zaměstnávat rodiče celou dlouhou noc, čili to teď pro velký úspěch už asi druhý týden opakuje. Nejdřív jsme to sváděli na zuby, pak na rýmu, pak na kašel, ale patrně to bude nějaký hlubší psychosomatický problém...buď má noční můry, nebo chce, abychom se rozvedli. Už nemám ani sílu jí připomenout, že tohle teda Štěpánek nedělal, vzbudil se maximálně jednou nebo dvakrát, dal si mlíko a vzhledem k absenci jakéhokoliv důvodu, neřval jak na lesy a spořádaně zase usnul!

Čili zhruba v tomto rozpoložení se odehrávala dnešní oslava. Dopoledne jsem dodělávala dort, kam na vršek přijde ještě želé, které mi ztuhne vždy jen jednou za dva (možná tři?) roky a očividně letos nebyl ten rok...dílem se vsáklo a dílem raději vyteklo. O piškotu škoda mluvit (svádím to na polohrubou mouku, která do receptu patří, ale Tesco nevede...stejně jako Solamyl, ale to je jiný recept, nebojte!). Odpoledne jsme jeli do velkého hračkářství, kde si Štěpánek vybral dle svého gusta dárek od babičky. Trochu tajně jsme doufali, že to nebude lego, ale všechno marné. Zatímco jiné děti by jistě výskali radostí a tahali nás od regálu k regálu, Štěpánek jen cedil mezi zuby, že to trvá moc dlouho a vyhlížel oddělení lega. Poté, co v něm strávili půlhodinu a Š si vybral dalšího Hero factory do sbírky, to Ondra psychicky neunesl a šel si koupit pistolku a gumové náboje. Helence jsme pořídili odstrkávací tříkolku a hrající volant (podobný měl Štěpán, ale bohužel se ukázalo, že to není dobrá hračka na písek a ani můj odborný elektrikářský zásah ho nevzkřísil).

Doma se Helence oproti předpokladům nepovedlo namočit ruce do dortu (skleničku od šampusu shodil Štěpán), ani se popálit o svíčku, zato vydatně polila vodou nejdřív sebe a asi o 15 minut později i otce. Mezitím se v pravidelných intervalech vztekala, když měla dojem, že se jí nikdo dostatečně nevěnuje...jo a pak jednou, celkem oprávněně, když přepadla přes řídítka své nové tříkolky. A teď už spí, bohužel nikdo neví, jak ještě dlouho. 

Tak Helenko, přejeme Ti hodně zdravíčka a vydatný, ničím nerušený spánek, který Ti zajistí, že se svych druhých narozenin dožiješ ve zdraví...

Tvoji (velmi) unavení rodiče;-)

Vánoce

Ještě se vrátím k našim předvánočním radovánkám. Advent nám letos (tedy 2014) začal už někdy v půli listopadu - ne že by zdejší Tesco ozdobilo stromeček ve dvouměsíčním předstihu jako to kladenské, naštěstí bylo dostatečně zbrzděno Halloweenem, ale ve snaze povzbudit Štěpánka při pochodech deštivými rány jsem zaváděla řeč na to, co si přeje k Vánocům. A to tak dlouho, až se syn sám od sebe dožadoval nakreslení dopisu pro Ježíška (normálně si dobrovolně nakreslí tak maximálně návod k legu) a několikrát denně se vyptával, za jak dlouho už budou Vánoce, že se už těší (na robota). Pořídili jsme mu čokoládový adventní kalendář, který začal nekompromisně vyžírat už 18. listopadu. 

Dobu čekání jsem se pokoušela naředit ještě Mikulášem, který při bloudění Evropským vzdušným prostorem zjevně zabloudil až k nám, kde nechal otevřené okno a sladkosti nacpané v mých pletených podkolenkách.

Také jsem rodinu donutila jet do Londýna na kluziště, kde jsem se pod záminkou výuky synátora krásně projela na bruslích přímo před Museum of Natural History, což bylo krásné. Š se naštěstí tvářil, že ho to celkem baví a vydržel možná i 40 minut (na bruslích s dvěma břity).

Zbytek londýnské vánoční atmosféry jsme hledali marně (nebo na špatných místech) - v Hyde Parku se odehrával Winter Wonderland, což je něco mezi Matějskou a vánočními trhy. To bylo dobrý, spousta akce, světel, hluku, takže děti to bavilo. Buckinghamský palác naproti tomu tonul ve tmě a na Trafalgar square spoře oděný strom (byť z Norska) a pod ním zcela neozvučený sbor čítající několik málo zpěváků. Jesličky byly hodně divné, schované ve skleněné krychli, tak si Štěpán vylezl na lva a jeli jsme domů.

Co jsme neviděli v Londýně nám ovšem vynahradil na svém maličkém dvorku místní občan. Přes den se sice výzdoba víceméně válela na zemi, ale večer to stálo za to, viz foto.

Ve dne

V noci

Štěpánek stihl ještě Christmas Party ve škole, kam mohli přijít tentokrát ve svém "party clothes", což jsem rozkódovala jako cokoliv, co není uniforma. Dorazil i Father Christmas, který rozdával dárečky, které den předtím balily matky - dobrovolnice (také jsem se zúčastnila a už za hodinu mi pěkně trnuly prsty od nůžek;-)). Štěpánek podle všeho poznal, že se ho ptal, jestli byl hodný, na což náš mazaný syn odpověděl, že neví (=nechť to posoudí vyšší mocnost). Dostal pořádnou nadílku, pak jsme ještě šli dát perníčky sousedům a málem jsme nestihli vlak, protože si s námi chtěli, dle očekávání, povídat. Let do Prahy jsme nakonec stihli a doma jsme každého viděli minimálně dvakrát, což tyto Vánoce činí těmi zdaleka nejintenzivnějšími, které jsme v životě zažili...