Zpráva o stavu (Unie) II.

Druhý díl zprávy jsem nechala vyhnít tak dlouho, že už vlastně nevím, co podstatného jsem měla na srdci. No ono to vlastně není nikdy nic podstatného (krom asi tří příspěvků o tom, že jsme se přestěhovali do místa A, posléze do místa B a že Štěpán začal chodit do školy), takže zkrátka, co jsme tak různě dělali.

Na návštěvě u Štěpánka ve škole

Helenka mě vždycky upřeně pozoruje, když zpívám, čili to znamená buď a) nemůže uvěřit vlastním uším nebo b) má hudební sluch. Rozhodla jsem se, že se přikloním k bodu b) a přihlásila jsem ji do hudebního kroužku. Byli jsme tam zatím jen dvakrát na testovacích hodinách, ale už teď tam má své příznivce - hlavně teda jednoho chlapečka, který se před ní předvádí (už chodí, borec!) a když se jeho maminka nedívá, tak se ji snaží zalehnout. Když se mu to nedaří, tak jí aspoň šťourá prstíkem do hlavy. Paní Monkey Music se mezitím snaží zpívat a hrát a všemožně děti zaujmout, což se jí daří se střídavým úspěchem. Helenka je tam ale hrozně spokojená a navíc je to v našem skoro nejbližším kostele (ne že bychom se dali na víru, ale tady všechno, pokud to není v Tesku nebo náhodou v knihovně, tak je to v kostele: od dětských herniček přes výprodeje oblečení po badminton...hádám, že občas se tam sejdou i na mši).

Ve škole

Další zážitek je opět spojen s naší nejmladší - vypadla jim někde z databáze, že není otestovaná na 4 nemoce, které se testují hned po narození (v civilizovaných zemích zahrnující i ČR), takže mi poslali dopis, ať se dostavím. Zjistila jsem, že nemá test pouze na srpkovitou anémii, o které mi naše doktorka řekla, že je velmi vzácná v naší populaci - proč, mi došlo, když jsem navštívila ono odběrové centrum, kde na nás z osvětových plakátů shlíželi samí černoši. Jen paní na recepci byla asi Indka. Helenka tam vůkol doslova svítila...Nevím, jak to dělají u nás, naštěstí jsem nebyla nikdy u toho, jak dětem odebírali krev, ale tady měla sestřička krabičku s maličkým břitem, kterou přiložila k patičce a udělala jen malou ranku, ze které mačkala kapky krve. Holčička moje statečná ani neřvala, jen s vyčítavým pohledem sledovala, co ta pani dělá. Mně je sice drobčo víc jak 11 měsíců, ale taky mě nepřestává fascinovat, jak mají ti černoši ruce navrch úplně černé a vespod růžové:-) Pak ještě vyplnit nezbytný formulář o spokojenosti (zajímavé, že mi ho vrazí vždycky jen tam, kde jsem spokojená byla) a hurá zpátky domů.

Š stůně, dobrovolně si nasadil i čepici a pil čaj!

Na odpolední návštěvu přijela naše spolužačka, která už spoustu let bydlí v Manchestru, kde úspěšně rozvíjí kariéru instalatérky. Bylo to velmi příjemné, že jsme mohli navzájem porovnávat naše zkušenosti (s kotly na vodu i žitím v Anglii) a moc se těšíme na opakování. Kdysi jsem za ní podnikla se Štěpánkem, coby dvouletým capartem,nezapomenutelnou cestu  vlakem, 4 hodiny z  Oxfordu a zpátky;-)

Víkend byl ve znamení práce (mojí práce do práce) a nemocí - Štěpánek už ve čtvrtek přišel ze školy s teplotou a v pátek proležel celý den v posteli. To, že to činil zcela dobrovolně, nás velmi znepokojovalo. Mezi tou dobou to (vyhodnotili jsme to jako chřipku, na kterou jou oba očkovaní) chytil i Ondra, který proležel celé pondělí. Helence se vrátila rýma a mě přepadl kašel a pocit, že chci k moři. Štěpánkovi se naštěstí v neděli udělalo líp, tak jsme mohli navšívit představení v Croydonu, na které jsme už měsíc měli lístky. Bylo to o Sněhurce a sedmi trpaslících - popsala bych to jako muzikálovou show plnou barevných kostýmů, vedlejších postav, ze kterých se staly hlavní, mluvícího zrcadla, z nějž promlouval někdo velmi podobný DeNirovi, opravdových trpaslíků a ohňostrojů. Na závěr se k mému nevelkému překvapení podařilo protlačit i Elvise! Štěpánek sice moc nerozuměl (já taky ne), ale vypadal spokojeně.

H se momentálně nejlíp spí venku

Zpráva o stavu (Unie) I.

Posledních čtrnáct dní bylo plných nevšedních zážitků. Např. jsem se zúčastnila jednoho veletrhu, který nebyl ani o plínkách, ani o kočárcích, mohla jsem tam mluvit o své práci (přičemž jsem zjistila, že mé vyjadřovací schopnosti v oblasti mimo každodennost, jsou povážlivě chudé) a navíc celá tato akce zahrnovala samostatný pobyt v centru Londýna, což jí dodalo ty pravé grády. No vlastně jsem pak akorát došla na Victorii a odjela domů vlakem, ale vše se počítá. Ondra odjel s Helenkou domů hned po obědě a Štěpánek odpoledne pobýval u své adoptované rumunské rodiny. Odbočka: Naposled jim babička připravila ke svačině karbanátek s bramborama, což její vnuk odmítl, zato Štěpán si poslušně sedl a celé to tam spořádal. Sice rumunsky umím akorát voda, děkuji, dobrý den (zásoba z dávného zájezdu do hor) a neběhej, pozor a zima (ze společných cest ze školy), ale bylo nad slunce jasné, co babička říká: "Podívej, Stepan to snědl všecko a ty nechceš??? Tytyty, já ti dám!!....atd. atp."
Uprostřed týdne byl Ondra pracovně v Curychu, kde bydlel v hotelu, co měl vyhřívaný bazén na střeše a stihl první z řady vánočních večírků. Ukázalo se též, že v tamější pobočce Googlu mají (symptomaticky) místo půlky doubledeckeru vyřazené kabinky z lanovek! O skluzavce do jídelny ani snad nemluvě...
Koncem týdne dorazily kamarádky (no vlastně jsem znala líp jenom jednu), které se rozhodly využít mé výzvy, že nabízím ubytování s polopenzí zdarma s podmínkou, že půjdou se mnou na koncert Kluse. Přivezly s sebou krásné počasí, takže se podařilo dokonce vidět i kousek Londýna (krom nákupních center, kde strávily VELMI mnoho času, až i Ondra musel přehodnotit názor na moji lásku k nakupování;-)), no a v sobotu večer už konečně zase bez dětiček, jsme si vystály frontu do klubu, kde v rámci československé párty měl vystupoval i Tomáš Klus se skupinou. Velkou výhodou bylo i to, že se pak mohli přesunout na bar a pokračovat v afterparty, aniž reálně hrozilo ušlapání (na rozdíl od jejich koncertů v Česku), takže jsme zažily velmi neformální setkání se stříbrným slavíkem (zrovna ten večer ho vyhlašovali). Patrně ne všichni mí čtenáři ovšem sdílejí nadšení pro osobu Tomáše Kluse, takže nebudu zabíhat do detailů, nicméně si buďte jistí, že je ráda osobně vypovím komukoliv, kdo bude ochoten naslouchat:-D Kolem čtvrté ráno jsme uléhala do postele, aby v 7:30 na mě přistálo první dítě, které samozřejmě okamžitě vzbudilo dítě č.2, a za chvíli jsme vyráželi do Googlu na exkurzi a do Ledového království na sochy z ledu (překvapivě). Předchozí večer měl ovšem takovou sílu, že mi energie i endorfiny vydržely až do nedělního večera (o to krutější bylo pondělí...).

Chléb náš vezdejší, dej nám...Tesco

Purley bohužel chybí nějaké jasně ohraničené centrum, náměstí s kašnou nebo něco takového. Centrum se v podstatě skládá ze dvou ulic posetých realitními kancelářemi, holičstvími, restauracemi a dvěma pohřebními ústavy, z bazénu s posilovnou, několikapatrového parkoviště (kam máme dost dobrý výhled) a z Teska, přesněji řečeno Teska Extra. A místy mám pocit, že vlastně všechny životní potřeby se dají uspokojit v Tesku - první patro je napěchované hadry, které chodím okukovat já a stojí tam i plný regál lega, před kterým dokáže nejmenovaný člen naší rodiny strávit příjemnou půlhodinku jen zbožným pohledem. Přízemí je pak klasicky zasvěceno převážně jídlu, přičemž svůj koutek tu mají nejen Poláci, ale i karibské menšiny a samozřejmě i Indové, Čínani a Japonci. Jako důkaz zde fotografie s celým pytlem mouky na čapátý (nevím, jak se to přepisuje česky, ale jsou to tradiční indické placky) i s nápisem v hindštině (předpokládám), by Tesco. Co se nenajde v krámu, to se dá objednat přes internet a v krámu si to vyzvednout, samozřejmostí jsou body za všechno a složitý systém jejich směny za poukázky. A když utratíte dost za pití pro sebe, můžete dát napít se slevou i svému vozidlu. Po každém nákupu krom účtenky dostaneme ještě papír, kde se píše kolik jsme ušetřili v porovnání s nákupem v jiném řetezci a pokud bychom náhodou neušetřili, tak nám danou částku (většinou kolem libry se to pohybuje) vrátí s dalším nákupem. A k dovršení všeho, když jsem se u doktora ptala na očkování proti chřipce, poslali mě, hádejte kam...do Teska.

Fascinuje mě i 7 druhů košíků: mělký, hluboký, se sedačkou na mimino, s držákem na autosedačku, košík  pro invalidy i košík rovnou integrovaný s invalidním křeslem + překvapivě i zcela normální košík do ruky. Prostě ať vás omezuje cokoliv, v Tesku, zemi zaslíbené, jsou na to připraveni!

Navzdory všem lákadlům moderního nakupování, Štěpánek zůstává konzistentní ve svém postoji  k nákupům (pokud se to netýká náhodou lega) a dost vehementně se chození do Teska brání. Naposledy to bylo ovšem jiné - vyzkoušeli jsme tzv "scan as you shop", možná to funguje i u nás, nevím...prostě se chodí se čtečkou a zboží se skenuje a rovnou dává do tašky. U pokladny se to pak automaticky během pár vteřin načte, zaplatí a jde. No a Štěpánek byl fascinován tou "pistolkou" a celým tím procesem, který sice v našem případě asi nepřinesl příliš zrychlení, ale dítě bylo zabaveno a to se počítá! Tak jen doufám, že mu to dlouho vydrží!

Helenka v přestrojení za medvěda

Štěpánek skenuje

Štěpánek kouká, co by ještě sestřelil

Můj dům, můj hrad

Konečně jsem se dostala k dopsání příspěvku na téma bydlení v našem novém domě (pardon, domě pana Šáha).

Tak za prvé, uvnitř funguje nějaká časoprostorová černá díra, pročež hodina tu nemá 60 minut, ale jen zhruba 15. Dokonce jsem si tuhle asi v půl desáté sedla v obýváku na naši novou (starou) sedačku, rozložila si snídani (=1 hrnek a 2 tousty) a jala se pozorovat hodiny, abych zjistila, jestli ty minut ubíhají jak mají. Těch zhruba dvacet minut mi přišlo zcela adekvátních, nicméně pak jsem se zvedla...a najednou bylo poledne. Takže díra očividně existuje!

Další záležitosti už nejsou tak podivuhodné, skoro by se chtělo říct, že jsou až přízemní. Třeba odpadové trubky. Lezou si po vnější zdi zcela nepokrytě, napojují se kde se jim zlíbí bez ohledu na symetrii, estetiku, či co by člověk na takové fasádě čekal. A co víc, v rohu zahrady trubky ústí do kanálku, který se též nesnaží být nějak urputně zamaskován, takže když nahoře spláchnete záchod, slyšíte, jak to v kanálku bublá. Nevím proč, ale mě to pokaždé, i po tom měsíci, tak nějak znejistí.

Zima v koupelně, což považuji za to nejstrašnější, co se dá v bydlení zažít, se zatím nekoná, uvidíme až teploty spadnou k nule. Když už jsme v koupelně, samozřejmě, že jsou na umyvadle dva na sobě nezávislé kohouty s teplou a studenou a pro jistotu ještě protékají! Naopak si můžeme gratulovat k pákové baterii v kuchyni, je to aspoň drobná satisfakce za absenci myčky. Na všem se dá najít něco dobrého a mně se konečně po týdnech soužení podařilo přijít na to, co je skvělého na faktu, že nemáme myčku - můžeme každý den pít z krásných keramických hrnečků, na automatické mytí nevhodných, které líná hospodyňka vyndavala v časech myčkových jen velmi sporadicky.

Myčka tu sice není, pračka zažila královnu Viktorii, zato tu máme hned dva krby - jeden elektrický se světýlky napodobující plápolání ohně, jak věrně, to si asi dovedete představit a druhý rovnou plynový. První jsme už vyzkoušeli, druhého se dost bojíme, což neplatí o Helence, která se ho vytrvale snaží rozebrat a dekorativní uhlí olízat. To že jsou uhlíky dekorativní, bohužel neznamená, že nebarví načerno.

K bydlení samozřejmě patří i odpadky. Zdejší systém třídění je skutečně propracovaný - máme na to návod na ledničce, čtyři různé druhy nádob doma a čtyři před domem. V porovnání s Luganem, kde jsme museli s košem jít, nekecám, dobrých 400 m k nejbližšímu kontejneru (zapuštěnému do země), to tady máme všechno na místě, zato se vyblbneme s tříděním - a jeden týden se odváží jen sklo, plasty, hadry a biologický odpad (jídlo) a druhý týden zas jen papír, biologický a směsný a do toho jednou za čas, odpad zahradní.

Na zahrádku se nám během podzimu podařilo zasadit i nějaké rostliny, bohužel půlku z nich (tu kvetoucí) do tří dnu sežrali slimáci. A poslední dobou prší tak často, že se na ni koukáme jen zpoza oken. Několik posledních týdnů se daří krz opadané listí konečně vidět i původce lokálních zemětřesení, čili vlaky. Zvykli jsme si ale bleskurychle, teď si všimnu, že nějaký projede tak dvakrát za den, jinak to už nevnímám.

Co se týče nábytku, tak nám chybí už jenom skříňka do koupelny, jinak už se cítíme dostatečně vybaveni. Posledním úlovkem se stalo na e-Bay polstrované čelo postele, které jsme přirazily k těm našim čtyřem matracím (2 na sobě) a voilá, máme postel...nebo aspoň něco, co to zdání vyvolává. Ložnice sice není malá, ale naše rozmařilá manželská postel je zkrátka příliš široká a dlouhá, aby mohla být opatřena i nějakým rámem s nožičkama. Šířka 180 cm zde odpovídá Superking size bed (jejich členění je opravdu na samostatný článek, místo aby se napsalo 140/160/180 cm, tak mají Kingsize bed a Queensize a Double a Single a čert aby se v tom vyznal!). A vedle této improvizované postele se krčí ještě Helenčina matrace, která možná nesplňuje představy o standartním spaní (možná by se nelíbila ani leckterému sociálnímu pracovníkovi, ježto není zamřížovaná), zato své majitelce poskytuje nebývalé pole působnosti, když se probudí. Stačí si jen vybrat, jestli půjde šťourat mámu do očí, či ji tahat za vlasy, nebo půjde vytahovat mobily ze zásuvek, nebo překousávat kabel od televize (který, nutno podotknout, trčí teskně do prázdna).

Štěpánkův pokojíček je sice nejmenší, ale vyzdoben plakáty s legem, což je vše, co dotyčný potřebuje k tomu, aby se mu tam líbilo. Jinak je pokojík vybaven přepychově - kromě matrace, tam je dokonce i koš na špinavé prádlo.

Další ložnice je výsostným územím lega (pokrývá 3/4 plochy) a plynového kotle. Dočasně (než přestane za 4 měsíce pršet) tam byl umístěn i sušák na prádlo.

A pak tu je takový romantický kumbálek pod schody, kam Dickens ve svých románech určitě zavíral nějakého sirotka. Vevnitř je přidělaná dokonce žárovička a místo sirotka tam máme vysavač a bednu cideru.

A malá prosklená předsíň a jsme venku a schody dolů na chodník. Nedávno mě přiměly k úvaze nad tím, že když se nám narodilo první dítě, kočár jsem musela skládat v přízemí do komory a jezdit výtahem (úzkým) do bytu, později tahat 10 schodů do výtahu (širokého) až nakonec jsme se přestěhovali někam, kde už byly schody jen 2. To už ale Štěpán kočár nepotřeboval. A já se radovala, jak mám konečně široké dveře a zahradu a blabla. No a když se mi narodilo druhé dítě, tak se pro jistotu přestěhuju někam, kde je těch schodů aspoň osm, předsíň na kočár není dimenzovaná ani zdaleka a pokaždé musím otevřít i druhé křídlo dveří....no to nic, šťouralové by mohli namítnout, že nosili dítě do čtvrtého patra bez výtahu po celé jeho nechodící období a stále žijou;-)

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji a za odměnu si můžete vyzkoušet spaní v lego pokoji, až přijedete!! PS: Pantofle s tvrdou podrážkou nutností...

11-11-14

Dneska tu mám hlavně vzkaz pro naši věrnou čtenářku Zuzku a její malinkaté miminko Barunku: Držte se, holky, moc na vás myslíme!!! Zrovna teď mi ty kilometry mezi náma lezou na nervy...

Jinak dnes jsme se Štěpánkem oslavili Den veteránů (zde Remembrance Day) návštěvou zde již popisované Purley War Memorial Hospital, což mi přišlo velmi příznačné. Štěpánek si teda celou cestu stěžoval, že žádnou injekci nechce, až jsem zapochybovala o své metodě dítě informovat dopředu a v plné šíři o tom, co se s ním bude dít, ale naštěstí se pak celkem odevzdaně nechal držet na klíně. Sestřičku jsem informovala, že chceme meningitidu C, že nás její kolegyně upozornila, že to je jediné, co nám chybí, načež si sestřička zadala do Googlu Plán vakcín a já přemýšlela, zda utéct rovnou, nebo ještě počkat, co z toho vyleze. Chvíli si surfovala po netu a nakonec vyndala s papír ze šuplíku, že to je vlastně to, co hledala a začla študovat, co teda s čtyřletým dítětem a jeho očkovacím průkazem v neznámém jazyce. Naštěstí dospěla ke stejnému závěru s jakým jsem tam přišla, tj. naočkovat meningitidu. Pak už to šlo jak na drátkách, Štěpán si trochu zaječel, dostal nálepku I did not cry - well not much (Nebrečel jsem - tak jo, ale ne moc) a šli jsme. A protože jsem matka -  Herodes, tak jsem ho ještě poslala na angličtinu (je to po cestě). Zcela pohlcen nespravedlností, která se mu udála na rameni, si už ani nestěžoval.

Jak dneska říkali ve zprávách (ČT), Remembrance Day se tu slaví poctivě - červené máky (na paměť bojišť ve Flandrech, které rozkvetly rudě a jeden lékař o nich napsal báseň) jsou všude. Lidi je nosí připíchnuté na kabátech, větší varianty jsou k vidění na autech, Občas i ve výlohách se něco vyskytne - chodíme kolem jedné pěkné výstavky v pohřební kanceláři, kde nabízí kromě jiného i Funeral plan (představuju si to, jakože si naplánujete a dopředu zaplatíte vlastní pohřeb). No a kolem Toweru jsou statisíce keramických makových květů na památku zabitých vojáků. To jsem bohužel ještě na vlastní oči neviděla, tak doufám, že to tam ještě chvíli vydrží. U nás se prý 11.11. jako Den veteránů slaví už 14 let, to jsem fakt netušila a ani to o těch vlčích mácích. I ministr obrany si stěžoval, že oslavy probíhají bez zájmu veřejnosti. Možná je to tím, že to naše zapojení do obou světových válek bylo takové problematické. Nebo tím, že obecně nejsme moc vysazení na hrdiny? Každopádně jak praví výloha Pohřebnictví "We shall never forget". A dobrou...

Bubenickej "Masterclass"

Zítra přijde ke Štěpánkovi do školy bývalý bubeník Status Quo Jeff Rich. Bude tam mít nějaké pásmo o bubnech, historii atp. Tak jsem si říkala, že jestli příště zaskočí Ringo Starr, převlíknu se do uniformy a budu předstírat žáka:-)

Halloween

Stavím se zásadně proti importu cizích svátků do naší země, nicméně, když jsme sami do cizí země exportováni, tak se mi zdá naopak pěkné, se k takovému svátku připojit. Obzvlášť pokud nezahrnuje bití kohokoliv rákoskou (ano, správně, Velikonoce mi leží v žaludku).

Takže už předminulý pátek jsme se vydali s dětmi (kam jinam než do Teska) pro dýni - vzala jsem tu největší, co tam měli a poněvadž by to byl pro Valco (=kočárek) patrně smrtelný náklad, nesla jsem ji v tašce na předloktí až domů (já doufám, že mi děti jednou aspoň zalejou kytky na hrobečku:-)). Štěpánek si vybral kostým Draculy, byl sice na 7-9 let, ale vzhledem k absenci rukávů či nohavic jsem ho s typickým "aspoň mu vydrží" koupila. Z přehršle dobrot pro koledníky jsme vybrali pořádný kyblík s gumovými pavouky, netopýry a jinou havětí.

A v pátek 31. jsme konečně dlabali dýni. Štěpánek se na to hrozně těšil, ale jako skoro všechno, ho to po deseti minutách přestalo bavit. Opětovnou pozornost nabyl, až když jsem vzala do ruky nůž a začla vydloubávat oči (dýni). Zato Helenka pomáhala - neustále ožírala okraje. Dýňáka jsme vyzdobili náramně, myslím, že rozhodně nejlíp v celé ulici (nikdo jiný totiž dýni nemá, nebo aspoň ne před barákem). Štěpánek pak ještě zcela samostatně vyrobil papírového ducha.

Měli jsme rande s Andrejem, který by jistě coby rumunský patriot, kostým Draculy ocenil, ale bohužel měl Štěpán takový kašel, že jsem ho k nikomu na návštěvu, byť s maskou přes ústa, brát nechtěla. Tak jsme v předsíni zapálili svíčky a čekali na koledníky. Když nikdo nešel, tak jsme se aspoň vydali, Štěpánek v přestrojení, na nádraží tátovi naproti. Štěpánek cestou vystrašil omylem cizího pána, ale on byl fakt Ondrovi dost podobnej, na chvíli zmátl i mě. Pán tu hrůzu hrozitánskou přežil ve zdraví a tátu jsme nakonec potkali taky. Zašli jsme aspoň koledovat (Trick or Treat) k našim oblíbeným sousedům. Štěpánek sice krásně zařval, ale už se nezmohl na nic jinýho, ale i tak ho Suzie pochválila, že je "amazing". Dostal pytlík bonbónů a mohl dostat ještě jeden pro Helenku, ale tvrdě odmítl (občas má takový zkrat, že se na vás i naštve, když mu chcete něco dát).

Nakonec ještě přišli dva starší koledníci, kteří úspěšně předstírali úlek před malým Drakulou, a ještě asi další 3 menší, ale až v osm a to už Štěpánek ležel v posteli. Podtrženo sečteno, Štěpánek byl spokojený, zbylo nám asi 20 pytlíků s pavoukama (což rovněž přispělo k jeho spokojenosti, protože

je mu jasné, že je asi bude muset sníst sám) a z dýně jsou dva litry polívky!

Nemocnice

  Hned v půli září jsme se zaregistrovali u doktora v Purley War Memorial Hospital (jen se to tak jmenuje, žádného válečného veterána jsem tam zatím nepotkala), pak měsíc nic a teď jsme tam pro změnu pečení vaření. Teda hlavně já a Štěpánek, Helenku taháme s sebou jako dekoraci, stačí jeden úsměv a personál měkne! Ondra zatím neměl tu čest, i naočkovat proti chřipce ho přišli až do kanceláře...
  Jak jsem tam šla pro antibiotika už jsem asi někde psala - mají úžasný vyvolávací systém - přijdete , na obrazovce si vyklikáte datum narození, zeptá se to, jestli jste to vy, potvrdí kdy a za kým jdete a pošle vás to do příslušné čekárny, kde mají další obrazovku, co vyhlašuje, kdo je na řadě a v jaké ordinaci,,,no a tady už rozdíl od českých ordinací končí a hodinu se čeká. Co ovšem úplně stejné není, lékař se za to čekání pokorně omluví a na odchod popřeje, aby vše ostatní, co dnes ještě musíte vyřídit, už šlo hladce.
  Štěpánka si na očkování proti chřipce pozvali SMSkou a čekali jsme asi jen 15 minut. Při té příležitosti se ukázalo, že nemá meningitidu C (naočkovanou), takže jdeme pro velký úspěch v listopadu.
  Minulý čtvrtek opět telefonát ze školy, půl minuta žaludku až někde v krku, než se ukázalo, že dítě žije, má všechny údy, žijí i všichni ostatní akorát mu krvácí oko (ale prej sedí klidně). Takže zase v nemocnici, tentokrát testujeme Minor Injuries Unit, dají vám tu náplast na bebí a poradí, kam pokračovat. Za pět minut po nás přichází matka s dcerou, podle uniformy též Harris Academy, s pořádně roříznutým čelem...dneska měli na hřišti očividně perný den! Pan zdravotní bratr byl Ind, tak jsem si raději nechala napsat na papír, kterou nemocnici nám to radí, že je méně "busy", poslal nás někam ke specialistovi, že je to příliš blízko oka. Jít o mě, tak si to oko radši nechám vypadnout, než jet někam 14 mil vlevo a sama, ale pokud jde o dítě žádná překážka není dost vysoká, takže zavrhuji čekání na chotě a vyrážíme s dětmi a telefonní navigací do East Surrey Hospital. Začalo pršet. Bohužel mezi ní a Purley stojí ten nejstrašnější kruhový objezd na světě (nebudu zabíhat do podrobností, jinak už nikdy  neusnete ze strachu, že ho jednou potkáte), který jsem objela dvakrát a stejně jsem nakonec netrefila správný výjezd a najela na dálnici....než jsem se vrátila do bodu 0 trvalo to 30 minut...grrgrhhr! Začalo se stmívat. Objela jsem ten kruháč znova a zase se netrefila, tentokrát ale následky nebyly tak tragické, stačilo zahnout o kus dál. Oční klinika už samozřejmě zavřená, tak nás poslali na dětskou pohotovost, tam jsem celkem 3x vysvětlila situaci než se nám podařilo vystoupat hierarchií až k doktorce (Japonka nebo Číňanka?). Ta konečně bez dalšího váhání řekla, co jsem si myslela od začátku - že to nic není, naříznutý víčko se zahojí samo. Ale asi na mě bylo trochu znát, že jsem po vyčerpávající cestě, s dítětem na břiše a že bych ráda aspoň drobný pocit, že jsme to neabsolvovali zbytečně Tak mu na to kápla lepidlo, aby se to rychleji stáhlo. Nazpátek začla docházet baterie v mobilu, večerní špička kulminovala a já musela zmobilizovat poslední zbytky psychických sil, abych dopravila děti do bezpečí. Dorazili jsme v sedm a já si konečně mohla dát zasloužený oběd! Helence červený puntík za abnormální trpělivost - za těch pět hodin snad ani nepípla!
  A dnes opět já a kontrola krz zánět prsu, tentokrát s sebou děti obě, ale čekali jsme jen asi 10 minut, takže rekord! Doktorce se to zdálo nějaké "lumpy" (musela jsem si až doma najít ve slovníku), tak si mě pozvou v lednu na ultrazvuk.
  Mezitím jsem se přihlásila na očkování proti chřipce, takže nás čeká v dohledné době ještě spoustu podnětných návštěv,,,to by bylo abychom tam aspoň jednoho veterána nenačapali!!

Návštěvy

To byl zase disaster! Minulou sobotu jsem pozvala na kafe sousedy Grahama a Suzie a jala se za tím účelem vyrábět dezert. Myslím, že celkem uvědoměle jsem zavrhla bábovku, protože míra rizika, že se nevyklopí správně, byla prostě příliš vysoká. Vsadila jsem na svůj oblíbený tvarohový koláč, kterýžto peču s úspěchem už mnoho let a u sousedů nehrozilo, že by jím byli už přejedeni.Všechno šlo výborně, až na drobný skluz a fakt, že jsem opomněla velikost plechu. Čili těsta jsem měla mnohem víc, než bylo bývalo vhodné na plech nalít, ale s myšlenkou, co se může stát, jsem to všechno naprala do trouby. Bohužel jak koláč malinko nakypěl, tak se začal vyklánět z plechu a posléze i padat, takže ve chvíli, kdy sousedi zvonili u dveří, byl dům plný kouře, jak se přepadající těsto pálilo na dně trouby. Nicméně jsou to velmi milí lidé, tak se snažili dělat, že je vše v pořádku a koláč nakonec i snědli a i říkali, že byl dobrý. Já ho ochutnala až večer a nutno říct, že spálený sice nebyl, ale poměrně dost nakouřený - ale na to tu musí být zvyklí, skotská whisky se přece vyrábí z ječmenného sladu sušeného kouřem z rašeliny (praví Wikipedie)...takže to byl podobný postup. Graham se pak ptal, jestli je to nějaký typický český moučník - přiznala jsem, že tedy ne, ale stejně jsem se v duchu omluvila všem výtečným pekařkám, které znám, že tu dělám takovou antikampaň! Nicméně už jsem vymyslela, jak to udělám příště - počkám, jestli se ta bábovka vyklopí a pak budu teprve někoho zvát! Ale popovídali jsme si pěkně, měli s sebou i babičku, která je skutečná anglická lady, jak z nějaký detektivky (jen klobouk asi zapomněla doma).

Další návštěva se nesla v podobném duchu (rozvařené kuře, mrkvovo-zázvorová polévka, která byla spíš zázvorová než mrkvová), ale Kožarovi mě jednak už delší dobu znají, takže nemají přehnaná očekávání a druhak jsou coby vytížení rodiče rovněž příznivci hesla, že nejlepší jídlo je to, co uvaří někdo jiný. Probrali jsme všechno od A do Zet a ještě zpátky a děti si tu místama i pěkně vyhrály. Mám pocit, že Adélka se Štěpánkem (dělí je 6 týdnů) jsou už od malička dost podobné nátury, takže když se pak ukázalo, že nějaká kostička z lega je klíčová pro stavbu jak jednoho tak druhého, vypukla málem třetí světová válka. Štěpánek ječel, jak smyslů zbavený, co dělala Adélka tedy přesně nevím, protože jsem musela Štěpána zavřít do vedlejšího pokoje, jinak hrozilo, že ji na místě zardousí. Asi za deset minut už si spolu zase pěkně stavěli. Klárce se moc líbila Helenka, mám pocit, že jakékoliv cizí dítě se k ní chová něžněji než vlastní bratr ("Kdyby Helenka byla chlapeček, mohl bych si s ní hrát a nemusel bych shánět kamarády v parku!").

Babi s dědou, Štěpánkem a HMS Belfast

Kožarovi pokračovali v pátek dopoledne na návštěvu do svého předchozího působiště a my jsme odpoledne přivítali dědu s babičkou, kteří přiletěli na víkend až z Pleteňáku. V podstatě celý kufr měli plný proviantu a oblečení a hraček pro děti - babičce se podařilo sehnat pro Helenku kalhoty a tepláčky, které jsou jí dobře kolem pasu, což jsem považovala za úkol v podstatě nemožný! V sobotu jsem byla s Helenkou doma, zatímco zbytek absolvoval dálkový pochod ulicemi Londýna. Ono totiž v pátek mezi návštěvami jsem ještě hodinu čekala u doktora (objednaná na čas!), aby mi dali antibiotika na opět se navrátivší zánět prsu, hurá! A Helenka aby nezůstala pozadu si pořídila nachlazení a v noci v pravidelných intervalech střídala hysterický pláč s kašlem, za který by se nemusel žádný laryngitik stydět. Oběma nám ale sobotní klid (?) na lůžku (???) prospěl, tak jsme se mohly v neděli připojit k výletu na Chartwell, rodinné sídlo Churchillovic rodiny. Počasí nám přálo, tak jsme zvládli i piknik. V neděli odpoledne jsme opět osiřeli, ale já už se těším na tento pátek a šestidenní dovolenou v Česku!!

Piknik u Churchillů

School issues

Tak se nám to slibně rozjíždí...
V pátek si nesl Štěpánek ze školy papír, o kterém jsem si mylně myslela, že je to výkres, patrně padesáté hasičské auto tento rok, ovšem omyl, šlo o Incident/Illness Report Slip (volně přeloženo jako Zpráva o nehodě/nemoci). Na formuláři se psalo, že upadl a poranil si koleno, což bylo léčeno vlhkým obkladem, po první pomoci se zotavil dostatečně na to, aby mohl zůstat ve škole...měl zkrátka na noze modřinu (jednu z mnoha).
A dneska mi volali dopoledne ze školy, že Štěpán měl incident s nějakým chlapečkem (kamarád Andrej, očividně se z něj klube pěkné kvítko) a že je opravdu, ale opravdu rozrušený, že to vypadá na panický záchvat a jestli to už někdy měl. Když jsem ho chtěla k telefonu, tak už zase brečel, tak jsem tam přijela (autem, samostatně!). Seděl chudák v nějaké kanceláři s paní učitelkou a zástupkyní a krabicí lega (asi ho už odhadly) a vypadal dost zdrchaně. Nakonec to bylo zhruba, jak jsem si myslela - Andrej ho nechtěl někam pustit, Štěpán se na něj rozčílil a jak na něj asi všichni začali mluvit a on nikomu nerozuměl, tak se nemohl uklidnit a začal popadat dech a už z toho byla scéna. Když jsme došli k autu, tak už byl zase ve své kůži a myslím, že do večera na to zapomněl. Mezitím jsme ovšem vedli dlouhý psychoanalytický rozhovor na téma, co udělat, když mě Andrej zase nebude chtít pustit do hradu.
 Takže už jen trnu, co se stane příště. Na druhou stranu nějaké potíže se zkrátka čekat musí. Když vezmu, že by mě prskli na 6 hodin denně někam, kde bych jim rozuměla sotva dvě slova, tak bych asi byla opravdu, ale opravdu rozrušená v jednom kuse.

PS: Vtipná historka na závěr, Ondra nám večer vyprávěl, že ho nadřízený v práci pochválil a Štěpánek na to: A co ti řekl? Good boy? (= něco jako hodný/šikovný chlapec, tak jim říká učitelka, když třeba hezky pozdraví).

Žáček jak ze žurnálu

Uniforma Harris Primary Academy, předvádí Š. Š.

Školu máme trochu z ruky, jdeme tam asi 25 minut, podle toho, kolik "tajných průchodů" projdeme, kolik slovíček se naučíme a na kolik zídek musíme vyšplhat. Zatím ještě pořádně nepršelo, takže cesty jsou to veskrze příjemné, nebýt první půlky, která vede podél hlavního tahu a kde bohužel není skoro slyšet vlastního slova. Legrační je potkávat děti v jinak barevných uniformách, jak zase pro změnu běží do naší části města, protože mají školu zrovna kousek od našeho baráku. Jednou jsme jeli autobusem, od čehož mě Štěpán moudře odrazoval, protože to i se zacházkou a čekáním trvalo skoro stejně dlouho a navíc jsem se s kočárem zasekla uprostřed chodbičky mezi sedačkami a vůbec mě nenapadalo, co jako mám dělat, než pohotový pán zvedl kočár do výše ramen a přenesli jsme ho do středu na vyhrazené místo, kde jsem ho zašprajcovala mezi tyč a zbytek osazenstva, který mi pro změnu bránil ve výstupu. A za celý ten zážitek jsem musela navíc i zaplatit, takže příště, pokud nepůjde o život, jdeme pěšky! ("Já jsem ti to říkal mami, proč nikdy neděláš to, co chci já??")

Tohle je asi vykročení pravou nohou!

Štěpánek se zatím jeví ve škole celkem spokojeně, první dva dny šel před obědem, zbylé tři byl na celý den. Problém byl akorát se záchodem. Štěpánek si asi nezapamatoval, kde je, nebo se bál zeptat, jestli tam může jít, tak mu přišlo jako dobrý nápad to vydržet domů. První dva dny to ještě šlo, ale od devíti do tří už to bylo krapet kách, tak se počural:-( Odpoledne mi hlásil, že už byl na záchodě a až po příchodu domů jsem koukala, že mu čouhají z kalhot slipy podivné barvy a následně, že ani kalhoty, ani ponožky nejsou naše.
Obědy podle všeho dostává, tuhle měli prý holubí maso. Pak se ukázalo, že si zřejmě plete "pidžin" a "čikin", takže to co měl být holub, bylo spíš kuře, ale nesnažím se mu to vyvracet nějak okatě, páč kuřecí on nejí.
Co přesně se ve školce děje, ale moc nevím, protože si to synáček obvykle nepamatuje. Akorát dneska se trochu rozvzpomněl, že zpívali písničku o autobusu. A tohle - naznačil potřásání rukou - se řekně anglicky "Božur". No nazdar...to může znamenat jediné: učí je tam francouzsky!! Když přičtu ještě to, že ho dvakrát týdně posílám na angličtinu, kde se učí s počítačem a dostává za to ještěrčí kartičky, budu si velmi blahopřát, pokud do Vánoc nezačne koktat.

A to bude holubička?

Jinak má kamaráda Andreje, který chodí do vedlejší třídy a je to Rumun a jeho kamaráda, který je taky Rumun ("Já si s Andrejem nerozumím, protože jsem jenom Čech a Angličan, zatímco on je Rumun a Angličan"), takže je možné, že se dřív naučí rumunsky než anglicky. Původně jsem si myslela, že je to Armén, ale provalilo se to za pár dní, když jsem na jeho babičku, která neumí anglicky, vybalila pár arménských frází (to já si tak běžně po večerech studuju;-)) a ona se vůbec nechytala. Přičítala jsem to špatné výslovnosti, ale když neporozumění bylo příliš okaté, došlo mi, že asi spíš Romania - tak jsem zkusila "buon zía" (dobrý den) a byly jsme doma! Pak ještě "mulcumesk" (děkuji) a tím naše konverzace opět zhasla. Nicméně paní byla určitě potěšena, protože druhý den mě u školy zdravila "Ahoj". Potkala jsem i její dceru, takže vím, že tu má rodiče, aby se starali o vnuka, protože ona nemá peníze na chůvu nebo školku až do večera, akorát ten jazyk no...je to prostě barikáda. Vidím to jasně, ve srovnání se švýcarským výjezděm před 4 lety se tu cítím v tomto okamžiku víc zabydleně než tam po půl roce a není to, dle mého, nic jiného, než jazyk.

Perný (tý)den

Děje se toho nějak moc najednou! Například v pondělí: po týdnu, kdy jsem napracovala s přehledem půl úvazku, čili spánek se konal sporadicky, jsem se probudila s jasným signálem, že se o mě pokouší zánět prsu a pokud něco nepodniknu skončím v horečkách. Štěpánek šel poprvé do školy. Dostali jsme oznámení, že se brácha oženil a v deset večer ještě dorazila Petra.

 1) Tak začnu tím prvním: navštívila jsem dvě lékárny, že sháním rivanol případně něco jiného na mastitidu. V první mi řekli, že to teda v UK nevedou a vzhledem k tomu, že jde o prsa (a co jako??), tak si mám zajít za svým GP (=praktický lékař). V druhé mi prodavačka řekla v podstatě to samé a po poradě s magistrou/em ještě přihodila podezíravý pohled, že to, co vyžaduju vlastně není žádný lék, ale desinfekce. A když jsem tam další vteřinu tak stála a přemýšlela, že jí řeknu, že si to na ty prsa jenom mažu, že tím v žádném případě to ubohé dítě nekojím, tak si to vyložila tak, že jí vůbec nerozumím a oslovila mě artikulovaně jak domorodce vprostřed Amazonie: NO MEDICINE! Tak to mě teda popudila a už tam za trest nepudu! Nicméně jsem se rozhodla nesmířit se s představou, že první z rodiny budu potřeboval doktora já, takže jsem sehnala v Tesku tvaroh (quark!!) a za dva dny bylo dobře!

 2) Štěpánek skutečně v pondělí nastoupil do školy...i když se tomu před ním musí říkat školka nebo předškola, protože na školu je on ještě malej. Děti v Anglii mají povinnou školní docházku od dalšího trimestru následujícího po 5. narozeninách a to rovnou od devítí do tří každý den. A nesmí se brát děti ze školy např. kvůli dovolené, za to jsou i pokuty - je to trošku bezmoc, letenky ve dnech prázdnin jsou o půlku dražší než např. den před.
Od té chvíle, co jsem odevzdala v Croydonu přihlášku na školy, jsem netrpělivě čekala na odpověď a když minulou středu konečně přišla, věci nabraly rychlý spád. Ve čtvrtek jsme se byli podívat ve škole, paní ředitelka působila sympaticky, ukázala nám školu, chválila kolemjdoucí žáčky pečlivě seřazené do dvojstupů a  používala spojení"nahoře se mi učí třída", "mám tady žáky"...prostě bylo vidět, že své povolání bere dost osobně. Když se s námi loučila, povídá:"Tak kdy by začal? Tak třeba pondělí?" Na místě jsem už jenom vyplnila jméno, příjmení, datum narození, jazyk a barvu kůže a paní recepční dokonce našla ve skříni nějaké zásoby uniforem. Štěpánek byl nadšený z šedivé mikiny, vůbec mu nevadí, že je o číslo větší.

 3) Brácha s Olinkou jsou na svatební cestě, tak jsem s nimi ještě nemluvila, každopádně obřad proběhl jen se svědky v Českém Krumlově. Hodně štěstí!!;-)

4) Petra dolétla z Abú Dhabí, přivezla kukuřičné křupky pro Helenku a dobrou náladu, jako vždy;-) Ubytovali jsme ji ve Štěpánkově miniložnici, která sice nemohla soutěžit s hotely, ve kterých spává normálně, ale peřiny s autíčky jí to jistě bohatě vynahradily.

Náušničky

Všichni jsou tu vydření z Helenčiných náušnic. Když už je tu takhle malá holčička má, tak třeba jen tenké kroužky. Aspoň je hned téma k hovoru, že? Ovšem právě proběhlá konverzace v parku mě dost pobavila...

Školačky: Jé miminko, a ty náušničky!!

Jak se jmenuje?

Já: Helena

Školačka: A je to holka nebo kluk?

Škola volá!

Mám radost! Štěpánkovi nabídli místo ve škole s honosným názvem Harris Primary Academy v Kenley. Méně skvělé je to, že je to 20 minut ostré chůze po rušné silnici, ale to neva, hlavně když už začne, konečně si najde kamarády, po kterých tak touží, bude procvičovat angličtinu a třeba se zase naučí oblíkat si ponožky (poslední výmluva, proč mu to nejde je, že má lepkavý nohy!).
Je to skutečně základka, tady děti od 4 let můžou chodit do tzv. Reception class, což si překládám jako nultý ročník. Většinu času si hrají, ale mají též krátké bloky, kdy začínají s matematikou a písmenkama.
Už zítra máme schůzku s paní ředitelkou (má pro změnu italské příjmení:-)), zájem mé ratolesti mě vybičoval i k telefonátu (předali si mě asi jen tři lidi, samostatný příspěvek o telefonování coming soon!), což je nejvyšší stupeň hrůzy, který ve zdejší komunikaci rozlišujeme (1. stupeň - mail - bezbolestný, 2. stupeň - osobní kontakt - jak s kým, ale dá se, 3. stupeň - jak s kým, ale obvykle děs). Podle předběžného průzkumu je to škola nová, mají krásné uniformy (což se o všech říct nedá, potkávám tu jedny obzvlášť nešťastné děti v tmavozelených svetrech a hnědých sukních...brrr) a hřiště a okolí taky vypadá pěkně. A pro mladší pěti let mlíko zdarma!!

Štěpánek se podle všeho těší, jen se musí říkat školka nebo předškola, slovo "škola" ne, protože na tu je prý ještě malej. Uniforma mu prý nevadí, tak jsem zvědavá, až dojde na lámání chleba.
Zatím začal chodit na angličtinu (je to spíš takové doučování angličtiny a matematiky), celkem ho to baví, i když naposled tvrdil, že ne a nechal se obměkčit, až když jsem mu slíbila, že až bude mít 12 ještěrčích kartiček (dostávají za odměnu), tak mu koupím vůni do auta.

Byli jsme se též podívat v takovém dětském klubu při kostele. Já si pěkně pokecala, Štěpánek bohužel méně, protože osazenstvo bylo minimálně o rok mladší. Helenka byla taky spokojená, ožužlala všechny padesátkrát ožužlané hračky, tak jen doufám, že nechytla nic super exotického. Závěrečný "song time" obsahoval jen jednu písničku o Bohu.

A já včera večer poprvé po šesti týdnech opustila bydliště bez dětí, šla jsem si odpočinout od matkování na hodinu aquaerobiku do místního bazénu (máme ho asi o 1,5 min dál než nádraží, čili asi 4). Předcvičovala statná černoška, která mi hrozně připomínala jednoho herce, na jehož jméno si samozřejmě nevzpomenu a když řvala takovým tím afroakcentem "faster/harder", tak mi to bůhvíproč přišlo hrozně vtipný. Jo a  bezpečnost tu berou smrtelně vážně - než cvičitelka dorazila, shlíželi na nás z vysokých židlí hned dva plavčíci...ale to by chtělo vidět, bazén asi poloviční, co je v Kladně, vevnitř 12 lidí, povětšinou důchodců, zabraných v družném hovoru a vůbec se nepokoušející plavat natož se topit a nad tím ti dva soustředění plavčíci.

Motovýlet

Dneska jsem tu poprvé řídila a hned defekt! Normálně kolo prasklo! Bohužel se tak stalo dost brzo potom, co jsem narazila do obrubníku, aby se to dalo svést na náhodu :-(( Moc nevím, jak se to vlastně stalo, nějak jsem se zkrátka nevešla na silnici. Je to prostě velké auto! Helenka se dá přebalit v kufru a krásně se tam vejde a kdo zná našeho Helíse osobně, tak ví, že to už o velikosti prostoru leccos vypovídá.
Choť zachoval dekórum, kolo bleskurychle vyměnil (potom, co jsme asi deset minut hledali rezervu, páč tam, kde normálně bývá, má Zafira 6. a 7. sedadlo) a ještě mě chlácholil, že gumy byly stejně sjetý a že se tudíž musí pořídit všechna čtyři nová kola. Nicméně teda na otřesnosti zážitku to moc neubralo, navíc pořád mi někdo vjížděl do cesty (i když tam objektivně neměl co dělat), do toho se začlo stmívat a při parkování za mnou stála fronta aut, tak jsem si ve stresu přidupla brzdu místo spojky (která tam není). Prostě všechno se spiklo, znáte to. Děti už byly taky nevrlé, naštěstí na Štěpánka zabere spolehlivě nějaká ta mobilní zábava a na Helenku mlíko - doma spořádala ještě 1,5 misky kaše a při přebalování se vysmívala kohoutu na radiátoru.
No tak snad to byl na dlouhou dobu poslední problém. Přeju mnoho šťastných kilometrů nám všem a dobrou noc;-)

PS: Ještě další věc mě trochu uklidňuje...že to asi máme s bráchou dědičný:-))
PPS: A doufám, že Madla s Honzou si nestihli k Zafiře vytvořit nějak extra silný vztah, protože až si přečtou, jak s tím autem zacházím...

Štěpán

Je moc zajímavé pozorovat fáze, v jakých se Štěpánek aklimatizuje.

Fáze první: Televize. Začala hned po příjezdu do apartmánu a vydržela přesně týden. Bylo úplně jedno, co tam běží a jakým jazykem se tam mluví, hlavně když je to kreslené. Televize byla obří a na rozdíl od videí na telefonu se dala zapnout bez matčiny žehrající asistence.
PS: Mě zaujal hlavně seriál Rastamouse (pro představu: https://www.youtube.com/watch?v=e7Tc8C6qZ3c) a jeden díl pořadu Get well soon (Brzy se uzdrav), ve kterém fešný Dr. Ranj vysvětluje dětem, co dělat, když se nemůžou vykakat a na závěr zpívá téměř muzikálovou skladbu o hovínku, co trčí v zadku, protože jíte málo zeleniny a pijete málo vody.

Fáze druhá: Hřiště. Tohle období začala vlastně také hned (a střídalo se v pravidelných intervalech s televizí) a vydrželo přesně měsíc. Oběhli jsme v Londýně mraky hřišť nejrůznějšího vybavení i velikosti a Štěpán si vydržel hrát sám celé hodiny (nechtělo se mu akorát výš jak metr nad zem, asi adept na lanové centrum;-))

Fáze třetí: Kamarádi. Tím procházíme právě teď, prolézačky a kolotoče už ho nebaví, chtěl by si s někým hrát. V pondělí jsme takhle strávili na jednom hřišti asi tři hodiny, protože jsme vyčkávali, až přijde nějaký vhodný chlapeček (holčička, která přišla sama a nabízela k házení dokonce rugbyový míč, byla nemilosrdně odvržena). Bohužel všichni vhodní chlapečci byli ve školce a když už jeden přišel, měl za patama snaživou babičku, takže nebylo možné ho pořádně nakontaktovat a jakmile už se zdálo, že je vše na dobré cestě, šli pryč. Pak jsme potkali ještě jednoho, který byl zase nesnesitelný mamánek (a hlavně asi o rok mladší) a vůbec nechápal, co po něm Štěpán chce, i když mu jasně přeříkal: Come play with me! Vždycky se rychle stáhnul k mamince. Aspoň mu půjčil na chvíli bublifuk, ale bylo to zkrátka marný. Vrátili jsme se zpátky do Purley (byli jsme v Croydonu odevzdat
přihlášku do školy) a ještě šli na hřiště, co je nejblíž k nám (má to dost divný název - Rotary field).  A konečně úspěch, jeden chlapeček se chytil, tak si chvíli hráli na kolotoči a pak najednou ten kluk utíká kolem nás pryč a prej: blfrhgrj hrflg črí, tak Štěpán na mě nešťastně, co že říká a já stejně nešťastně, že nevím! O vteřinu později mi to docvaklo, tak říkám, že běžel na strom, utíkej za ním!! A Štěpísek běžel a lezl s ním na strom a byl celej blaženej (do té doby, než vylezl výš jak metr a volal přes celej park, ať ho jdu sundat). A pak spolu ještě běhali po U-rampě a Štěpánek byl spokojený. Druhý den ovšem chlapeček nedorazil, tak se sbíraly kaštany a dneska vzal zavděk i společností děvčat, na U-rampě ho honila jedna polská a jedna indická holčička a nasmáli se taky dobře...

Teď čekáme, jestli bude místo v tzv. Reception class, což je jakýsi nultý ročník základní školy a pokud ne, tak najdeme školku. Nejbližší školy tady jsou zrovna k vzteku katolická (musí se doložit, kolikrát týdně chodí rodina do kostela) a anglikánská - tam prý, jak říkal soused, stačí "křesťanskej ksicht" (jakože muslimy neberou). Tak doufám, že něco z toho brzo vyjde, abychom nemuseli nahánět nebohé chlapečky v parku.

Všechny vůně světa

Pomalu ale jistě vyhrabáváme domácnost z krabic a snažíme se každé jednotlivé věci najít své nové místo (po kolikáté už??). Nevím, jestli stárnu, ale tentokrát jsem měla po přestěhování nutkavý pocit všechno umýt (že by za to mohly černé otisky prstů na všudypřítomných bílých plochách, které tu špínu jaksi personalizovaly?) a dokonce i vydezinfikovat vypínače a kliky od skříní. Nicméně kýžený klid na duši mi to přineslo. Rovněž i vytepování koberců, což majitel sice přislíbil udělat, ale dost o tom pochybuju...protože nevoněly! Realiťáci se sice zapřísahali, že Mr. Shah (čti Šáh) ten problém se smradem vyřešil, ale myslím, že tak maximálně tím, že otevřel okna. Podezříváme Fatimu, co tu bydlela před náma, že asi kouřila nebo co. Je to takový ten zvláštní smrad, co člověk ještě občas najde v takovém tom komunistickém hotelu - přepálený tuk s cigaretama...nevím. Každopádně během stěhování, které spočívalo v převozu několika desítek kilogramu batožiny vlakem, se Ondrovi povedlo nevšimnout si, že krabice s pracím práškem je velmi nenápadně ustřižená, čili pak doma vysypal trička s práškem, nabíječky s práškem (krásně to zaleze dovnitř), deku s práškem a celá kuchyně náhle voněla jak rozkvetlá louka (nebo spíš víla = Fairy, jak se ten prášek jmenuje). Sebral se a šel na vzduch (koupit koště a smetáček). Mezitím jsem vybalovala svůj batoh (vůbec jsem samozřejmě nemyslela na to, jak si někdo může nevšimnout otevřené krabice) a dost mě překvapily tmavohnědé skvrny (všude) a nasládlá vůně Orientu. Mnoo, tak kdybyste si někdy v Anglii kupovali sojovku, tak vězte, že má ve víčku dvě miniaturní díry a ty se proste zavřít nedají. Naštěstí to z batohu šlo umýt celkem snadno, z nosítka už hůř, ale přibalený sáček rýže byl z náhlého spojení vyloženě nadšený a Štěpán další den snědl sojovou rýži bez reptání.

Š. objevuje krásy pračky plněné zpředu

Další den dopoledne na mě zvonil soused Graham, že nás jako vítá, tak jsme byli u něj na kafi. Je to bývalý policajt a jeho žena učila výtvarku (Art?) a bydlí tady už 30 let. Věnoval mi návod na třídění odpadu, který se ukázal jako velmi užitečný a povídali jsme si skoro hodinu. Bylo to fakt moc milý, ve chvíli, kdy si člověk připadá naprosto ztracen už jen z toho faktu, že neumí odemknout dveře (i otevřít ty odemčené), tak milé slovo a horký nápoj (že by si vzal příklad z Sheldona Coopera?) vykonají divy. A dům mají od podlahy až po strop plný různých krásných věcí, což ve srovnání s tím naším vybydleným byl dokonalý kontrapunkt (cha, to se mi povedlo použít slovo, co doufám, že vím, co přibližně znamená:-))

Internetové temno

Už druhý den trávím vybalováním a neustálým přemisťováním věcí, což se dá celkem přežít a když se někdo dobrovolně přestěhuje, dá se e to navíc i čekat, ale internet je nedostatkové zboží! A Operátor si stěžuje, když se připojím přes mobil na notebooku (tady je velké O na místě). Nicméně mám v hlavě spoustu myšlenek, se kterými budete chtě nechtě brzy seznámeni;-) Zatím ahoj do Česka, Maďarska, Abů Dhabí a Hřebče!!

PS: aspoň připojím tip na vánoční dárek pro všechny moderní a praktické ženy z místního katalogu:

Finally!!

Máme naše věci v Purley, jsme definitivně přestěhovaný! Dnes tedy poslední noc na Vauxhallu. Odpoledne jedeme pro auto, takže nás čeká první jízda vlevo zas po dlouhé době. Dům začíná vypadat přívětivěji s měsíc opuštěným kufříkem lega, vlastními vařečkami a kávovarem. Jdu hledat slivovici...

PS:Co je potřeba si označit nejpečlivěji? Cé je správně! Nože...aby se daly otvírat ty další krabice:-( Klíčem to zkrátka není ono..

UPDATE: Odpoledne jsme skutečně dorazili do Horshamu, kde bylo už měsíc zaparkované auto, které jsme koupili (éé, vlastně ještě ne:-)) od kamarádů z Kladna, kteří se akorát stěhovali z Anglie zas někam jinam. Auto stálo kousek od jejich bývalého domu a hlídal ho jejich soused, vitální důchodce Mike (je mu asi 80). Byl krásný slunný den, čili seděl na lavičce, v panama klobouku a na iPadu sledoval nějaký koncertní přenos z Bernu. Dali jsme si s ním limonádu, probrali sousedy, zážitky nedávné i 40 let staré, Ondra absolvoval lekci řízení a jeli jsme nazpět. Děti raději vyčerpáním usnuly, což bylo jejich jediné štěstí, páč kdyby začaly ječet do toho zmatku (všichni jedou vlevo, kruháče objížděj taky zleva, na dálnici se předjížděj pro změnu zprava, v autě je volant na špatné straně a k dovršení všeho tomu chybí řadicí páka), tak asi přijdou o kejháčky:-)
Aby toho nebylo málo, tak jsme se po vybalení různých překvápek, které jsme našli v autě (mj. hrnce, konvice, vysavač, jed na mravence, náplň do zapalovače a pytlík něčeho, co zatím nevíme k čemu to je) vrhli do spárů nedalekého Croydonu. Je to docela veliký město a baterky v navigaci po čertech málo! Naštěstí děti stále spaly...baterie vydržela, takže jsme nakonec našli cíl cesty - paní, co prodávala na inzerát krásný stůl a 4 židle za 35 liber (to nám přišlo málo i na Aukro poměry). Paní byla trochu divná, ale zboží splnilo naše představy a dokonce se to při troše kombinatorických schopností (jé, já už slyším ty matfyzáky - tak prostě při troše šikovnosti), krásně věšlo do auta. Je pravda, že Helenka se pak celou cestu snažila olízat jednu z noh od stolu, která ji trčela přes sedačku, ale doufám, že se jí to nepovedlo (nebo to snad ani nechci vědět). Baterka nakonec přece jen došla, ale naštěstí až ve chvíli, kdy nám křižovatky začly být povědomé. No a stůl sedne jak ulitý a dokonce se hodí barvou i ke krbové římse, čili dnešek můžeme prohlásit za úspěšný!

Hledání domova, IV. a poslední část

Máme klíče!
Mohlo by se to zdát jako přelomové vítězství, ale kromě klíčů vlastně nemáme vůbec nic (a to ani tento bod není tak jednoznačný, protože na zahradu se zatím můžeme koukat skrz zamčené dveře, od kterých klíč nemáme!).
Dnes (vlastně včera už) jsme byli v Purley, zjistili, že pračka i lednička jsou na místě, jen ty koberce, co domácí (Mr. Shah) slíbil vyčistit, zatím nevoní po rozkvetlé louce. V pondělí teprve dostaneme k odsouhlasení seznam věcí ("inventory" - to jsem teda pochopila asi až na potřetí, paní realiťačka to úplně jako in-ven-to-ry nevyslovovala:-)), naše krabice si zatím vesele hnijou někde ve skladu, auto reziví v Horshamu, takže první, co k nám asi dorazí, bude internet....ale na druhou stranu, co víc vlastně člověk potřebuje k životu?....No možná ještě Tesco, a to místní je opravdu velké! Tolik závěr s téměř filozofickým přesahem a nyní nechme mluvit obrazy, které jsou leckdy k realitě dost milostivé:

kuchyně

obývák

jídelní kout

 

 

zahrada za dveřma

Exkurze v Googlu

Ondra splnil, co měl mezi úkoly pro tento měsíc a pozval nás na své pracoviště. Vzhledem k náročnému pochodu, při němž notabene ještě matka zabloudila a Štěpánek se rozhodl umřít hlady hned na místě, se rovnou zamířilo do jídelny. Ta byla vcelku ještě normální, pominu-li lampičku na hlavě plastového koně v životní velikosti. Dostali jsme všichni oběd (jedině jídlo pro batolata není na menu) a odnesli si dezerty do již zmiňovaného "coffee labu". Kromě několika druhů kávy je k dispozici celý arzenál nástrojů k její výrobě - french pressem počínaje a vakuum potem (domnívám se:-)) konče, klasický kávovar tu mají z boku průhledný (asi aby to připomínalo tu laboratoř z názvu). K tomu si z ledničky vytáhnete vodu a jdete si sednou na lehátko, nebo do loďky, nebo se natáhnete rovnou na karimatku.

Dojem parku tu dotváří umělá tráva a stromky. Divím se, že tady vůbec někdo taky pracuje! Jinak víceméně všechno, co se člověk dočte o kancelářích Googlu, je pravda - mají místnost s hudebními nástroji, místnost, kde si lze zahrát kulečník, případně se rozvalit na polštáře a zahrát si počítačovou hru, taky jsme viděli uříznutej "double decker", kdyby náhodou se někomu nechtělo jen tak sedět někde u obyčejnýho stolu, může si jít sednout do autobusu. Tu zrcadla na stěnách, tu barevnýma fixkama počmárané černé zdi, výstavka z disket...místama trochu dětinské, chtělo by se říct, ale rozhodně ne fádní. Je na tom dost vidět, že se snaží vytvořit maximálně pohodlné prostředí pro tvůrčí práci - ať už jste zvyklí pracovat v open-space nebo se potřebujete soustředit někde v naprostém tichu (na to mají takové minikabinky:-)). A když prostě řešení nepřichází, jdete někam vyvenčit mozek a cestou zpátky při pohledu na závěs z oranžových rybek ten brilantní nápad prostě naskočí. Fotit se nic moc nedalo a navíc tento text ještě prošel cenzurou, páč hafo věcí je tajných (tak tajných, že pro jistotu na domě nemají ani ceduli!).

Jen hlupák si přeje čaj cestovatelů

Touhle větou mě ráno přivítal syn, neodtrhávaje oči od telefonu, na kterém mu běží Ninjago, zdroj obveselení i studnice moudrosti, jak vidno. Dokážu ocenit absurdity všedního dne, jen houšť.
Byla tu za námi naše oblíbená letuška, večer si napsala o adresu a odpolednu už seděla na gauči, jela hodinu a půl z Heathrow a o půlnoci nazpět a nemrkla okem (dalo se to tušit: už v deseti si sama uměla ohřát párek). Obdivuji jí a bojím se, že už se nikdy nenechá spoutat hranicemi jednoho státu.

Helenka též rozšiřuje své hranice, jeji bratr se musel opevnit, aby mu nesnědla všechno lego - bohužel víc než to lego ho momentálně baví opevňování, což zahrnuje i skákání po polštářích a po gauči, což zahrnuje pády na nejrůznější části těla.

Postele (pokoje) rozdělené na dva suverénní státy...

A další z absurdit všedního dne: z televize zmizely všechny stanice BBC, čili když si chceme pustit zprávy večer, tak jedině na Al Jazeera...:-)

PS: Zaplatili jsme rezervační poplatek na dům v Purley, čili teď si nás budou ještě prověřovat, pak zaplatíme 2 nájmy a poplatek realitce a potom s trochou štěstí dostanem klíče (do toho izolepou přelepeného zámku)

Hledání domova III.

V sobotu odpoledne jsme odjeli vlakem do Purley, kde jsme se rozhodli bydlet. Ondra ten dům už viděl, já ještě ne, což mělo za následek drobné chvění kolem žaludku, co že to bude za místo. Ale dobrý! Není to ideální, úžasný, nepřekonatelný (to už jedno takový bydlení máme), je to dobrej kompromis všeho, co jsme si představovali. Místo pračky a ledničky zatím zeje v lince díra a zámek na hlavních dveřích je celej zalepenej izolepou, ale do domu vede jen asi 6 schodů, má to zahrádku, kde dokonce roste i tráva, do ložnic se vejde manželská postel a ještě na každé straně zbyde víc jak třicet cenťáků, co se uvaří v kuchyni není třeba nosit přes chodbu někam, kde je možný si to vsedě sníst a má to dokonce 2 krby! Pravda, elektrické, ale s trochou štěstí budou vevnitř plameny aspoň oranžově svítit. Zvenku to není právě viktoriánská fasáda, co by kolemjdoucího zaujalo...řekněme, že je to velmi autentický anglický řadový domek, aneb "takhle ti skuteční Angličani žijou" (nebo minimálně střední třída arabských nebo jihoamerických přistěhovalců:-)).
Purley má 72 000 obyvatel (to číslo je nám povědomé, že?), centrum sestává z asi 3 ulic plných obchodů, z čehož odhadem 1/3 jsou holiči a 1/3 realitní kanceláře. Kousek je i bazén a Tesco, čili je to dobrý místo, pokud člověk nerad žije u čtyřproudové dálnice a zároveň sice ve výstavní čtvrti, odkud je to ale dvě míle kamkoliv "mezi lidi". Jo a výhoda z největších, máme to (budeme to mít) asi 3 minuty na nádraží a tamodtud je to vlakem 25-30 min. na nádraží Victoria, což je v podstatě střed světa (aspoň já to tak vnímám dle množství lidí, které se tam okolo hemží a také dle nevýslovné hrdosti s jakou říká ampliónová paní v metru: "This is Victoria":-) A taky tam poblíž pracuje Ondra). A ano, koleje vedou přímo za zahrádkou a ne, vlaky nemají v noci přestávku (možná by i měly, kdyby to nebyla trasa, co vede přes letiště Gatwick).
Takže abych se vrátila na začátek: přijeli jsme do Purley, já se teda podívala, kam že se to mám nastěhovat a pak jsme měli schůzku s majitelem, který se s námi chtěl seznámit, aby věděl, co jsme zač. Myslím, že jsme se mu dost líbili (aspoň teda tvrdil, že chce tam mít rodinu), zato on se teda vůbec nelíbil nám a zvažujeme jestli nezahájit kontraakci a jak si on bude proklepávat nás, tak si proklepnout i jeho. Čekala jsem nějakého Angličana v obleku s telefonem u ucha jak zrovna jde z nějakého bussinessu a on přišel Pákistánec (Ind?), u ucha neměl lautr nic, místo obleku nějaký tepláky a v teniskách díru! A začal říkat něco o tom, že nám tam tu pračku dát nemůže nebo co. Pak se s ním ten realiťak začal bavit, patrně urdsky, což jsem si právě vygůglila za předpokladu, že to byli Pákistánci. No, na chvíli si člověk připadal jak v jiné části světa. Nakonec teda, že spotřebiče budou a v úterý (zítra je svátek) by se to mělo zase pohnout kupředu. A já zjišťuju, že přece jen jisté hluboko zakořeněné předsudky v sobě mám, protože jsem se nemohla ubránit jistému pohoršení z toho, že si nás bude takovej barevnej chlapík v teplákách prověřovat, jestli jsme dost dobrý bydlet v jeho(!?) domě. A tu směsku lidí, kterou člověk potká v centru Londýna....jsme u nás pramálo zvyklí na kulturní diverzitu. Přijde mi to až legrační, tuhle jsme stáli u stánku na kafe, před náma dvě Arabky, jedna se ptala cosi chlapíka za náma, což byl Rus a ten, co to kafe dělal měl taky silný, blíže neidentifikovatelný akcent. Nebo v busu, přistoupí černoška, něco zběsile mele arabsky do telefonu, vedle sedí šikmooká paní se stejně šikmookým dítětem a za náma se baví dva španělsky. Čili když potkáte bílýho rodilýho Brita je to spíš výjimka. Nicméně už mám i takových setkání vícero. Např. všichni realiťáci ze středy + rodinka z Leedsu, co se jim hrozně líbila Helenka + postarší pár, co hledal Nine Elm Street.
Poslední socio-ekonomický postřeh z posledních dnů: byty bez schodů se nepronajímají, ty se kupujou a majitelé v nich sedí a nehnou se a pronajímají jen ty, co otevřete dveře a bez dalšího varování už stojíte na schodech, nemáte si kam odložit boty, kabát, kočárek, nákup a mají nejlépe ještě dva tři schůdky mezi obývákem a kuchyní. Ty slušnější to mají taky, že ty schody nejdřív vylezete a pak teprve otevřete dveře, ale prostě schody jsou všude a výtahy nikde! (Je to asi daný těma všudypřítomnýma řadovkama, je tam prostě jeden byt dole a jeden nahoře) A samozřejmě čím schodiště užší, tím lepší, to asi nemusím zdůrazňovat...

Sliby se maj plnit

Štěpís v ráji

Vědoma si všech včera ve stresu vyslovených slibů, jsem už od rána pouštěla synátorovi seriály Lego Ninjago a Legendy Chima (hrajou tam místo lidí legáčci) a odpoledne absolvovala s dětmi cestu přes půl Londýna (no dobrá, možná 1/10) do nákupního střediska, kde sídlí ten největší obchod s legem v Anglii. Pokud by se někomu náhodou zdálo, že je někdo z naší rodiny na legu závislý, tak skutečně není daleko od pravdy...V obchodě měli všechno od opovrhovaných Lego Friends (růžové, čili pro holky!), přes všechny výše uvedené roboto-ninjo-samurajské příšery až po modely Minicoopera a  řadu Architects (šikmá věž v Pise nebo Opera v Sydney). A výbornou vychytávku - obrazovku před kterou se postavilo dítě s krabicí, nějaký skener ji načetl a kromě obrazu dítěte s krabicí se na obrazovce objevil už rovnou postavený dotyčný model, třeba vrtulník, který mu začal lítat kolem hlavy.

Štěpánek si nakonec vybral (k svátku, který jsem mu přeurčila na ten Helenin) lesnické auto hned se dvěma kmeny k opracování! Celou cestu zpět (= 40 min busem) se s krabicí mazlil a tvrdě odháněl sestru, která se mu jí snažila ohlodat. A vzhledem k tomu, že ještě následoval třicetiminutový pochod na tu správnou stranu Temže a dorazili jsme až v sedm, tak toho moc postavit nestihl a to znamená spoustu zábavy ještě na další den (aspoň půl, plíííís!!!).

PS: S bydlením se to nějak protahuje, majitel, co nás chtěl vidět má čas až v sobotu, tak možná ještě stihnem prohlídku jednoho "holuba na střeše". Aspoň prý máme karty k účtu (velmi mě potěšilo množné číslo, které Ondra použil, když mě o tom informoval).

Hledání domova II.

Dnes proběhlo další kolo odložené akce "home searchingu" s asistencí realitního makléře Marka. Ráno vůbec začalo zajímavě, když se ukázalo, že crčení ozývající se z chodby není sprchující se soused, ale voda bezostyšně crčící ze stropu (dala jsem pod to inciativně kyblík, ale už to moc nezachránilo). Přivolaní recepční přiběhli hned a za mocného "shit, shit!" se jali situaci řešit. Další super akce proběhla zanedlouho, kdy jsem se s dětmi, kočárkem a dvěma autosedačkami vykýblovala před barák, kde jsme měli čekat na Marka. Zastavit v té čtyřproudovce, co teče kolem, chce fakt pevné nervy, dal to až na podruhé, ale stále se tvářil, že je všechno perfect (vlastně často používal do telefonu "fantastic"). Překvapivě mu to vydrželo i poté, co Helenka brečele a Štěpán mu řval do ucha: "Kocoure, mňamňoure" a dokonce nehnul ani brvou, když jsem na zadním sedadle přebalovala totálně pos... Heluš. Děti prý ještě nemá a ty naše chválil, jak jsou hodné.

Viděli jsme celkem deset nemovitostí, což zahrnovalo 10x nástup a výstup do auta (mínus asi 3x, kdy Helenka spala, tak jsme ji tam nechali) a ještě dvakrát kvůli obědu a přestávce na hřišti. Štěpánek se někdy po čtvrté prohlídce začal pekelně nudit, takže jsem mu musela naslibovat bonbóny a výlet do obrovského obchodu plného lega a stejně pak do ticha pronesl odevzdaně: "Jestli tady nebudeme mít žádný kamarády, ani žádný babičky a děděčky....tak to teda nevydržím do Vánoc!."
 Odjížděli jsme 9:15 a vrátili se 16:30 a stejně se nenašlo nic, co by mě oslnilo. Všude byl nějaký problém - pokud už to byla dobrá cena a hezký byt, tak špatné dojíždění a když už krásný nový byt, kterému bych odpustila i těch milión schodů, tak zas drahý (ve Wimbledonu...prý se tam nechá byt výhodně pronajmout na 14 dní, kdy se koná tenisový turnaj:-)).
Takže jsme se nakonec rozhodli pro dům v Purley, který Ondra viděl na vlastní pěst v pondělí. Majitel nás chce ještě vidět, tak doufejme, že to bude láska na první pohled:-) Zatím to nechci zakřiknout (a taky už se mi chce spát:-)), takže ho víc popíšu, až bude ruka v rukávě.

PS: Večer jsme se tu přetahovali o googlí 3D brýle, které Ondra nafasoval, jsou vyrobené z lepenky a je to legrace! Tak kdo přijede, tak si je může vyzkoušet:-)

Helena

Helenka měla dneska svátek, pročež jsem se rozhodla, že jí koupím něco na sebe a zároveň se zbavím tiku v oku, protože jsem už aspoň týden nic pořádného nenakupovala (jídlo se samozřejmě nepočítá a plínky jsou chabá náplast). Mnooo, musím říct, že dnešní zážitek mě z touhy po nakupování vyléčil aspoň na měsíc! Neznalá místních poměrů jsem se vydala s dětmi na Oxford Street, kde se ukázalo, že sídlí snad všechny hadrové řetězce světa a minimálně půlka toho světa se je tam vydala v pondělí ve tři nakupovat. Zatáhla jsem nebohé děti do Primarku, kde jsme bojovali mezi regály o holý život. Helence v kočárku ušlapání naštěstí nehrozilo a Štěpánka jsem křečovitě svírala, páč tam se ztratit, tak ho najdou až po inventuře. Oblečení naházené na zem, rej lidí všech barev pleti, fronty na desetipřepážkové pokladny, prostě peklo! Štěpánek za odměnu měl jít do hračkářství, ale našli jsme jen jedno - cestou kolem banky, která měla ve zdi 5 bankomatů a u všech stáli lidi - ale takové trapné Walt Disney. Cesta metrem nazpátek taky vydatná, ale byla jsem na sebe pyšná, když jsme se nakonec vynořili přímo pod Big Benem. Štěpánek pak šel s Ondrou na vytoužené "strašidelné muzeum" - London Dungeon: Rozparovač, Sweeney Tod a podobná čeládka a já s Heluš domů (a zmokli jsme, to už tu dlouho nebylo:-)).

Abych nezapomněla, naše domácnost je již na cestě, a to díky obětavé babičce Pleteňácké, která dohlížela na práci stěhováků, hledala zapomenuté artefakty a ještě přitom stihla ostříhat meruňku!

A zde u příležitosti svátku naší nejmladší uvádím výstavu fotografií inspirovanou zvětšujícím se rádiem malé plazivky s názvem Helena a její prostor: